Drugstar's blog on man, economy and state

Dnes jsem se při toulkách internetem dostal na stránku Strany demokratického socialismu a opravdu upřímně jsem se pobavil. Jejich stránky jsou mnohem zábavnější než Petr Novotný a kdyby to nemysleli vážně, šel bych je volit, protože mi přidali – a ještě asi přidají – několik dnů života. Pro ilustraci zde uvedu citace z Manifestu demokratického socialismu. Přeji příjemnou zábavu!

„Uplynulé dvacáté století bylo plné horkých a studených válek – lze na něj pohlížet jako na století celosvětové občanské války. Po jejím skončení vstoupil kapitalismus globalizací nezadržitelně do svého imperiálního stádia, kterým zatím vrcholí predátorská fáze vývoje lidské společnosti.“

„Globalizací vstupuje do nové fáze svého vývoje i společenské vědomí. Bylo-li včera rozhodující, že je určováno společenským bytím, spolurozhoduje dnes společenské vědomí postupně stále více o charakteru života na planetě Zemi.“

„Demokratický socialismus chápeme v teoretické rovině jako přirozené vyústění humanistické filozofie, osvícenství a Marxova učení o historii a společnosti. V praxi je pro nás logickým pokračováním Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Současně chceme využít draze zaplacených zkušeností dělnického hnutí, z nichž dobře víme, že socialismus bez demokracie není možný.“

Svět kolem nás je úžasně pestrý a bohatý. Ještě bohatší je však svět v nás, který je zrcadlem toho vnějšího a přidává k němu subjektivní prvek. Subjektivní znamená zcela libovolný, objektivní opak. Zdá se, že celý vesmír postupuje od těch „nejtvrdších“, objektivních zákonů (fyzikální) k těm „nejjemnějším“, subjektivním, éterickým jevům – lidské mysli. Vše mezi nimi má více z toho, méně z onoho – jakýkoliv živý organismus už  není jen kusem hmoty podléhajícím jen fyzikálním zákonům. Vše vrcholí lidskou bytostí, která je schopna jednat zcela vědomě, tedy používat konkrétní prostředky k dosažení budoucích cílů, realizovat svou vůli.

Dokonce i tělo, ač je kusem hmoty, jež mysl může efektivně volně ovládat, vnímá jako vnější jev. Může ho milovat, může ho nenávidět. Ví, že je prostředkem její existence. Že podléhá fyzikálním zákonům. A když zmizí tělo, zmizí i jeho hybatel – osobnost, která je tvořena nespočtem zážitků z interakce s ostatními lidskými bytostmi. V myslích pozůstalých poté tato osobnost – tyto konkrétní zážitky – žijí společně s fyzickým obrazem daného jedince jakožto vzpomínka. Veškerý lidský život, veškeré uspokojení, veškerá interakce se však odehrává na duševní úrovni, i když jeho prostředkem jsou samozřejmě i fenomény označované jako „materiální“, jejichž jediným bohem je fyzikální zákon.

Jednoduchou odpovědí na otázku položenou v názvu článku by bylo: protože chudí bohatým závidí. Byla by to odpověď vcelku pravdivá, nedotkla by se bohužel jádra problému, který stojí za bližší prozkoumání.

Není totiž pravda, že chudí nemají rádi všechny bohaté, a že každému bohatému závidí. Naopak s některými z nich se hrdě identifikují a svou náklonnost k nim vytrubují při každé příležitosti, která se jim naskytne. Do této kategorie bohatých patří zejména herci, populární zpěváci, sportovní hvězdy a podobně. Proč tedy běžný občan chová nedůvěru a závist k úspěšným podnikatelům, jejichž životní styl je často mnohem méně okázalý a manifestovaně luxusní než život těch výše uvedených? Důvodem je to, že nerozumí tomu, jak tito podnikatelé zbohatli a nerozumí jejich společenské funkci, která je vposledku mnohem důležitější než společenská funkce všech populárních idolů, k nimž lůza vzhlíží proto, aby měla pocit účasti na „vysoké společnosti“ a zvyšovala si vlastní sebeúctu.

Toto neporozumění je poté zdrojem všech omylů, které se tradují o lidech, jež zbohatli díky svým produktivním schopnostem, a bez nichž by ostatní stále ještě žili v dřevěných chýší s mechem na střeše a koupali se dvakrát do roka. Do těchto omylů patří především všechny výroky typu „zbohatnout se dá jedině krádeží“, „bohatí žijí na úkor chudých“, „peníze jsou kořenem všeho zla“ a podobné, jež jsou apodiktickou demonstrací intelektové nedostatečnosti a znalostního deficitu jejich autorů.

Všichni dlouhodobější čtenáři mého blogu vědí, že se v rámci efektivního využívání osobního času a udržení se mimo státní propagandu systematicky vyhýbám všem masmédiím. Vše důležité se ke mně beztak dostane a nepotřebuji denně trávit půlhodinu až hodinu sledováním televizních zpráv a čtením stádních deníků. Pohledu na nové zprávy při přihlašování na mail se však nevyhnu.

