Smrt keltského tygra
[Brian Ó Caithnia]
V pátek 2. října 752 451 irských občanů ratifikovalo Lisabonskou smlouvu pro půl miliardy občanů Evropské unie. Lisabonská smlouva tvoří poslední pakt ve zdánlivě nezastavitelném pohybu ke stále vyšší centralizaci politické moci mezi 27 státy Unie.
Lisabonská smlouva je následníkem neúspěšné Evropské ústavy, která se pokoušela z Unie vytvořit právní stát se vším všudy. Tento dokument však byl odmítnut referendy ve Francii a v Holandsku roku 2005.
V Bruselu si uvědomili, že Ústava musí být pozměněna, aby ve světle všeobecné nechuti k další centralizaci odpadla nutnost pořádání referend k jejímu schválení. Byly vyňaty požadavky na vlajku a hymnu Unie a rázem se z „Ústavy“ mávnutím kouzelého proutku stala „Smlouva“, k jejímuž schválení je nutný pouze souhlas parlamentů jednotlivých zemí. Kromě případu Irska.
Irská Ústava z roku 1937 je jedna z mála, která nebyla zcela překopána a delegimitizována. V důsledku kauzy Crotty vs. Taoiseach (1987) byl přidán 10. dodatek, který vyžaduje začlenění podstatných změn v evropských smlouvách přímo do Ústavy ve formě dodatku, k čemuž je nutný souhlas v referendu.
Irsko mělo z členství v Unii velký prospěch. Masivní investice do komunikací a infrastruktury, společně s marnotratnými dotacemi pro zemědělce, udělaly z Unie svatou dojnou krávu. Kritizovat Unii se stalo rouháním. Málokdo si s potvrzením Lisabonské smlouvy ze strany Irska lámal hlavu.
Celé politické spektrum a masmédia, s výjimkou malých socialistických stran s přibližně 5% zastoupením a několika nezávislých novinářů a akademiků, vyzývalo irské občany, aby řekli Ano.
Politická reprezentace si byla dokonce tak jistá souhlasem občanů, že Taoiseach (irský termín pro premiéra) Brian Cowan a Charlie McCreevy (komisař EU pro Irsko) veřejně přiznali, že tu smlouvu nečetli! McCreevy svou upřímnost dále vyjádřil přesvědčením, že „od obyčejných, slušných irských občanů též neočekává, že by ji četli“.
Moře propagandy zaplavilo Irsko. Vláda neúnavně opakovala, jak mnoho těžce vydělaných prostředků Unie nalila do Irska, aby zaplatila naše silnice. Ne bylo v médiích považováno ze nemyslitelné, až zrádcovské.
Navzdory tomu všemu hlasovali irští občané 12. června 2008 proti Lisabonské smlouvě. Byl to úžasný moment Davida versus Goliáše.
Lidé hlasovali Ne z různých důvodů. Někteří se obávali, že bude zrušena relativně nízká daň z příjmu pro společnosti (12,5%), která přitahovala mnoho velkých mezinárodních firem, jako třeba Dell či Intel. Rozladění rybáři řekli Ne, protože jim Unie zakázala rybařit ve vodách, kde jejich předkové rybařili od nepaměti. Jiní se báli další militarizace Unie a zavedení stálého vojska.
Socialistická strana byla přesvědčena, že EU by přijala neoliberální legislativu o privatizaci nemocnic a škol, případně snížila jejich milovanou minimální mzdu 9 Euro za hodinu. Někteří podnikatelé se obávali dalšího přilivu regulací a nařízení z Bruselu, od povolených typů žárovek po počet nutných přestávek řidiče autobusu.
Spousta lidí řekla Ne, protože Lisabonská smlouva byla tak zatraceně dlouhá a složitá, že nikdo pořádně nevěděl, o čem se hlasuje. Nový belgický EU komisař Karel de Gucht řekl, že „zatímco původní Ústava byla technická a korektní, Lisabonskou smlouvu lidé nečtou, protože lze stěží porozumět první větě… To bylo záměrným rozhodnutím Evropské rady.“
V roce 2008 Irsko pomalu střízlivělo po nevídaném ekonomickém rozkvětu.
