Úvěrová expanze, ekonomická nerovnost a klesající mzdy
MyEgo.cz
Úvěrová expanze, ekonomická nerovnost a klesající mzdy
[George Reisman]
Kapitál ve formě úvěru je by běžně a také správně měl být získán z předtím naakumulovaných úspor. V ostrém kontrastu stojí úvěrová expanze, která je vytvořením nových, dodatečných peněz „ze vzduchu“, tyto peníze jsou napůjčovány podnikům a jedincům, jako kdyby se jednalo o dodatečnou nabídku uspořených kapitálových fondů. Její existence snižuje úrokové míry a umožňuje existenci úvěrů a dluhů, které by jinak nemohly existovat. Kdekoliv a kdykoliv se obchodní banky podílejí na úvěrové expanzi, dělají tak s posvěcením a všeobecně i aktivní podporou ze strany státu.
Ekonomové, zejména Ludwig von Mises, ukázali, jak taková úvěrová expanze vede k ekonomickým cyklům a že její existence je dovolena záměrnou vládní politikou. Mnoho lidí však stále věří, že ekonomické cykly jsou přirozenou součástí kapitalismu a že role vlády není ve vytváření tohoto fenoménu, nýbrž v boji s ním. Navíc, jak Mises poznamenal, „Nic nepoškodilo liberalismus (kapitalismus) více než téměř pravidelný návrat horečných boomů a dramatické hroucení trhů následované vleklou recesí. Lidé začali být přesvědčeni, že tyto jevy jsou součástí svobodné tržní ekonomiky.“
Pravdou je, že úvěrová expanze je odpovědná nejen za ekonomický cyklus, ale též za další vysoce negativní fenomén, z nějž lidé chybně obviňují kapitalismus. Konkrétně za dramatické zvyšování ekonomické nerovnosti, kdy bohatá část společnosti zvyšuje své bohatství mnohem větším tempem než všichni ostatní, a to bez rozumného důvodu.
Není náhoda, že dvě hlavní periody úvěrové expanze v dějinách – 20. léta a období od poloviny 90. let – byly charakterizovány vysokým vzestupem ekonomické nerovnosti. Stejně jako ve 20. letech je dnes příčinou tohoto jevu vytváření nových peněz a jejich pumpování na finanční trhy, čímž se zvyšují ceny cenných papírů, zejména akcií. Majitelé akcií jsou především bohatí jedinci a finanční instituce, kterým se tak dostává podstatných kapitálových zisků. Tyto zisky jsou tím větší, čím déle úvěrová expanze trvá, čím je větší její rozsah a čím výše tak vyžene ceny akcií. V procesu pumpování nových a dodatečných peněz na finanční trhy mají investiční bankéři a spekulanti mají možnost dosažení velmi vysokých zisků.
Pro svoji důležitost je nutné to zopakovat: úvěrová expanze vytváří nepřirozenou ekonomickou nerovnost tím, že peníze se prvně objevují na finančních trzích a zvyšují ceny akcií. Protože akcie běžně vlastní bohatší lidé, oni jsou též hlavními získávajícími z tohoto procesu. Čím déle úvěrová expanze trvá a čím větší je její rozsah, tím větší zisky jsou tímto způsobem realizovány.
Nové peníze napumpované na finanční trhy se brzy projeví ve zvýšené poptávce po kapitálových statcích, jako vybavení podniků, výrobní haly, výrobní nástroje a též ve zvýšené poptávce po statcích dlouhodobé spotřeby, jako jsou domy a automobily. Nákup těchto statků, stejně jako nákup kapitálových statků pro podniky, je většinou financován úvěrem a podporován nízkými úrokovými sazbami.
Dodatečná poptávka po kapitálových statcích a statcích dlouhodobé spotřeby zvyšuje obraty podniků a zisky napříč ekonomickým systémem. Úvěrová expanze zvyšuje zisky, protože zvýšené výdaje na nákup kapitálových statků a práce zvyšují obraty podniků ihned, kdežto zvyšování nákladů, které se musejí odečíst od obratu, se děje s časovým zpožděním. Obraty se zvyšují hned v okamžik, kdy jsou nové peníze použity, kdežto náklady odečítané od obratu jsou většinou determinovány na základě peněžní nabídky minulého roku.
Snížení úrokových měr doprovázené úvěrovou expanzí slouží ke zvýšení časového zpoždění mezi výdaji na kapitálové statky a práci a jejich následným objevením se v nákladech ve výsledovce podniku. Nízké úrokové sazby podporují nákup dlouhodobých statků a realizaci velkých investičních projektů. Na následujících příkladech je možno vidět vzestup zisků, který to způsobuje.
