Právo

Osobně jsem zarytý nekuřák, nikdy jsem v kouření neviděl smysl a nechápu, proč bych měl zhoršovat svůj zdravotní stav systematickým kouřením. Každému malému dítěti je jasné, že za jinak stejných podmínek je vliv systematického kouření na lidské zdraví pouze negativní. Existují jedinci, kteří zážitek/požitek z kouření hodnotí výše než zvýšené zdravotní riziko, a proto kouří. Nepatřím mezi ně a nikdy nebudu. Přesto se dnes hodlám nemilosrdně kriticky vyjádřit k drtivé většině připitomělých „zákazů kouření na veřejných místech“.

Proč se tím vůbec zabývám, když se mne zákazy kouření jakožto nekuřáka mohou vposledku dotknout jedině pozitivně? Už nebudu muset uhýbat obláčkům kouře od kolegů a ostatních zákazníků v restauraci… Protože za touto na první pohled nevinnou, triviální a „dobrou“ iniciativou se skrývá velmi hluboké pozadí (to není dvojsmysl), které zasahuje ty nejzásadnější otázky politiky a práva. Tím výsostně podezřelým bodem jsou zde ona „veřejná místa“.

Kdysi jsem si myslel, že „veřejná místa“ jsou synonymem pro majetek spravovaný státem, tedy politickou reprezentací a jejím úřednickým aparátem. Je vhodnější jej vymezit negativně jakožto majetek, který není spravován soukromými subjekty. O nějaké správě se spoustě státnímu majetku může jen zdát.

I Pepa z Vidlákova dnes již vidí, že v případě státního majetku se nejedná o „majetek všech“, určitě ne o jeho majetek. Pepa o něm nijak nerozhoduje, Pepa může leda tak jednou za čtyři roky hodit do urny lísteček, a tím jeho „podíl na rozhodování“ končí. Rozhodují o něm politická reprezentace a úředníci, čímž se stávají jeho efektivními vlastníky, i když výkon tohoto vlastnictví je zčásti omezen tím božským „demokratickým dohledem“, dohledem občanů.

Můj pohled byl jednoznačně chybný. Je zřejmé, že „veřejným místem“ je cokoliv, kde se fyzicky bez donucení nachází více než jedna osoba. Třeba restaurace, bar, kavárna, můj dům, váš dům. Co to plácám, vždyť o mém domě nikdo nic neříká! Jak by někdo mohl být tak bláhový a chtít zakazovat kouření doma? Ale…

Minulou středu se během debaty osmi republikánských kandidátů na prezidenta USA mladá slečna prostřednictvím videa na YouTube zeptala na důležitou otázku týkající se potratu. Pokud by potrat byl učiněn nelegálním, jaký trest by kandidáti navrhovali pro ženu, která porušila zákon a nechala si udělat potrat?

Ti, kteří jsou odpůrci potratu (což zřejmě byli všichni kromě dřívějšího starosty New Yorku Rudolpha Giulianiho) prohlásili, že žena by potrestána nebyla. Pouze ten, kdo prováděl potrat, by byl potrestán.

Nejsem právník. Mám trochu zkušenosti z práce v kanceláři žalobce. Často se též dívám v televizi na „Právo a pořádek“ a podobné pořady. „Právo a pořádek“ je show, v níž jeden z republikánských kandidátů, Senátor Fred Thompson, hrál roli advokáta po několik posledních let.

Co jsem se z těchto pořadů a občasného čtení naučil bylo, že právo trestá plánovanou vraždu více než neplánovanou a že obecně trestá podněcovatele a plánovače vraždy více než osobu, která je pověřena provedením vraždy. Místo ženy, která si nechá udělat potrat, si můžeme představit ženu, která naplánuje vraždu manžela a najme si někoho k jejímu provedení.