Ekonomie

Před několika dny jsem si v jednom časopisu zabývajícím se popularizací vědy přečetl takový malinkatý sloupek, spíše jen poznámku, s názvem „Neandrtálci zanedbali obchod“. Seznamoval čtenáře s posledními objevy na poli antropologie, mezi něž patří i závěr, že Neandrtálci – na rozdíl od moderního člověka – vyhynuli zřejmě proto, že zanedbali obchod. „Nebyli schopni zorganizovat výměnu se vzdálenějšími oblastmi.“ Stručně řečeno, neměli podnikatele a obchodníky.

Jsem samozřejmě ten poslední, koho by toto zjištění nějak překvapilo, a těší mne, že se na poli antropologie odvádí kvalitní práce, dávno už snad prostá od socialistických blábolů. Dnes již každý s průměrným vzděláním ví, že nic socialistického nefunguje. Sice téměř nikdy pořádně neví, proč to nefunguje, ale též ví, že desítky milionů mrtvých hladem v socialistických režimech po celém světě nebyla náhoda.

Fakt, že neví proč, je však téměř stejně nebezpečný jako otevřená podpora masových vražd v podobě socialistického světonázoru na základě subjektivních hodnot. Mezi tyto hodnoty může patřit například přesvědčení „Je lepší, aby všichni byli stejně chudí než různě bohatí.“ Proč? Zřejmě proto, že lidé jsou ze své podstaty „špatní a závistiví“. A když má někdo více, mají pocit, že to musel ukrást nebo získat nečestně, protože jinak by to oni přeci museli mít též, ne? Oni, takoví dobří a slušní občané.

[George Reisman]

Kapitál ve formě úvěru je by běžně a také správně měl být získán z předtím naakumulovaných úspor. V ostrém kontrastu stojí úvěrová expanze, která je vytvořením nových, dodatečných peněz „ze vzduchu“, tyto peníze jsou napůjčovány podnikům a jedincům, jako kdyby se jednalo o dodatečnou nabídku uspořených kapitálových fondů. Její existence snižuje úrokové míry a umožňuje existenci úvěrů a dluhů, které by jinak nemohly existovat. Kdekoliv a kdykoliv se obchodní banky podílejí na úvěrové expanzi, dělají tak s posvěcením a všeobecně i aktivní podporou ze strany státu.

Ekonomové, zejména Ludwig von Mises, ukázali, jak taková úvěrová expanze vede k ekonomickým cyklům a že její existence je dovolena záměrnou vládní politikou. Mnoho lidí však stále věří, že ekonomické cykly jsou přirozenou součástí kapitalismu a že role vlády není ve vytváření tohoto fenoménu, nýbrž v boji s ním. Navíc, jak Mises poznamenal, „Nic nepoškodilo liberalismus (kapitalismus) více než téměř pravidelný návrat horečných boomů a dramatické hroucení trhů následované vleklou recesí. Lidé začali být přesvědčeni, že tyto jevy jsou součástí svobodné tržní ekonomiky.“

Pravdou je, že úvěrová expanze je odpovědná nejen za ekonomický cyklus, ale též za další vysoce negativní fenomén, z nějž lidé chybně obviňují kapitalismus. Konkrétně za dramatické zvyšování ekonomické nerovnosti, kdy bohatá část společnosti zvyšuje své bohatství mnohem větším tempem než všichni ostatní, a to bez rozumného důvodu.

Jakožto Švéd slyším mnoho mýtů o tom, jak skvělá země Švédsko údajně je – „prosperující socialismus“, za nímž si stojí, vzor pro zbytek světa. Mnoho mých přátel z různých konců světa se například vyjadřuje ke švédským recyklačním politikám a cestě švédské vlády k vynucenému environmentalismu.

Většina mi to prezentuje tak, že Švédsko uspělo v tom, o čem většina ostatních vlád pouze sní: vytvoření efektivního a ziskového národního systému na záchranu prostředí díky rozsáhlé recyklaci. A všichni do toho jdou! Všichni recyklují.

To poslední je pravda: každý opravdu recykluje. Ale je to výsledkem vládní moci, nikoli volby občanů. Monopolistická státní odpadní „služba“ již neakceptuje odpad: sbírá pouze zbytky jídla a ostatní snadno biologicky odbouratelné zbytky. Jakýkoliv jiný odpad, který se náhodou ocitne ve vaší popelnici, vyústí v hezkou malou pokutu (vlastně tak malá není) a v celém sousedství se mohou zvýšit frekvence sbírání odpadu (přesněji: ještě více než obvykle – zvyšují se už tak ročně nebo půlročně).

Tvrzení rakouské školy, které pohoršuje ostatní ekonomické školy už 150 let, zní následovně: Postuláty ekonomie jsou univerzální. Platí v každém čase a na každém místě, protože jsou odvozeny ze struktury reality okolo a lidského jednání.

