Státní zaměstnanci DANĚ NEPLATÍ
Jak název napovídá, dnešní článek se bude týkat daní a to zejména daně z příjmu, která se údajně týká každé pracující osoby. Daň z příjmu se však týká pouze osob, které nejsou placeny ze „státních peněz“. Státní zaměstnanci totiž žádné daně z příjmu neplatí.
Jakou kdo platí daň z příjmu (daní z příjmu se rozumí i všechna ta „pojištění“, která ve skutečnosti žádnými pojištěními nejsou, protože u příjemce platby nezakládají právní povinnost plnit při výskytu „pojistné události“) si každý může velice snadno rozmyslet. Stačí si uvědomit, jaký by byl jeho příjem při nulové úrovni zdanění. Příjem státních zaměstnanců by klesnul na nulu o výši jejich příjmu, státní zaměstnanci tedy daně pouze a jedině spotřebovávají, žádné neplatí.
Jsou jim podle jistých formálních pravidel rozděleny prostředky vybrané na daních od soukromého sektoru a výše jejich příjmu se odvíjí od předpokládané výše prostředků vybraných na daních a jejich alternativních použití. Například OSN už dávno pochopila, že ona účetní maškaráda, jejíž účelem je pouze zakrýt ekonomickou podstatu, aby se pracující masa nebouřila, pouze spotřebovává další prostředky, a v OSN už si na daň z příjmu dávno nikdo nehraje (nebo alespoň jistý čas nehrál).
Podobnou účetní maškarádu představuje tzv. „hrubá mzda“, což je číslo, které nemá žádnou rozumnou interpretaci a význam, nejde totiž ani o náklad na zaměstnance, ani o to, co zaměstnanec skutečně obdrží. Účelem je opět zakrýt ekonomickou podstatu a skutečnou daň uvalenou na zaměstnance, protože do té spadají i všechny částky, které za zaměstnance „odvádí“ zaměstnavatel.
Pikantní na celé situaci je, že všeobecná daň z příjmu byla pracujícími chudáky akceptována zejména proto, že všichni tiše předpokládali nejvyšší zdanění bohatých.
Bohatí (ve "vyspělých" společnostech, kde získávat prostředky pod pohrůžkou násilí může běžně pouze stát) ovšem nejsou bohatí jen tak pro nic za nic, nýbrž proto, že jsou nejúspěšnější v akumulaci majetku, jeho udržování a rozmnožování (pokud ne, brzy o něj přijdou, protože je o něj připraví někdo bystřejší). Právě oni často disponují znalostmi, které jim umožňují platit mnohem menší daně, než by teoreticky – podle daňových zákonů – měli a nejvyšší daňové břemeno padá na střední třídu a chudé (chudým se na finančních trzích rozumí každý, jehož čistý finanční majetek – rozdíl finančního majetku a závazků - je záporný; to je dnes mnoho lidí ve vyspělých společnostech, zejména díky hypotékám, leasingům a ostatním úvěrům).
Nejedná se ale o ilegální praktiky (ilegální beztak není synonymem pro nemorální), nýbrž o ony „díry v zákonech“, o nichž jistý americký ekonom prohlásil, že jsou „důvodem, proč je možné tuto zemi (USA) ještě stále považovat za svobodnou“. Zaměstnanci samozřejmě žádné takové možnosti nemají, protože jediné, s čím se setkají, je – díky Miltonu Friedmanovi, na jehož návrh bylo během druhé světové války zavedeno automatické strhávání daní ze mzdy zaměstnancům – jejich čistá mzda. Se svým opravdovým výdělkem se nikdy nesetkají, nemají tedy možnost ho jakýmkoliv způsobem ochránit.
Zaměstnanci jsou tedy pro stát tou nejsnadnější kořistí, bezbranným jehnětem, které nemá žádnou možnost odporovat. A proto si je stát snaží tolik zavděčit oněmi manifestovanými „výhodami“, jako jsou minimální mzda (která vytváří část nezaměstnanosti, protože neumožňuje uzavřít pracovní kontrakt za nižší částku, i kdyby k tomu obě strany byly ochotny), podporami v nezaměstnanosti (tím si onu nezaměstnanost posléze dotuje a pěstuje), zákony o odborových a profesních svazech (které umožňují vyloučit část konkurence mezi zaměstnanci, zejména v mezinárodním měřítku, a tím uměle zvyšovat mzdy v daném odvětví – jen aby se zaměstnanec posunul do vyšší daňové skupiny), a dalšími údajnými „vymoženostmi“ současného pracovního práva.