Představte si, že podnik použije nově vytvořené peníze na zvýšení inzerce v novinách. Jeho dodatečný výdaj je roven dodatečnému obratu novin. Zřejmě též bude roven dodatečnému nákladu, který se objeví v jeho příští výsledovce a který odečte od výnosů. Ve stejném účetním období, v němž si noviny zaúčtují zvýšení výnosů rovné dodatečnému výdaji onoho podniku, sám podnik zaúčtuje zvýšení nákladů, které si odečte od svých výnosů. Zjevně se tak nezvýší agregátní zisk v ekonomickém systému, protože jak celkové výnosy, tak celkové náklady se zvýšily o stejnou částku.
Nyní si představte, že podnik nové peníze použije na nákup dlouhodobého statku, který se bude odepisovat 10 let. Tentokrát se prodejci tohoto statku opět zvýší výnosy o výši dodatečného výdaje onoho podniku. V tomto případě však dodatečné náklady podniku, vykázané v příští výsledovce, budou nižší. Pokud byl výdaj 1 milion dolarů, tak zatímco prodejce realizoval výnos ve výši 1 milion dolarů, náš podnik vykáže dodatečné náklady ve výši 100 000 dolarů. V důsledku se tak agregátní zisk v daném roce zvýší o 900 000 dolarů na úrovni ekonomiky jako celku. Pokud by onen 1 milion byl součástí investice do stavby budovy odepisované 45 let, zvýšení agregátního zisku by bylo ještě vyšší.
Takovéto zvýšení zisku jde ruku v ruce se zvyšováním cen akcií a dále je podporuje. Ve chvíli, kdy úvěrová expanze skončí, podnět pro růst zisků a akciových trhů taktéž končí, zisky padají a z kapitálových zisků se stávají kapitálové ztráty. A v ten moment začnou nepřátelé kapitalismu obviňovat kapitalismus ze způsobování depresí.
Jak si nové peníze vytvořené během úvěrové expanze razí cestu ekonomickým systémem, dá se očekávat i zvyšování poptávky po práci a zvyšování mezd. Toto se skutečně děje a mzdy ve 20. letech podstatně rostly, jak v peněžním vyjádření, tak ve skutečné kupní síle. Nezvýšily se však v míře, v níž se zvyšovaly příjmy bohaté části obyvatel, a tedy ani v míře zvýšení podnikových zisků.
Mzdy nedrží tempo zvyšování stejné se zvyšováním zisků také proto, že pobídka ke zvýšené poptávce po dlouhodobých kapitálových statcích prostřednictvím úvěrové expanze částečně přebírá zdroje, které by byly věnovány na nákup práce. Výsledkem je znovu zvýšení rozdílu v růstu zisků a mezd.
Zvyšování reálných mezd ve 20. letech bylo důsledkem růstu reálné produktivity, nikoliv úvěrové expanze. Úvěrová expanze sloužila jen k následnému zpomalení růstu produkce jakožto následku chybných kapitálových investic.
Nárůst produktivity působil proti nárůstu cen statků v takové míře, v jakém úvěrová expanze zvyšovala mzdy v peněžním vyjádření. Zvyšování produkce bylo založeno na vysoké dostupnosti kapitálových fondů ze skutečných úspor jakožto protipólu úvěrové expanze, společně s rychlým vědeckým a technologickým pokrokem. Toto zvyšovalo reálné mzdy, tedy množství statků, které si pracující mohli koupit za své mzdy.
V kontrastu se zkušeností 20. let se během posledních dvou velkých úvěrových expanzích, tedy dot.com bublině let 1995 – 2001 a jejím následovníku, kolabující bublině na trhu s nemovitostmi, která začala brzy po té první, se reálné mzdy zvýšily jen lehce, jestli vůbec. Většina komentátorů to zřejmě připisuje bezuzdné chamtivosti podnikatelů a kapitalistů. Zastávají teorii, že když se něco v ekonomickém systému hýbe nebo dýchá bez přímého příkazu z vlády nebo bez přímé vládní kontroly, dokazuje to současnou existenci éry „laissez-faire“. Ve vydání The New York Times z 30. prosince 2007, v článku nazvaném „Svobodný trh: přeci jen falešná modla?“ píše sloupkař Peter Goodman:
„Po více než čtvrtstoletí byla hlavní myšlenka hospodářské politiky USA a většiny světa neomylnost trhů. Taková neomylnost, že správná role vlády je nezasahovat do gejzíru bohatství, který si najde cestu ke všem vrstvám společnosti, pokud trhy budou svobodné v provádění své magie.