Po 15 let neznalo nic jiného než úspěch: bylo nazýváno Keltským tygrem. Irský životní standard explodoval směrem vzhůru a téměř 150 let čisté emigrace bylo pryč. Poprvé v novodobé irské historii lidé najednou chtěli imigrovat do Irska. Statisíce Poláků a dalších Východoevropanů přišlo hledat lepší život.
Irsko vstoupilo do EMU v roce 1999 v rámci Maastrichtské smlouvy. Svou irskou libru nahradilo Eurem. Evropská centrální banka tak získala částečnou moc nad úrokovými mírami v Irsku. Mezi lety 2003 a 2005 ECB držela své úrokové míry na dvou procentech a přilévala benzín do ohně umělého boomu.
V kombinaci s novou kulturou akcií a domů pro každého a znevažování úspor nastal rozkvět v kapitálových statcích, nemovitostech a na akciovém trhu. V roce 2006 premiér Bertie Ahern řekl, že „rozkvět se stává ještě rozkvetlejším!“ Jeden čas se tvrdilo, že v Irsku je přes 30 000 (Euro) milionářů, což je na 4 miliony obyvatel poměrně dost.
Nicméně vše nebylo tak růžové. Část tohoto bohatství nebyla skutečná a v polovině roku 2008 to začalo vrzat. Uměle nízké úrokové míry narušily strukturu produkce. Některé banky, jako například Anglo-Irish bank, jež začaly být nazývány „budovatelskými bankami“ díky financování bubliny v nemovitostech, snížili svou tržní cenu o 99% během pár měsíců. Některé domy v průběhu roku ztratily přes polovinu ceny.
Před začátkem krize měla vláda relativně nízký dluh 25% HDP. V září 2008 vláda vydala státní záruky za bankovní vklady za šest irských bank, v celkové hodnotě okolo 400 miliard Euro, dvakrát více než roční HDP. Trochu morální hazard, ne?
Bylo to marné a Anglo-Irish kolabovala dále, vyzývaje vládu k záchraně po vzoru Sovětského svazu. Vláda znárodnila Anglo-Irish bank. Následně byly též „rekapitalizovány“ další velké (podvodnické a nesolventní) irské banky.
Aby toho nebylo málo, okolo 70 000 domů se ukázalo být za tehdejší ceny neprodejných. Tlak na snížení cen začal být citelný. Avšak chudí lidé schopní koupit si majetek, o němž se jim ani nesnilo, jsou pro vládu hrozná představa. Zřejmě by to negativně ovlivnilo rozvahu nové státní banky.
Nový vládní návrh tak je odkoupit vše od developerů vysoko nad tržní cenou, držet tento majetek mimo trh a během následujících 10 – 20 let jej pomalu prodávat, než se trh s nemovitostmi uzdraví. Pokud návrh bude přijat, irská vláda se stane největším vlastníkem nemovitostí na světě.
Když byla Lisabonská smlouva v červnu 2008 zamítnuta, rozsah a hloubka krize ještě nebyla známa, a populární názor ji považoval za pouhou přeháňku. Lidé však v referendu odpověděli špatně a byli vyzváni, aby hlasovali znovu.
Od prvního zamítnutí v roce 2008 se propaganda zaměřila na znevažování svých oponentů. Přestože většina řekla ne, tito lidé byli otevřeně démonizováni jakožto náboženští fanatici, komunisti a agenti CIA, kteří chtějí „udržet Evropu slabou“. Ministr financí řekl, že irské ústavní právo na referendum bylo „negativní a potenciálně trapné“.
Některé původní obavy z Lisabonské smlouvy byly utvrzeny zprávami ze samotné Unie. Komisař EU pro daně Laszlo Kovacs otevřeně prohlásil, že zatím musí odložit plány na harmonizaci daně z příjmu společností v EU, dokud smlouva nebude ratifikována.
Institut pro bezpečnost EU vydal zprávu, v níž požaduje ustavení armády EU o 360 000 mužích, aby byla kdykoliv třetina z nich v pohotovosti. Její činnost nemusí být navázána na žádný předchozí politický souhlas, což „zminimalizuje prodlevy“.
