Politika » Drugstar's blog on man, economy and state

Nemám ve zvyku vyjadřovat se k aktuálnímu politickému dění, pokud přímo nesouvisí s ekonomií a nelze na něj naroubovat aspoň jednu nadčasovou ekonomickou pravdu. Tentokrát rád udělám výjimku následujícím komentářem k situaci, kterou zejména pražští voliči ODS musejí vnímat jako (bez prominutí) nasrání do huby od vlastní strany.

Výsledek komunálních voleb v Praze byl následující: ODS 29%, TOP09 22%, ČSSD 17%. V kandidátech na primátora se první dvě strany prohodily: Zdeněk Tůma 30%, Bohuslav Svoboda 23%, Jiří Dienstbier 18%. Nesocialističtí voliči museli jásat! Jejich velká část již v parlamentních volbách dala přednost nové alternativě, která se pro ně v politickém spektru zformovala. Nechtěli volit pražskou ODS, jejíž pověst a důvěryhodnost mezi občany během posledních let stabilně klesala ke dnu. Ještě méně však chtěli volit socialismus jakéhokoliv ražení.

Osobně jsem v parlamentních volbách považoval rozhodování mezi ODS a TOP09 za poměrně bezvýznamné, protože stejně přeci zformují koalici, ne? Do Poslanecké sněmovny jsem nakonec volil TOP09, u nás v obci (nejsem z Prahy) potom ODS. Se svými hlasy jsem stále spokojen, avšak kdybych hypoteticky volil ODS v Praze (což bych beztak reálně neudělal), byl bych po dění v minulém týdnu zejména jako volič ODS hrubě vyveden z míry.

[Brian Ó Caithnia]

V pátek 2. října 752 451 irských občanů ratifikovalo Lisabonskou smlouvu pro půl miliardy občanů Evropské unie. Lisabonská smlouva tvoří poslední pakt ve zdánlivě nezastavitelném pohybu ke stále vyšší centralizaci politické moci mezi 27 státy Unie.

Lisabonská smlouva je následníkem neúspěšné Evropské ústavy, která se pokoušela z Unie vytvořit právní stát se vším všudy. Tento dokument však byl odmítnut referendy ve Francii a v Holandsku roku 2005.

V Bruselu si uvědomili, že Ústava musí být pozměněna, aby ve světle všeobecné nechuti k další centralizaci odpadla nutnost pořádání referend k jejímu schválení. Byly vyňaty požadavky na vlajku a hymnu Unie a rázem se z „Ústavy“ mávnutím kouzelého proutku stala „Smlouva“, k jejímuž schválení je nutný pouze souhlas parlamentů jednotlivých zemí. Kromě případu Irska.

[Llewellyn H. Rockwell, Jr.]

Americká centrální banka, nazývaná Federální rezervní systém (Fed), byla založena roku 1913. Nikdo tuto instituci nepropagoval sloganem, že ulehčí vedení válek a přinese smrt téměř půl milionu americkým občanům v cizích zemích, společně s miliony vojáků a civilistů ostatních zemí.

Nikdo neupozorňoval na to, že tato instituce umožní bez explicitního zdanění financovat ničení cizích měst a vlád. Nikdo neříkal, že centrální banka umožní Spojeným státům být účastníkem rozsáhlejší války v průměru každý čtvrtý rok dvacátého století. Nikdo nepodotknul, že tato instituce Spojeným státům umožní vytvořit globální říši, ve srovnání s níž bledne i Římská říše a Velká Británie na svém koloniálním vrcholu.

Můžete dát dohromady 100 profesionálních historiků a politologů, a žádný z nich zřejmě nezmíní roli, kterou Fed hraje ve financování amerického militarismu. A přitom je Fed tou institucí, která vytvořila peníze potřebné na financování válek. Tímto způsobem vyřešila hlavní problém, jemuž státy čelí od počátku lidské historie. Stát bez peněz nebo stát, jenž musí zdaňovat své občany pro potřeby války, je ve svých imperiálních ambicích nutně omezen. Toto není problém pro občany, pouze pro stát. Neschopnost státu financovat své neomezené touhy je pro lidi cennější než jakákoliv právní záruka a kontrola. Je účinnější než všechny ústavy dohromady.

Dnešní příspěvek se bude věnovat fenoménu, který je některými pociťován jakožto „krize demokracie“. Eufemisticky tak označuje fakt, že ze všech moderních zastupitelských vlád se stal „kopací míč skupinových zájmů“.