Toto se projevilo snižováním regulace, zdanění a ustupováním vládního dohledu.“
(Pozn. DS.: Považovat ekonomický systém, v němž se zdanění pohybuje na úrovni 30 – 40%, v němž je zdaněna téměř každá transakce a jehož samé jádro, tedy peněžní systém, je monopolizován vládou a centrální bankou, za svobodný, laissez-faire kapitalismus, může jen opravdu totální idiot)
Toto údajné laissez-faire prostředí prý umožnilo podnikatelům a kapitalistům se beze studu obohacovat na úkor stále chudších pracovníků, k nimž už žádný gejzír neteče. Zvyšování volného obchodu a samozřejmě globalizace jsou napadány jako část tohoto procesu, který je údajně odpovědný za stagnaci nebo přímo úpadek reálných mezd.
V ostrém kontrastu k takovýmto blábolům existuje nespočetné množství pravidel a regulací vytvořených Federální vládou, které kontrolují téměř každý aspekt ekonomické aktivity. Jsou obsaženy v téměř 70 000 stránkách Federálního registru. Většina vládní intervence tam popsané a její pokračování na úrovni jednotlivých států a oblastí je do nebe volající negací výroků o existenci jakéhokoliv laissez-faire v současném světě. Samotný popis této regulace na desítkách tisících stranách oficiálního textu je výsměchem všem tvrzením o laissez-faire nebo nedostatečné vládní kontrole a regulaci.
Tento opravdu masivní materiál nasvědčuje, že skutečným vysvětlením stagnace reálných mezd je neustále rostoucí rozsah vládní intervence v ekonomickém systému. Je to intervence ve formě politik ničících skutečné úspory a různými způsoby podlamujících kapitálovou akumulaci a zvyšování produktivity práce. Osobní a podnikové daně z příjmu, daň z dědictví, daň z kapitálových zisků, vládní deficity – všechno odebírá prostředky, které by jejich vlastníci z většiny vydali na nákup kapitálových statků a práce. Místo toho jsou věnovány na financování vládní spotřeby a příjemcům všech druhů dotací.
Inflace a úvěrová expanze ještě zhoršují tyto intervence, protože uměle zvyšují daňový základ a tak dále připravují podniky o prostředky nutné k obnovení jejich aktiv při vyšších cenách stejným procesem, jakým se zvyšuje jejich zdanitelný příjem. Progresivní zdanění a daň z dědictví tomu dále přidávají, protože čím vyšší příjmy jsou, tím vyšší je obvykle část, která je reinvestována; rozsáhlejší dědictví je také většinou ve formě kapitálu.
Snížená poptávka po práci jakožto výsledek zdanění prostředků, které by jinak byly použity na nákup pracovní síly a kapitálových statků, snižuje mzdy. Zároveň se snižuje i reálná kupní síla těchto mezd.
Stojí za zmínku, že zcela mimo efekt „sociálního pojištění“ v podkopávání motivů ke spoření, sebral vzestup daně z příjmu od roku 1965, který měl tento systém zaplatit, dalších 8% z příjmu každého zaměstnance. V roce 1965 bylo kombinované zdanění na sociální pojištění zaměstnance a zaměstnavatele 7,25%, s maximálním základem 4 800 dolarů ročně. Nyní je kombinovaná sazba 15,3%, z toho 2,9% na Medicare. Tato sazba se dnes vztahuje na maximální základ 102 000 dolarů ročně. Efekt tohoto zvýšení tak bylo snížení příjmu většiny domácností minimálně o 8% jejich skutečné mzdy.
Příspěvek zaměstnavatele na sociální pojištění zaměstnance je ztrátou zaměstnance, protože je nákladem zaměstnavatele na zaměstnance. Zaměstnavateli je finančního pohledu zcela lhostejné, v jakém poměru onu celkovou sumu rozdělí mezi vládu a zaměstnance. Náklad se pro něj nezmění. Tyto peníze by zaměstnanec měl, pokud by je vláda nevzala od zaměstnavatele. (Pozn. DS: Viz můj článek Státní zaměstnanci daně neplatí)
To samé platí pro všechny ostatní náklady, které podnik podstupuje v souvislosti se zaměstnancem. Jedná se náklady na zaměstnání, které by při absenci vládního zasahování zaměstnanci měli v kapse. Nucení zaměstnavatelů k placení těchto nákladů se děje na náklady zaměstnance a jeho čistého příjmu. Zvyšování vynucených nákladů spojených se zaměstnancem v průběhu času brání zvyšování čistých mezd.
Vládní intervence nejenže snižuje poptávku po práci a tedy i mzdy, zejména čisté mzdy, ale také snižuje jejich kupní sílu. Díky odlivu poptávky po kapitálových statcích se sníží i jejich nabídka. Absence těchto kapitálových statků brání zvyšování produktivity tempem, jímž by rostla při větší kapitálové vybavenosti. To snižuje produkci spotřebitelských statků a dalších kapitálových statků. Důsledkem nižší nabídky spotřebitelských statků jsou jejich vyšší ceny, což snižuje kupní sílu mezd pod úroveň, která by existovala při nižších cenách.
