Neandrtálci zanedbali obchod

Před několika dny jsem si v jednom časopisu zabývajícím se popularizací vědy přečetl takový malinkatý sloupek, spíše jen poznámku, s názvem „Neandrtálci zanedbali obchod“. Seznamoval čtenáře s posledními objevy na poli antropologie, mezi něž patří i závěr, že Neandrtálci – na rozdíl od moderního člověka – vyhynuli zřejmě proto, že zanedbali obchod. „Nebyli schopni zorganizovat výměnu se vzdálenějšími oblastmi.“ Stručně řečeno, neměli podnikatele a obchodníky.

Jsem samozřejmě ten poslední, koho by toto zjištění nějak překvapilo, a těší mne, že se na poli antropologie odvádí kvalitní práce, dávno už snad prostá od socialistických blábolů. Dnes již každý s průměrným vzděláním ví, že nic socialistického nefunguje. Sice téměř nikdy pořádně neví, proč to nefunguje, ale též ví, že desítky milionů mrtvých hladem v socialistických režimech po celém světě nebyla náhoda.

Fakt, že neví proč, je však téměř stejně nebezpečný jako otevřená podpora masových vražd v podobě socialistického světonázoru na základě subjektivních hodnot. Mezi tyto hodnoty může patřit například přesvědčení „Je lepší, aby všichni byli stejně chudí než různě bohatí.“ Proč? Zřejmě proto, že lidé jsou ze své podstaty „špatní a závistiví“. A když má někdo více, mají pocit, že to musel ukrást nebo získat nečestně, protože jinak by to oni přeci museli mít též, ne? Oni, takoví dobří a slušní občané.

A protože na ně byl osud tak skoupý – a zrovna na ně, na ty nejslušnější a nejskromnější, je nutno se takového vrozeného zla světa zbavit. Svět je zjevně zaujatý proti všem poctivým a slušným lidem, poněvadž jinak by oni museli být bohatí. A místo toho je bohatý ten neurvalec od vedle, který ani nemá vysokou školu. Což je tedy už extra nespravedlnost. Chudák intelektuál přeci nemůže vydělávat méně než nějaká lopata s výučním listem, která zrovna začala podnikat. On, jehož myšlenky a práce jsou tak cenné! … Že je nikdo dobrovolně nechce platit.

Ať to budeme přehazovat jak budeme chtít, všechny obhajoby socialismu na základě etiky si při pohledu do vlastních očí budou muset přiznat, že socialismus je institucionalizovaná závist. A závist jakožto základ jakékoliv praktické politiky musí odmítnout každý civilizovaný člověk. Pro barbary je to naopak vyplněním veškerých jejich snů. Už se ani nemusí namáhat a svou závist skrývat. V socialismu se závist stává součástí oficiálního postoje politické reprezentace a potažmo celé společnosti.

Většina z těch, kteří neví, proč socialismus nefunguje, bohužel ani pořádně neví, co to socialismus je. Dají si rovnítko mezi nějaký historický socialistický systém, například socialismus = komunismus, a tím to pro ně hasne. Díky tomu nejsou schopni rozeznat, zda kolem nich nějaký socialismus je či není. Mají pocit, že když se něco explicitně nejmenuje socialismus/komunismus nebo to halasně nevytrubuje podporu dělnické třídě na náklady někoho jiného, nemá to se socialismem nic společného.

Socialismus je však určen jedním jediným: neexistencí soukromého vlastnictví výrobních faktorů a tím i instituce soukromého majetku se vším všudy. Tedy ani podnikatelů a obchodníků. Nikomu není dovoleno používat vlastní majetek k čemu sám chce, vyrábět s jeho pomocí co chce, prodávat komu chce a nakupovat od koho chce. Je zcela lhostejné, čím politická reprezentace obhajuje útok na majetek někoho jiného (vyvlastnění). V nacismu (nacionálním socialismu) to je blaho národa a „čistá rasa“, v komunismu dělnická třída a materiální rovnost, stejný blahobyt pro všechny. Ač tyto historické socialistické systémy stály proti sobě díky rozdílným hodnotám, oba byli socialismem.