Bohatí dnes naopak disponují spoustou možností, jak daně neplatit. Důvodem, proč velké společnosti dnes stále ještě vykazují zisky a tedy platí daně, je oddělení řízení a vlastnictví v akciových společnostech. Manažeři se musejí snažit maximalizovat zisk na akcii a tržní cenu společností, což se děje pouze při vykazování zisku, čím více, tím lépe. Kreativní finanční ředitel má dnes však mnoho příležitostí (díky tzv. derivátovým kontraktům), jak ukrývat a přesouvat zisky (a bohužel i ztráty, což je mnohem častější praxe), jak mezi jednotlivými společnostmi, tak v čase - i na desítky let dopředu. A nedělá to jen proto, že majitelé chtějí vidět zisky. Menším společnostem se derivátové kontrakty sjednávat nevyplatí, protože se v nich většinou hraje v částkách od desítek milionů dolarů výše. Ale i běžný podnikatel své finance může ovládat mnohem účinněji než zaměstnanec, protože se s nimi setká ještě před zdaněním.
Bohatí tedy bohatnou a chudí chudnou. A zdaleka to není jen tím, že „peníze dělají peníze“, protože peníze lze mnohem snadněji ztratit, než získat – a to v jakkoliv vysokých částkách. Jedná se o kombinaci špatných finančních návyků a daňové politiky státu (kterou se snaží před jejími oběťmi co nejlépe utajit), která téměř nikomu neumožňuje, aby „zbohatnul“ v zaměstnání (to umožňuje pouze těm manažerům, kteří sice prostředky nevlastní, ale rozhodují o nich – podobným způsobem je to umožněno politikům; velmi zábavný byl například „motivační program“ představenstva Komerční banky předtím, než byla převzata Societe Generale Group – spočíval v tom, že si představenstvo rozdalo americké nákupní opce na akcie KB v hodnotě 500 Kč na akcii a americké prodejní opce v hodnotě 1000 Kč na akcii, členové představenstva tedy měli právo kdykoli během následujících několika let od obdržení těchto opcí nakoupit akcie KB za 500 Kč a prodat je za 1000 Kč – vzhledem k počtu rozdaných opcí (přibližně 760 000) si tímto „motivačním programem“ představenstvo zajistilo jistý zisk 380 miliónů Kč, pokud by tržní cena akcií překročila 1000 Kč, zisk by byl samozřejmě ještě větší; vzhledem k neschopnosti českého představenstva vymyslet cokoli sofistikovanějšího nemohlo následovat nic jiného než převzetí zahraniční společností… třešnička na celém příběhu je fakt, že toto představenstvo mělo nahradit to předchozí, které „čirou náhodou“ schválilo vůči jistému izraelskému podnikateli podezřele vysoké úvěrové limity ve stovkách milionů dolarů a vytvořilo tak pravděpodobně tunel, jímž odteklo 8,5 miliard korun, které se už nikdy nevrátily…).
Pokud tedy někdy uslyšíte státní zaměstnance a jakékoliv jiné osoby, kterým jsou přidělovány peníze vybrané na daních, jak si stěžují na úroveň zdanění a na to, "kolik by toho měli, kdyby...", můžete se vesele rozesmát na celé kolo, protože asi neexistuje větší zabedněnost, než jaké jste právě svědky. Tyto osoby by na svobodném trhu (pomineme-li kantory z filozofických fakult) určitě našly jiné možnosti, jak získávat svůj příjem, v daném kontextu jsou však jejich stížnosti pouze eminentně groteskní...
Velice hezky napsané a do puntíku pravdivé. Díky.
Musite si uvedomit, ze existuji statni podniky produkujici zisk, ktere by si na vyplatu vydelali i pri nulove urovni zdaneni...