Kupní síla mezd je také snižována všemi ostatními regulacemi, které vedou ke snižování produkce a nabídky statků celkově a tedy zvyšují ceny. Opět to má kumulativní efekt. Environmentalistická legislativa si zaslouží zvlášť prominentní místo v seznamu těchto regulací. Už nyní díky regulacím na produkci ropy, uhlí, zemního plynu a atomové energie se ceny energie zvedly na bezprecedentní úroveň a odrazují mnoho spotřebitelů od nákupu benzínu a nafty jako energetických zdrojů. Pokud si spotřebitelé musejí kupovat paliva za cenu reflektující 100 dolarů za barel ropy, redukuje to jejich schopnost koupit si jiné věci. Pokud by byly brány vážně environmentalistické požadavky na snížení emisí oxidu uhličitého o 90%, vedlo by to k obrovskému podlomení produkce a používání ropy, uhlí a zemního plynu, s následným snižováním produkce ostatních statků, zvyšováním cen a totální devastací reálných mezd.
Nedostatek energetických zdrojů snižuje schopnost najít a využívat další energetické zdroje. Dostatek energetických zdrojů zvyšuje schopnost člověka manipulovat s dalšími přírodními zdroji, využívat je k produkci energie a nalézat efektivnější způsoby k zacházení s nimi. Vládní intervence v oblasti energetických zdrojů snižuje schopnost nalézat a využívat další energetické zdroje.
Dalším příkladem legislativy a regulací snižujících produkci je minimální mzda, zákony o odborových a profesních svazech a část patentové legislativy. Způsobují vyšší náklady, vyšší ceny, pohyb práce k méně produktivním aktivitám a následnou nezaměstnanost. Dotace, tarify, legislativa na „ochranu spotřebitele“ dále snižují produkci a nabídku statků a zvyšují jejich náklady a ceny. Znovu, čím menší je produkce všeobecně, tím menší je produkce kapitálových statků s následným kumulativním negativním efektem na další produkci.
Mělo by být zřejmé, že návrat období vysokých a rostoucích reálných mezd vyžaduje radikální snížení vládní intervence v ekonomickém systému a životě občanů a znovunastolení ekonomické svobody.
Viděli jsme, že úvěrová expanze vede nejen k ekonomickým cyklům, ale také je hlavním zdrojem umělé ekonomické nerovnosti a ostrého zvyšování zisků v porovnání se mzdami. Tento proces končí ve chvíli, kdy úvěrová expanze zpomaluje a blíží se ke svému nevyhnutelnému konci, recesi a depresi. Plýtváním kapitálu na mylné investice snižuje produkci a růst reálných mezd. I přesto reálné mzdy v USA během většiny jejich historie díky relativní ekonomické svobodě rostly, i ve 20. letech uprostřed úvěrové expanze. V posledních dvou hlavních epizodách úvěrové expanze a minulých dekádách obecně se však reálné mzdy ve velkém měřítku snižovaly. Tento vývoj je výsledkem rozsáhlé vládní intervence v ekonomickém systému, která podkopává kapitálovou akumulaci, poptávku po práci a produktivitu práce. Není výsledkem ekonomické nerovnosti, ziskového motivu nebo jiného aspektu kapitalismu.
Všechna podstatné témata ve stručnosti diskutovaná v tomto článku jsem podrobně vysvětlil, včetně všech jejich předpokladů a dalších důsledků, ve své knize Capitalism: A treatise on economics.
Přeloženo z George Reisman’s blog, autorem článku je George Reisman, Ph.D., MBA, Profesor ekonomie na Graziadio School of Business and Management na Pepperdine University, jejíž Executive MBA program zařadil BusinessWeek mezi „World’s Top 25“, tedy absolutní světovou špičku. Absolventem je například finanční ředitel a výkonný viceprezident Walt Disney Studios, společnosti s obratem 35 miliard USD ročně.
No nevím Drugstare, jestli zrovna tyhle články mohou oslovit širší publikum. Nevím jestli např čtenář, který nezná rakouskou teorii ekonomického cyklu bude z toho co Reisman píše dvakrát moudrý. Obecně bych řekl, že pokud tomuhle článku nepředcházelo několik lekcí ekonomie kde by bylo detailně vysvětleno
1. Jak vznikají nové peníze (pro pochopení asi nejdůležitější)
2. Jak změna úrokové míry ovlivňuje investice (to je v článku vysvětlované, ovšem pro dobré pochopení by to chtělo ucelenou názornější lekci.)
3. Jak manipulace s úrokovou mírou způsobuje chybné nasměrování investic
tak většina čtenářů, pokud vůbec porozumí o čem je řeč, má na vybranou Reismanovi věřit nebo nevěřit aniž by plně porozuměla příčinám a následkům.
