Ekonomie » Drugstar's blog on man, economy and state

Všem Vladimirům a Estragonům s potěšením oznamuji, že Godot sice nikdy nepřijde, avšak Drugstar by je měl ve zbývajících měsících tohoto roku navštěvovat výrazně častěji, než tomu bylo v měsících dosud uplynulých. Již tímto článkem dosahuji úctyhodného nárůstu nekonečna procent.

Pozvolna a nejistě hodlám obnovit původní (víceméně pravidelnou) několikatýdenní periodu publikace článků, včetně těch z hlubší ekonomické teorie a historie, které se v minulém roce zcela vytratily.

Ona roční pauza byla nevyhnutelným prostředkem k tehdy budoucímu - nyní současnému - příznivějšímu stavu. Z ekonomického hlediska jsem spořil svůj osobní čas a věnoval jej činnostem, díky nimž ho nyní budu mít více.

Právě popsaný mechanismus je jedinou cestou ke zvýšení budoucí produktivity neboli většímu množství dostupných statků v budoucnosti. Vzdání se současné spotřeby ve prospěch budoucí (úspory a investice) vám jako jediné mohou pomoci být bohatší (více produkovat a tedy i spotřebovávat) v budoucnosti.

Pokud vám někdo tvrdí, že vyšší současná spotřeba je prostředkem k vyšší spotřebě budoucí, bavíte se s pomateným šarlatánem. Když se nažerete, koza zítra nebude celá, notabene aby měla mladé.

[Donald Luskin] [DS]

Barack Obama, „nejlepší řečník na světě“ (TM: všechny mediální společnosti) si příliš nepřidal na pověsti, když se ho britský politický novinář Nick Robinson zeptal, kdo je odpovědný za krizi. Obvykle slovně přesný a jasný Obama mumlal a zadrhával většinu z celé dvou a půl minutové odpovědi. John Crace pro nás rozkódoval, co si skutečně myslel:

Nick Robinson: Otázka na vás oba. Premiér opakovaně obvinil USA z odpovědnosti za krizi. Francie a Německo viní z krize USA a Velkou Británii. Kdo má pravdu? A není tato otázka v jádru debaty, co dělat nyní? Brown se okamžitě otáčí, aby odpovídal Obama. Před začátkem jeho odpovědi uběhnou 4 vteřiny. (Díky za nic, Gordy baby. Připomeň mi, abych tě jednou pověsil.)

Barack Obama: Řekl, řekl bych, že, mmm… pauza (vůbec nevím),… když se podíváte… pauza (kdo je sakra ten hnidopich Robinson?)… zdroj, zdroj krize… pauza (jen nějak pokračuj, chlapče),… Spojené státy zajisté mají podíl na… pauza (a jsem v tom až po uši) regulačním systému, který byl neadekvátní masivním změnám v globálním finančním systému pauza, zavírá oči (Tohle mi doma k dobru nepřičtou. Pomoc.). Myslím, že je to pravda… pauza (kdyby tak Nick Robinson zmizel) ... i zde ve Velké Británii… pauza (sakra, Gordon je hostitel, netahej ho do toho)… zde v kontinentální Evropě… pauza (jo, obviň všechny) a na celém světě. Vidíme stejný nepoměr mezi regulací a mmm… pauza (zase jsem se ztratil)… a vznikem vysoce integrovaných, mmm, globálních kapitálových trhů…. pauza (tak tohle je těžká improvizace). Nyní mne více zajímá… pauza (ty)…, jak vše dát do pořádku, nikoliv kdo je odpovědný. V USA jsme k tomu podnikli velmi agresivní kroky, nejen ohledně současné krize a zajištění adekvátní kapitalizace bank, mmm, tváří v tvář enormnímu mmm… pauza (proč jsem neodešel, když jsem měl navrch?)… poklesu v agregátní poptávce a kontrakci, která nastala. Z důležitějšího dlouhodobého hlediska zajistíme, že budeme mít, mmm, spolehlivé regulace, mmm, z nichž mnoho bude diskutováno nyní na summitu. Existuje souhlasný postoj například ohledně zaměření se nikoliv na právní podobu finančních produktů, nýbrž na risk s nimi spojený, jejich funkci a adekvátní regulaci, mnohem efektivnější koordinaci, mmm, mezi zeměmi navzájem, abychom mohli očekávat riziko. Zabývat se problematikou, mmm, derivátových trhů a ujistit se, že máme systém redukující riziko. Takže si myslím, … pauza (super, zmátl jsem každého včetně sebe), že existuje obrovský konsenzus ohledně toho, co musíme udělat, mmm… pauza (končím, čas na závěrečné blafy)… Věřím v pohled vpřed, nikoliv vzad.  