Připomínka je zásadně irelevantní. Nepochopil jste, že článek nemluví o podnicích, které své zaměstnance platí z generovaných tržeb, nýbrž o lidech, kteří jsou placeni z peněz vybraných na daních. Zdali majetkový podíl v určitém podniku drží stát, je naprosto lhostejné, pokud z toho danému podniku neplynou jistá privilegia - například dotace. Rozdíl mezi důchodcem a státním zaměstnancem placeným z vybraných daní je pouze ten, že ten druhý musí 40 hodin týdně strávit jinde než doma. Ostatní věcné přispěvatele do diskuze bych poprosil o pozornější čtení a trochu demonstovaného přemýšlení, tj. komentáře k věci.
Pro méně chápavé shrnu ještě více polopaticky pointu článku. Podnik někoho zaměstná při absenci zdanění. Poté přijde stát a uvalí na zaměstnance 20% daň z příjmu. Do této chvíle se přímý náklad na zaměstnance rovnal tomu, co on od podniku obdržel jako mzdu. Náklad na zaměstnance se s přítomností zdanění nezměnil, zaměstnanec však nyní obdrží pouze 80% své původní mzdy (podnik jen tak nemůže zvednout mzdy o 20%, protože by se dostal z požadovaného ziskového rozpětí a ztratil tak důvod své existence). Nazvěme částku přijímanou zaměstnancem čistou mzdou a částku při absenci zdanění celkovou mzdou. Celková mzda je tedy mzda při absenci zdanění. Co je pro osobu placenou z vybraných daní celkovou mzdou? Mzda při absenci zdanění, tedy 0. Aneb ještě jednou: celková mzda je mzda kdyby co? Kdyby neexistovalo zdanění. Že má někdo placený z peněz vybraných na daních na výplatní pásce napsáno odvody x, odvody y, odvody z, je jeden velký podvod na tupou masu.
Pro nejméně chápavé: Že má někdo placený z peněz vybraných na daních na výplatní pásce napsáno odvody x, odvody y, odvody z, z hypotetické částky, která je rovna nule, s celkově kladným výsledkem, je jeden velký podvod na tupou masu. Přesněji: na tu nejtupější...
[5] Z jedné strany je fakt, že peníze se vracejí odkud přišly - do veřejného rozpočtu. Dovedete si však představit všeobecný pohled na státní zaměstnance, kdyby neplatili žádné daně? Žádný podvod na tupou masu v tom nevidím.
A k druhé věci. Představte si, že by zaměstnanci (ať už státní či nikoli) dostali do ruky hrubou mzdu s tím, že sami budou odvádět daně. Kolik procent lidí si myslíte, že by odvedlo plnou sumu? A stát by zkrachoval. Akorát další náklady na vymáhání daní, potrava pro exekutory.
A s vaším zakončením článku - můžete se rozesmát na celé kolo, když uslyšíte státního zaměstance stěžovat si na úroveň zdanění - s tímto zcela nesouhlasím, je to zbytečné a urážející. Proč se smál jen lidem co dostávají jako plat peníze z veřejných rozpočtů, když si stěžují? Co by měl státní zaměstnanec, kdyby bylo zdanění nižší je totiž to stejné jako u zaměstnance nestátního (při stejné výši jejich mezd). Není to žádná zabedněnost, neboť by dostal více při menším zdanění jako KAŽDÝ zaměstnanec.
Dále bych chtěl vidět člověka, který by šel pracovat za mzdu nižší, než je minimální. Znáte někoho takového? Já nikoli. Nestačilo by to totiž ani na zaplacení základních životních potřeb. I když u méně kvalifikovaných zaměstnanců překračuje tato mzda často míru mezní produktivity pro zaměstnavatele.
