Osobně jsem zarytý nekuřák, nikdy jsem v kouření neviděl smysl a nechápu, proč bych měl zhoršovat svůj zdravotní stav systematickým kouřením. Každému malému dítěti je jasné, že za jinak stejných podmínek je vliv systematického kouření na lidské zdraví pouze negativní. Existují jedinci, kteří zážitek/požitek z kouření hodnotí výše než zvýšené zdravotní riziko, a proto kouří. Nepatřím mezi ně a nikdy nebudu. Přesto se dnes hodlám nemilosrdně kriticky vyjádřit k drtivé většině připitomělých „zákazů kouření na veřejných místech“.
Proč se tím vůbec zabývám, když se mne zákazy kouření jakožto nekuřáka mohou vposledku dotknout jedině pozitivně? Už nebudu muset uhýbat obláčkům kouře od kolegů a ostatních zákazníků v restauraci… Protože za touto na první pohled nevinnou, triviální a „dobrou“ iniciativou se skrývá velmi hluboké pozadí (to není dvojsmysl), které zasahuje ty nejzásadnější otázky politiky a práva. Tím výsostně podezřelým bodem jsou zde ona „veřejná místa“.
Kdysi jsem si myslel, že „veřejná místa“ jsou synonymem pro majetek spravovaný státem, tedy politickou reprezentací a jejím úřednickým aparátem. Je vhodnější jej vymezit negativně jakožto majetek, který není spravován soukromými subjekty. O nějaké správě se spoustě státnímu majetku může jen zdát.
I Pepa z Vidlákova dnes již vidí, že v případě státního majetku se nejedná o „majetek všech“, určitě ne o jeho majetek. Pepa o něm nijak nerozhoduje, Pepa může leda tak jednou za čtyři roky hodit do urny lísteček, a tím jeho „podíl na rozhodování“ končí. Rozhodují o něm politická reprezentace a úředníci, čímž se stávají jeho efektivními vlastníky, i když výkon tohoto vlastnictví je zčásti omezen tím božským „demokratickým dohledem“, dohledem občanů.
Můj pohled byl jednoznačně chybný. Je zřejmé, že „veřejným místem“ je cokoliv, kde se fyzicky bez donucení nachází více než jedna osoba. Třeba restaurace, bar, kavárna, můj dům, váš dům. Co to plácám, vždyť o mém domě nikdo nic neříká! Jak by někdo mohl být tak bláhový a chtít zakazovat kouření doma? Ale…
Jaký je rozdíl mezi deseti lidmi na party u mě doma a deseti lidmi na party v soukromém baru? Žádná z osob není nucena vstoupit, každá může kdykoliv odejít. Žádná z nich by neměla vstoupit či setrvávat proti vůli majitele. Proč by majiteli restaurace mělo být diktováno, jakým způsobem užívat svůj majetek a mně nikoliv? Ohrožují snad kuřáci u mě doma nekuřáky méně než v baru či v restauraci? Jakpak taková magie asi funguje?
Soukromé podniky nejsou veřejná místa. Majitel restaurace vlastní či si za smluvních podmínek najímá prostor, v němž poskytuje své služby a produkty. Rozhodl se část svého majetku dobrovolně směňovat s ostatními, realizovat zisk a vytvořit bohatství. Být produktivní. Směňuje s dodavateli, směňuje se zaměstnanci, směňuje se zákazníky. Zítra klidně může zavřít a začít daný prostor užívat jinak. Třeba pro svou vlastní spotřebu. Je jeho. On je nositelem rizik a výnosů s ním spojených.
Kéž by ta poslední věta nebyla pravdivá jen zčásti. Reálně je nositelem všech rizik a části výnosů. 40% nově vytvořeného bohatství se s železnou pravidelností stává oním veřejným majetkem. Velká část se poté vrací zpět do soukromých rukou. Říká se tomu individualizace ztrát a socializace zisků. Tak to dělají ti malí hlupáčci. Ti velcí hrají opačnou hru, individualizaci zisků a socializaci ztrát. Američtí bankéři, finančníci a automobiloví průmyslníci ji ovládají dokonale.
Lze argumentovat, že kuřáci v restauraci porušují majetková práva nekuřáků, protože ohrožují jejich zdraví. Tedy prostor restaurace je sice soukromý, ale stát musí zabránit vzájemnému porušování majetkových práv přítomných osob. Nejedná se o zcela scestnou myšlenku, pokud ji však použijeme jakožto argument, budeme muset být připraveni aplikovat ji konzistentně – tj. zakázat právě i to kouření doma či kdekoliv jinde, pokud se v daném prostoru nachází více než jedna osoba.