Irsko se stalo bažinou vzteku a strachu: vzteku na otevřenou korupci mezi politickou reprezentací, a strachu, že další Ne by ještě zhoršilo ekonomickou situaci. Po letech téměř plné zaměstnanosti, s mírou nezaměstnanosti okolo 3,5%, nezaměstnanost vyletěla na 12% a brzy se očekává číslo okolo 20% i přes odchod přibližně 100 000 Poláků do rodné vlasti.
Irští občané toužili po Spasiteli, když podruhé volili Ano. Střední třída řekla poslušně ve stádu Ano, jak to správné občany ve škole učili. Nechtěli pohněvat evropské úřednictvo, protože ECB by mohla přestat skupovat náš vládní dluh. Jak řekl Patrick Henry, „Strach je vášní otroků“.
I uprostřed rozkvětu v roce 2006 byli úředníci placeni v průměru o čtvrtinu více než zaměsnanci v soukromém sektoru. Tento rozdíl by přepočítáván každý měsíc. Úřednictvo se samozřejmě inspiruje od premiéra, který vydělává více než prezident USA. Nyní si vláda půjčuje více než 0,4 miliardy Euro týdně, zejména k udržení platů ve veřejném sektoru a sociálních dávek.
Irská politická scéna je v posledních letech plná korupčních skandálů. Všeobecný postoj mezi občany však má bohužel podobu touhy předat moc z rukou irských politiků do ještě vzdálenějších rukou politiků evropských.
V měsících před druhým referendem byly silnice lemovány billboardy s hesly „Volte Ano pro ekonomické oživení“ a „Volte Ano pro pracovní místa“. Zoufalá střední třída zlomená dluhy nastřádanými během období „permanentní prosperity“ byla ochotna koupit tyto sliby bez ohledu na náklady. Benjamin Franklin však měl pravdu, když řekl, že „Kdo se vzdá svobody výměnou za bezpečí, ztratí oboje a nezaslouží si ani jedno“.
Je mi líto Irů, kteří jsou si vědomi nebezpečí spojených s další centralizací EU. Nyní jsou v pasti. Mnoho z nich věnovalo roky osobního života a svého bohatství v otevřeném boji s propagandou v médiích a s dvorními intelektuály politické reprezentace.
V pondělí po referendu začal ministr financí zcela vážně vyvracet hesla, že smlouva má cokoliv do činění se zaměstnaností či ekonomickým oživením. Krok za krokem začínají být orwelliánské lži použité k prodeji smlouvy občanům popírány a mazány z dějin.
V tomto příšerném fiasku se však skrývá záblesk světla. Prvně za 50 let si mnozí začínají uvědomovat, že EU může být nebezpečná instituce. Poprvé v mém životě se zvedá vlna občanů připravených o jejich volební právo, kteří vidí EU reálnýma očima jako moloch bažící po stále větší moci, s potenciálem přinést zpět část totality, kterou údajně máme dávno za sebou.
Nicméně je nešťastné, že hlavním hlasem proti EU nejsou klasičtí liberálové či libertariáni, nýbrž Marxisté. Hlasovat Ano spousta považovala za hlas pro kapitalismus a svobodný trh. Dost možná většina hlasovala Ano z tohoto důvodu. Marxisté naopak tvrdí, že EU, stejně jako bývalý Sovětský svaz, je příliš málo socialistická a příliš moc kapitalistická.
Evropská Unie možná získala Pyrrhovo vítězství. Mají smlouvu, avšak zčásti obětovali reputaci EU. Podstrčili Ano zoufalým lidem ve vidině spasení. Pokud spasení nepřijde, jak dlouho může ta šaráda pokračovat?
Přeloženo z Ludwig von Mises Institute, autorem článku je Brian Ó Caithnia, B.A. (matematika, UC Dublin), student ekonomie na University of Madrid.
Ahoj. Rád vidím, že si ještě někdy uděláš čas na nějaký překlad. Jináč máme dalšího kolegu http://rothbardian.wordpress.com/...