Přeloženo z The conspiracy to keep you poor and stupid, autorem článku je Donald Luskin.

V posledních měsících prosakují zprávy o „receptech na krizi“ i k mediálním ignorantům mého kalibru. Příslušníci hlavních politických stran se všude na světě předhánějí v předkládání „záchranných balíků“ a „stimulačních opatření“ na „roztočení ekonomiky“ (tento obrat mi přijde obzvlášť úsměvný; znamená zřejmě „zvýšení agregátní poptávky“). Jejich obsah více či méně souvisí s proklamovanými hodnotami dané partaje a běžný občan tak může několikrát za den zaslechnout desítky kolidujících opatření, která by měla přinést stejný efekt. Celkem oprávněně tak nabývá dojmu, že ekonomové zřejmě vůbec nic nevědí a jen „střílí od boku“ různá dílčí opatření, jejichž opora v kvalitní teorii je nulová. Občas mají pravdu.

Dnes ponechám stranou hlubší analýzu vzniku ekonomických krizí a jejich „léčby“ všeobecně. Okomentuji jeden dílčí návrh na řešení ekonomické krize, a to konkrétně „nechat krizi ruce trhu“, „nechat trh, ať to vyřeší sám“. Mnoho jeho zastánců totiž pořádně neví, co říká. Tento přístup lze nejčastěji nalézt u jedinců zastávajících konzistentní postoj ke svobodné ekonomické spolupráci (trhu). Tito lidé, ať již z řad ekonomů, podnikatelů či jakýchkoliv jiných, zpravidla chápou zásadní roli instituce soukromého majetku při tvorbě bohatství (ekonomickém pokroku, zvyšování produktivity). Pokud máme majetková práva, máme následně i směnu (obchod), směnný poměr (cenu), prostředek směny (peníze), cenovou strukturu a všechny ostatní přirozené znaky kapitalismu. Všechny se vyvinou jakožto důsledek (osobních) majetkových práv.

Tito lidé vědí, že trh funguje lépe než centrální řízení. Zpravidla ze zkušenosti, méně potom z nějaké ucelené teorie. Něchtějí jej z fleku odepsat a ptají se: Proč by v krizi měly platit jiné ekonomické zákonitosti, snad nějaká „speciální ekonomie pro období krize“? Proč by opatření (znárodňování, vysoká inflace peněžní nabídky, omezování ekonomické svobody), která jsou běžně vnímána jako zátěž pro ekonomický rozvoj a produktivitu, najednou měla pomoci z krize ven a uspíšit růst produktivity? Opravdu je svět tak nešťastně mystický, nekonzistentní a ubohý jako minulý prezident USA, jenž byl „nucen opustit své svobodně-tržní principy, aby trh zachránil“?

[Robert Higgs] [DS]

Vzpomínáte na credit crunch? Určitě ano. Něco takového jsme předtím neviděli, jak nám nejvyšší finanční autority a jejich poskokové říkali – nikoliv v pomalé, klidné a plíživé podobě, ale v neutuchající bouři, jež slibovala bezprostřední ekonomickou zkázu, pokud vláda ihned „něco neudělá“. Což samozřejmě udělala, a to v měřítku nevídaném v historii USA.

Při pohledu zpět na uplynulý rok, jak je tomu v tuto dobu běžné, jasně vidíme známky finanční katastrofy, která na finanční trhy udeřila na podzim: hrozivý credit crunch, „zamrzlé“ úvěrové trhy, které ohlašovaly kompletní ekonomické „roztátí“, pokud jej vláda drastickou akcí neodvrátí. (Vládní mluvčí a média se ve snaze najít co nejděsivější metafory nikdy pořádně neshodli, zda to vše bylo příliš studené či horké.)

Ale pozor, se statistikou je v tomto případě něco úplně špatně! Devastující credit crunch, největší hrozba USA od doby, co Rusové prováděli testování vodíkové bomby, nejhrozivější ekonomická událost od krachu v roce 1929, (bla bla bla… slova mne neposlouchají tváří v tvář těmto katastrofám připomínaných v proslovech politické reprezentace a finanční elity). No, je mi celkem trapně vás jménem politické a finanční elity informovat, že při pohledu zpět se Příšera z Močálu nedostatku likvidity neukazuje v relevantních statistických záznamech.