S pozdravem
Adam Helan
Je mi líto, že takto musím otevřít reakci na váš komentář, avšak úroveň vašeho ekonomického myšlení je pod bodem mrazu. Státní zaměstnanci opravdu žádné daně neplatí. "Veřejný rozpočet" jsou prostředky vybrané od soukromého sektoru na daních, které jsou zčásti rozděleny mezi státní zaměstnance. Hypotetická "hrubá mzda", tedy mzda, o níž můžeme se zjednodušením mluvit jako o výdělku při absenci zdanění (ve skutečnosti je tímto výdělkem "superhrubá mzda", tedy mzda hrubá + odvody zaměstnavatele za zaměstnance), je u státních zaměstnanců rovna nule, nikoli onomu číslu, které mají napsané na výplatní pásce. Peníze se nikam "nevrací". Vůbec nechápete ekonomickou podstatu této transakce a jste přesně tou ovcí, kterou chce stát mít. Tento článek není útokem na státní zaměstnance, a už vůbec ne na zaměstnance v odvětvích, které si stát násilím uzurpoval (školství, zdravotnictví). Jejich motivace pro danou práci určitě není obohatit se na úkor ostatních. Jestli nechápete logiku tvrzení, že pokud chce stát vyplatit více mezd státním zaměstnancům, musí vybrat více daní, pravděpodobně budete většině čtenářům k smíchu. To, že si státní zaměstnanci stěžují, chápu, jejich zájem je však v tom, aby stát vybral více daní a mohl jim je rozdat, nikoli v tom, aby bylo zdanění nižší. Jako skupina s poměrně fixními příjmy navíc nesou velkou část břemene inflačního zdanění - daně z příjmu však opravdu neplatí. Pravděpodobně byste měl odhodit své emocionální brýle a trochu se zamyslet.
Zkusím to ještě z jiné strany, i když mne celkem unavuje opakovat zjevné: daň z příjmu zaměstnance je rozdílem nákladu podniku na zaměstnance a jeho čisté mzdy. Stát z drtivé většiny není podnik, který své příjmy získává generováním tržeb na trhu, nýbrž nucenými odvody od účastníků dobrovolné ekonomické spolupráce. Tyto odvody poté zčásti rozdá lidem (státním zaměstnancům), kteří pro něj vykonávájí činnost za úplatu (nebo pro něj žádnou činnost nevykonávají - důchodci). Náklad státu na státního zaměstnance placeného z vybraných daní je přesně ta částka, kterou tento zaměstnanec obdrží. Daň ze mzdy je tedy nulová. Náklad podniku na zaměstnance je hrubá mzda zaměstnance plus odvody podniku za zaměstnance, daň z příjmu je tedy rovna superhrubé mzdě minus čisté mzdě. Článek není útokem, nýbrž konstatováním smutné ekonomické skutečnosti a toho, že většina lidí (včetně vás) vidí jen na krok před sebe...
"Co by měl státní zaměstnanec, kdyby bylo zdanění nižší je totiž to stejné jako u zaměstnance nestátního (při stejné výši jejich mezd)." V této větě se skrývá váš fatálně chybný krok a její absurdita musí být zřejmá i školákovi v první třídě. Podnik totiž vůbec nezajímá to, kolik má zaměstanec čistou mzdu - zajímá ho náklad na zaměstnace, který je skutečnou (avšak díky přítomnosti státu nerealizovanou) mzdou zaměstnance. Kdežto stát naopak zajímá přesně a pouze to, co svému zaměstnanci vyplatí.
Poznámka na závěr: Pracuji ve finančním controllingu a reportingu společnosti, jejíž konsolidovaný obrat je 17 miliard euro a celá má práce spočívá v řízení nákladů a dokonalém pochopení ekonomické podstaty všech účetních transakcí. Vaše "argumentace" je naprosto zcestná, přesto vám děkuji za možnost ještě více detailně rozebrat téma.
Ještě bych vám dal lekci z ekonomické historie a zcela vážně vám oznámil, že do druhé světové války zaměstnanci v USA platili daně stejným způsobem jako podniky, tedy prvně obdrželi svůj skutečný výdělek a poté jednou ročně, konkrétně 15. března, zaplatili své daně. Automatické strhávání daně ze mzdy bylo zavedeno na návrh Miltona Friedmana a toto schéma adoptovali všechny ostatní "vyspělé státy". A bez nadsázky lze říci, že tehdejší stát v USA (a nejen tam) byl mnohem dále od krachu než ten dnešní.