Je těžké posuzovat Evropskou unii, teprve čas ukáže, zda měla tato instituce nějaký význam. Na druhou stranu, pro nás jako malý národ, který není ani ekonomickou, ani politickou, ani vojenskou velmocí, je výhodné být součástí nějakého většího celku a je jedno, zda se jedná o NATO, EU či další. Osobně bych za to neváhal obětovat část naší suverenity. Šel bych možná až tak daleko, že bych z EU udělal velkou federaci. Pro nás by to znamenalo, že část moci by se odebrala naším politikům a přesunula se do rukou vládě z velké částí tvořené politiky z tradiční západní demokracie. Neříkám, že ta je bez chyby, také tam mají skandály, ale pořád mi to nezavání tolik "mafiánstvím" jako u nás. A právě kvůli vlivu západu si také nemyslím, že by se EU zvrhla v totalitní systém.
Možná dojde k centralizaci, možná ztratíme část moci sami nad sebou, možná budeme v některých směrech ekonomicky omezování, ale to je dobrá cena za to být částí velkého celku, který je mnohem více schopný vzdorovat vlivům vnějšího světa. Lisabonskou smlouvu jsem nečetl, stačí mi, že to podepsaly státy jako Velká Británie a Francie. Proto mě také mrzí, kolik cavyků s tím nadělá náš prezident. Češi by po tom měli skočit a držet se toho zuby nehty.
[2] No, jsi dobrá ovečka :-).
Součástí většího celku Česko bylo téměř neustále, naposledy Východního bloku a předtím Rakouska-Uherska. Švýcarsko součástí takovýchto celků nebylo (párkrát nucenou součástí Francie) a není ani dnes. Být součástí většího celku není cestou ke spasení a není to apriori lepší než být malý "bezvýznamný" národ.
Dobré je oddělovat integraci ekonomickou od politické. EU začala jakožto ekonomická integrace, proti čemuž samozřejmě nelze nic namítat, protože volný obchod prospívá všem zúčastněným. Postupně začala přecházet též v integraci politickou, v níž je Lisabonská smlouva velkým krokem. Vytvoří mj. post prezidenta EU a další instituce, které z EU z mnoha hledisek opravdu udělají velkou federaci. Stručně a jednoduše, Lisabonská smlouva přidává pouze na úrovni politické integrace, nikoliv ekonomické.
Mnohými je tato politická integrace vnímána jako přirozený proces, protože následovala postupně po integraci ekonomické. Pokud je toto pořadí obráceno, zpravidla je taková politická integrace považována za násilí (např. začlenění ČR/SR do Východního bloku).
Jako argument ti stačí, že Česko se politicky stane součástí západu a zároveň to považuješ za pojistku proti totalitě. Totalitu ve formě fyzické likvidace samozřejmě dnes nikdo neočekává, avšak smysl života spousty EU institucí (evropské komise atd.) spočívá ve vzdělávání občanů a podniků o dobru a zlu z jejich pohledu. A Lisabonská smlouva jen rozšiřuje dostupné prostředky tohoto "vzdělávání".
Ano, politická kultura západu je stále před tou naší. Rozdíl spočívá v tom, že obrazně řečeno na západě můžeš žrát, kdežto u nás můžeš žrát a ještě u toho mlaskat. Tj. když se z těch spousty potenciálních skandálů nějaký provalí, nic se neděje a v klidu se jede dál. Na západě to zpravidla znamená odchod z (vrcholné) politiky.
Otázkou zůstává, zda předání části moci do (z tvého pohledu) lepších rukou není minimálně vyváženo větší vzdáleností těchto rukou od občanů, kteří budou jejich cílem. Zlatým pravidlem politiky totiž bezesporu je "Čím blíže občanům (čím lokálnější), tím lepší". Zmíněné Švýcarsko může být příkladem.
Velká Británie a Francie to podepsaly, ale podepsali to poslanci, nikoliv občané. Protože občané těchto zemí nechtěli Evropskou ústavu. Lisabonská smlouva je upravenou Evropskou ústavou, aby odpadla nutnost referend. A i to by zřejmě bylo jedno, protože když jediná země (Irsko), kde referendum o LS muselo proběhnout, dala prvně špatnou, zlou, protievropskou odpověď, referendum se opakovalo. A tak by to zřejmě bylo všude, dokud by ovečky pod tlakem propagandy nedaly evropským institucím správnou, dobrou, proevropskou odpověď...