No a dnes tam byl mimo jiné článek s názvem „Mýto už vyneslo pět miliard“. (Název jsem trochu zkrátil.) Nevěděl jsem, zda se mám smát či plakat. Stát od lidí vybral peníze a postavil za ně silnice. Ale je mu to málo. Takže tam ještě nainstaluje zařízení na výběr mýtného a bude je zdaňovat dále. Jak šlechetné.

Tak si stojím s nachlazením před lékárnou, posmrkávám a toužím po nějakém produktu, který obsahuje pseudoefedrin, který funguje jako zázračný uvolňovač nosních dutin. Dnes si však můžete koupit jen výrobky, které obsahují podobně znějící látku, fenylefrin, což může být klidně placebo. Prostě to příliš nefunguje a skoro každý to ví.

Stále si sice můžete koupit starý dobrý pseudoefedrin, avšak stanete se tak vážně podezřelými. Jak víme, vláda říká, že lidé si kupovali pseudoefedrin a dělali z něj metamfetamin. Proto Kongres v roce 2005 přijal Zákon pro boj s metamfetaminovou epidemií, která předepisuje množství, jež si můžete koupit, vynucuje prokázání identity při nákupu a podepsání speciálního formuláře.

Ano, tento zákon je nyní součástí monstrozity nazývané Vlastenecký zákon (Patriot act). Minulý rok jsem se jím zabýval celkem podrobně, tentokrát jsem však opravdu ucítil krysu, o čemž pojednává tento článek.

„Díky, Bushi“, mumlal jsem si při podepisování formuláře pod dohledem lékárníka, který byl vycvičen zacházet se mnou jako s možným kriminálníkem.

Účelem dnešního příspěvku je poukázat na vysokou podobnost mezi internetem a svobodným trhem a identifikovat příčiny této podobnosti.

Internet, jestli si dobře vzpomínám, byl původně vyvíjen ministerstvem obrany USA jakožto komunikační síť, která by byla schopna odolat útokům bez jakékoli větší ztráty funkce. Selhání náhodně vybraného prvku tedy nesmělo bezprostředně ohrozit funkci celé sítě a jakoukoliv závadu mělo být velmi snadné odstranit. Vědci tedy stáli před úkolem navrhnout takovouto robustní architekturu. Výsledek v mnohém předčil jejich očekávání a nabízí se otázka, proč tato rozsáhlá a komplexní síť, která dnes spojuje stovky milionů zařízení různých velikostí, typů, funkcí, stáří a dalších odlišujících charakteristik nejeví známky větší nestability a vůbec si pouze a jedině spokojeně roste?

V běžných učebnicích bankovnictví, a ještě spíše v učebnicích centrálního bankovnictví (viz například Centrální bankovnictví od profesora Revendy) většinou najdeme popis současného bankovního systému s krátkým odkazem na tzv. svobodné bankovnictví a zmínkou, že to fungovalo pouze několik let ve Skotsku a vlastně to příliš nefungovalo.

Také tam najdeme popsán vývoj bankovního a finančního systému v posledních desetiletích, který se vyznačuje „liberalizací“, která podle některých autorů v sobě nese zárodek nestability. Bystří čtenáři mého blogu již asi pochopili, že můj pohled na svět je čistě libertariánský, takže teď asi čekají oheň a plameny na adresu těchto autorů a jejich tvrzení.

Ale co se nestane – budu s nimi víceméně souhlasit. Tato „liberalizace“ je totiž stavěna na základě, který je zásadně antiliberální. Tím antiliberálním základem jsou vynucené peníze a finanční systém, který je doprovází. A pokud budete stavět liberální stavbu na antiliberálních základech, jednou se vám zhroutí. Jako když necháte přílišnou volnost nevycvičené šelmě.

Současný bankovní systém je výsledkem staletí pronikání státu do měnové oblasti. Samotné vlády nakonec musely uznat destruktivnost, kterou jejich přítomnost ve finančním systému působí, a z centrálních bank - původně založených pro pomoc při financování vládních výdajů a dodávání likvidity soukromým bankám, jež začaly fungovat na principu částečných rezerv –  se postupně staly formálně nezávislé instituce, které mají „pečovat o stabilní měnu a cenovou hladinu“.

O tom, jak by měl fungovat bankovní systém svobodného trhu, nebo alespoň finanční systém bez přítomnosti státu, má dnes málokdo korektní představu. Lidé si tolik zvykli naslouchat představitelům státu a centrální banky o měnových otázkách, že proti svobodnému bankovnictví dokážou vyjmenovat spoustu důvodů. Jejich představa svobodného bankovnictví je mylná a většinou nejdou k samému jádru, tedy vynuceným penězům. Mají pocit, že by zavládl bezprecedentní chaos, protože peníze jsou něco speciálního a potřebují péči státu. Tyto nevědomé dnes s radostí vyvedu z omylu.