Diskutovaná opatření zjevně na takový zákaz neaspirují, protože právě tam cítí toho zakopaného psa. Doma si to přeci každý vyřeší sám, ne? Pokud někdo chce bydlet s kuřákem, ať si s ním bydlí! Je to jeho volba! Proč bychom mu do toho my, poctiví občané, měli mluvit? Tak do toho, poctiví občané, přestaňte mluvit majiteli restaurace a jeho dobrovolným zákazníkům.
Stručně a jednoduše, zakazovat kouření v soukromých prostorách, jakými jsou restaurace, bary apod. není nutné, z hlediska majetkového práva se dokonce jedná o protiprávní opatření. Žádná osoba není nucena využívat služeb dané restaurace. Do směny vstupuje dobrovolně. Pokud přijmeme kouření v přítomnosti jiné osoby za porušování jejího majetkového práva na fyzickou integritu („kuřáci ohrožují nekuřáky“), neexistuje právně smysluplná obhajoba zákazu kouření pouze ve vybraných soukromých prostorách. Jejich přejmenováním na „veřejné“ na svou stranu získáte leda toho Pepu z Vidlákova... z čehož v kombinaci s Gaussovou křivkou bohužel vychází ta většina.
Nekuřácké restaurace rostou jako houby po dešti, protože si je spotřebitelé přejí. Spousta lidí si nehodlá kořenit jídlo cigaretovým kouřem a podnikatelé na to reagují, ať již jen permanentně nekuřáckým odděleným prostorem. Preference spotřebitelů v tržní ekonomice určují, co a jak se bude vyrábět. Násilí k tomu není třeba. Že „zrovna v mé oblíbené restauraci se kouří a já bych to nejradši zakázal“ nepovažuji za dostatečný důvod pro kanibalizaci na majetkových právech provozovatele, který mne nenutí s ním obchodovat.
Celá tato neomalená a chybně pojmenovaná iniciativa má své kořeny mimo jiné ve zvrhlém názoru, že když se někdo rozhodne svůj nebo půjčený majetek využívat produktivně a nikoliv pro svou spotřebu, koná snad nějaký druh „veřejné služby“. Nekoná. Chce realizovat zisk, proto vyrábí a směňuje s ostatními produktivními. Chce být bohatší než předtím. Chce mít více statků, jichž si cení, protože mu pomáhají dosahovat jeho cílů. Je lidskou bytostí, nikoliv zvířetem.
Kdyby neměl s kým směňovat své produkty či je směnovat jednoduše nechtěl, budou tvořit jeho (v takovém případě) mnohem méně pestrý majetek. Lidé si však všimli, že dělba práce, specializace a následná směna umožňují vytvořit nesrovnatelně více bohatství (někým hodnocených statků) než izolovaná produkce ala „vše si dělám sám“. Proto tak jednají. Podnikání a produkce nejsou veřejná služba. Přesto či právě proto zvedají životní standard mas efektivněji než všechny ty „ušlechtilé“ činnosti s přívlastkem „veřejný“ či „sociální“. O tom je ekonomie.
Nejzhoubnější a nejzrůdnější aspekt protikuřácké iniciativy jsem záměrně vyhroceně adresoval již v samotném názvu článku. Spočívá v názoru, že politická reprezentace by měla schválit jakákoliv navrhovaná opatření jen proto, že většina občanů si je přeje a považuje je za správná. Máme přeci demokracii, takže rozhodování by se mělo podřizovat „vůli lidu“, ne? Co si myslí většina, to je dobré a správné. Názor většiny určuje dobro a zlo, správné a špatné. Je toto ona božská demokracie, k níž se po pádu monarchií všichni političtí vůdci odkazují? Může mezilidská interakce – společnost – být postavena na tomto principu jakožto ultimátním arbitru dobra a zla?
Ne, nemůže. Zákony mezilidské interakce – společnosti – musejí začínat u jedince, společenského atomu s nedoknutelnými právy určující každému hranice, které nelze beztrestně překročit. Povýšení principu většiny nad tyto osobní hranice vymezující dobro a zlo v individuální rovině je spolehlivou cestou k největším zvěrstvům. Násilí vůči Židům v nacistickém Německu se nesetkalo se všeobecným odporem, protože pod vlivem propagandy většina občanů považovala Židy za příčinu německého neštěstí předešlých let. Většina si může odhlasovat cokoliv, i fyzickou likvidaci menšiny či vyvlastnění jejího majetku. „Vůle lidu“ může být stejně destruktivní jako vůle jednotlivce, více hlav nutně neznamená menší zlo.