[Mark Thornton]

Článek byl publikován 4. 6. 2004, tři roky před prvním zachvěním hypotečních a následně akciových trhů.

Známky „nové éry“ v realitách jsou všude. Nová výstavba probíhá za rekordního tempa. Ceny realit dosahují nevídaných výšin, zejména na východním a západním pobřeží. Nafouknuté ceny domů a rekordně nízké úrokové míry dovolují dlužníkům splácet jejich hypotéky, zvýšit svou spotřebu a zároveň snížit jejich měsíční splátky! Jak mi jeden úvěrový manažer vysvětlil: „Je to téměř příliš dobré, aby to byla pravda.“

Ve skutečnosti to opravdu je příliš dobré, aby to byla pravda. Prorokové nové éry nezmiňují, že reality v minulosti prošly podobnými cykly, a že období popisovaná jako „nové éry“ většinou končí bídou, likvidací záruk, bankroty a pádem bank.

Případ bubliny na japonském trhu s realitami je poučný. Japonsko si v 80. letech prošlo bublinou na akciových trzích. Byla velmi podobná bublině na americkém akciovém trhu v letech devadesátých. S následným poklesem japonského akciového trhu reality nepřestávaly růst. Jeden z obecných realitních indexů japonského trhu ukazuje, že ceny nemovitostí nepřestaly růst ani dva roky po pádu akciového trhu, jenž se vrátil na úroveň před pěti lety. Bublina v nemovitostech pokračovala téměř 6 let po krachu akcií. Ceny komerčních, industriálních a osobních nemovitostí v Japonsku však nyní stále klesají a jsou pod úrovní roku 1985.

Nyní to je tři roky od krachu akcií v USA. Greenspan naznačil, že úrokové míry by brzy mohly změnit svůj směr, zatímco dlouhodobé úrokové míry už povyrostly. Vyšší úrokové míry by mohly spustit obrat na realitním trhu a odkrýt omyly nového paradigmatu, včetně toho, jak bublina pomáhá skrývat zvyšování cen. Bohužel by to vedlo též k poškození vlastníků domů a rozsáhlejší problém by zasáhl každého daňového poplatníka v USA, jenž by byl donucen k záchraně bank a k vládou sponzorovaným hypotečním zárukám, které již vedly k rozšíření neodpovědných úvěrových praktik.

Stephen Smale, jeden z nejprominentnějších matematiků 2. poloviny 20. století, se nechal slyšet, že jedním z nejdůležitějších úkolů matematiky v rodícím se století je uvedení teorie chaosu do ekonomie. Protože oba výše zmíněné obory jsou mou srdeční záležitostí, vyjádřím se podrobnějí k ambivalenci, jíž ve mne tento názor vzbuzuje.

Nebudu se tajit tím, že již pár let mám raději ekonomii než matematiku a statistiku, ač tomu zatím ještě delší dobu bylo naopak. Matematika je sice moc hezká, ale příliš vzdálená každodennímu životu kohokoliv krom relativně úzké skupiny lidí. První část předchozí věty pro ekonomii platí dvakrát a druhá část vůbec.

(S tou vzdáleností matematiky od běžného života to není jednoznačné. Drtivá většina „samozřejmostí“, jež dnes lidé každodenně používají k usnadnění svého života, by bez vysoké matematiky nikdy světlo světa nespatřila. K jejich používání znalost matematiky není nutná, stejně jako k ekonomickému jednání není nutná znalost ekonomie. Přesto však i běžní lidé přemýšlejí o problémech ekonomického charakteru, které se jich týkají, a to v rámci svého chápání ekonomických fenoménů. O matematice žádní normální lidé nepřemýšlejí :-)).  

Ekonomické jednání je každodenním chlebem všech lidských bytostí. Nejen té drtivé většiny, která každé ráno vstává do práce, aby prodala svou práci a nakoupila prostředek směny (peníze) za účelem jejich budoucího prodeje za jiné směnitelné statky. Týká se i toho posledního poustevníka žijícího mimo civilizaci, který se rozhoduje, čemu věnuje následujících deset minut svého času. Osobní čas je statek s omezenou zásobou, který je předmětem ekonomického jednání. Zvolit určitou činnost znamená vzdát se jakékoliv jiné.