Jediným definičním znakem socialismu je tedy oslabování instituce soukromého majetku. V rámci jakých hodnot se toto oslabování děje, je lhostejné. Z pozice právní teorie je vyvlastňování vždy krádež a z pozice etiky zavrženíhodným činem. Socialismus je tedy vždy identifikován narušováním vlastnických práv, ničím jiným. Samozřejmě narušováním vlastnickým práv z hlediska ekonomické podstaty. Pokud vám něco patří na papíře a přitom s tím nemůžete zacházet dle vlastní vůle, mít nad tím kontrolu a přijímat všechny užitky a ztráty s majetkem spojené, nejedná se o váš majetek. Stejně to platí i naopak.

Výše uvedené je zásadní pro pochopení toho, co socialismus je, co není a co je cestou k socialismu. Cestou k socialismu je jakékoliv oslabování instituce soukromého majetku. Je lhostejné, jakými jinými hodnotami je toto oslabování obhajováno. Míru socialismu ve společnosti lze velmi jasně určit podílem majetku mimo ruce soukromých osob, tj. osob, které svůj příjem musejí získávat produktivní činností a dobrovolnou směnnou (obchodem) s ostatními, pokud nechtějí čelit trestu. „Mimo ruce“ se opět odvolává k ekonomické podstatě. Pokud jste papírovým vlastníkem, avšak náležitosti vlastnictví připadají na někoho jiného, nejste skutečným (ekonomickým) vlastníkem.

V dnešních vyspělých společnostech, kde většinu výrobních faktorů přeci jen vlastní soukromé osoby, to znamená zejména celkovou efektivní výši zdanění. K tomu se přičítá existence finančního socialismu v podobě vynucené měny a centrální banky a s tím spojené inflační zdanění. Příjemcem inflačního zdanění dnes běžně není stát, nýbrž ti, kteří obdrželi svůj „levný úvěr“ díky měnové politice centrální banky, především ale v rámci státní podpory něčeho „dobrého“. Například ti, kteří si vzali ty super hypotéky na 50 let se splácením jistiny až po 10 letech. Občas se kvůli tomu i hroutí finanční trhy… K tomu se přičítá veškerá regulace ekonomické aktivity, která není výsledkem majetkoprávní legislativy (mezi ně samozřejmě patří i samotné zdanění, to si však zaslouží prominentní místo). Tyto ostatní vlivy se však na rozdíl od zdanění vyčíslují velmi obtížně.

Zdanění jakožto jednostranný převod majetku pod pohrůžkou násilí v případě jeho neprovedení je nutné odlišit od jiných nedobrovolných převodů majetku. Zejména je nutné odlišit jej od převodů majetku jakožto realizace majetkoprávní legislativy. Pokud někoho podvedete, poškodíte, okradete nebo jinak zaútočíte na jeho majetek, výsledný postih, jež by vás neměl minout, je realizací majetkových práv oběti, tj. opakem krádeže nebo jednostranného převodu, neguje původní útok na majetek. Je odpovědí na zacházení s majetkem oběti proti její vůli, tedy reakcí na předcházející narušení majetkových práv.

Je zřejmé, že pokud má existovat obchod a podnikání, musí existovat instituce soukromého majetku. A čím silnější a efektivnější, tím lépe pro obchod a podnikání. Pokud totiž máte mít možnost něco s někým směnit, musíte to předtím vlastnit. (V socialismu lidé nevlastní ani sebe sama a svou práci, ta je vlastněna státem, tudíž ji neprodávají, nýbrž poskytují pod pohrůžkou trestu. Jak zní definice otroctví?) Samotná směna je potom pouze převodem vlastnického práva, tj. práva kontrolovat daný majetek, zacházet s ním dle vlastní vůle a být příjemcem veškerých užitků a ztrát s ním spojených (náležitosti vlastnictví).

