Environmentalismus je socialistická cesta do pekla

Dnešním článkem se pokusím objasnit můj názor na péči o životní prostředí, hysterii kolem globálního oteplování a environmentalistické politické hnutí. Bude kvalitnější syntézou předchozích článků na toto téma a přidá několik nových postřehů, zřejmě tedy nebude nejkratší. Vezmu to totiž dosti zeširoka.

Všechny zarputilé environmentalisty předem upozorňuji, že jsem vyrostl na venkově, miluji čistý vzduch, lesy, vodu, hvězdné nebe a klid na přemýšlení. V Praze pracuji a i když je to relativně čisté velkoměsto, nežil bych tam ani za zlaté prase, jezdím každý den zpět do lesa. Tyto mé hodnoty mne však neopravňují k přehlížení jistých souvislostí ve společenské interakci a bezhlavému diktátu těchto hodnot ostatním, jehož nevyhnutelné důsledky jsou mnohými v rámci jejich propocených trenek v očekávání nadcházející apokalypsy nekriticky přehlíženy.

Termín „enivronmentalismus“ a „environmentalista“ si vyhrazuji pro organizované politické hnutí a jeho zastánce, jejichž konečným cílem je řízení životního prostředí na globální úrovni stanovováním limitů na vše, co uznají za vhodné, a jejich následné prosazování politickým násilím. Nemíním tím nikoho jen proto, že má dobrý pocit z třídění odpadu, že preferuje čistší technologie a energetické zdroje, že si kupuje bio produkty a nejezdí autem.

Každý dospělý a zralý lidský jedinec si uvědomuje kauzalitu ve společenské interakci, cítí odpovědnost za své jednání a důležitost jistých obecných pravidel chování, bez nichž by poklidný společenský život nebyl možný. Nevraždí, nekrade a snad i protistranu upozorní, pokud se ona zmýlí v jeho prospěch. Nepálí na zahradě pneumatiky, když sousedi suší prádlo, respektuje majetková práva ostatních a nedělá si na základě své závisti nárok na něco, co mu nepatří. Nemá pocit, že má právo na něčí majetek jen proto, že je homo sapiens.

Také si uvědomuje, že žije ve světě, který není rájem, ve světě, kde získání čehokoliv cenného ho stojí úsilí, čas a vzdání se něčeho jiného. Uvědomuje si, že všechno má svůj náklad a nic cenného není zdarma. Ví, že jeho předkové museli bojovat o holé přežití, že ještě nedávno čtvrtina dětí zemřela do jednoho měsíce po porodu a mnoho dospělých nepřežilo svůj třicátý rok. Ví, že tato planeta nebyla stvořena pro něj, jeho utopické blaho a štěstí. Jen mlhavě si však již dokáže představit, co mohlo znamenat stát tváří v tvář přírodě, jejím predátorům, vrtkavým rozmarům a obrovské síle, jíž lidský život a štěstí vůbec nezajímá.

Žije si svůj bezpečný a pohodlný život, mnohem pohodlnější než ti neprivilegovanější před několika generacemi. Považuje ho za samozřejmost. Má ke svému životu k dispozici vybavení a prostředky, o nichž se ještě jeho prarodičům ani nesnilo. Nechápe, kde se berou, jen ví, že když někomu prodá svou práci, bude si potom moci pořídit něco z toho blahobytu, který se objevuje kolem něj. Většinou děkuje vědě jakožto zdroji všech těch skvělých prostředků, které mu umožňují žít život nad úrovní animální existence, dnes občas i život přímo bezstarostný nebo alespoň povětšinou zábavný.

Nemá pocit, že všechno to bohatství  kolem něj by mohlo zmizet, že by mohlo být zničeno a spotřebováno. Nezná jeho původ, neví, jak vzniká, jak roste, co k tomu potřebuje. Má pocit, že pokrok je otázkou vědy a technologie, nikoliv společenské organizace, právního rámce a pravidel mezilidské interakce. Hodnot a filozofie zastávaných jedinci, které se materializují v jejich jednání.

K čemu je však špičková znalost technologie stavebnímu inženýrovi, který je schopen vyprojektovat stavbu mrakodrapu, když se ocitne na pustém ostrově? Bude si tam díky ní moci postavit mrakodrap nebo si prvně bude muset vyrobit nůž, sekeru, polena a nakonec snad skončí s průměrným srubem? Neznal snad dostatečně vědu a technologii? Pokud by se počet lidí zredukoval na několik stovek tisíc a jejich bohatství by bylo zničeno, k čemu by jim byla znalost všech těch technologických postupů, které by najednou nemohli využít? Co by jim chybělo?

