Ostatní

Již od dětsví občas přemýšlím, kam bych emigroval, kdybych se z nějakého důvodu rozhodnul opustit svou rodnou zemi. Jako malý jsem podobně s mnoha přirozeně svobodomyslnými a nezávislými („individualisté od kolébky“) měl pocit, že zrovna tam, kde žiji, „to je nuda“. Snil jsem o dobrodružných povoláních, jejichž neoddělitelnou součástí je cestování po světě, neustálá změna a objevování.

Touha po nevázaném dobrodružství mne s dospíváním přešla a pocity „nudy“ byly vystřídány pocity znechucení. Zejména předvolební kampaně ve mně zpravidla mimoděk probouzejí otázku: Kam, kdyby? Populistické billboardy politických stran, jimiž se snaží koupit hlasy daňových poplatníků za jejich peníze, pro mne představují spolehlivý spouštěč myšlenek na útěk.

Marná snaha, co? Všude to bude stejné, možná i horší… USA dávno nepřipadají v úvahu, již po sto letech (ke konci 19. století) se z politické filozofie klasického liberalismu začala stávat filozofie vlasteneckého imperialismu („Nová pravice“, většina Republikánů), přetahující se o vládu s pokrokovou demokracií, jejíž program se v důsledku společenské dynamiky jejich vlastních opatření posouvá stále více doleva (většina Demokratů).

Ekonomickou převahu získanou prostřednictvím svobody bohužel USA nasměrovaly do stále silnějšího Bílého domu, jehož ambice díky tomu neustále rostly. Obě „soupeřící“ strany se ochotně shodnou, že silný stát a všetečná vládní kontrola nad (ekonomickým) životem občanů jsou nezbytné pro jejich blaho. A Pepíci nic jiného neslyší, takže tomu věří. Původní nevídaně přísné ústavní omezení federální vlády bylo postupem času překonáno různými dodatky a účelovými právními interpretacemi v souladu s „politickými nutnostmi“.

[Dick Clark]

O Wikipedii, devátém nejnavštěvovanějším místě na internetu, můžeme říct mnoho špatných věcí. Kritici například namítají, že encyklopedie, kterou může editovat kdokoliv, je náchylná k nekonečným chybám.

Tyto kritiky byly vzneseny při založení Wikipedie v roce 2001. Přesto nyní Wikipedie obsahuje 8,2 milionu článků v 253 jazycích. Anglická verze obsahuje kolem 2 milionů článků a celkový rozsah je patnáctkrát větší než Encyklopedie Britannica. Wikipedie je nejrozsáhlejší encyklopedie v historii lidstva.

Založil ji Jimmy Wales (přezdívaný „Jimbo“), bývalý manažer financí na Auburn University, poté, co mu americký ekonom a člen Ludwig von Mises Institute Mark Thornton navrhnul, aby si přečetl „The use of knowledge in society“, dnes již proslavenou esej od ekonoma rakouské školy a libertariána Friedricha von Hayeka. Nosnou myšlenkou eseje je tvrzení, že ceny na trhu reprezentují spontánní řád, který vzniká z interakce jedinců s rozdílnými cíli a tužbami a umožňuje jim spolupracovat, aby dosáhli svých komplexních cílů. Podle rozhovoru v červnovém vydání magazínu Reason to byl tento Hayekův vhled, který Walese vedl k založení Wikipedie. Ona vznešená vize, která inspirovala Walese? „Představte si svět, v němž má každá osoba volný přístup k veškerým lidským znalostem. Přesně na tom pracujeme.“

Asi tak před rokem jsem se náhodou vyskytnul před zapnutou televizí (no dobře, tehdy jsem ji asi opravdu zapnul sám 😉) a hned jsem zkameněl údivem. Právě tam běžel pořad ala „zajímavosti ze světa“ a mluvil nějaký světlovlasý anglický venkovan, jemuž se narodilo osm dětí, čtyři chlapci a čtyři děvčata. Pointou celé reportáže bylo, že se děti rodily „na střídačku“, tedy jednou chlapec, podruhé děvče atd. Bylo to prezentováno jako neuvěřitelná vzácnost s tím, že jejich otec tam doslova pronesl, že „se říká, že šance takovéto události je asi jednu ku dvaceti milionům“.

Příliš mne neudivilo, že kdejaký balík z anglického venkova nekriticky papouškuje vše, co slyší, notabene pokud to v něm probudí alespoň minimální pocit výjimečnosti. Ani si nedělám iluze o intelektových kvalitách průměrného reportéra. Přesto mne překvapilo, že minimálně celou Británií a posléze Českou republikou mohl proběhnout v televizi absolutní faktický nesmysl týkající se otázky, na kterou existuje jednoznačný vědecký konsenzus.

I absolutní fyzikální ignorant určitě slyšel jméno Albert Einstein a obecná teorie relativity (nebo možná jen teorie relativity, ta speciální však není zase tak zajímavá). Dnešním článkem se pokusím rozšířit obzory těch, jejichž fyzikální vzdělání skončilo střední školou a kteří asi přišli o tak nádherný kus poznání, jakým obecná teorie relativity bezesporu je.