Poslední hřebíček do rakve: jaký je tedy účel minimální mzdy? Proč je stanovena zákonem, když tedy (dle vašeho názoru) nikdo nebude dobrovolně ochoten uzavřít pracovní kontrakt za mzdu nižší? Měl by stát uzákonit vše, co lidé chtějí dělat či nedělat dobrovolně, aby si tu dobrovolnost "pojistil"? Když dám dohromady dvě vaše tvrzení, vyjde mi, že při nižším zdanění stát zkrachuje a zároveň budou mít státní zaměstnanci vyšší platy? Celý váš příspěvek je bez prominutí absolutní blábol napsaný zřejmě nikoli jako rozumová, nýbrž citová reakce.
[9] Nemusíte mi vysvětlovat co je to náklad na zaměstnance. Nepsal jsem nic o nákladech žádného podniku. Vzal jsem to z té strany z jaké to vezme zaměstnanec. Myslel jsem to tak, že státní zaměstnanec i zaměstnanec soukromého sektoru s HM 20 000 Kč budou mít stejnou čistou mzdu. Je mi jasné, že při stejné čisté mzdě má podnik oproti státu mnohem větší náklady na onoho zaměstnance. Ale proč se smát státnímu zaměstnanci, když si stěžuje kolik odvádí na daních?
[10] Takže si myslíte, že by to fungovalo? Ano, dříve to tak bylo, ale dle mého názuru, by to v našem státě prostě nešlo. A že by to mělo zůstat, jak to je.
[11] A tohle jste vzal kde ? :)
[11]já jsem vůbec neřekl, že zaměstnanci nechtějí, aby se vybralo více daní, otáčíte to proti mě. Já neřekl, že ten článek je špatný, projevil jsem jen svůj pohled na věc.
[8] Nevím z čeho jste usoudil, že taty toto nevím, nejspíš jste neporozuměl tomu jak jsem to myslel a teď tady ze mě děláte hlupáka.
[8] Např. výpočet daňové kvóty - tam se snad nezahrnuje daň z příjmu státních zaměstnanců? Takže bych řekl, že ji platí i když jsou z ní placení. Souhlasím s tím, že HM u státních zaměstanců nemá žádný význam. Snad jen pro odvody ZP a SP. Daň z příjmu je opravdu superhrubá méně čistý příjem? A co SP a ZP? A prosím už bez urážek. Děkuji
[17] [7] Pokud je superhrubá mzda rovna nule, odkud se tedy vezmou peníze, které dorazí státnímu zaměstnanci na účet? Hrubá mzda je výdaj státního rozpočtu a daň z této mzdy příjem rozpočtu. Peníze se nepřemístí, ale papírově se tato transakce stane. A nechápu PROČ si myslíte, že nechápu logiku vašeho tvrzení více st. zaměstnancům, více vybrat na daních?
"Papírově se tato transakce stane" - sám jste udeřil hřebíček na hlavičku. Vy mluvíte o tom, co je na papíře, já mluvím o ekonomické podstatě. Na papír si klidně státnímu zaměstnanci může napsat hrubá (superhrubá) mzda 1 000 000 Kč, dostat 10 000 Kč a všechno bude stejné. "Hrubá/Superhrubá mzda" státního zaměstnance nemá žádný ekonomický význam. Není to částka, kterou by dostal při absenci zdanění jako u zaměstnace soukromého podniku. Neexistuje. Proto mluvím o podvodu, protože tato hypotetická částka nemá žádný reálný obsah. Z ekonomického hlediska je nulová. Peníze se vezmou samozřejmě proto, že je stát sebere podnikům a zaměstnancům v soukromém sektoru na daních. Státní zaměstnanci tedy daně z příjmu opravdu neplatí, i když to mají na výplatní pásce - sám jste také identifikoval důvod, proč tam tyto "daně" mají napsané: "Dovedete si však představit všeobecný pohled na státní zaměstnance, kdyby neplatili žádné daně?" - Oni daně samozřejmě platí, ovšem ne z příjmu - platí daně při ostatních zdaněných transakcích v ekonomickém systému, kdy státu opravdu něco "vracejí zpět do veřejného rozpočtu". I samotná "hrubá mzda" nemá žádný ekonomický obsah a jejím účelem je před zaměstnanci zakrýt skutečnou výši zdanění uvalenou na ně. Státní zaměstnanci však daně spotřebovávájí, neodvádějí. "Ale proč se smát státnímu zaměstnanci, když si stěžuje kolik odvádí na daních?" - právě proto, že to celé nepochopil a nechal se okouzlit tou vaší "papírovou transakcí".