Chybělo by jim to bohatství, neboli zdroje či kapitál. Neboli uskladněné předchozí úsilí. Veškeré bohatství lze zničit, veškeré bohatství lze spotřebovat. Společenská teorie, jejíž nevyhnutelným důsledkem je spotřeba bohatství a návrat do barbarství ve jménu jiných, „lidsky vyšších“ hodnot, se nazývá socialismus. Jedná se o filozofii zásadně anti-humanistickou, pro-animální, jejímž konečným cílem je zbavení člověka „pout civilizace“ a jeho návrat do zasvěceného ráje kmenové společnosti. „Socialismus je touhou žít život divocha“, touhou být opět členem obrovského kmene se společnými cíli, které jsou běžně identické s cíli svrchovaného diktátora. On jako jediný může používat vlastní rozum a úsudek beze strachu rozporu s oněmi cíli. Jsou totiž jeho vlastními.

Společenská teorie, v níž je každému dovoleno sledovat vlastní cíle v rámci prostoru, do něhož nikdo jiný (bohužel běžně kromě vlády) nemůže beztrestně zasahovat, se nazývá kapitalismus (liberalismus). Tento vlastní prostor (majetek) lze rozšiřovat pouze vlastním úsilím a dobrovolnou směnou s ostatními. Při každé směně se mezi směňovanými statky vytváří směnný poměr – cena – a spontánně se organizují místa vyhrazené směnám – trhy. Ceny reflektují vztah dostupnosti (vzácnosti) daných statků (nabídka) a jejich hodnocení účastníky směny (poptávka). Neustále tak odhalují relativní vztahy mezi směňovanými statky a pružně reagují na změny v oněch fundamentálních datech – dostupnosti a hodnotových škálách účastníků směny.

Jeden nebo více směňovaných (obchodovaných) statků začne být používán jakožto prostředek směny. Je tedy téměř vždy a téměř každým poptáván proto, aby byl dále za něco směněn. Předurčí jej pro to jeho vlastnosti – relativní vzácnost, snadná dělitelnost a trvanlivost. Během tohoto procesu začnou všichni účastníci směny kótovat své nákupní a prodejní ceny směnným poměrem k tomuto statku – právě proto, že je stále více přijímán jako protihodnota v jakékoliv transakci. Tento statek (peníze) se tak stane jednotkou, díky níž bude možné okamžitě porovnávat směnné poměry mezi jakýmikoliv obchodovanými statky.

Výsledkem tohoto vývoje je zcela nejzásadnější aspekt kapitalismu a svobodného trhu: cenový systém a následná schopnost ekonomické kalkulace. Cenový systém a ekonomická kalkulace slouží k předávání informací mezi dnes již miliardami účastníky ekonomické spolupráce. Koordinuje jednání každého účastníka této dobrovolné spolupráce mnohem účinněji než jakákoliv plánovací komise. Každý může okamžitě zjistit, zda jeho jednání zdroje a bohatství vytváří (je ziskové) nebo spotřebovává (je ztrátové). Zisk, tedy přebytek výnosů nad náklady, je jediným objektivním kritériem ekonomické racionality a tvorby bohatství. Ztráta je naopak objektivním kritériem ekonomické iracionality a spotřeby bohatství.

Osoby úspěšné v odhalování ziskových příležitostí, vytváření bohatství, akumulaci zdrojů a jejich rozšiřování, se  nazývají podnikatelé. Berou na sebe rizika špatného odhadu budoucích preferencí účastníků směny. Díky cenovému systému a možnosti ekonomické kalkulace však vždy mají k dispozici test relevance těchto odhadů. Své jednání neustále přizpůsobují kritériu ekonomické racionality a pokud se ve svém odhadu mýlili, jsou potrestáni úbytkem vlastního majetku. Neustále hledají racionálnější využití svých zdrojů v cestě za jejich rozšiřováním a jediným způsobem je správný odhad budoucích preferencí ostatních účastníků směny.

Přesně toto je důvodem ekonomického selhání všech socialistických systémů, v nichž chybí instituce soukromého majetku se vším všudy a tedy i cenový systém vytvářený neustálou interakcí mezi dostupností zdrojů a preferencemi účastníků ekonomické spolupráce. Jediné preference, které jsou v těchto systémech realizovány, jsou preference svrchovaného diktátora a potažmo jeho plánovací komise. Nebozí vesničané v komunistické Číně byli nuceni roztavit své zemědělské náčiní, aby se vykázala vysoká výroba oceli, protože „to bylo dobré“ – v očích svrchovaného diktátora samozřejmě. Následný hladomor nikoho příliš nevzrušoval, protože znakem všech socialistických systémů je nadřazení souboru hodnot svrchovaného diktátora nad cokoliv jiného.