Ekonomie není primárně „vědou o penězích“, o podnikání, o cenách na trhu - a už vůbec ne návodem ke zbohatnutí. Zabývá se ekonomickým jednáním, tj. jednáním ve světě, kde „pečení holubi nelétají do huby“. Jednáním ve světě, který není rájem a kde je nutno provádět volby, jaké omezené prostředky a v jaké kombinaci použít k dosažení určitého cíle. Peníze, cenový systém, podnikatelská role atd., jsou jen důsledky, nikoliv příčiny ekonomického jednání. To je zas důsledkem výše uvedené nerajské podstaty světa, který obýváme.

[Robert Higgs] [DS]

Vraťme se do minulosti. Hluboko, opravdu hluboko do minulosti. Tak hluboko, až dojdeme do posledního srpnového týdne roku 2008. Historikové říkají, že tehdy Američané ztratili své smysly. Přes všechny důkazy před jejich vlastníma očima, ušima a nosy, se nechali přesvědčit, že svět jako ho do té doby znali, stál před jisto-jistou zkázou. Hysteričtí „novináři“ a „experti“ v rádiích a televizích jim to říkali. Co jiného mohli dělat? Protože život bez přetékajícího účtu důchodového připojištění leží daleko za hranicemi jejich představivosti, „něco muselo být uděláno“.

Toto prozření se stalo signálem pro stovky oddaných veřejných služebníků, kteří se chopili akce na záchranu civilizace. Dobře rozuměli, že lidé vyžadují, aby „něco bylo uděláno“, a tak hledali, co by to mohlo být. První věc, která se jim připletla do cesty, byl návrh Ministerstva financí. Zprvu se jim moc nezamlouval, horečně jej tak předělali na obrovský vánoční stromeček plný ozdob a v lákavé představě znovuzvolení uzákonili Ekonomicko-stabilizačí zákon roku 2008, známý též jako Záchrana hnusu.

Jádro tohoto nařízení spočívá v Programu na podporu problémových aktiv (Troubled Asset Relief Program, TARP), v němž se ministr financí zavazuje za 700 miliard dolarů nakoupit od bank a dalších finančních institucí prašivý papír, jako třeba deriváty zajištěné hypotékami. Zbytečný a pošetilý krok, avšak urputný ve svém strachu z ničeho jiného než strachu samotného, což je přesně ta urputnost, kterou si krize žádala.

Odůvodnění tohoto programu potřebovalo notnou dávku domněnek. Ministr financí tvrdil, že nutným krokem bylo uvolnit zmrzlé („frozen“) úvěrové trhy, popřípadě obnovit úvěrové trhy, které se rozpustily („melted down“) – zamrznuté či rozpuštěné, to je zřejmě jedno. Logika měla co do činění s pomocným tvrzením, že nikdo už bankám nedůvěřoval, dokud držely ona prašivá („toxická“) aktiva, protože nikdo nevěděl, kdy taková banka může zkrachovat. Výměna prašivého papíru za dolarové vklady u Fedu měla bankéřům přinést zpět pohodlí, aby opět půjčovali jeden druhému a tedy i podnikatelům a ostatním lidem. Bez úvěru to jednoduše nejde. Úvěrové transakce jsou „životadárnou krví“ moderní ekonomiky. Všichni politici to říkají.

A tak dal Kongres Hanku Paulsonovi 700 miliard dolarů. Ten prvně z velkého pytle vzal 125 miliard a věnoval je svým přátelům z devíti největších bank v zemi. Protože nikdy nebyl lakomý, dal 10 miliard Goldman Sachs, podniku, jenž řídil před nástupem do funkce ministra financí.

[Pierre Lemieux] [DS]

Současný finanční rozruch je „krizí kapitalismu“, řekl mluvčí Britské socialistické strany pracujících, jak správní Marxisté opakují již více než století. „Neregulovaný finanční systém je pohroma“, ozvala se Sheila Rowbotham, profesorka gender studií a pracovní historie na Manchester University. Levicový kandidát na starostu Londýna přidal, že „Kapitalismus dostal svou šanci a selhal; nyní je řada na socialismu.“

Zajímalo by mne, co si zahulili.

Finanční krize začala minulý rok na trhu s dotovanými hypotékami. V té době byla polovina domovních hypoték držena nebo zaručena Fannie Mae a Freddie Mac, dvěma tzv. „vládou zaštítěnými podniky“ (government sponsored enterprises, GSE). Běhěm posledního roku tyto dvě instituce zafinancovaly čtyři z pěti hypoték. Fannie byla vytvořena na soumraku Velké deprese F. D. Rooseveltem; Freddie Mac stvořil Kongres v roce 1970.