"PROČ si myslíte, že nechápu logiku vašeho tvrzení více st. zaměstnancům, více vybrat na daních?" - Jednoduše proto, že se vylučuje s tvrzením: "Státní zaměstnanci platí daně z příjmu." Můžete zastávat jedno z nich, nikoli však obě najednou. Pokud osoba A (stát) něco vezme osobě B (například zaměstnanec v soukromém sektoru) a dá to osobě C (státní zaměstnanec), co dala osoba C osobě A??? Nic. Osoba C má sice na papíře napsáno "hrubá mzda xyz", od osoby A ale dostala "čistou mzdu zyx" a vůbec, ale vůbec !nic! jí nedala! I když se rozdíl čísel xyz - zyx nazývá "daní", stejně jako to, co osoba A sebrala osobě B. Tento "rozdíl" však neexistuje ani hypoteticky. Jen proto, aby osoba B neměla pocit, že osoba C je privilegovaná...
Trochu jinak: Proč tedy stát zdaňuje soukromý sektor, když by mohl zdaňovat jen státní zaměstnance? Stačí, když každému na papír napíše hrubá mzda 1 000 000 000 Kč, a najednou bude mít tak vysoký "veřejný rozpočet", že nebude vědět, co s ním...
Pořád to nevidíte?
Nemyslím si, že byste byl hloupý, ale připadá mi, že to nechcete přijmout spíš emocionálně - možná proto, že jste státní zaměstnanec ;-). Pokud chcete vyjádření někoho, jemuž byste mohl emocionálně "věřit", napište například vedoucímu katedry Hospodářské politiky Vysoké školy ekonomické v Praze - docentu Šímovi. On sám je státní zaměstnanec, on sám má na výplatní pásce napsáno "hrubá mzda xyz", "odvody...", "čistá mzda zyx". Na otázku, zda platí daně z příjmu, vám však odpoví, že nikoliv. Nebo profesoru Jílkovi, který pracuje jako vrchní expert ČNB na finanční trhy a na VŠE přednáší již pouze externě. Oba vám dotaz rádi zodpoví. Sám jsem udělal dost proto, abych vám to vysvětlil.
Ano ve skutečnosti je opravdu nezaplatí, ale jak jsem již uvedl, papírově je ve skutečnosti nezaplacená daň z příjmu státního zaměstnance příjmem státního rozpočtu a HM je výdaj státního rozpočtu i když státnímu zaměstnaci dorazí jen čistá mzda. Chtěl jsem v prvním komentáři vyjádřit to, že změna výše zdanění DPFO se státního zaměstnance dotkne stejně jako nestátního, neboť tabulky mezd státních zaměstnanců jsou uváděny v HM. A daň se poté počítá jako u zaměstnance sektoru soukromého.
S tím, že HM nemá ekonomickou podstatu souhlasím, velká část daňového břemene je tímto šikovně přesunuta na zaměstnavatele, jakože oněch 35% už se zaměstnance netýká. Jenomže týká, on zaměstnavatel to celé platí kvůli onomu zaměstnanci, který na to tedy musí vydělat (mám na mysli soukromý sektor). Co by také zaměstnanec (soukromého sektoru) řekl na to, že dostane 15 000 čistého a vydělal ve skutečnosti přes 25 000 Kč.
Ještě se vrátím krátce k minimální mzdě. Chtěl bych podoktnout (ať nevypadám jako zastánce státu), že je zřejmé, že si tímto spodním ohraničením mezd stát zajišťuje při určité zaměstnanosti minimální příjem z daní z příjmu. Avšak je to i určitá ochrana před vykořisťováním.
Dále jen pro vaši informaci státním zaměstnancem nejsem :).
Děkuji Vám za možnost rozebrat téma.