[3] No my si musíme především ujasnit, kdo jsme. My nejsme Švýcarsko. My si nemůžeme dovolit být naprosto odříznutí od všech ostatních. Švýcarsko mělo vždy výjimečnou pozici (i z geografického hlediska) a mělo co světu nabídnout. My jsme pouze postkomunistická rozhádaná země.
Nevím, co se snažíš říci těmi dvěma odstavci od Lisabonské smlouvě. Souhlasím s tím, dochází k politické integrace a to mi, jak jsem psal výše, vyhovuje.
To, že nedojde k totalitě ve formě fyzické likvidace, je pro mě dost podstatné. Osobní svoboda a svoboda slova jsou ty nejdůležitější věci a nedovedu si představit, že by nám je současná EU odebrala. Vše ostatní je daň za to, že jsme součástí velkého nadnárodního celku. Pokud má EU fungovat, musí mít v ruce nějakou moc. K čemu nám budou stovky poslanců v Evropském parlamentu, které draze platíme, když pak bude kdokoliv moct jejich rozhodnutí zpochybnit. Je pravda, že čím jsou politici odříznutější od občanů a tedy od reality, tím hůře. Jenže za prvé mně je skoro jedno, jestli budou sedět v Praze nebo v Bruselu, a za druhé jsou politické, bezpečností a ekonomické otázky, které s regionálním pohledem na věc nemají nic společného. Jako ideální řešení by mi přišlo vzít část moci současné české vlády a posunout ji "nahoru", tedy do rukou EU, a část moci posunout "dolu", tedy směrem do regionální správy.
Fakt, že Lisabonská smlouva byla podepsána poslanci a ne občany, hodnotím spíše jako argument pro LS. Protože poslanci jsou především ti, kdo fyzicky přijdou o moc rozhodovat v některých věcech. Mně, jako běžnému občanu, je to jedno. Rozhodnutí přijde "ze shora", nezáleží na tom, jestli z Prahy nebo z Bruselu.
Možná jsem ovečka, zmanipulovaná. Ale nikdo mě nepřesvědčil o opaku. Evropská unie nám nebude brát osobní svobodu, svobodu slova, nebude potlačovat naši kulturu, nebude nám zakazovat mluvit česky. Není to nějaká "superúžásná" instituce, ale pořád nám bude uvnitř lépe.
[4] To ukáže čas :-). Často však nelze relevantně odpovědět na otázku, jaké by to bylo bývalo, kdyby se zvolila jiná alternativa.
Švýcarsko v žádném případě není "naprosto odříznuté od všech ostatních". Je členem EFTA (European free trade agreement), není členem EU. Účastní se ekonomické integrace, neúčastní se politické integrace.
Je dobré to rozlišovat a zdůraznit, že se jedná o obecně rozdílné kategorie. Politická integrace může znamenat ekonomickou dezintegraci, jak tomu bylo například při politické integraci ČR/SR do Východního bloku, jejíž čistý dopad na budoucí produktivitu byl jednoznačně negativní (a je hlavním důvodem, že "jsme pouze postkomunistická rozhádaná země"). Z toho mimo jiné vyplývá, že politická integrace v rámci EU sama o sobě v žádném případě není cestou k přiblížení se státům ala Švýcarsko. Švýcarsko svou dnešní pozici >nezískalo< politickou integrací s většími celky.
Podobných malých (ve srovnání s EU či USA), politicky bezvýznamných států, v nichž si občané užívají velmi vysoký životní standard, je mnohem více. Například Tchaj-wan, který se politicky odtrhl od kontinentální Číny a díky tomu zabránil ekonomické dezintegraci, je po 60 letech politické autonomie jedním z nejvyspělejších států na světě.
Sečteno a podtrženo, je lhostejné, zda je daný stát (z hlediska životní úrovně/ekonomické vyspělosti) na začátku žebříčku, uprostřed, či na vrcholu. Politická integrace sama o sobě je v tomto ohledu neutrální a s ekonomickou integrací/růstem životní úrovně může být, a historicky též často byla, v přímém rozporu.