V socialistických systémech jsou tedy sledovány hodnoty svrchovaného diktátora a jeho plánovací komise bez ohledu na jejich ekonomickou racionalitu. V čistém socialismu (jež nikde realizován nebyl) toto kritérium zcela chybí, nelze tedy vůbec zjistit, zda daná činnost kapitál a bohatství spotřebovává či vytváří. V reálných socialistických systémech je fungování cenového systému v různé míře potlačeno či odtrženo od jeho determinujících faktorů nabídky a poptávky. V ekonomickém systému potom existují systematické přebytky či nedostatky odvislé od chybného odhadu (ten správný však není možný!!!) preferenčních škál jednotlivců plánovací komisí. Dochází buď k čisté spotřebě kapitálu nebo k jeho nižší tvorbě a obnově ve srovnání se svobodnější ekonomikou, kde je cenovému systému dovoleno plnit svou informační funkci ve větší míře.

Proč však vyprávím celou tuto pohádku? Pohádku, kterou mnohem podrobněji vyprávěl Ludwig von Mises již v roce 1922 ve svém Socialismu. Téměř nikdo ho však neposlouchal, všichni chtěli ten svůj sen, sen divošského kmenu se společnými cíli, ať již to byl národ a čistá rasa nebo dělnická třída a absolutní bratrství. Všichni to chtěli vyzkoušet. Stejně tak dnes všichni chtějí svůj sen o čistém a kvalitním životním prostředí předat do rukou národních a mnohem častěji celosvětových nadnárodních plánovacích komisí, které budou regulovat kroky každého jednotlivce a podniku, aby svým životem Matku Zemi nepošlapal v míře větší, než oni uznají za vhodné.

Každý dospělý a duševně zdravý jedinec preferuje čistý vzduch před špinavým, čisté řeky před znečištěnými a zdravé lesy před umírajícími. Je to obecná lidská vlastnost, jež člověka činí člověkem. Schopnost porovnávat různé alternativy a vybrat z nich tu lepší, vhodnější, výhodnější. Racionalita. Každý chce mít lepší životní prostředí. Co je však lidským životním prostředím? Je to nedotčená příroda? Je to zima, vlhko či sucho a vedro bez přístřešku? Je to neustálé ohrožení od přírody a jejích nástrah, stovek nemocí a predátorů? Je životní prostředí člověka stejné jako životní prostředí psa?

Není. Člověk je díky rozumu schopen cíleně přetvářet podmínky, do nichž se narodil, aby mu poskytovaly kvalitnější život a životní prostředí. Kvalita lidského životního prostředí je určena kvalitou života, které mu toto prostředí poskytuje, souhrnem možností, jež mu dává. Nachází se v kvalitnějším životním prostředí člen expedice na Jižní pól nebo běžný obyvatel Prahy? Jak dlouho a v jaké kvalitě by každý z nich ve svém životním prostředí přežil? Nedotčená příroda není zrovna kvalitním životním prostředím a všem proponentům této myšlenky bych doporučil pár měsíců v nedotčené přírodě, samozřejmě bez všech vylepšení tohoto přirozeného prostředí ve formě vybavení. Většina z nich by se zřejmě už nikdy nevrátila. Nikoliv proto, že by se jim tam tolik zalíbilo.

Člověk tedy neustále přetváří své podmínky tak, aby mu poskytovaly kvalitnější život, kvalitnější životní prostředí. Krátce řečeno jedná neboli vykonává ekonomickou aktivitu. Důvodem jakéhokoliv jednání neboli ekonomické aktivity je změna současného stavu za stav budoucí, který bude pociťován jakožto lepší a kvalitnější. Veškerá ekonomická aktivita se děje s myšlenkou na zlepšení životních podmínek daného jedince. Je vždy nutně změnou původních, daných či nalezených podmínek, do nového stavu.

Při tomto přetváření svého okolí k obrazu svému využívá zdroje: své úsilí (práci) a čas, v němž transformuje původní nedotčenou přírodu do jemu přijatelnější podoby. Část výsledků tohoto úsilí, která není spotřebována, se stává kapitálovými statky. Ty mu pomáhají produkovat ostatní statky rychleji a s menším využitím ostatních zdrojů. Jsou uskladněným předchozím úsilím a přesouvají jej v čase k výrobě stále více kapitálově náročnějších statků, jež by jinak vyrobit možno nebylo. Viz například ten mrakodrap na pustém ostrově. Při této činnosti často nevratně transformuje mnoho přírodních zdrojů, například ropu, uhlí, různé kovové rudy či dřevo.