Tak jsme se snad nějak domluvili :-)... "Změna výše zdanění DPFO se státního zaměstnance dotkne stejně jako nestátního, neboť tabulky mezd státních zaměstnanců jsou uváděny v HM." - Ano, ale právě z popisovaných důvodů to není tím, že by státní zaměstnanec najednou začal platit menší daně z příjmu, protože žádné neplatí - stát prostě musí někde jinde vybrat na daních (popřípadě si někde půjčit, někde škrtnout jiný výdaj) ten rozdíl, který si takto "pořídil" a dát ho státním zaměstnancům.
K minimální mzdě: S ochranou před "vykořisťováním" nemohu souhlasit. Pracovní kontrakt je dobrovolná smlouva mezi oběma stranami a každá z obou stran ho kdykoliv - s jistou výpovědní lhůtou - může opustit, když se jí něco nelíbí. Žádný zaměstnavatel nemůže zaměstnance nutit, aby pro něj pracoval za podmínek, s nimiž onen zaměstnanec nebude souhlasit. Z mého pohledu se jedná jen o další gesto státu "Mám vás rád, mějte rádi mě - mám vás rád, protože vás zdaňuji mnohem více, než si myslíte - a stanovení minimální mzdy, aby to vypadalo, jak mi na vás záleží, mne nic nestojí". Nesouhlasím s názorem, že za/pod minimální mzdu nikdo není ochoten pracovat a zbytečným zasahováním do smluvní svobody se vytváří část nezaměstnanosti a "černé" pracovní síly. (Chápu, že někdo, kdo na dávkách v nezaměstnanosti dostane více než minimální mzdu, za ni opravdu není ochoten pracovat).
Snad nevadí, když se komentářem přidám až za tak dlouhou dobu po publikaci článku. Zaujalo mne toto tvrzení: "Stačí si uvědomit, jaký by byl jeho příjem při nulové úrovni zdanění. Příjem státních zaměstnanců by klesnul na nulu o výši jejich příjmu." Dlouho mi to přišlo jako pravdivé a navíc elegantní, ale teď už si nejsem jistý. Ona to totiž není pravda, ne pokud uvažujeme nad rámec naivního modelu.
Příjem státních zaměstnanců by na nulu neklesl. Není totiž pravda, že po jejich práci není vůbec žádná poptávka. Nikdo snad nebude popírat, že poptávka po práci policisty, učitele nebo i úředníka existuje i v prostředí zcela volného trhu. Po zrušení daní by tedy jejich příjem odpovídal této poptávce.
Tudíž v prostředí s nulovými daněmi by se příjem státních zaměstnanců jistě změnil, ale neklesl by na nulu. To není pravda a tak ani nemůžou být pravdivé závěry, které z toho vyvozujete.
[24]
Zřejmě jste při tom "uvažování nad rámec naivního modelu" zapomněl rozlišit státního zaměstnance ala ekonomickou roli od představy konkrétních fyzických osob v různých ekonomických rolích (kategoriích, množinách). Příjem osob v kategorii "státní zaměstnanci" by při nulovém zdanění skutečně klesnul na nulu, protože by zcela přestala (společně se státním sektorem) existovat, respektive byla by prázdná. Prázdná množina "státní zaměstnanci" opravdu nemůže mít jiný než nulový příjem. Aneb příjem státních zaměstnanců v čistě tržním systému je jistě nulový, protože tam žádní státní zaměstnanci ani neexistují.
Ano, bývalí státní zaměstnanci by se přesunuli do nových rolí soukromých zaměstnanců, podnikatelů či kapitalistů v nové čistě tržní ekonomice a začali generovat (potenciálně zdanitelné) příjmy. To je však pro naši analýzu irelevantní a její závěry to nijak nemění. Výrok "státní zaměstnanci daně neplatí" totiž není aplikovatelný na někoho, kdo již státním zaměstnancem není. Článek netvrdí nic více než: Mzdy osob pracujících ve státním sektoru (v roli státních zaměstnanců) zdrojem daní nejsou. Jsou placeny z vybraných daní a jsou tedy čistými daňovými příjemci, nikoliv plátci.