[1] 1. Vše už jsem podrobněji diskutoval v jiných článcích, některé z nich se stále nacházejí na původní adrese mého blogu, na níž však již bylo několikrát odkazováno.
2. Každý má své vlastní poznávací schopnosti, rozum a úsudek. Věřit si každý samozřejmě může čemu chce a komu chce, pokud se nechce spokojit s vírou, nekompletností, nekonzistentností a kontradikcemi, má vždy možnost vydat své vlastní úsilí na hledání toho, co mu bude dávat smysl, včetně možnosti vlastního myšlení. Uvádím u svých i přeložených článků běžně dostatek odkazů, aby čtenář, kterému není něco jasné, věděl, kam má jít, popřípadě aby ho to podnítilo k dalšímu zájmu či studiu. Nejsem odpovědný za ničí víru, přesvědčení nebo názor. Nejsem odpovědný za to, že pro někoho pravda = autorita. Pro mne pravda = mé poznávací schopnosti, rozum, konzistence, konceptuální čistota. Toto nikomu naimplantovat nemohu.
3. Pochybuji, že většinu mých článků kdy bude číst "širší publikum". Širší publikum se dívá na televizní noviny, čte Blesk a asi vždy bude. Nemířím na širší publikum, nýbrž na ty, pro něž platí druhá rovnice uvedená pod bodem 2.
[1] Myslím že alespoň 1 a 2 byly už vysvětleny v předcházejících částích alespoň nepřímo, děkuji tedy autorovi za systematický přístup.
[1] Ale podrobný článek o tom, jak dnes vznikají peníze, není špatný nápad. Zrovna jsem odpovídal jednomu z čtenářů, který četl jeden z dřívějších článků a úplně se mu nechtělo věřit, jak to dnes chodí :-).
Zdravím, já jsem jeden ze čtenářů, který by článek "jak vznikají peníze" uvítal. Jelikož nemám zcela jasno v tom jak to chodí :) Pokud si najdete čas, rád si podobný článek prostuduji a vím, že nebudu sám.
Děkuji Vám za mnoho podnětných a zajímavých článků, kterých je dnes k nalezení velmi málo.
[3] Keffe, k tomu co jste napsal na Šumavákovi, jak "výroba peněz točí koly ekonomiky" to je tak trochu důkaz, jak zkreslené představy o penězích všeobecně panují. Právě tyhle představy jsou něco, proti čemu rakušané intenzivně vystupují a v čem se asi nejvíc rozcházejí s dnešním ekonomickým "hlavním proudem".
Abyste si tu svou představu trochu zkorigoval, doporučuji začít s tímhle: http://www.bastiat.kvalitne.cz/Co_jsou_penize.htm...
Pak eventuelně pokračovat tímhle: http://www.libinst.cz/etexts/rothbard_penize.pdf...
A taky tímhle:
http://www.libinst.cz/etexts/hayek_penize.pdf...
[6]
Hayekovy Soukromé peníze nejsou zrovna jeho nejšťastnějším počinem, ale je dobré si to přečíst, stejně jako cokoliv jiného, aby člověk poznal všechny "progresivní" nápady v měnové teorii, kterých je celkem mnoho.
[7] No ono je to kvůli té kritice státního peněžního monopolu, která je celkem podobná. Samozřejmě jsou tam některé chyby, jako když vyslovuje obavu, že by nebylo dost zlata a tudíž by byl problém obnovit zlatý standard.
[8]
Tuto diskuzi radši necháme na jiný čas a pod jiný článek. Celý Hayekův koncept "soukromých peněz" je však zcela neslučitelný se svobodným trhem a jeho zavedení musí předcházet donucení v peněžním systému. Jak asi oba víme, jakákoliv forma nekrytých papírových peněz je neslučitelná se svobodným trhem a respektem k majetkovým právům. Ač si již lidé na nekryté peníze zvykli, jejich původ nikdy nezačíná dobrovolnou směnou a vždy musí začít donucením. Sám Hayek na straně 64 českého překladu píše: "Zpočátku bude emitující banka podléhat zákonné povinnosti směnit svou měnu za měny, za které byla původně emitována." Jedná se o přímé napojení na již existující vynucené měny, které je samo donucením. Ostatní měny by poté údajně mohly vymizet konkurencí ostatních papírových měn, pokud by nebyly "adekvátně" spravovány emitujícími institucemi. I kdybych přijal Hayekovy závěry, nemohu přijmout jeho předpoklady, mezi něž nutně - ať již přímo či nepřímo - patří vynucená směna. Ale nechci o tom zde rozvíjet sáhodlouhou diskuzi, opravdu přijdou články, u nichž to bude vhodnější, bude - li to třeba.