A nyní se dostáváme k doktríně omezených přírodních zdrojů, jež zastává i mnoho velmi inteligentních jedinců. Mají pocit, že protože je Země jistě konečná a omezená, stejně tak jsou konečné i její přírodní zdroje a proto bychom v lepším případě měli alespoň uvalit zdanění a kvóty na těžbu a spotřebu ropy, uhlí, kovových rud, vody. V horším případě navrhují tyto zdroje zcela nechat ležel ladem. Představují si apokalypsu, která nastane, až budou tyto zdroje vyčerpány. Co si potom ubohé lidstvo počne?

Proti tomuto pohledu existují dvě naprosto zásadní námitky. Tento misantropický pohled totiž přehlíží jak mnoho faktů o samotné přírodě, tak zejména samotnou podstatu člověka, proces vývoje, čas. Už na začátku 19. století se T. R. Malthus vytasil s prvním matematickým modelem ohledně vývoje společnosti. Jeho předpokladem byl exponenciální růst obyvatel a lineární růst produkce potravin. Závěrem byla jasná blížící se apokalypsa a nezbytná role válek, morových epidemií, vysoké dětské úmrtnosti a zejména hladomoru jakožto faktorů regulujících velikost lidské populace. Jak smutné a zároveň směšné.

Ve stejné pozici se dnes nacházejí všichni proponenti doktríny omezených přírodních zdrojů. Prvně se zaměřím na onu omezenost, posléze na matematické modely a přehlížení času a procesu vývoje. Země je obrovská koule přírodních zdrojů. Obrovská masa chemických prvků a sloučenin, které člověk může využívat k tvorbě bohatství a kapitálových statků. Každý proponent doktríny omezených zdrojů si musí odpovědět na otázku, proč ceny základních surovin vyjádřené ke konstantní peněžní nabídce i přes neustálé zvyšování poptávky a zdanění už desetiletí klesají.

Jednoduše proto, že zvýšená kapitálová vybavenost umožňuje nalézat a využívat stále nové zdroje a lepší způsoby získávání těchto užitečných surovin ještě rychlejším tempem, než se zvyšuje jejich spotřeba. Například Kanada má obrovské zásoby ropy v podobě ropných písků, která zatím není ve větší míře extrahována, protože se jedná o kapitálově náročnější způsob jejího získávání. Už nyní je největším dodavatelem ropy pro USA a při současném tempu produkce by její zásoby ropy vydržely 182 let. Samy USA mají rozsáhlé zásoby ropy v podobě ropné břidlice, z níž se ropa zatím téměř vůbec nezískává. Při současné spotřebě ropy v USA by vydržely 110 let. Člověk se zatím opravdu jen „škrábe po povrchu Země“ a jestli se něco neblíží, tak je to nedostatek energetických a přírodních zdrojů. Ten bude moci být zapříčiněn pouze politikami, které povedou ke spotřebě kapitálu, ať již zdaněním, kvótami či absolutním zákazem využívání fosilních paliv.

Ve 3. století byla napsána tato slova: „Svět zestárnul a ztrácí svou dřívější svěžest. Je svědkem svého vlastního úpadku. Jak déšť, tak sluneční svit mizí; zásoby kovů jsou téměř vyčerpány; rolník selhává na poli, námořník na moři, voják v táboře, upřímnost na trhu, spravedlnost u soudu, harmonie v přátelství, dovednost v umění, disciplína v morálce. Toto je rozsudek nad světem, že vše, co má začátek, musí zaniknout…“. Autor těchto slov by se asi divil, kdyby viděl dnešní vyspělé oblasti.

Je nutné si uvědomit, že množství využitelných přírodních zdrojů je mnohem více otázkou kapitálové vybavenosti, která umožňuje nalézat a využívat další a další zdroje nerostných surovin a způsoby jejich extrakce. V tomto ohledu je lidstvo stále mnohem více na začátku než na konci a jediná síla, která může zabránit neustálému zvyšování dostupnosti přírodních zdrojů, jsou politiky spotřeby kapitálu. Otázka zdrojů pitné vody může být například vyřešena odsolováním a čištěním mořské vody a následnou dopravou do vnitrozemí. Nikdo snad nepochybuje, že vyschnou oceány. Ve chvíli, kdy by se tato alternativa ukázala jakožto dostatečně výhodná, nevedla by ke spotřebě kapitálu a nebylo by jí politicky bráněno, objevilo by se dostatek poskytovatelů této služby.