Takže ještě jednou bez myšlenkových experimentů vyžadujících vyšší míru abstrakce:
Zaměstnanci v soukromém sektoru by bylo možné posílat jeho superhrubou mzdu s tím, že jednou ročně zaplatí státu své odvody (daň z příjmu a sociální a zdravotní "pojištění"). Tak tomu dříve skutečně bylo, třeba v USA do 2. světové války, kdy všichni daňoví plátci - včetně zaměstnanců - platili své odvody 15. března. U státních zaměstnanců by toto nemělo smysl a stát tyto peníze (rozdíl mezi superhrubou a čistou mzdou) samozřejmě - a na rozdíl od soukromého podniku - vůbec nemá. Státní zaměstnanci je totiž nikdy nevygenerovali.
Daňové závazky státních zaměstnanců vůči státu tak jsou zcela fiktivní. Jejich superhrubá mzda by klidně mohla být stanovena na libovolnou částku (třeba milion měsíčně) a jejich daňová zátěž na x = 90+% tak, aby jejich čistá mzda zůstala stejná. Změnilo by se jen pár fiktivních čísel na jejich výplatních páskách, avšak nezměnilo by se nic ani pro ně (stejná čistá mzda), ani pro stát (stejné výdaje). V soukromém sektoru toto udělat nelze, protože tam zaměstnanci skutečně generují svou superhrubou mzdu a skutečně (dnes automaticky prostřednictvím zaměstnavatele) platí státu odvody.
Zaměstnanec v soukromém sektoru má (mzdovou) pohledávku vůči zaměstnavateli a (daňový) závazek vůči státu, státní zaměstnanec má pouze (čistou mzdovou) pohledávku vůči státu, což je ekvivalentní tomu, že státní zaměstnanec daně neplatí. Můžete tvrdit, že státní zaměstnanec má vůči státu i (hrubý) daňový závazek, ten však nikdo nikdy neviděl (a neuvidí) jinde než na papíře... (zatímco daňové závazky zaměstnanců ze soukromého sektoru vidí státní kasa každý měsíc).
Aneb pokud osoba A (státní zaměstnanec) má vůči osobě B (stát) závazek 1 milion a osoba B má vůči osobě A závazek 10 milionů, tak osoba A může sebehlasitěji prohlašovat, že je dlužníkem osoby B (tj. že státní zaměstnanci platí odvody ze mzdy), ale ve skutečnosti u ní má pohledávku 9 milionů, tj. je jejím věřitelem. Z ekonomického hlediska dává smysl vnímat osobu A pouze a jedině jako věřitele osoby B, s pohledávkou 9 milionů. Osoba A totiž žádný milion nikdy platit nebude...
Dobrý článok, pre slovensko je možné využiť kalkulačky pre <a href="https://pozickauver.com/kalkul..." rel="dofollow">vypocet cistej mzdy</a> Hrubá mzda tvorí aktuálne z pohľadu daní aj odvodov vymeriavací základ pre ich výpočet. Prvým krokom k získaniu čistej mzdy je odpočítanie daní a odvodov od hrubej mzdy. Pre zamestnanca sú určené iné sadzby týchto odvodov ako pre zamestnávateľa, a tak platí opticky menej. V konečnom dôsledku je ale výška odvodov a daní tak či tak súčasťou celkového daňovo-odvodového zaťaženia, ktoré musí zamestnávateľ zaplatiť. Aby však mohol zamestnávateľ zaplatiť a odviesť všetky dane a odvody, musí na ne zamestnanec zarobiť, čiže vytvoriť pre zamestnávateľa hodnotu v takejto výške. Samozrejme, v praxi je potrebné vytvoriť ešte vyššiu hodnotu, aby sa oplatilo zamestnávateľovi zamestnanca zamestnať. V rámci hrubej mzdy a jej prepočtu na čistú sa odrátavajú sociálne odvody a zdravotné odvody. Pre sociálne odvody je vymeriavacím základom priamo hrubá mzda, pre zdravotné odvody môže byť tento vymeriavací základ znížený o odpočítateľnú položku na zdravotné odvody. Čo sa týka daní, tu je vymeriavacím základom znova hrubá mzda, ale tá je znížená o daňovú nezdaniteľnú čiastku, čiže nezdaniteľnú položku pre daň z príjmu.