Zároveň je vhodné nezapomínat, že efektivně se jedná o princip většiny v parlamentu, nikoliv mezi občany. Paradoxně to jsou často menšinové zájmové skupiny, které jsou díky kvalitní lobby schopny prosadit opatření ve svůj prospěch na úkor majetkových práv ostatních. Zde září všichni systematičtí příjemci dotací, podniky s oficiální či tichou státní zárukou a účastí (bankovní systém), OSA apod. Aneb čemu masa neklade aktivní odpor a co najde většinu v parlamentu, bude přijato jakožto „dobré“ i přes nesoulad s většinovým názorem. Zvrhlá demokracie rovná se lobbykracie.
Lidé se sice umí učit z dějin, zároveň též umí velice rychle zapomínat. Dnes fyzická likvidace na základě principu (parlamentní) většiny v západní společnosti nikomu nehrozí, ani těm všeobecně neoblíbeným menšinám či jedincům. Ostatní majetková práva mimo to nejzákladnější však v různé míře a podobě principu (parlamentní) většiny podřízena jsou. Příkladem je právě možnost prosadit zákaz kouření v soukromých prostorách. Kompletní výčet takových opatření přesahuje rámec mého mozku.
Patří sem mimo jiné všechny regulace ekonomického života občanů, tj. produktivního nakládání se svým majetkem, které jdou nad rámec majetkového práva a jsou s ním v rozporu. „Antidiskriminační zákony“ se stávají výsměchem samy sobě ve chvíli, kdy překročí sféru skutečně veřejného – státního – majetku. Nařizování od koho kupovat, koho zaměstnávat a komu prodávat, jednoduše řečeno s kým směňovat, prospívají někomu na úkor majetkových práv výrobce. Majitel nočního klubu donucený vpustit dovnitř kohokoliv, aby náhodou nebyl obviněn z „rasové diskriminace“, přichází o část práva rozhodovat o svém majetku. Komu prodávat mu nařizuje stát. Část jeho směn je nyní nedobrovolných.
Přesně takto fungovala produkce v nacistickém Německu. Oficiálně soukromým podnikům vládní úředníci nařizovali, co a jak vyrábět, od koho a za kolik kupovat, komu a za kolik prodávat. Soukromé aktivity byly přejmenovány na veřejné a soukromé právo nahrazeno „veřejným právem“, tj. popisem situací, v nichž jsou jistým skupinám garantovány výjimky ze soukromého práva. „Veřejné právo“ tvoří soubor zvláštních pravidel legitimizujících pro různé skupiny jednání v rozporu se soukromým právem. Zločin z hlediska soukromého práva přestává být zločinem svým začleněním do „veřejného práva“. Mávnutím kouzelného proutku se jednání běžně považovaná za nezákonná pro někoho stávají zákonná a zcela v pořádku. Zlo se stává dobrem a dobro zlem.
Mnoho lidí si bohužel neuvědomuje, že osobní a ekonomická svoboda jsou neoddělitelné. Rozhodnutí, zda-li svůj majetek využívat produktivně či jej pouze spotřebovávat, leží na majiteli. Rozhodnutí, s kým jej směňovat, by měla být jeho. Pokud při těchto (dobrovolných) směnách neútočí na majetková práva někoho jiného, není důvod útočit na něj. I kdyby takový útok podporovala většina.
Posledních pár odstavců tvoří poměrně netriviální diskuzi z oblasti práva, etiky a politiky. Zejména pojem majetkových práv již vydal a ještě vydá na tisíce stran. Ve své konkrétní podobě se nejedná o uzavřený koncept, nýbrž o výsledek řešení nespočtu mezilidských konfliktů ve světě omezených zdrojů a střetů zájmů. Nikdy nenastane situace, že v majetkovém právu bude „vše jednou provždy vyřešeno“. Mezilidská interakce přináší stále nové situace, které si žádají specifické posouzení.