Nyní jsme se dostali k jádru diskuze, což jsou náklady zelených alternativ. Mnoho lidí například nechápe fakt, že pokud (čísla si vymýšlím) jaderná elektrárna vyrobí 1 kWh elektřiny v průměru za 1 Kč a solární panel za 15 Kč, při realizaci alternativy solárního panelu na úkor jádra dochází ke spotřebě bohatství ekvivalentnímu 14 Kč za 1 kWh elektřiny. Dnes jsem viděl článek s názvem „Německý parlament pojede jen na obnovitelné zdroje.“ Tomu říkám hrdinství, sebrat někomu přes 3 miliony Eur ročně a následně se bít do prsou, že využíváte zelené zdroje. Do této částky navíc nejsou zahrnuty dotace poskytovatelům zelené energie.

V důsledku environmentalistické lobby například nikdy nezačala fungovat jaderná elektrárna Shoreham na Long Island, která byla v roce 1984 postavena za 5,5 miliardy dolarů. V roce 1994 byl její reaktor rozebrán. Avšak i samotní environmentalisté se začínají vracet k jádru jakožto lepší alternativě k jejich novému úhlavnímu nepříteli, oxidu uhličitému. Ten se stal hlavním aktérem všech katastrofických scénářů, jimiž je chudák běžný občan dnes a denně bombardován masmédii ze všech stran. Jeho koncentrace v ovzduší se dnes pohybuje kolem 385 molekul oxidu uhličitého na jeden milion molekul ostatních plynů.

Vědci se předhánějí v prezentaci matematických modelů globálního oteplování závislého na koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší. Předpovídají konkrétní zvýšení hladin oceánů, změny klimatu, mořských proudů, zvýšení teploty. Musím se usmívat, když slyším lidi stěžovat si na nespolehlivost předpovědi počasí v řádech dnů, týdnů či měsíců a na posvátnou úctu, s níž naslouchají předpovědím počasí v řádech desetiletí, většinou spojených s předpovědí vývoje celého ekosystému a geosystému. U zvlášť talentovaných akademiků se k tomu připojí i předpověď toho nejkomplexnějšího, nejnevyzpytatelnějšího systému, závislého na akcích miliard lidí – ekonomického systému.

Jeden z nositelů „Nobelovy ceny za ekonomii“ například publikoval studii, jež by se dala shrnout do věty: „Pokud se nesníží produkce oxidu uhličitého o x procent do y let, svět bude ztrácet w procent svého produktu ročně.“ Předně stojí za zmínku, že žádná „Nobelova cena za ekonomii“ neexistuje, jedná se doslova o „Cenu Švédské centrální banky za ekonomii na památku Alfreda Nobela“, tedy cenu od švédské státní instituce. Někteří potomci pana Nobela striktně vystupují proti všeobecnému označování této ceny za Nobelovu, protože u Pepy z Vidlákova to samozřejmě budí další zdání neomylné autority.

Jedna z námitek k této studii byla, že autor očekávané ztráty diskontoval příliš nízkou úrokovou mírou, takže výsledný náklad se zdál být nadhodnocený. Divím se, že se tento nesmysl, jehož účelem mohlo být pouze přivolání pozornosti médií a grantových agentur na svou osobu a politická lobby, vůbec někdo obtěžoval takto konstruktivně komentovat. Tohoto génia, jež je schopen s dostatečnou jistotou předpovědět zároveň vývoj klimatu, ekosystému a ekonomik v různých částech světa, bychom měli vynášet mnohem výše. Jeho talent lze těžko vyjádřit nějakou prašivou cenou od centrální banky. Měl by se stát alespoň ředitelem Země nebo Microsoftu. Proč ho vlastně Microsoft již dávno nezaměstnal? Proč už vlastně dávno nezaložil tu nejúspěšnější společnost na světě? Vždyť celé úspěšné podnikání je jen správný odhad budoucnosti. A v tom je zřejmě extra kádr.

Podobně vyznívají všechny studie různých nadnárodních organizací o tom, že „snížení emisí oxidu uhličitého je snadné a vyplatí se to“. Nebozí a zabednění podnikatelé zřejmě potřebují pořádnou lekci o tom, co se vyplatí. Jejich zaslepenost jim brání vidět ty miliardy válející se na chodníku a čekající na ty, co odhodí ty odporné neobnovitelné zdroje energie a nakoupí solární panely. Jak to, že už dávno nezkrachovali, neználci?