Protože celé téma již v 70. letech dvacátého století brilantně zpracoval F. A. von Hayek, nemá smysl, abych ho nějak neobratně přežvykoval. Prostě zde uvedu rozsáhlejší citaci a přidám několik vlastních postřehů. Citace následuje.

Pro zakladatele konstitucionalismu měl termín „zákon“ velmi přesný úzký význam. Ochrana individuální svobody se očekávala pouze od omezení vlády zákonem. Filozofové práva 19. století nakonec definovali individuální svobodu jako pravidla regulující chování lidí vůči ostatním, jež jsou použitelná na neznámý počet budoucích případů a obsahující zákazy vymezující (avšak samozřejmě nespecifikující) hranice chráněné oblasti všech osob a organizovaných skupin.

Právo mělo být k tomu, aby zabraňovalo nesprávnému chování. Spravedlnost se vztahovala k principům platným stejně pro všechny, a byla opačným pólem všech specifických příkazů a privilegií vztahujících se ke konkrétním jednotlivcům nebo skupinám.

Svátek práce a ostatní státní svátky s jasnou politickou konotací jsou již tradičně doprovázeny žabomyšími válkami mezi příslušníky „ultrapravice“ a „levicových anarchistů“. Dnes zcela ponechám stranou pomýlenost a nedostatečnost běžného rozdělování politického spektra na „levici“ a „pravici“, ve skutečnosti obecně nulovou souvislost mezi pojmy „pravice“ a „nacionalismus“ a analýzu utopického oxymóronu „levicový anarchista“. V článku na jednom zpravodajském serveru mne totiž zaujala jiná věc.

Pod jednou fotografií s hromadou docela hezkých dětských hraček bylo napsáno, že „sociální demokraté zanechali nacionalistům na místě hračky.“ Tímto gestem zřejmě sociální demokraté chtěli vyjádřit opovržení nad nacionalistickou ideologií, opovržení a zároveň jasný náznak reálné slabosti a přežitku nacionalistické ideologie v současné společnosti. Chtěli nacionalistům prostě sdělit „běžte zpátky na píseček, dnes už jste každému jen k smíchu“. Někomu to může přijít vtipné a trefné.

Dnešním článkem se pokusím objasnit můj názor na péči o životní prostředí, hysterii kolem globálního oteplování a environmentalistické politické hnutí. Bude kvalitnější syntézou předchozích článků na toto téma a přidá několik nových postřehů, zřejmě tedy nebude nejkratší. Vezmu to totiž dosti zeširoka.

Všechny zarputilé environmentalisty předem upozorňuji, že jsem vyrostl na venkově, miluji čistý vzduch, lesy, vodu, hvězdné nebe a klid na přemýšlení. V Praze pracuji a i když je to relativně čisté velkoměsto, nežil bych tam ani za zlaté prase, jezdím každý den zpět do lesa. Tyto mé hodnoty mne však neopravňují k přehlížení jistých souvislostí ve společenské interakci a bezhlavému diktátu těchto hodnot ostatním, jehož nevyhnutelné důsledky jsou mnohými v rámci jejich propocených trenek v očekávání nadcházející apokalypsy nekriticky přehlíženy.

Termín „enivronmentalismus“ a „environmentalista“ si vyhrazuji pro organizované politické hnutí a jeho zastánce, jejichž konečným cílem je řízení životního prostředí na globální úrovni stanovováním limitů na vše, co uznají za vhodné, a jejich následné prosazování politickým násilím. Nemíním tím nikoho jen proto, že má dobrý pocit z třídění odpadu, že preferuje čistší technologie a energetické zdroje, že si kupuje bio produkty a nejezdí autem.

[Per Bylund]

Staří Švédové říkají, že být Švédem znamená živit se sám, starat se sám o sebe a nikdy nebýt přítěží někomu jinému. Nezávislost a tvrdá práce byla běžnou představou o slušném životě, běžným vnímáním morality. Bylo to ještě před necelými sto lety.

Má babička říkala, že se světem se stalo něco špatného. Byla hrdá, že nikdy nežádala o pomoc, že se vždy byla schopná spolehnout se na sebe a svého manžela, hrdá, že uživili vlastní rodinu. Jsem šťasten, že když v 85 letech odešla, bylo to s nedotčenou důstojností. Nikdy nebyla přítěží.