S osobní svobodou jsi velmi optimistický. Mohu ti vyjmenovat stovky nařízení EU, které považuji za zasahování do mé osobní svobody. Z těch vtipnějších: naštěstí již zrušená směrnice 2257/94 zakazovala prodej (tj. i nákup) např. banánů kratších než 14 cm či užších než 27 mm nebo "anomálně zakřivených". Proč bych si nemohl koupit banán kratší než 14 cm? Pomůže to někomu? Ne. Uškodí to někomu? Těm, co pěstují banány kratší než 14 cm, potenciálním prodejcům a kupcům.
Ano, pro spoustu lidí bezvýznamné. Pro mne konkrétně též, principiálně nikoliv. Osobně mám neobvykle velkou možnost občas v detailu zahlédnout práci evropských institucí (sestra vede kancelář jednomu z českých europoslanců), a nejsem z toho příliš nadšený. Ne více než z naší české politiky. Do Bruselu se mimo jiné odsouvají nepohodlní jedinci (ala troubové), což z bruselských politiků a úředníků dělá od reality mimořádně odtrženou skupinku parazitů s nulovou odpovědností komukoliv.
Jako euroidealista bys v případném referendu volil jasné Ano. Osobně bych jako eurorealista volil jasné Ne. To je politika :-).
Švýcarsko svou dnešní pozici >nezískalo< politickou integrací s většími celky, nýbrž výhodnou geografickou polohou, osmisetletou historií a především příhodným vývojem ve 20. století. My nic z toho nemáme a šance, že se dostaneme na pozici Švýcarska je minimální. Pokud se chceme nějakým způsobem prosadit a upevnit svoji pozici v dnešním světě, musíme najít nějakou svou cestu. A tou je podle mě integrace do větších nadnárodních celků (EU, Lisabon) a spolupráce s velmocemi (USA, radar).
Samozřejmě je třeba si stanovit hranici. Pokud by u nás chtělo něco stavět Rusko, které v současné době poměrně úspěšně navazuje na dlouholetou sovětskou tradici, či EU by začala zavánět tvrdým omezováním svobody, byl bych samozřejmě proti. Na druhou stranu, musíme občas něco obětovat. Důležité je přežít a banány mi v tom nezabrání ;-)
Pro mě je důležité bezpečí a stabilita, nikoliv životní úroveň (=peníze). Proto mi obecně nejde ani tak o ekonomickou integraci, jako o tu politickou. Co zmůže Česká republika proti Rusku? Nemyslím teď přímo vojenskou intervenci, dobrým příkladem byla ale loni na jaře ropná krize. Sjednocená Evropa je pro Rusko, USA či Čínu rovnocenným partnerem. Desetimiliónový státeček nikoliv. Nevidím žádnou výhodu v tom nebýt součástí EU.
Bohužel já žádné osobní zkušenosti s lidmi v čele Evropy nemám, věřím ale, že až EU získá nějakou skutečnou moc a vliv, začnou se i tam hrnout o něco schopnější lidé. Samozřejmě asi ne z těch nejčistších důvodů, ale v konečném důsledku tam budou.
Zcela absolutní euroidealista nejsem. S lidmi z EU osobní zkušenost nemám, mám ale osobní zkušenost s tím, jak se tam zachází s penězi, a šla mi z toho hlava kolem. Ale... nic není dokonalé. Pro český stát je důležité se někam zařadit.
A ten Tchaj-wan. Možná tam mají vysokou životní úroveň, ale tamější politická se mi nezdá natolik stabilní, abych si ji vyměnil za naši. V tuto chvíli se pohybuji na nejisté půdě, protože o Tchaj-wanu mnoho nevím. Přesto, co jsem našel, tak od 90. let tam probíhá údajná demokratizace (zajímalo by mě, jak jsou s tím daleko) a tchaj-wanská vláda si pořád ještě dělá nároky na celou Čínu, což mi přijde trochu zcestné.
[5] Drobný dodatek k Tchaj-wanu. Toto jsem našel na anglické Wikipedii:
"The United States is one of the main allies of the ROC."