Soukromí investoři rádi kupovali dluhopisy ze sekuritizací prováděných těmito institucemi, protože předpokládali, že vláda by je nikdy nenechala padnout – což se minulý týden ukázalo jako správný předpoklad, když kontrola nad nimi byla zcela převzata vládou. Ještě než krize začala, byl americký trh s hypotékami vynikajícím příkladem socialismu, bez obdoby v jakékoliv jiné západní zemi.

Community Reinvestment Act z roku 1997, který poskytovatelům hypoték zakazuje „diskriminovat“ nevhodné žadatele o hypotéku, určitě ke kvalitnímu finančnímu rozhodování nepřispěl. Na každém kroku jakéhokoliv finačního rozhodnutí dnes čeká regulátor.

Tématem dnešního článku bude jedna z nejzajímavějších částí ekonomické teorie, pro mne osobně zřejmě nejzajímavější vůbec. Jsou jimi teorie hodnoty a teorie ceny, nerozlučně spjaté s teorií směny (katallaxií). Vyložit toto téma na krátkém rozsahu nebude jednoduché, protože se přímo dotýká nejzákladnější ekonomické otázky - co je bohatstvím a co není, jak dochází k jeho tvorbě a zániku. Korektní teorie hodnoty je též vposledku schopna objasnit, proč svobodné (nesocialistické) ekonomické systémy musejí  být produktivnější (vytvářet více bohatství) než systémy centrálního ekonomického řízení.

Teorie hodnoty

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a hned na začátku naservíruji to nejdůležitější:

Hodnoty a hodnocení jsou zcela subjektivní. Pouze mínění jednajícího určuje, co je statkem (může sloužit k uspokojení nějaké jeho potřeby/přání/touhy) a co není. Statek není definován fyzikálně, chemicky, biologicky nebo jiným „objektivním“ způsobem. Pouze přesvědčení jednajícího o tom, že daná věc může sloužit jako prostředek k uspokojení některé z množství jeho potřeb/tužeb, z ní činí statek.

 Výše uvedený odstavec je zcela zásadní. Jinak řečeno:

Hodnotu věcem (nebo čemukoliv jinému) připisují lidé. Koncept bohatství existuje pouze v lidské mysli. Neexistuje žádná „vnitřní hodnota“ skrytá ve  věcech, tato hodnota se ani negeneruje na základě nějakého objektivního procesu, jako je vydání úsilí. Hodnota je důsledkem přesvědčení jednajícího o tom, že něco je adekvátním prostředkem pro uspokojení jeho potřeby/touhy. Pokud v něm toto přesvědčení z jakéhokoliv důvodu zanikne, zanikne pro něj i hodnota oné věci. Hodnoty „vyzařují“ od lidí směrem k věcem a jsou zrcadlem relativní důležitosti potřeb/přání/tužeb na škále preferencí daného jedince.

Dnešní příspěvek bude zajímavý i pro ty, kteří se domnívají, že ekonomie je to poslední, čemu by chtěli věnovat svůj čas a intelektovou kapacitu. (Do této kategorie jsem kdysi patřil i já sám; trochu se to změnilo při studiích na VŠE a poté, co jsem potkal „rakušany“, vstoupil v platnost pravý opak).

Účelem bude vyvrátit dva všeobecně zakořeněné mýty, konkrétně:

1. Že kvalitní ekonomická teorie předpokládá racionálně jednající jedince, a protože tomu tak často není, její postuláty mají omezenou platnost
2. Že se ekonomie zabývá pouze „sobeckými zájmy“ a tedy opět nedostatečně postihuje společenskou realitu, jejíž součástí jsou ve velkém měřítku i zájmy „nesobecké“

Ještě bych dodal, že dále prezentované názory spadají do okruhu „rakouské teorie“, jejíž prominentní představitele již asi každý čtenář tohoto blogu důvěrně zná (Ludwig von Mises, F. A. von Hayek, M. N. Rothbard, G. Reisman).

Kvalitní ekonomická teorie nepředpokládá racionálně jednající jedince – už pro samotnou vágnost termínu „racionálně“. Předpokládá pouze, že lidé jednají. Jednáním se rozumí jakékoliv použití prostředků k dosažení cílů. Takováto aktivita se nutně musí dít v bdělém stavu, nemusí být ovšem „aktivitou“ ve striktním smyslu. Jednáním je tedy jak mluva, tak mlčení, pokud nechceme nic říci. Je jím pohyb i tělesný klid, pokud nechceme měnit polohu svého těla. Není jím pád z postele ve spánku. Není jím náhodné zakopnutí při chůzi.