Babička, narozena v roce 1920, byla z poslední generace, která měla tuto osobní hrdost, pevnou a hluboce zakořeněnou moralitu být suverénní v životě ať se děje cokoliv – být pánem svého osudu. Lidé z této generace zažili jednu nebo obě světové války (ačkoliv Švédsko se neúčastnilo) a byli vychováni chudými švédskými farmáři a pracovníky v průmyslu. Byli svědky a silou stojící za Švédským „zázrakem“.

USA jsou s oblibou prezentovány jako vzor svobodné země či společnosti, alespoň po stránce ekonomické. Avšak i ekonomická svoboda v USA je víceméně historií. Běžný člověk tam má určitě stále větší možnosti zbohatnout díky vlastnímu nápadu a úsilí a splnit si svůj miliardářský sen, když bude ve správný čas na správném místě a hodně pro to sám udělá. Jenže svoboda, tak, jak ji zachycuje původní ústava Spojených států, je již dávno pryč.

Nejdříve si musíme ujasnit, co myslíme tou svobodou. Jediná svoboda, která může v mezilidské interakci existovat, je svoboda jednání s vlastním majetkem, případně na vlastním majetku, v rámci vlastního majetku. Svoboda bez majetku je naprosto prázdný termín (abstrahuji zde od duchovní svobody a svobody mysli, jakožto konceptu rozvíjeného filozofickými a náboženskými naukami, například buddhismem). Ve chvíli, kdy pomyslíme na svobodu bez odkazu na majetek, zasejeme sémě nesmiřitelných konfliktů. Uspořádávající roli majetkových práv ve společnosti jsem vysvětloval jinde.

Dokonce i ona svoboda slova, s oblibou některými nevzdělanci v právní teorii vytrubovaná jakožto absolutní a neomezená, se musí vázat k majetkovým právům. Uváděným případem je například situace, zda existuje svoboda řvát v přeplněném kině „Hoří“. Tato údajná svoboda slova by zjevně vedla ke konfliktu a porušení majetkových práv provozovatele kina a ostatních návštěvníků, kteří si zakoupili lístek v očekávání korektní konzumace služby poskytované provozovatelem kina, pokud by se jednalo o výmysl. Ani svoboda slova tedy není absolutní a neomezená a vždy nabývá smyslu a konkrétní podoby jen v rámci existující struktury vynutitelných majetkových práv.

Dnes jsem se při toulkách internetem dostal na stránku Strany demokratického socialismu a opravdu upřímně jsem se pobavil. Jejich stránky jsou mnohem zábavnější než Petr Novotný a kdyby to nemysleli vážně, šel bych je volit, protože mi přidali – a ještě asi přidají – několik dnů života. Pro ilustraci zde uvedu citace z Manifestu demokratického socialismu. Přeji příjemnou zábavu!

„Uplynulé dvacáté století bylo plné horkých a studených válek – lze na něj pohlížet jako na století celosvětové občanské války. Po jejím skončení vstoupil kapitalismus globalizací nezadržitelně do svého imperiálního stádia, kterým zatím vrcholí predátorská fáze vývoje lidské společnosti.“

„Globalizací vstupuje do nové fáze svého vývoje i společenské vědomí. Bylo-li včera rozhodující, že je určováno společenským bytím, spolurozhoduje dnes společenské vědomí postupně stále více o charakteru života na planetě Zemi.“

„Demokratický socialismus chápeme v teoretické rovině jako přirozené vyústění humanistické filozofie, osvícenství a Marxova učení o historii a společnosti. V praxi je pro nás logickým pokračováním Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Současně chceme využít draze zaplacených zkušeností dělnického hnutí, z nichž dobře víme, že socialismus bez demokracie není možný.“

Všichni dlouhodobější čtenáři mého blogu vědí, že se v rámci efektivního využívání osobního času a udržení se mimo státní propagandu systematicky vyhýbám všem masmédiím. Vše důležité se ke mně beztak dostane a nepotřebuji denně trávit půlhodinu až hodinu sledováním televizních zpráv a čtením stádních deníků. Pohledu na nové zprávy při přihlašování na mail se však nevyhnu.

No a dnes tam byl mimo jiné článek s názvem „Mýto už vyneslo pět miliard“. (Název jsem trochu zkrátil.) Nevěděl jsem, zda se mám smát či plakat. Stát od lidí vybral peníze a postavil za ně silnice. Ale je mu to málo. Takže tam ještě nainstaluje zařízení na výběr mýtného a bude je zdaňovat dále. Jak šlechetné.