Jedno však musí být jasné: Pokud společnost přestane být vnímána jakožto dobrovolná interakce suverénních jedinců se stejnými individuálními majetkovými právy, počínaje tělem a konče vytvořeným a v dobrovolných transakcích nabytým bohatstvím, a je nahrazena konceptem společnosti jakožto myslící, jednající a rozhodující se entity postavené nad jednotlivcem, peklo může být velmi blízko. Stačí, aby část těch skutečně myslících, jednajících a rozhodujících se jednotlivců tvořící onu „božskou entitu“ shledala jinou méně vlivnou část skutečně myslících, jednajících a rozhodujících se jednotlivců „nepohodlnou“ pro jejich báječný svět. Třeba nekuřáci kuřáky…
(Zájemci o detailní ekonomickou historii nacistického Německa nechť prostudují Vampire economy: Doing business under fascism od Guntera Reimanna, která vyšla již v roce 1939. Jedná se o velmi kvalitní analýzu postupně rostoucího vlivu německého státu na ekonomický život občanů. Sám Reimann byl paradoxně členem Německé komunistické strany – KPD, zakázanou Hitlerem roku 1933. I přes relativně hluboké porozumění ekonomickým fenoménům byl společně s drtivou většinou tehdejších intelektuálů „naivním socialistou“ přesvědčeným, že komunistické řízení ekonomiky by na rozdíl od nacistického přineslo ráj na Zemi. Považoval volbu ušlechtilých mírových cílů namísto válečných za svěcenou vodu, jež by téže prostředky centrálního řízení změnila z destruktivních na konstruktivní. Jinak řečeno, svou víru nadřadil svému bystrému rozumu, jehož produktem je odkazované dílo, v němž „se pokusil popsat zkušenost a vysvětlit úzkost podnikatele v totalitním Státu“.
„V nacistickém Německu neexistuje podnikatelská aktivita, do níž by stát nezasahoval. Více či méně detailně každému podnikateli nařizuje, jak užívat svůj majetek, který je stále údajně soukromý. Německý podnikatel se díky tomu stal fatalistou; nevěří, že nová pravidla povedou ke zlepšení, ale zároveň ví, že nemůže změnit směr událostí. Stal se nástrojem obrovské mašinérie, kterou nemůže řídit. Dívá se na zbytek kapitalistického světa s nadějí, že mu pomůže získat zpět od Státu svá ztracená práva a svobody. Kam se však podívá, vidí podobné změny a trendy, třeba jemnějšího chrakteru, avšak naznačující, že totalitní režim v Německu nemůže být připsán jen šílenství jednoho muže či zájmu vládnoucí strany; že reprezentuje karikaturu jistých fenoménů moderního kapitalismu, který vede k čím dál větším státním zásahům do ekonomiky a následné uzurpaci práv podnikatelů.“
No, Ameriko, tohle by sis měla pověsit na nástěnku…)
Ač jsem sám nekuřák, nezbývá než souhlasit s autorem pěkného článku.
Řekl bych, že toto je přesně téma, kde se pozná jak to kdo se svobodou myslí skutečně vážně 🙂
Přesto bych si to dovolil nevidět tak černobíle.
Tím, že někdo kouří, zcela jasně omezuje svobodu jiných lidí, nekuřáků.
Majitel restaurace ovšem doufá, že nekuřák z jeho restaurace neprchne poté, co se posadí, objedná si jídlo, začne jíst, a v tu chvíli tam přijde kuřák a začne mu bafat pod nos, a zničí mu celý oběd. Stejně to dojí a stejně majiteli zaplatí. Tento stav je běžný, a lidé si na tuto diktaturu kuřáků (bohužel) zvykli.
V tomto případě si majitel snadno spočítá, že odradit 30% kuřáků znamená přijít o zisk, protože status quo je takové, že nekuřácké restaurace téměř neexistují a nekuřák (70% lidí) opravdu NEMÁ možnost výběru. Neexistuje zde totiž nezdeformovaný trh. Jíst se musí, toto je obecná potřeba. A nekuřák tak prostě musí jít do kuřácké restaurace a doufat, že kuřák mu nebude čmoudit do oběda jemu a dětem. Nic jiného mu nezbývá, pokud nechce umřít hladem, což je vyšší ztráta než nechat si čmoudit do obličeje.
A pokud trh v tomto zjevně nefunguje (nemůže fungovat, je to Hlava XXII - nikdo nepřichází s nekuřáckými restauracemi, protože je nikdo neočekává), jediná cesta jak ochránit 70% slušných lidí (nekuřáků) je zákonná úprava nekouření v restauracích a jiných "veřejných" prostorách.