Příčiny ekonomického rozvoje, inflace a ekonomického cyklu v Číně 300 let před Kristem jsou stejné jako příčiny těchto fenoménů v USA v roce 2008. Konkrétní okolnosti se v čase a prostoru mění, zásadní ekonomická realita je však stejná.

Toto tvrzení ostatní ekonomy – notabene sociology, historiky a politiky – děsí jako vyplašené holuby. Historická škola se mu vysmívala a Carl Meger, zakladatel rakouské školy, s nimi bojoval zuby nehty. Pozitivistická chicagská škola ho považovala za bláhový a Mises, Hayek a Rothbard byli v opozici. Keynesiánci dávno byli potupeni a poválečná rakouská generace znovu tvrdila to samé. Socialisté, kteří chtějí změnit realitu přeuspořádáním vlastnických práv, považují ono tvrzení za absurdní, kapitalistický nesmysl.

Ale je tady. Bez ohledu kde a kdy, základní předpoklad ekonomického růstu je kapitálová akumulace v rámci osobní svobody a tvrdých peněz. Důsledek regulace cen je nedostatek nebo přebytek. Efektem zvyšování peněžní zásoby je inflace a ekonomický cyklus. Efekt jakékoliv intervence je menší produktivita.

Existují i univerzální podvody.

Tak se v médiích konečně zase objevila zajímavá zpráva, která stojí za komentář. Nějaký šikovný obchodník si špatně vsadil na budoucnost a připravil jednu z největších evropských bank o pět miliard euro. Docela mě to baví, až na to, že to je skutečné.

O co tedy jde? Tento šikula prostě zaujímal obrovské pozice v derivátových kontraktech, což jsou v podstatě sázky na budoucnost. Deriváty lze popisněji nazvat jako termínové a opční obchody. Podstata těchto transakcí spočívá v domluvení všech zásadních podmínek kontraktu v současnosti a jejich vypořádání nikoli v bezprostřední budoucnosti, ale za týdny, měsíce či roky.

Například se s někým můžete domluvit, že za rok mu prodáte jeden milion euro za cenu 25 Kč/Euro. Je zřejmé, že na tomto kontraktu (který se nazývá měnový forward) jedna strana vydělá a druhá prodělá. Pokud se bude euro obchodovat za více než 25 Kč, vydělá strana, která onen milion kupuje a prodělá ta, jež prodává. Pokud se bude obchodovat za méně než 25 Kč, bude tomu naopak. Deriváty jsou tedy obecně „hra s nulovým součtem“, kdy zisk jedné strany se rovná ztrátě druhé strany. Realita samozřejmě není zase tak jednoduchá, každopádně však deriváty nejsou úplně obvyklou transakcí. Sice ji obě strany také uzavírají proto, že se každá z nich domnívá, že ona bude ta, která na tom vydělá, nejistota tohoto prospěchu je však mnohem větší, než když si v obchodě koupíte rohlík, protože si ho ceníte více než těch dvou korun, které platíte, a pro pekárnu to je naopak.

Centrální banky z celého světa si před nedávnem příliš neulehčily situaci, když jejich plán napumpovat na finanční trhy stovky miliard dolarů naráží na snahu vyhnout se vysokému vzestupu cen. Místo, aby na sebe vzaly odpovědnost za tuto nepříjemnost, centrální finanční plánovači začali příznačně ukazovat prstem na někoho jiného. Ve víkendové edici Wall Street Journal z 5. a 6. ledna se dozvíme, že to jsou zřejmě odbory, kdo je na vině:

„Evropské obchodní odbory připravují agresivní platební požadavky pro rok 2008. Prezident ECB Jean-Claude Trichet stupňoval varování, že inflace způsobená vyššími mzdami (pozn. DS.: „inflace tlačená náklady ;-D“) by vyvolala vzestup oficiální úrokové míry. ECB to nazývá „inflací druhé vlny, která podstatně zvyšuje existující inflaci, jak pracovníci požadují vyšší mzdy a společnosti přesouvají vyšší náklady na spotřebitele."

V tomto článku se pokusíme tyto nesnadné záležitosti rozmotat, předtím však potřebujeme rychlý úvod do peněžní teorie. Následující pasáže budou o trochu složitější než epizoda komisaře Colomba, ale uděláme ji co nejméně bolestivou. Pozitivní je, že čtenářovo povědomí o inflaci bude poté mnohem jasnější.

V běžných učebnicích bankovnictví, a ještě spíše v učebnicích centrálního bankovnictví (viz například Centrální bankovnictví od profesora Revendy) většinou najdeme popis současného bankovního systému s krátkým odkazem na tzv. svobodné bankovnictví a zmínkou, že to fungovalo pouze několik let ve Skotsku a vlastně to příliš nefungovalo.