Zajímavé - o tomhle způsobu nerovnoměrného obohacování jsem nedávno přemýšlel a týden na to se tu objeví článek, který jen potvrzuje moje domněnky:) Už mi začíná být jasné proč je na zadní straně dolaru ta zednářská pyramida - celý monetární systém je pyramidová hra, kde na vrchu je pan Rothschild se svými přáteli a dole běžný zaměstnanec.
Možný způsob jak z toho zběsilého systému uniknout je experimentovat s nákupem elektronických měn, které jsou kryté komoditami. Bohužel například e-goldu hází vláda USA zdatně klacky pod nohy ruznými obviněními jako je praní špinavých peněz, podpora terorismu a pedofilů, takže tězko říct jak to s nimi skončí.
Rozumím tomu, že nízké úrokové sazby mohou nafouknout ekonomiku, což vede ke krizi. Na druhou stranu, když se podívám na graf vývoje sazeb Fedu od padesátých let, tak mimo let 2001-2004 sazby nijak extrémně nízké nebyly, což mi přijde málo na to, aby to způsobilo krizi dnešního rozsahu. Navíc bych pak čekal větší krize i v minulosti, kdy byly sazby podobné. Je to tedy tím, že dnes mají lidé tendenci se při stejných sazbách zadlužovat mnohem více, než v minulosti? Nebo tím, že výše sazeb nereflektuje již existující zadlužení a vzhledem k již existujícímu zadlužení by sazby měly být velmi vysoké, a ne pouze průměrné?
[11]
Stavět se do role arbitra o správné výši úrokových měr je velmi ošemetné. Dnes na to máme guvernéry centrálních bank. Úroková míra (spíše úrokové míry) je klíčovou veličinou ekonomického systému, která by měla adekvátně vyjadřovat agregátní časovou preferenci účastníků trhu. Na základě toho poté dochází ke korektní alokaci produktivních zdrojů v čase. Nízké úrokové míry znamenají, že účastníci trhu chtějí méně spotřebovávat v současnosti (spotřeba) a více v budoucnosti (investice), vysoké naopak. Jejich manipulací dochází k >časové< misalokaci zdrojů, která se projeví jako systematicky špatné investice. Jaká byla ta správná (přirozená) úroková míra, nikdy spolehlivě nezjistíš. Někomu se mohou zdát "příliš nízké" a někomu jinému "příliš vysoké", úplně stejně jako jakákoliv jiná cena. Skutečné tržní ceny vytvořené volnou (tzn. např. i bez zdanění) interakcí poptávky a nabídky však nikdy nejsou "příliš vysoké", ani "příliš nízké" - jsou takové, aby se vyčistil trh. A pouze skrze trh (volnou směnu) je možné je odhalit.
Úrokové míry (na trhu s nemovitostmi) opravdu >byly příliš nízké< (to víme díky krizi). Faktory byly jak politika Fedu, tak vládní podpora hypotečního financování skrze polo-vládní sekuritizační agentury (Mae-Mac rodina) a zákony proti "diskriminaci žadatelů o hypotéku" (rozuměj "zákony proti korektnímu posuzování bonity klientů"). Úroky z dluhopisů emitovaných těmito agenturami, jejichž splátky měly být kryté ze splátek sekuritizovaných hypoték, adekvátně nereflektovaly rizika spjaté s budoucími peněžními toky z hypoték.
Závěr: Existencí krize vždy poznáš, že úrokové míry byly někdy v minulosti příliš nízké. Buď jejich přímou manipulací mimotržní autoritou, nebo jako důsledek vysokého tempa zvyšování peněžní nabídky, což má krátkodobě až střednědobě vliv na časovou hodnotu (vyjádřenou úrokovou mírou). Úroková míra však primárně není peněžní fenomén a každá taková manipulace má potenciál přerůst ve všeobecnou krizi, pokud se nahromadí dost špatných investic. A jestli to bylo dost nebo málo odhalí vždy jen trh...
[12]
Děkuji za obsáhlé vysvětlení. Takže správnou výši úrokových sazeb nelze nijak odhadnout, protože neznáme preference účastníků trhu, stejně jako centrálním plánováním neodhadneme správnou výši ceny jablek.
Další věcí, která mi ještě není úplně jasná, je, proč se výrazněji nezvýšil relativní přírůstek peněžní nabídky. Vidím sice jistý nárůst oproti předchozím letům, ale jinak mi výkyvy v růstu peněžní nabídky připadají podobné již několik desetiletí. Předpokládal bych, že se úvěrová expanze z nových peněz odrazí v pěněžní nabídce víc, pokud byla tak mohutná. Také mi není jasné, jak se při takové expanzi úvěrů mohla udržet poměrně nízká inflace. Chápu, že inflace bude nižší, než růst peněžní nabídky, ale že by až tolik? Nemá v tom prsty třeba podhodnocené zboží z Číny? Nebo to prostě nelze určit? Rád bych tomu rozuměl. Kloním se ke zlatému standrardu, ale nevím, jak bych argumetoval, kdyby na mě někdo s tímhle přišel.