Možná se slovy „vyplatí se to“ nemyslí ten odporný podnikatelský zisk a tvorba majetku, ale oddálení nyní již nevyhnutelné změny Matky Země na neobyvatelné peklo. Ušlechtilý to cíl. Stejně jako cíl „aby se všichni měli stejně dobře“ nebo „aby národ byl čistý“. Kdo by se nechtěl podílet na tak ušlechtilých a velkolepých cílech, které hnou srdcem každého, jenž není bezohledným egoistou sledujícím jen svůj prospěch, ale má taky ten nezbytný smysl pro skupinu, společnost a společné lidské cíle a hodnoty? Kdo by nechtěl zachránit svět a společnost, zvířata, rostliny a Matku Zemi? Každý může přispět svým dílem, každý může být dobrým soudruhem! Společně můžeme zabít Člověkomedvědoprase!

Tak jsem trochu odlehčil debatu o globálním oteplování. Jeden z omylů, díky němuž se kdekomu sevřou půlky při poslechu o vzestupu teploty tam, mrazu jinde a růstu hladiny oceánů, je přehlížení času a procesu vývoje. Pepa z Vidlákova si představí dnešní svět za sto let plus 30 cm hladiny oceánů navíc a samozřejmě vidí totální chaos. Říká si, co by asi dělal. Kdyby někdo v roce 1900 obyvatelům New Yorku řekl, že hustota obyvatel na území New Yorku bude za sto let 10 500 lidí na kilometr čtvereční, zřejmě by spousta z nich začala lobovat pro zákaz vstupu dalších občanů. Taková představa v tehdejším světě byla absolutním chaosem, s následným hladomorem o kdoví s čím ještě.

Při všech těchto předpovědích je přehlížen čas a vývoj. Člověk nemá jinou možnost než si představit sebe ve světě, jak ho zná, společně se změnou několika charakteristik, což mu zřejmě vždy vyústí v jistou apokalypsu. Téměř nikdo také nemluví o tom, že globální oteplování může mít i pozitivní důsledky. Nyní se například otevřela mnohem kratší mezikontinentální vodní cesta přes severní pól, o níž se samozřejmě politické reprezentace přiléhajících států perou. Neměli by to spíše v rámci svých environmentalistických politik odsuzovat a nemít s tím nic společného? Lidé se totiž obecně mnohem více než nástrah přírody bojí něčeho jiného: změny. Toto je charakteristický znak socialistického pohledu na svět, který je ideálem statického, neměnného, uniformního světa jistoty a stability. Světa, v němž nikdo nemusí myslet a řešit problémy a žije ve svém omezeném pohodlí.

Tímto vším nechci zatracovat diskuzi o globálním oteplování. Nedomnívám se, že vědci neumí změřit teplotu. Stále se však vedou intenzivní diskuze o původu tohoto oteplování a nikdo není schopen relevantně určit, jaký podíl na tom nese například spalování fosilních paliv. Taktéž různých scénářů o dopadu tohoto oteplování existuje mnoho. Země se také zřejmě pomalu ale jistě blíží do následující doby ledové. Neměli bychom ji spíše oteplovat a bránit se této změně? Nebojím se, že lidstvo nepřežije změny klimatu. Minulou dobu ledovou přežili lidští předci s absolutně nulovým vybavením. Možná nám jen environmentalistické politiky spotřeby kapitálu chtějí před onou dobou ledovou připravit stejné podmínky, jaké měli tehdejší lidé. Absolutně žádné vybavení, žádná civilizace, jen nedotčená příroda s Adamem a Evou.

Mnoho lidí také s opovržením shlíží na Čínu bezohledně devastující své řeky, lesy a ovzduší. Tamější politická reprezentace držela násilím stovky milionů lidí několik desetiletí v chudobě. Nyní tito lidé dostali trochu ekonomické svobody a možnost vlastním úsilím zlepšovat své životní podmínky. Jejich nízká kapitálová vybavenost jakožto nevyhnutelný důsledek socialistických politik jim však zabraňuje v používání čistých technologií, i kdyby sebevíce chtěli. Vidí všude v médiích, jak dobře se lidé mají ve vyspělých zemích a chtějí to také. Máme jim to vyčítat?

Čím jsou lidé bohatší, tím lepší a čistší životní prostředí vyžadují. Mnoho lidí v Číně zatím jednoduše vymění špinavou řeku a ovzduší za to, že jejich děti konečně neumírají hladem a na triviální nemoci. Stěhují se do těch obrovských špinavých měst, protože to vidí jako lepší alternativu než žít na relativně nedotčeném venkově s čistším vzduchem a řekami. Svým jednáním demonstrují své preference, i když pro kohokoliv ze západu jsou jejich životní podmínky absolutně nepřijatelné. Stěhují se tam proto, že chtějí být také bohatí. A zatím to klidně vymění za špinavé řeky a vzduch.