Můžeme my říct, že náš hlavní spojenec jsou Spojené státy? Nikoliv. Kdyby byly, tak bych se také tak nehrnul do politické integrace s Evropskou unií.
[6] Asi jsi to špatně přečetl, Čína si dělá nárok na Tchaj-wan a oficiálně jej stále považuje za svou součást, kdežto Tchaj-wan se považuje (a je mezinárodně uznávaný) za suverénní stát.
Geografická pozice má s životní úrovní pramálo společného, na světě najdeš rozvinuté země na všech kontinentech, na všech najdeš i ty zaostalé. Ani staletá historie to není, mnoho zemí po 2. světové válce začínalo téměř od nuly (ano, není to případ Švýcarska), některé předtím vůbec neexistovaly (zmíněný Tchaj-wan). Abychom uzavřeli debatu o Švýcarsku, za svou současnou životní úroveň vděčí zejména absenci ve velkých konfliktech a socialistických experimentech 20. století. Takže tvůj třetí argument jako jediný přijímám :-).
Osobně nevidím zásadní důvody, proč být v EU. Vystoupit z EU po přijetí LS naštěstí stále půjde, i když to nebude tak jednoduché jako nyní (jednostranná výpověď členství bude znemožněna). Z bezpečnostního hlediska by ČR stále zůstala členem NATO, z ekonomického hlediska členem EFTA (volný obchod se státy EU a EFTA). Přišla by pouze o miliony dementních nařízení, od zeleniny a ovoce, přes Windows bez Exploreru, po - a toho se obávám - potenciální scestnou a destruktivní legislativu pro "boj se změnami klimatu". A samozřejmě o transfery z EU a do EU.
Zastáváme protikladné postoje a nemá smysl, abychom se navzájem snažili přesvědčit o tom svém. Bavíme se o politice, tj. souboru hodnot a prostředcích k jejich prosazování, a v obém se zřejmě rozcházíme. Ač ti to zřejmě na první pohled nepřipadá, za údajné "bezpečí a stabilitu" vyměníš část svobody. Jen chci znovu zdůraznit, že "být součástí většího celku" neimplikuje ani více bezpečí, ani vyšší životní úroveň. Implikuje s jistotou pouze více moci v rukou osob, nad nimiž občané nebudou mít žádnou kontrolu.
[8] Předem bych chtěl říci, že mi opravdu nejde o životní úroveň a ekonomickou prosperitu. Záleží mi na politické stabilitě a bezpečnosti.
Je mi zcela jasné, že "bezpečí a stabilita" není zadarmo, že obětujeme část svobody. Jenže toto je jeden z hlavních aspektů státu jako takového. Stát je společenství lidí, kteří se rozhodli obětovat část osobní svobodu za to, že jim stát naopak poskytne ochranu před vnějšími vlivy. Tak to bylo už od pradávna. My se lišíme v tom, že každý bychom obětovali jinou míru svobody. Pořád se ale domnívám, že ani ty bys nevyměnil současný stav za absolutní svobodu, tedy anarchii. Zrovna tak ani já bych nechtěl žít v totalitním státě, ať by mi nabízel sebevětší jistoty. A také na rozdíl o tebe jsem přesvědčen, že politická integrace České republiky do EU tento aspekt zvýší. O tomto opravdu nemá cenu diskutovat, protože je to věc osobních hodnot a názorů.
Dodatek k tomu Švýcarsku. Geografickou polohou jsem myslel především Alpy, které za 2. sv. války sehrály velice významnou roli. Kdybychom my měli Alpy, byli bychom v roce 1938 v podstatně výhodnější pozici. Samozřejmě je to klasické "co kdyby", ale upřít význam Alp ve švýcarských dějinách se nedá. S tou osmisetletou historií jsem to přehnal, ale pořád moderní Švýcarsko vzniklo o půl století dříve než Československo a rozhodně nebylo 400 let pod nadvládou cizího státu. Mělo tedy čas si vybudovat lepší pozici v rámci Evropy, díky které proběhlo 20. století, jak proběhlo. Tchaj-wan toto samozřejmě neměl, ale ten na druhé straně díky studené válce získal mocné spojence ve Spojených státech.