Když Isaac Newton v 17. století zformuloval své zákony gravitace, byl to malý pád pro jablko, ale velký skok pro lidstvo. Najednou bylo možno přesně popsat pohyby těles v gravitačním poli a příroda zase ztratila kousek své mystiky. Zde bych zmínil, že mne Newtonovská mechanika na gymnáziu příliš nebavila, protože té mystiky tam na to, že se to tvářilo jako absolutní věda, zbylo na můj vkus přeci jen ještě hodně – to, že na sebe tělesa prostě působí nějakou silou, se mi nezdálo dostatečným vysvětlením. Einsteinovo vysvětlení je mnohem elegantnější, obsažnější, „kouzelnější“ a čistší.

Svět kolem nás je úžasně pestrý a bohatý. Ještě bohatší je však svět v nás, který je zrcadlem toho vnějšího a přidává k němu subjektivní prvek. Subjektivní znamená zcela libovolný, objektivní opak. Zdá se, že celý vesmír postupuje od těch „nejtvrdších“, objektivních zákonů (fyzikální) k těm „nejjemnějším“, subjektivním, éterickým jevům – lidské mysli. Vše mezi nimi má více z toho, méně z onoho – jakýkoliv živý organismus už  není jen kusem hmoty podléhajícím jen fyzikálním zákonům. Vše vrcholí lidskou bytostí, která je schopna jednat zcela vědomě, tedy používat konkrétní prostředky k dosažení budoucích cílů, realizovat svou vůli.

Dokonce i tělo, ač je kusem hmoty, jež mysl může efektivně volně ovládat, vnímá jako vnější jev. Může ho milovat, může ho nenávidět. Ví, že je prostředkem její existence. Že podléhá fyzikálním zákonům. A když zmizí tělo, zmizí i jeho hybatel – osobnost, která je tvořena nespočtem zážitků z interakce s ostatními lidskými bytostmi. V myslích pozůstalých poté tato osobnost – tyto konkrétní zážitky – žijí společně s fyzickým obrazem daného jedince jakožto vzpomínka. Veškerý lidský život, veškeré uspokojení, veškerá interakce se však odehrává na duševní úrovni, i když jeho prostředkem jsou samozřejmě i fenomény označované jako „materiální“, jejichž jediným bohem je fyzikální zákon.

Jednoduchou odpovědí na otázku položenou v názvu článku by bylo: protože chudí bohatým závidí. Byla by to odpověď vcelku pravdivá, nedotkla by se bohužel jádra problému, který stojí za bližší prozkoumání.

Není totiž pravda, že chudí nemají rádi všechny bohaté, a že každému bohatému závidí. Naopak s některými z nich se hrdě identifikují a svou náklonnost k nim vytrubují při každé příležitosti, která se jim naskytne. Do této kategorie bohatých patří zejména herci, populární zpěváci, sportovní hvězdy a podobně. Proč tedy běžný občan chová nedůvěru a závist k úspěšným podnikatelům, jejichž životní styl je často mnohem méně okázalý a manifestovaně luxusní než život těch výše uvedených? Důvodem je to, že nerozumí tomu, jak tito podnikatelé zbohatli a nerozumí jejich společenské funkci, která je vposledku mnohem důležitější než společenská funkce všech populárních idolů, k nimž lůza vzhlíží proto, aby měla pocit účasti na „vysoké společnosti“ a zvyšovala si vlastní sebeúctu.

Toto neporozumění je poté zdrojem všech omylů, které se tradují o lidech, jež zbohatli díky svým produktivním schopnostem, a bez nichž by ostatní stále ještě žili v dřevěných chýší s mechem na střeše a koupali se dvakrát do roka. Do těchto omylů patří především všechny výroky typu „zbohatnout se dá jedině krádeží“, „bohatí žijí na úkor chudých“, „peníze jsou kořenem všeho zla“ a podobné, jež jsou apodiktickou demonstrací intelektové nedostatečnosti a znalostního deficitu jejich autorů.

Účelem dnešního příspěvku je poukázat na vysokou podobnost mezi internetem a svobodným trhem a identifikovat příčiny této podobnosti.

Internet, jestli si dobře vzpomínám, byl původně vyvíjen ministerstvem obrany USA jakožto komunikační síť, která by byla schopna odolat útokům bez jakékoli větší ztráty funkce. Selhání náhodně vybraného prvku tedy nesmělo bezprostředně ohrozit funkci celé sítě a jakoukoliv závadu mělo být velmi snadné odstranit. Vědci tedy stáli před úkolem navrhnout takovouto robustní architekturu. Výsledek v mnohém předčil jejich očekávání a nabízí se otázka, proč tato rozsáhlá a komplexní síť, která dnes spojuje stovky milionů zařízení různých velikostí, typů, funkcí, stáří a dalších odlišujících charakteristik nejeví známky větší nestability a vůbec si pouze a jedině spokojeně roste?