Je to podivné, ale bohužel v naší "svázané" společnosti, kde existuje nějaký výchozí stav a není snadné či reálné jej změnit, cesta k větší svobodě občas znamená přijímání nových vyhlášek a norem...
Z jistého pohledu navíc restaurace JE veřejné prostranství, či alespoň "služba s veřejným zájmem", protože restaurace zajišťuje existenciální potřebu člověka - nasytit se, a bez jejího splnění člověk po chvíli umírá. Majitelé restaurací zde sázejí na to, že člověk si MUSÍ zajistit tuto potřebu, poptávka VŽDY bude existovat, bez ohledu na kvalitu nabídky, a proto zde nefunguje trh - člověk snese jakékoliv podmínky, včetně kouření, aby se najedl, protože na rakovinu umře (až) za desítky let, na nedostatek jídla během jednotek dnů...
Nebo ještě jinak: pokud vylezu na Sněžku, je tam jediná restaurace (a nová se nemůže postavit), a v té jediné se kouří, nicméně stejně se tam najím, protože mám hlad u MUSÍM jíst. Majitel oné restaurace zde maximalizuje zisk tím, že 30% kuřáků nechá terorizovat nekuřáky, protože těch 70% nemá jinou volbu. Jak z toho ven? Utlačovanou majoritu 70% musí ochránit zákon a kouření v restauracích zakázat...
Já pořád nevím. Podle Libertariánů (počítám se k nim a snad to chápu správně) by snad státu nemělo patřit vůbec nic. A pak by prostě každý chodník a každá autobusová zastávka patřila soukromému subjektu. Podle čeho by se tam pak rozhodovalo, jestli se tam smí kouřit. Protože bych se nemohl nikam dostat jinak než po chodníku (nerýt aspoň do této části prosím), tak bych musel žalovat každého kuřáka, kterého potkám a on na mě dýchne? Porušil snad moje právo na čistý vzduch. Mám takové právo? Dnes máme soukromé jen hospody, ale jak by to mělo fungovat v ideálním světě Libertariánů?
To mi připomíná jak majitelé firmy nám sdělili že si můžou kouřit kde chtějí že je to jejich firma a pokud mi kouření vadí ať jdu pracovat, jinam. Je to vlastně fašistický stát že zakazuje kouřit na pracovišti, restauracích, a na všech místech kde se setkávají lidé.
Ovšem léčbu nemocí způsobených kouřením platí kdo? Restauratéři? Zaměstnavatelé? To platí stát takže by také mohl povolit kouřit všude a dát restauracím 10% daň na prevenci a léčbu kouření. Všichni by křičeli jak je to likvidační nařízení a opět by byl stát fašistický?
Sám jsem kuřák a přiznvám že kuřáci jsou hulváti a neuvědomují si, že by to mohlo v okolí někomu vadit a pokud kuřáky nekuřáci nepraští klackem po hlavě, pořád budou dýchat humus který z cigaret odchází. Na kuřáky a tedy i mě platí jen fašistický postup. Zákaz, zákaz, zákaz ,jinak si to pane Hulán budete muset bohužel čmuchat dál dál a dál.
imho na to jdou odpůrci kouření špatně a místo zákazu kouření mají prosazovat hygienické normy týkající se čistoty vzduchu v místě podávání jídla nebo na pracovišti. Podobně jako již existují jiné hygienické a bezpečnostní normy. A provozovatel restaurace, zaměstnavatel, apod už si pak může vybrat, jestli tyto normy naplní zákazem kouření nebo kvalitní vzduchotechnikou.
[3] Tuhle diskuzi necháme pod jiný článek. Tento se věnoval navrhovaným zákazům kouření v současné společenské organizaci. Na skutečně veřejném - státním - majetku ať si vláda zakazuje, co chce.
Jen zkrátka: co je či není >materiálním< porušením majetkových práv by (stejně jako v anglosaském common-law) rozhodovaly soudy. Pochybuji, že jakýkoliv duševně zdravý soudce by dýchnutí cigaretového kouře na kolemjdoucího prohlásil za útok na tvá majetková práva, který by bylo možné smysluplně odškodnit. Když do tebe na ulici někdo strčí, také to ještě není trestný čin.
[2] Fakt, že musíš jíst, nedělá beztrestným útok na něčí majetek. Když vykradeš pekárnu, zbavuje tě snad viny tvůj hlad? Bude to maximálně polehčující okolnost, na podstatě trestného činu to však nic nemění.