Takže do problémů se dostaly hlavně ty banky, které nakupovaly dluhopisy od Mae-Mac? Trochu mi vrtalo hlavou, proč krize postihla celý bankovní sektor, pokud většinu rizikových hypoték odkoupily Mae-Mac. A ono je to tedy tak, že ty ostatní banky od Mae-Mac nakupovaly dluhopisy. A k tomu byli ještě vinou jisté regulace ohledně minimální výše kapitálu i nákupčí těchto dluhopisů motivováni, aby měly tyto dluhopisy vysoký rating. A jestli jsem to správně pochopil, tak tu sekuratizaci umožnila novela zákona CRA z devadesátých let, a protože tuto novelu je možné brát jako uvolnění pravidel, deregulaci, považují to někteří lidé za důkaz prospěšnosti regulací.
A teď trochu mimo toto téma: můžu se těšit na článek na téma soukromé soudy/policie/armáda? Tyto instituce si jako soukromé v praxi představit moc neumím. Ani nevím, jestli se některý z ekonomů rakouské školy tímto tématem vůbec zabýval.
[13] Sekuritizace samotná nepředstavuje problém, pokud je prováděna v kvalitním tržním prostředí - což americký trh s hypotékami nebyl a není. Nákupčí dluhopisů z těchto sekuritizací buď nepřemýšleli o reálném riziku peněžních toků z hypoték, nebo správně předpokládali, že polovládní agentury z Mae-Mac rodiny budou v případě problémů zajištěny z kapes daňových poplatníků (to bude asi většina institucionálních investorů).
Vztah inflace peněžní nabídky a cenové inflace není proporcionální ani v hodnotě, ani v čase. Peněžní nabídka vzrostla v USA mezi červnem 1921 a červnem 1929 o 60%, CPI za stejné období klesnul o 3%! Proti růstu cen působí jednak růst reálné produktivity, tak ostatní faktory ovlivňující poptávku a nabídku peněz. Dále je tu problém s kvantifikací cenové inflace, který je principiálně neřešitelný. Vždy se jedná o jeden z nekonečně mnoha cenových indexů a žádný z nich ti nedá korektní odpověď na otázku, jak se zvýšení peněžní nabídky podílelo na zvýšení cen. Jedno z úskalí např. CPI popsal M. Thornton v článku "Nemovitosti...", dále to jsou sezónní korekce, kdy index může tvrdit, že ceny klesly, i když se ve skutečnosti zvýšily apod. Viz též diskuzi pod článkem "Společenská naléhavost tvrdých peněz" a pokračující pod článkem "Inflace reloaded".
Téma soukromého poskytování právních a bezpečnostních služeb je hudba vzdálenější budoucnosti, teď jsou jiná aktuální témata a málo času :-). Ve zkratce lze podotknout, že např. soukromá tvorba práva je nejen velmi lehce představitelná, ale jedná se způsob, kterým vzniklo v podstatě celé anglosaské common-law: na základě řešení mezilidských sporů uznávanými soukromými soudy (soudci) se vyvíjí systém práva (právní evoluce). Jedná se o nejkvalitnější majetkoprávní legislativu na světě, která bohužel ustupuje do pozadí v konfrontaci s "veřejným právem". To víceméně jen uděluje výjimky z toho soukromého práva různým osobám a zájmovým skupinám...
Jestli si chceš na toto téma předem něco přečíst:
M.N. Rothbard: Power & Market (česky Ekonomie státních zásahů)
R. Murphy: Chaos theory
E.P. Stringham: Anarchy and the law
L. Spooner: Let's abolish government
M.N. Rothbard: Ethics of liberty
... tématu se zřejmě věnuje i D.D. Friedman v jeho Machinery of freedom.
Zmíněná díla lze stáhnout/zakoupit na mises.org nebo independent.org. Nejkomplexnější je zřejmě Anarchy and the law (přesně tu hledáš ;-)), tu je ale nutno zakoupit papírovou.
[14]
Rozumím, existuje tedy nějaký jiný ekonomický ukazatel, než pěněžní nabídka, na který bych mohl ukázat a prohlásit ho za důkaz úvěrové expanze? Přesvědčil jste mě, že úvěrová expanze vede k podobným krizím, ale pokud máme podobně stoupající peněžní nabídku již několik desetiletí, stejně jako Mac-Mae a CRA, bude se hůř vysvětlovat, proč se krize objevila zrovna teď, přestože můžeme poukázat na změny CRA z devadesátých let a výraznější snížení sazeb z let 2001-2004.