Dalším z příkladů nám budiž hysterie kolem DDT. Při této zkratce se mnoha lidem vybaví jeden velký lidskému zdraví nebezpečný omyl. Faktem je však například to, že mezi lety 1934 – 1955 bylo na Srí Lance registrováno 1,5 milionu případů malárie, z toho 80 000 skončilo smrtí. Po intenzivním DDT programu bylo v roce 1963 registrováno jen 17 případů malárie. Poté tento program skončil a v roce 1968 bylo registrováno přes půl milionu případů. V jedné z mála studií účinků na lidské zdraví několik dobrovolníků každý den po dobu dvou let jedlo 35 mg DDT denně. No měli potom trochu poškozená játra, ale to je tak všechno. V jiné studii bylo 24 opicím dáváno 16 mg DDT denně na kilogram váhy po dobu 11 let. Šest z nich zemřelo. Podobně by asi skončila studie podávání 16 mg pracího prášku na kilogram váhy denně po dobu 11 let.

Tím vůbec nechci podporovat užívání DDT v našich podmínkách v zemědělství, když to není nutné. Důležité je však vždy si klást otázku „co za co“ a nezapomínat na to, že máloco je opravdu zdraví nebezpečné, pokud tomu není organizmus vystaven systematicky a dlouhodobě v jiných než stopových dávkách. Běžný kuřák, který vykouří krabičku denně, zřejmě svůj organizmus ničí mnohem jistěji a systematičtěji než ubohý Indonézan, který na boj s moskyty a malárií používá DDT. Environmentalisté v čele s Greenpeace však neustále lobují za celosvětový zákaz používání DDT, protože je údajně zdrojem „podstatného poškození lidí“. Rádi by ho zakázali i těm, kteří si s ním chtějí vydezinfikovat vlastní obydlí, protože je jim to milejší než smrt jejich dětí na malárii (na malárii většinou umírají děti).

Pro proponenty všech socialistických politik je též charakteristická neschopnost přemýšlet v souvislostech a orientace na první a bezprostředně viditelný efekt. Mnoho lidí vůbec nevidí, že při produkci jakéhokoliv statku, který si koupí, byl přímo či nepřímo v nějaké výrobní fázi jistě vyprodukován oxid uhličitý, ať již třeba jen při dopravě zaměstnanců onoho podniku do práce vlakem, který jede na elektřinu, která se vyrábí kde? V jaderné elektrárně? A jak se tam dopraví ten uran? Jak se vytěží? A nejezdí ti zaměstnanci do práce autobusem? Produkce žádného statku se dnes neobejde bez emise oxidu uhličitého!

Také jsem se musel smát, když jsem na Hlavním nádraží viděl reklamu ČD, kde byl krásný koláčový graf o tom, jak málo jsou železnice energeticky náročné a šetrné ve srovnání s automobilovou dopravou. Kdyby však denně přepravily tolik lidí s takovou flexibilitou co automobily, graf by zřejmě vypadal opačně.

Politiky drastického snižování emisí oxidu uhličitého povedou k energetickým nedostatkům, zvyšování cen energií, devastaci reálných mezd a chudnutí. Zároveň nikdo nebude schopen donutit Čínu a Indii v přistoupení na podobný nerozum, protože ony ještě ani nemají žádný kapitál, který by touto politikou mohly spotřebovávat. Nemají žádné bohatství, které by takto mohly devastovat. V horším případě budou obyvatelé západních zemí ze svých daní dotovat čisté technologie v rozvojových zemích.

Shrnutí a rekapitulace: Účelem článku v žádném případě nebylo zavrhovat debaty o otázkách životního prostředí a už vůbec ne strefování se do normálního, dospělého a duševně zdravého jedince, jenž cítí odpovědnost za své činy a není mu lhostejné, zda vyjetý olej ze svého auta vylévá do potoka či ho nechá ekologicky zlikvidovat. Chtěl jsem vyjádřit obavu nad centrálním politickým řízením životního prostředí, přehlížením nákladů zelených alternativ a politikami spotřeby kapitálu, v jejichž základě občas stojí nadřazení „zájmů“ nedotčené přírody, rostlin a zvířat, nad lidské štěstí. Mnoho lidí nevidí, že kvalitní lidské životní prostředí není synonymem nedotčené přírody, ale téměř jeho pravým opakem. Kdyby nedotčená příroda byla ideálním lidským životním prostředím, člověk by nejednal, neměl by proč měnit stav věcí okolo sebe. Byl by absolutně spokojený s tím, jak by sám sebe našel v divočině. Byl by zvířetem.