"Existence poptávky bez ohledu na kvalitu" neimplikuje "nefuknci trhu" a zajisté neznamená, že daný statek nebude nabízen v různých kvalitách. Jídlo je naopak statkem, které lze nalézt v opravdu rozmanité kvalitě (včetně doprovodných služeb a prostředí). Že to není vždy a všude, jak by si člověk přál, opět neopravňuje útok na majetková práva výrobce.
Provozovatel restaurace si může klidně zítra zavřít, když bude chtít. Není snad toto "omezování svobody" jeho stávajících zákazníků, kteří musí jíst? Neměl by mu stát nařídit, aby pokračoval v činnosti a "neomezoval svobodu" ostatních tím, že se rozhodl svůj majetek užívat jinak?
Jak jsem již zmínil v článku, pokud někdo považuje pobyt s kuřákem ve stejném prostoru za "omezování svobody", tj. porušení jeho majetkových práv, bude muset zaujmout právně konzistentní postoj a požadovat všeobecný zákaz kouření za přítomnosti jiné osoby.
Článek není fanděním kuřákům, nýbrž obhajobou majetkových práv části producentů, jichž se zákazy týkají. Zda-li se v dané restauraci kouří, lze většinou zjistit jediným pohledem, těžko tak může být někdo uveden v omyl a plakat, že "tohle si teda nevybral". Že na každém rohu nestojí nekuřácká restaurace je ekonomickou realitou stejně, jako že každý nejezdí v novém Lexusu, který "neomezuje svobodu dýchat" tak jako Škoda Octavia.
[4] To jste možná nevědomky navrhl velmi dobré řešení. Pokud by daň o které se zmiňujete platili jen "kuřácké" restaurace mohlo by to skutečně s celou situací pohnout mnohem efektivněji než nějaké zákazy. Protože přiznejme si zákazy nikdy nic doopravdy nevyřeší. Pokud by ale nekuřácké restaurace byli ušetření třeba i těch 10% určitě by si dobře ohlídali aby v jejich prostorách nikdo neznečišťoval vzduch.
Z pohledu pragmatika nemohu bohužel s článkem úplně souhlasit. Přeci jen mé právo na oběd-posezení s přáteli-atd. začíná tam, kde končí kuřákovo právo znečišťovat vzduch v mém okolí.
Technické řešení evidentně není nasnadě. Při náležité snaze o "výchovu" kuřáků nemohu mít proti postupnému omezování kouření na veřejnosti/veřejném místě připomínky.
ad veřejné prostranství: Že by to bylo např. prostranství-místo, do kterého může vstoupit předem nevymezený okruh osob?
[7] Takové již existují a mají úspěch. Kuřáky nahradily maminky s kočárky.
Po zkušenosti ze studia ve Velké Británii nelze, než hodnotit zákaz kouření ve VŠECH restauračních zařízeních kladně. Ani jednou jsem neslyšel nikoho nadávat na to, že musí jít kouřit na vyhrazenou zahrádku před podnikem, či na chodník. Naopak se jednalo o příjemnou pauzu a "vyvětrání se", a to většinou i s nekuřáky, ale na čerstvém vzduchu.
[2] ... všimnul jsem si včera večer před publikací článku, že jsi svůj blog přejmenoval na nekuřácký koutek... Zřejmě jsi ještě zarytější nekuřák-aktivista než já 🙂. Jen v prostředcích toho aktivismu, přesněji jejich legitimitě, se naše názory rozcházejí.
[6] To mají soudci rozhodovat jen v zájmu majetkových práv? Jiná práva neexistují?
[9] "Takové již existují a mají úspěch. Kuřáky nahradily maminky s kočárky."
Můžete prosím rozvést? Zajímalo by mě na co odkazujete, momentálně mě jediné spojení napadá že nekuřáky začali utlačovat maminky s kočárky, ale to jste hádám nemyslel :]
[8] Tvé "právo na oběd-posezení s přáteli" ti u tebe doma nikdo nebere a v restauraci začíná teprve tím, že majitel restaurace s tebou bude chtít obchodovat, tj. poskytnout ti pohoštění výměnou za jím akceptovanou hodnotu (peníze). A zda-li si ve svém prostoru bude kouřit záleží na něm, nikoliv na tobě a fiktivním "právu na oběd v jeho restauraci bez kouření".