Jinak si ale nemyslím, že lze říct, že by bez CB a státních zásahů žádné hospodářské cykly nebyly, dovedu si představit, že by se občas špatné investice nahromadily stejně, jen ne v takvém počtu, ale to už je trošku slovíčkaření s tím, jak velké výkyvy už lze nazývat termínem hospodářský cyklus :-)
Děkuji za doporučenou literaturu, teď mám ještě rozečteno Lidské jednání, ale aspoň vím, čím budu pokračovat. V současnosti si nedovedu představit ani řešení těch případů, kdy by se dvě soupeřící strany nedohodly na stejném soudci, ale asi nemá cenu o tom diskutovat, dokud si něco nepřečtu.
Neustále čtu (např. "rakušané", LI - Šíma a spol, Drugstarovo članky a pod.) jak manipulace úrokové míry FEDem je příčinou špatných investic a následně krize. Ano, souhlasím, že když někdo na svobodném trhu arbitrárně sníží cen peněz, že k tomu může dojít a velmi pravděpodobně dojde. To ale není dnešní situace. Manipulace úrokovou mírou už probíhá desítky let. Investoři už přece dloho ví, že neodráží skutečnou cenu peněz a že tedy nemůže být smysluplným kritériem pro rozhodování o investicích. Přesto je stále uváděna jako příčina krizí. To jsou investoři opravdu tak hloupí, že stále dělají stejnou chybu?
[16]
1. Úroková míra není "cenou peněz". Je (zjednodušeně) >cenou času<. Když vám dnes půjčím jablko a domluvíme se, že za rok mi vrátíte tři, sjednali jsme transakci s úrokovou mírou (3/1-1)*100 = 200% za rok. Peníze tam nikde nevystupovaly. Úvěry jsou poskytovány v penězích, protože jsou ty jsou (z definice) nejprodejnějším statkem. Poptávka/nabídka peněz potom díky tomuto konkrétnímu faktu má (krátko/střednědobě) vliv na úrokové míry. "Cenou peněz" je jejich kupní síla. Úroková míra může být nazvána "časovou cenou peněz", "časovou cenu" však má cokoliv jiného. Bližší spojení mezi úrokovými mírami a penězi existuje pouze díky výše zmíněnému postavení peněz jakožto nejsměnitelnějšího statku. (Teorie úrokové míry není až zas takto jednoduchá, je to velmi komplexní subjekt.)
2. Možná je lepší hovořit rovnou o přírůstku peněžní nabídky než o úrokových mírách.
3. Argument "to jsou investoři stále tak hloupí" je velmi krátkozraký. Předpokládá, že investoři jsou nadlidské bytosti schopné odhadnout přirozenou úrokovou míru (jakožto agregátní časovou preferenci účastníků trhu očištěnou o vliv zvyšování peněžní nabídky). Že jsou schopni oddělit reálné úspory (vzniklé vzdáním se současné spotřeby ve prospěch budoucí) a úvěr vzniklý ze zvýšení peněžní nabídky (dnes se peněžní nabídka zvyšuje při každém poskytnutém úvěru, část z nich je však "kryta" reálnými úsporami - těmi samozřejmě nejsou rezervní požadavky kladené na banky).
Představte si, že by stát reguloval cenu jablek na 2 Kč za kg. Budete snad schopen odhadnout cenu, která by se ustavila bez této regulace jako důsledek interakce nabídky a poptávky?
Nebo si představte, že máte obchod s jablky :-), a jednoho dne k vám přijde B.B. (Big brother nebo Ben Bernanke). Vytáhne na vás tolik peněz, že vám vykoupí celý obchod. A dělá to takhle každý týden. Z krátkodobého hlediska zvýšíte ceny (aby odpovídali zvýšení poptávky), a na příští rok rozšíříte sad, abyste více prodal. Zajímá vás snad, že peníze v rukou B.B. nejsou "pečetí" jeho reálné produktivity, ale že si je natisknul? Řeknete si snad "jó, ten si určitě ty prachy tiskne, tomu prodávat nebudu, jenom bych vytvořil bublinu (zainvestoval tam, kde by se ve skutečnosti investovat nemělo) a jednou zaplakal"? Neřeknete. Nejste (a nikdy nebudete) schopen odlišit, jaká část (zvýšení) poptávky po vašich produktech je důsledkem růstu reálné produktivity/změny preferencí na trhu, a jaká část je důsledkem zvýšení peněžní nabídky.
Indexování o CPI apod. vám v tomto rozhodování nepomůže. Rovnice "nominální úroková míra - CPI (nebo jiný cenový index) = reálná (přirozená) úroková míra" je scestná. CPI (ani jiný cenový index) nikdy nemůže korektně zachytit vliv zvýšení peněžní nabídky na zvýšení (agregátní) poptávky nebo vliv na úrokové míry. Může se jednat o lepší odhad, stále však nevíte, o jak dobrý (o kolik lepší)...
[17] Díky. To dává smysl.