Dnes jsem jako obvykle jel vlakem do Prahy a zdaleka jsem netušil, co mne čeká. Přisedl jsem si do kupé ke staršímu pánovi, jehož znám od vidění, a ke starší dámě, která pravidelně nejezdí. Onen pán žvýkal svůj ranní sendvič a paní mu nepřetržitě něco vyprávěla. Tématem jejího projevu se ukázal být dnešní stát, jež je bezprecedentně bezohledný a bezcitný k chudým.

Budu konstruktivní a nebudu rýpat do toho, že ona paní, která se osobně řadila mezi ty bezprecedentně ukřivděné, jela první třídou. Za celou cestu jsem nezískal pocit, že by byla hloupá, a tím pádem by si nezasloužila nic jiného než jen odkaz k idiotům. Život jí jen nedal příležitost, aby se dostatečně vzdělala (teď nemyslím formální vzdělání).

Její světonázor byl neochvějně zkonstruován na základě její osobní citové zkušenosti. Jeden z jejích nezaměstnaných příbuzných se ujal dítěte a najednou přestal dostávat přídavky na dítě, protože dostává podporu v nezaměstnanosti. Vzpomínala na to, jak za komunistů každý, kdo chtěl, dostal byt, jak za Hitlera nebyla nezaměstnanost, protože všichni museli do práce a svůj projev zakončila slovy „zlatí komunisté".

Naštěstí pro mne není společenská teorie věcí emocí, tak jsem si v klidu vyslechl její slova (ano, párkrát jsem asi udělal grimasu, při níž by kdekoho zamrazilo a kterou by kdekdo mohl interpretovat jako osobní útok na svůj intelekt) a s lehkým srdcem to vzal jako inspiraci.

Byl to vyčerpávající podzim roku 2007, s pokračujícími otřesy z trhu s nemovitostmi, ropou rekordně vysoko, dolarem rekordně nízko a rostoucí cenou zlata jako zlověstnou známkou potíží před námi. Podnikatelské podmínky se dramaticky zhoršily.

Cena zlata odráží všeobecný trend: CPI a PPI rostou tempem, které je srovnatelné s jejich růstem v polovině a na konci 70. let. A jestli se opravdu chcete leknout, podívejte se na vládní výdaje a dluh. Jsou neskutečné: 8,2 biliónů dolarů v dluhu, z toho téměř 5 biliónů drženo veřejností jako investice.

Ale počkat! Jednoho dne v listopadu akciový trh vzlétnul a obchodníci propukli v hlučné veselí. Bouřkové mraky se rozplynuly a vyšlo slunce. Co se stalo? Žádná fundamentální data se nezměnila. Žádné novinky, žádná nová čísla. Pouze několik slov viceprezidenta Centrální banky, pronesená kolem kulatého stolu na zasedání Rady pro mezinárodní vztahy.

Ve středu 14. listopadu 2007 vtrhli federální agenti do sídla společnosti NORFED, Národní organizace pro zrušení zákona o centrální bance, a zabavili její zásoby zlata, stříbra a mědi, většinu z nich v podobě mincí nesoucí podobiznu kongresmana Rona Paula z Texasu, kandidáta pro nominaci republikánů v příštích prezidentských volbách.

Příkaz k prohlídce obviňuje z podvodu a praní špinavých peněz, podpůrné prohlášení se odkazuje k zákonům USA, které zakazují vydávání jakýchkoliv mincí za účelem jejich oběhu a vydávání čehokoliv podobného měně USA.

Detaily případu jsou složité, ale jsou tu dvě témata, k nimž se mohu vyjádřit mimo všechna obvinění a protiobvinění. Jak je možné, že vláda USA lidem může zakazovat používání alternativních peněz, a jak se mince NORFEDu podobají mincím USA?

Od roku 1934 do roku 1975 Američané nesměli vlastnit surové zlato. Před rokem 1934 se myslelo, že Kongres nemá moc učinit cokoliv nelegálním. Proto prohibicionisté potřebovali ústavní dodatek, aby lidem vzali alkohol. Avšak v roce 1934 Nejvyšší soud rozhodl poměrem hlasů 5 – 4, že Kongres může učinit zlato nelegálním.

V následujících rozhodnutích navíc Nejvyšší soud rozhodl, že Kongres může zakázat používání jakýchkoliv zlatých a stříbrných mincí, papírových bankovek soukromých bank, dokonce i sjednávání finančních kontraktů ve zlatě nebo cizí měně. Nejen že od té doby mohla vláda rozhodovat o „zákonném platidle“, ale též o „zúčtovací jednotce“ a „prostředku směny“. Tuto moc nenajdeme v ústavě, ale jsou částí toho, co Vrchní soudce John Marshall při projevu před Soudem nazval „neodmyslitelnou mocí“ vlády.

Otázka, zda by peníze měly být výhradním právem vlády byla vždy kontroverzní. Obhájci omezené vlády vždy chtěli peníze, které by měly hodnotu i mimo jejich monetární použití, i když mnoho z nich souhlasilo s rolí vlády jako ručitele jakosti a pravosti mincí a solventnosti bank. Obhájci mocné vlády vždy chtěli peníze vynucené vládou.