Čím slabší je jistota těchto náležitostí vlastnictví a jejich vazba na vaše vlastní jednání nebo jednání někoho jiného, tím méně se jedná o váš majetek nebo o majetek obecně. Žádné společenství, kde se nevyvinula instituce soukromého majetku se vším všudy a její efektivní vynucování, se nepozvedlo nad úroveň barbarství. Soukromý majetek je základním předpokladem ekonomického rozvoje, prosperity a civilizace. Jeho oslabování je cestou k ekonomickému úpadku, chudobě a barbarství.

Každou společnost, v níž dochází k oslabování instituce soukromého majetku s jejím eventuálním úplným vymizením, potká stejný osud jako Neandrtálce. Bez ohledu na důvody tohoto oslabování a hodnoty, jimiž je ospravedlňováno. A obrazně řečeno se mezitím z jejích členů neandrtálci-barbaři stanou. Příkladem nám budiž nejen všechny historické socialistické režimy, ale třeba i současná Severní Korea.

V dobách otevřené socialistické propagandy to viděl málokdo. Dnes lidé všeobecně vědí, že socialismus nefunguje, ale často bohužel nevědí, co to socialismus je. Znají jeho důsledky, neznají však jeho příčiny, jeho samotné jádro – oslabování instituce soukromého majetku. Všechny důsledky se dají vyvodit jen a pouze z tohoto předpokladu. Nikdo to neviděl jasněji než Ludwig von Mises. Díky svému obrovskému vhledu do společenských procesů viděl nejen ekonomickou neudržitelnost socialismu, ale také vše, co se v socialistické společnosti stane po stránce etické a právní.

Své závěry shrnul již v roce 1922 ve svém díle Socialismus, jehož 600-stránková analýza socialistické společnosti je dodnes nepřekonaná. Světu se bohužel dostalo příležitosti vše tam popsané zakusit na vlastní kůži. Sám Mises však v úvodu píše, že rozhodnutí o cestě k socialismu je politické a odvíjí se od hodnotových soudů. Ekonomie a společenské vědy mohou jen odpovědět na to, co se stane. Vybrat si každý potom musí sám. Knihu však uzavírá: „Jestli je společnost dobrá či špatná, je otázkou osobních hodnot; kdokoliv ale preferuje život před smrtí, štěstí před utrpením a blahobyt před bídou, musí přijmout existenci společnosti. A kdokoliv si přeje existenci a rozvoj společnosti, musí též bez omezení přijmout soukromé vlastnictví výrobních faktorů.“

„Pro nikoho z nás mladých, kdo četli Socialismus, když poprvé vyšel v roce 1922, už svět nikdy nebyl stejný. Nezhltli jsme ho najednou. Byla to příliš silná medicína a příliš hořká pilulka. Ačkoliv jsme mohli zkusit odporovat, usilovně jsme se snažili vyhnat ty zneklidňující úvahy z našeho myšlení a systému, neuspěli jsme. Logika jeho argumentů byla neúprosná.

Nebylo to jednoduché. Závěry profesora Misese se zdály odporovat všemu, čemu jsme se naučili věřit, v čem jsme byli vychováni. V těch dobách všechny populární argumenty mluvily pro socialismus a všichni „správní muži“ mezi intelektuály byli socialisté. Pro mladého idealistu té doby to znamenalo zničení všech jeho nadějí; a protože bylo zjevné, že svět se vydal směrem, jehož destruktivní povahu jsme díky onomu dílu jasně viděli, zůstalo nám jen temné zoufalství. A těm, kteří znali profesora Misese osobně, začalo být brzy jasné, že jeho vlastní pohled na budoucnost Evropy a světa byl hluboce pesimistický. Jak oprávněný byl tento pesimismus jsme brzy měli zkusit na vlastní kůži.“

- F. A. von Hayek, žák L. von Misese, zakladatel Mont-Pelerin Society (jejím členem je i V. Klaus a členství v ní si „váží nejvíce ze všech společností, jichž je členem“, držitel Prezidentské medaile za svobodu (nejvyšší občanské ocenění v USA, uděluje prezident USA) a „Nobelovy ceny“ za ekonomii