"Nevymezený okruh osob"? Co to je? Otázka, zda-li je okruh osob "vymezený" či "nevymezený", zda se znají či neznají apod. je irelevantní. Pokud kouření v přítomnosti jiné osoby omezuje její svobodu, tj. porušuje její práva, budeš muset obhajovat všeobecný zákaz kouření v přítomnosti jiných osob. Jazykový kotrmelec v podobě nazývání soukromých prostor veřejnými není nutný a jeho účelem je právě změna právních implikací.
Celý článek ve zkratce: demokrata od fašisty/socialisty poznáte až ve chvíli, kdy se někdo svobodně rozhodne dělat něco, co se dotyčnému nelíbí - do té doby vypadají a jednají stejně.
[4] Micku, majitelé firmy mohou ve své firmě kouřit jak chtějí, na vás pak je se rozhodnout, zda jsou podmínky ve firmě natolik zajímavé, že stojí za to tam pracovat i nadále, nebo ne. Majitelé se pak zase svobodně rozhodnou, zda má pro ně větší užitek vaše práce, nebo jejich možnost dát si cigaretu kdekoliv na pracovišti. Představa, že budete z pozice zaměstnance majitelům nařizovat co mohou a nemohou dělat ve své firmě je zcela zvráceným socialistickým snem.
Použiji analogii - titíž majitelé mají svobodu rozhodnout o mzdě ,kterou vám dají, a pokud se vám její výše nebude líbit, půjdete si stěžovat na regulační úřad, nebo změníte zaměstnání?
PS: pořád to ale není dilema - cest je mnoho, můžete se například společně s ostatními nekuřáky dohodnout, že budete vyjednávat o nekouření v části prostor, či jejich odvětrávání, je ale jen a jen na majitelích, zda na tuto dohodu přistoupí.
[6] člověk potřebuje pro své přežití několik věcí, kam rozhodně patří zdravé jídlo a čistý vzduch. Kuřák v restauraci oboje porušuje.
Osobně si myslím, že zajištění existenčních potřeb člověka může být -nadřazeno- právu nakládat se svým majetkem jak ten uzná za vhodné, a mělo by tedy být (v nejnižší možné míře) právo kouřit zákonem omezeno, pokud tím poškozuji zájmy jiných.
Stejně jako není legální střílet na ulici do lidí (rychlá smrt), a nikdo se tomu nepodivuje a neoznačuje to za omezení svobody (!), stejně by nemělo být legální je zabíjet pomalu (pasivním kouřením).
Trh to zjevně není a dosud nebyl schopen vyřešit, a proč tomu tak je, to jsem psal výše. Zcela objektivně zde trh selhal, v 99% restaurací se kouří, a nekuřák nemá často možnost jiné volby. Zcela objektivní také je, že kouření ničí zdraví a zabíjí.
Samozřejmě lze diskutovat i o obecném zákazu kouření, ale tam to není tak existenčně nutné. Když někdo kouří na chodníku, mohu jej snadno obejít, ale jinou restauraci mohu mít desítky km daleko. Podobně je povoleno střílet do terčů na střelnici...
"Moje práva končí tam, kde začínají práva druhého", a kouření v restauracích je právě tento případ.
Zákon zakazující kouřit v restauracích by neomezil svobodu, naopak, pro drtivou většinu populace by znamenal nastolení rovnováhy tam, kde nyní panuje diktatura kuřáků.
[2] ... to jsem, ale trdlo, myslel jsem, že čtu článek p. Hulána, ale on to je Drugstar, tleskám ale 100x p. tomu prvnímu. Výborně! toto je obzvlášť dobré: ... Tento stav je běžný, a lidé si na tuto diktaturu fašistických kuřáků (žel) zvykli... bravo! Pojďme do těch hovad! 🙂)) (mě některé cigarety sice "voní", ale jezdím na kole, a neudýchal bych ty kopce 🙂))
... pokud má někdo vykonávat veřejnou funkci, tak ta vyžaduje znalost a dodržování veřejného zájmu (ne fanaticky, ale skutečně). To opravdu znamená, že POVINNOSTÍ státu není posílat válečníky do uměle vyvolaných válek, ale dohlížet na veřejnou prospěšnost, a například pokud není dostatek nekuřáckých restaurací a jídelen, tak prostě i ti soukromníci, toužící po kuřáctví mají smůlu = nedostanou licenci! ...