Také tam najdeme popsán vývoj bankovního a finančního systému v posledních desetiletích, který se vyznačuje „liberalizací“, která podle některých autorů v sobě nese zárodek nestability. Bystří čtenáři mého blogu již asi pochopili, že můj pohled na svět je čistě libertariánský, takže teď asi čekají oheň a plameny na adresu těchto autorů a jejich tvrzení.

Ale co se nestane – budu s nimi víceméně souhlasit. Tato „liberalizace“ je totiž stavěna na základě, který je zásadně antiliberální. Tím antiliberálním základem jsou vynucené peníze a finanční systém, který je doprovází. A pokud budete stavět liberální stavbu na antiliberálních základech, jednou se vám zhroutí. Jako když necháte přílišnou volnost nevycvičené šelmě.

Současný bankovní systém je výsledkem staletí pronikání státu do měnové oblasti. Samotné vlády nakonec musely uznat destruktivnost, kterou jejich přítomnost ve finančním systému působí, a z centrálních bank - původně založených pro pomoc při financování vládních výdajů a dodávání likvidity soukromým bankám, jež začaly fungovat na principu částečných rezerv –  se postupně staly formálně nezávislé instituce, které mají „pečovat o stabilní měnu a cenovou hladinu“.

O tom, jak by měl fungovat bankovní systém svobodného trhu, nebo alespoň finanční systém bez přítomnosti státu, má dnes málokdo korektní představu. Lidé si tolik zvykli naslouchat představitelům státu a centrální banky o měnových otázkách, že proti svobodnému bankovnictví dokážou vyjmenovat spoustu důvodů. Jejich představa svobodného bankovnictví je mylná a většinou nejdou k samému jádru, tedy vynuceným penězům. Mají pocit, že by zavládl bezprecedentní chaos, protože peníze jsou něco speciálního a potřebují péči státu. Tyto nevědomé dnes s radostí vyvedu z omylu.

Byl to vyčerpávající podzim roku 2007, s pokračujícími otřesy z trhu s nemovitostmi, ropou rekordně vysoko, dolarem rekordně nízko a rostoucí cenou zlata jako zlověstnou známkou potíží před námi. Podnikatelské podmínky se dramaticky zhoršily.

Cena zlata odráží všeobecný trend: CPI a PPI rostou tempem, které je srovnatelné s jejich růstem v polovině a na konci 70. let. A jestli se opravdu chcete leknout, podívejte se na vládní výdaje a dluh. Jsou neskutečné: 8,2 biliónů dolarů v dluhu, z toho téměř 5 biliónů drženo veřejností jako investice.

Ale počkat! Jednoho dne v listopadu akciový trh vzlétnul a obchodníci propukli v hlučné veselí. Bouřkové mraky se rozplynuly a vyšlo slunce. Co se stalo? Žádná fundamentální data se nezměnila. Žádné novinky, žádná nová čísla. Pouze několik slov viceprezidenta Centrální banky, pronesená kolem kulatého stolu na zasedání Rady pro mezinárodní vztahy.

Jak název napovídá, dnešní článek se bude týkat daní a to zejména daně z příjmu, která se údajně týká každé pracující osoby. Daň z příjmu se však týká pouze osob, které nejsou placeny ze „státních peněz“. Státní zaměstnanci totiž žádné daně z příjmu neplatí.

Jakou kdo platí daň z příjmu (daní z příjmu se rozumí i všechna ta „pojištění“, která ve skutečnosti žádnými pojištěními nejsou, protože u příjemce platby nezakládají právní povinnost plnit při výskytu „pojistné události“) si každý může velice snadno rozmyslet. Stačí si uvědomit, jaký by byl jeho příjem při nulové úrovni zdanění. Příjem státních zaměstnanců by klesnul na nulu o výši jejich příjmu, státní zaměstnanci tedy daně pouze a jedině spotřebovávají, žádné neplatí.

Jsou jim podle jistých formálních pravidel rozděleny prostředky vybrané na daních od soukromého sektoru a výše jejich příjmu se odvíjí od předpokládané výše prostředků vybraných na daních a jejich alternativních použití. Například OSN už dávno pochopila, že ona účetní maškaráda, jejíž účelem je pouze zakrýt ekonomickou podstatu, aby se pracující masa nebouřila, pouze spotřebovává další prostředky, a v OSN už si na daň z příjmu dávno nikdo nehraje (nebo alespoň jistý čas nehrál).

Podobnou účetní maškarádu představuje tzv. „hrubá mzda“, což je číslo, které nemá žádnou rozumnou interpretaci a význam, nejde totiž ani o náklad na zaměstnance, ani o to, co zaměstnanec skutečně obdrží. Účelem je opět zakrýt ekonomickou podstatu a skutečnou daň uvalenou na zaměstnance, protože do té spadají i všechny částky, které za zaměstnance „odvádí“ zaměstnavatel.