Ať již přijdou jakékoliv změny, lidé se jim budou muset přizpůsobit. A v tomto procesu přizpůsobování jim může pomoci pouze vysoká kapitálová vybavenost, která umožní využívat stále čistější a účinnější technologie v jejich životě. I ta nejvyspělejší technologie bez kapitálu je jen myšlenkou, nemůže být realizována. Čím je člověk bohatší, tím čistší životní prostředí si může dovolit a sám ho vyžaduje. Nebojím se, že by lidstvo mohly vymýtit postupné změny klimatu, postupné zvyšování hladiny oceánů či ostatní změny v ekosystému. Vymýtit jej může misantropická, anti-humanistická filozofie spotřeby bohatství, hysterie a strach z vlastní neschopnosti a bezmoci, strach prosazovaný politickým násilím pod vznešenou zástěrkou „boje za blaho lidstva“. Poslední laureát Nobelovy ceny míru (který se proslavil i likvidací Člověkomedvědoprasete) káže tento „boj za blaho a záchranu lidstva a Země“ z pohodlí domova spotřebovávajícího dvacetkrát více elektřiny než průměrná americká domácnost. Je to pro něj totiž „duchovní výzva“. Přesně tento druh iracionálního mysticismu v kombinaci s vlastním pohodlím je vodou na mlýn těm, kteří se pyšní nedostatečným vzděláním ve společenských vědách, ekonomické teorii a mezilidské interakci, a zároveň mají silnou touhu zachránit svět od jeho hříchů. Konečně mají další náboženství, které je „opravňuje“ dělat si nároky na cizí majetek. Komunismus byl přeci také tak ultimátně vědecký a objektivní! Těch důkazů o ekonomické efektivitě socialismu! A rétorika o tom, že podnikatelům a kapitalistům jde jen o vlastní zisk a brání tak ostatním v jejich blahu! Tak jim sebrali majetek a začali s ním hospodařit dle vlastních vizí o dobru a zlu. Dnes již všichni víme, jak to dopadlo. A těch pár, kteří tehdy věděli, jak to dopadne, bylo za totální idioty, ničitele nového světa společného štěstí, odpadlíky a outsidery žijícími na pokraji intelektuálního světa. Nikdo je nechtěl slyšet, protože kazili ten ušlechtilý společný záměr „nového, lepšího a lidštějšího světa“!

Aktualizace: Pro každého, kdo alespoň trochu vládne angličtinou, následující stránka opravdu stojí za to: Frightening quotes from environmentalists. Výroky ala "Lidé nemají větší cenu než slimáci", "Kanibalismus je radikálním, ale realisitckým řešením problému přelidnění", "Krmit hladové dítě znamená zhorošovat problém přelidnění", "Vše, co jsme vyvinuli v posledních 100 letech, by mělo být zničeno", "My, členové zeleného hnutí, usilujeme o kulturní model, v němž zničení lesa bude zavrženíhodnějším a kriminálnějším činem než prodej šestiletého dítěte do asijského nevěstince" nebo "Lidské štěstí... není tak důležité jako divoká a zdravá planeta... Můžeme jen doufat v příchod toho správného viru" dokonale vystihují jádro environmentalistické filozofie. Největší lahůdkou jsou však výroky z počátku 70. let, kdy bylo v módě do té doby probíhající ochlazování Země. Kdo by se dnes nesmál tomuto: "Pokud bude současný trend pokračovat, průměrná teplota bude v roce 1990 o čtyři stupně nižší, v roce 2000 však již o 11 stupňů. To je asi dvakrát více než v době ledové" nebo tomuto: "Toto ochlazování již zabilo tisíce lidí. Pokud bude pokračovat bez rázné akce, způsobí světový hladomor, světový chaos a světovou válku, a to vše by mohlo přijít před rokem 2000."

28. dubna 1975 vyšel v magazínu Newsweek – druhém nejprodávanějším týdenníku v USA!!! - článek o globálním ochlazování nazvaný „Ochlazující se svět“, který končil kritikou politických vůdců: „Vědci však nevidí téměř žádné známky toho, že by probíhala nějaká příprava na nadcházející změny v podobně shromažďování zásob jídla… Čím déle budou plánovači (politici) váhat, tím těžší bude vypořádání se s klimatickými změnami ve chvíli, kdy se stanou krutou realitou. … Hladomory budou katastrofické … žízeň a bída … vypuknutí nejvíce devastujících tornád v historii … sucha, záplavy, zalednění, zpožděné monzuny“. Jedním z navrhovaných opatření bylo posypání Arktidy černými sazemi, aby ledy roztály…