Vždy je zde nějaký aspekt, který český stát nemá a který mě utvrzuje v tom, že musíme hledat vlastní cestu, kterou je podle mého skromného názoru EU.
Co se týče Tchaj-wanu, tuto informaci jsem našel v několika zdrojích, bohužel žádný z nich není 100% spolehlivý (a moje angličtina také není 100% spolehlivá :-) ).
"Pro velkou Čínu (Čínská lidová republika) je malý Tchaj-wan (Čínská republika), který se prohlašuje za jedinou pravou čínskou reprezentaci, odpadlickou provincií."
- http://cestovani.idnes.cz/tchaj-wan-prekrasna-druha-cina-dk8-/igsvet.asp?c=A081003_110201_igsvet_tom...
"Podobně jako pevninská Čína považuje Tchaj-wan pouze za svou odpadlickou provincii, tak i tchajwanská vláda po desetiletí proklamovala, že ona je tou pravou čínskou reprezentací, která dočasně ztratila kontrolu nad částí (podstatnou) svého území."
- česká Wiki
"...the claimed area of the ROC continues to include mainland China..."
"...ROC law still formally recognizes residents of mainland China as citizens of the ROC..."
- anglická Wiki.
Na druhou stranu Wiki hovoří o tom, že od těchto názorů se začalo po přelomu tisíciletí upouštět, a já nemám žádné informace o aktuální situaci. Proto budu rád, pokud mě vyvedete z omylu.
Děkuji za diskuzi, v jistém smyslu mě dosti obohatila :-)
[9] Takže už jen k Tchaj-wanu :-):
Spojence v USA Tchaj-wan získal již během občanské války v Číně, která skončila před 60 lety vítězstvím komunistické strany pod vedením Mao Ce-Tunga. Dosavadní vláda byla nucena uprchnout na Tchaj-wan, který si udržela pouze díky neustálé přítomnosti amerických bojových lodí v tchajwanském průlivu.
Obě vlády se nadále považovaly za reprezentaci celého čínského lidu a neuznávaly se navzájem. Reálně však vládly/vládnou pouze na území kontinentální Číny (Čínská lidová republika, Komunistická strana Číny), respektive na Tchaj-wanu (Čínská republika, Kuomintang - Čínská národní strana).
Oficiálně je Tchaj-wan uznávaný jako suverénní stát pouze 23 státy, a ty jej zároveň považují za jedinou legální vládu čínského lidu (z Evropy se jedná pouze o Vatikán, obecně se jedná o malé bezvýznamné státy). Reálně jej však jako suverénní stát s územím omezeným na ostrov Tchaj-wan rozeznávají téměř všechny významné státy, a udržují s ním neoficiální vztahy.
Aneb udržování oficiálních vztahů s ČLR znamená její požadavek nerozeznávat Tchaj-wan jako samostatný stát, udržování oficiálních vztahů s Tchaj-wanem znamená jeho požadavek nerozeznávat ČLR jako legitimní vládu čínského lidu (totéž). Obě vlády by rády měly sjednocenou Čínu, jejich politiky se však stále natolik rozcházejí, že kompromis není možný. O tom, že tchajwanská vláda je objektivně lepší, snad není pochyb.
[10] Děkuji za vyjasnění problematiky :-)
Já když o EU občas uvažuji tak z toho mám strach :( Ono už takhle se cítím beznadějně, když vidím českou politickou scénu a rád bych to nějak zastavil to šílenství a to co se děje, ale prostě na to sám nemám páky. A ovlivnit teď názor někoho v Bruselu? Sdělit jim nějak nějaký nesouhlas? To už je naprosto nemyslitelné. Jediné východisko vidím v tom, že by se Drugstar dostal do politiky a bojoval za zdravý rozum a to i ve finančních otázkách. Ve většině případů má na věci podobné názory jako já což bohužel nemůžu říci o nikom z politiků. Je mi z nich opravdu zle :( Popravdě se mi více zamlouvá tato úřednická vláda, protože to jsou většinou alespoň lidé, kteří svému oboru rozumí. Úplně nejvíc by se mi tam líbili vědci, technici, experti ... určitě existuje spousta opravdu rozumných lidí. Žádní pochybní ekologové :)