... Skvěle myslící a "nadupaný" mozek Drugstarův jen na chvilku opustil své teritorium, kde je kovaný (předchozí články o penězích) a už se to projevilo. Aniž by si toho všiml, převádí některé nepřevoditelné věci na zisk a trh! Trh je od slova trhat, rvát a toto opravdu není důstojné ČLOVĚKA. Možná v příštích staletích, jestli to lidstvo tady přežije, to bude více zřejmé, že jsme o kus cesty vedle.
[16]
"Stejně jako není legální střílet na ulici do lidí (rychlá smrt), a nikdo se tomu nepodivuje a neoznačuje to za omezení svobody (!), stejně by nemělo být legální je zabíjet pomalu (pasivním kouřením)."
Směšuješ dvě rozdílné situace. Střílet do lidí je zakázáno jak na ulici, tak v restauraci, jednoduše >kdekoliv<, protože se jedná o jasné (nediskutabilní) porušení majetkového práva oběti na své tělo/fyzickou integritu.
Naproti tomu služby určité restaurace tě nikdo využívat nenutí a pokud z jakéhokoliv důvodu nechceš setrvávat, můžeš odejít.
Pokud kouření ve své přítomnosti považuješ za porušení svých práv (za stejný útok jako je střelba, pouze nižší intenzity), musíš být právně konzistentní a >požadovat všeobecný zákaz kouření v přitomnosti jiné osoby< - stejně jako se v restauraci lidé nemohou beztrestně střílet jen proto, že to je na soukromém majetku - platí všeobecný zákaz střelby do lidí.
Máš na výběr pouze dvě právně konzistentní cesty:
1. Buď (běžné) kouření ve své přítomnosti nepovažuješ za materiální (relevantní) útok na svá majetková práva, takže státní zákaz kouření v restauraci považuješ za útok na práva majitele resturace (můj postoj).
2. Běžné kouření ve své přítomnosti považuješ za materiální (relevantní) útok na svá majetková práva (tvůj postoj), takže bys jej rád postavil mimo zákon. V tomto musíš být konzistentní a požadovat všeobecný zákaz kouření v přítomnosti druhé osoby, protože trestný čin (útok na majetková práva) nepřestává být trestným činem v závislosti na místě svého provedení.
Onen prostřední paskvil, kdy jde o zákaz kouření ve vybraných soukromých prostorách (restaurace, bary, kavárny) na základě argumentace zmíněné v bodě 2. je v rámci tvého příměru ekvivalentní situaci, kdy střílet do lidí na ulici či v restauraci bude zakázáno, protože to je "veřejný prostor", doma si však do nich můžeš střílet jak chceš. Absurdita této "střední cesty" je snad zjevná.
Střílení do lidí je automaticky zakázáno proto, že většinou postižený už zpětně nedokáže říct jestli s střelbou souhlasil :]
Zkuste si to představit třeba na trochu jiném příkladě. Je Přípustné chodit doma nahý? Je to přípustné v restauraci, nebo v jiném veřejném prostoru? V tomto případě je asi každý chápe že je to především nevhodné/nespolečenské, ale jak se to potom liší proti kouření v uzavřené místnosti? Není to taky přinejmenším nevhodné? Bohužel to tak zatím většina lidí nevnímá, proto bude třeba přistoupit na jiné prostředky. A neříkejte mi prosím že i tohle je rozdílná situace, žádný příklad není ideální :]
[18] "Naproti tomu služby určité restaurace tě nikdo využívat nenutí a pokud z jakéhokoliv důvodu nechceš setrvávat, můžeš odejít"
Jenže toto není pravda. Vylezu na Sněžku, mám hlad, a jediná restaurace je tam kuřácká. Co dál? Umřít svobodně hlady? Ne, najíst se mezi kuřáky...
Restaurace (pomineme-li Václavské náměstí v Praze) nestojí vedle sebe po pár metrech, neexistuje zde konkurence v pravém slova smyslu, a přitom zajišťují existenční potřebu člověka. Restaurace vzdálená 15km není substituce (pro pěšího) k restauraci vzdálené 100 metrů. Jedná se tedy spíše o lokální monopoly než o konkurenční prostředí.
A pokud tedy neexistuje konkurence, plus poptávka je navíc "existenčně daná" a téměř nezávislá na kvalitě a ceně nabídky, tak nezbývá, než aby danou situaci vyřešil zákon, protože trh to v tomto případě NEUMÍ.