Krize globálního statismu

Americký finanční systém je regulován velmi tvrdě. Securities and Exchange Commission (SEC), vytvořená v roce 1934, vynucuje všemožné regulace finančních transakcí, od zalistování cenných papírů po zveřejňování podnikových informací. Sarbanes-Oxley Act z roku 2002 pravomoci SEC ještě rozšířil. Ministerstvo spravedlnosti stíhá generální ředitele a podnikatele a odsouzení si často odsedí dlouhé roky ve vězení. Ve čtvrtek oznámil stání zástupce z New Yorku, že začíná s „rozsáhlým vyšetřováním krátkých prodejů na finančních trzích.“

Ultimátním zdroje finanční krize je výrazné zvyšování peněžní nabídky finančním systémem pod správou Americké centrální banky (Fed), o čemž svědčí vysoká inflace a nízké úrokové míry. Již mnoho let „rakouští“ ekonomové varují před dalším pumpováním peněz do ekonomického systému, které zabraňuje nezbytným korektivním procesům vykonat svou ozdravující roli. Další a další zvyšování peněžní nabídky krizi vposledku jen zhorší.

Neexistuje žádný důvod důvěřovat státnímu řízení. Stát tvoří lidé (politici a úředníci), kteří sledují své vlastní zájmy a pohnutky. Pokud existuje politický zisk z dotování hypoték a oddalování krize co nejdále do rukou budoucí politické reprezentace, bude se to dít.

Přes to všechno se vyvinula falešná víra ve stabilizační sílu státu. Někteří investoři došli přesvědčení, že ať udělají sebevětší chybu, mají právo na své zisky a vláda jim je vynutí. Záchrana Bearn Stears, Fannie, Freddie a AIG jen posílí tyto názory. Pokud však někdo udělal špatné investiční rozhodnutí a je zbaven odpovědnosti za své vlastní chyby, znamená to jediné: jeho náklady budou přesunuty na někoho jiného, zřejmě společně se zhoršením krize.

Jak navíc mnoho pozorovatelů podotklo, vládní záchrany (pozn. DS.: rozuměj záchrany za peníze daňových poplatníků) velkých podniků pouze zvýší požadavky na jejich ještě tvrdší regulaci. Je to starý příběh: minulé vládní intervence vytvářejí důvody pro další a další.

Současný finanční rozruch je ve skutečnosti selháním globálního statismu. Socialismus opět selhal. Co takhle zkusit kapitalismus?

Přeloženo z Ludwig von Mises Institute, autorem článku je Pierre Lemieux, ekonom z Université du Québec.

Pokračování DS:

Dnes (30. 9.) jsem měl při pohledu na hlavní články všech novin, který jsem náhodou potkal, opravdu upřímnou radost. Obvykle jsou mi lhostejné nebo mne namíchnou svou stupitidou, dnes se mi však úsměv na rtech rozšiřoval s každými dalším zahlédnutým úvodníkem.

Americký Kongres smetl ze stolu „záchranný balík“ prezidenta Bushe, kdysi alespoň zdálky připomínajícího pravičáka. Jeden z mála momentů americké politické scény posledních desetiletí, na nějž musí být pyšný každý, jehož vysněnou společností není bývalý Sovětský svaz nebo současná Severní Korea. Evokuje dávno zapomenuté dějiny z počátku oficiálního ustavení USA, kdy se vedly velké debaty jen o tom, zda stát může založit soukromě vlastněnou banku, která by se starala o jeho finanční potřeby.

First bank of the United states nakonec po intenzivních debatách o její ústavnosti v roce 1791 založena byla. Jako soukromá instituce, s pověřením na 20 let, ze zákazem kupovat vládní dluhopisy a vydávat nekryté bankovky. Zdá se vám to na „centrální banku“ směšné? Tehdy nic jiného nepřipadalo v úvahu. Nový, hrdý a sebevědomý národ tehdy ještě věděl, co jsou to majetková práva. Dokázal rozeznat krádež a podvod. Nic nedostal zadarmo a úcta k produktivní činnosti a majetkovým právům byla ještě příliš vysoká. Otcové Ameriky byli politici hodní obdivu, kteří chtěli stvořit jediné místo na světě, které nabídne svobodu za odpovědnost a samostatnost.

Jejich sen však začal umírat ještě dříve, než stačil dospět. Netrvalo to ani dva lidské životy. Dnešní Amerika je jen směšnou a pokroucenou karikaturou ducha svobody, vdechnutého novému světu jeho Otci. Každodenní politické dění v USA z něj obvykle nic nepřipomíná. Dnešní den byl světlou výjimkou.

„Záchranný balík“ prezidenta Bushe spočívá v tom, že vláda skoupí prašivé úvěry od bank a ostatních finančních institucí za 700 miliard dolarů. Pokud jste četli tento článek (doporučuji ať již poprvé či znovu), víte, jakým způsobem to může proběhnout a jaké důsledky to bude mít. V žádném z možných scénářů však náklady neponesou odpovědní. Ve všech scénářích dojde k socializaci nákladů.

První variantou je skoupení těchto prašivých aktiv centrální bankou. Tento krok zvýší množství mezibankovní likvidity, která je základem pro poskytování úvěrů a tedy zvyšování peněžní nabíkdy (inflaci) obchodních bank. V následném inflačním přerozdělování majetku (inflační zdanění) neznámé a neidentifikovatelné osoby zaplatí náklady chyb jiných. Budou to všichni ti, jimž se ceny v důsledku inflace peněžní nabídky zvednou dříve než cena jejich práce.

Druhou variantou (která připadá v úvahu nejvíce) je skoupení prašivých aktiv přímo vládou z jejího účtu. Tento účet je financovaný veškerým zdaněním plus emisí státních dluhopisů (budoucím zdaněním). Náklady tak opět zaplatí neznámé a neidentifikovatelné osoby ze svých (budoucích) daní.

Tou zásadní otázkou však je: kdo je odpovědný? Jsou to věřitelé a akcionáři bank držící prašivá aktiva? Je to jejich management? Je to „davová psychologie“ a „zvířecí instinkty“? Je to „trh a kapitalismus“?

Ani jedno. Odpovědný a v krizi je opět státní finanční systém s centrální bankou v čele jakožto manifestací vládních zásahů do ekonomického a finančního života občanů. Přesvědčení, že současné finanční systému jsou „svobodné a neregulované“, je demonstrací ignorace, nulové znalosti faktů, ekonomické teorie a historie.

Vlády samotné však nikdy nic neplatí. Jejich (majetková) odpovědnost je nulová. Konkrétní osobě v politické reprezentaci hrozí leda tak ztráta mandátu. Dokonce spáchání jakéhokoliv jednání, které je u všech ostatních považováno za zločin, je u členů politické reprezentace ošetřeno a omlouváno všemožnými „výjimkami“ a „imunitami“.

Argumentace, že centrální banky jsou formálně a politicky nezávislé instituce, je srovnatelná s naivitou pětiletého dítětě bezelstně tvrdícího, že děti nosí čáp a dárky Ježíšek. Centrální banky sice byly po tragických zkušenostech finančního systému pod přímou kontrolou vlád (Německo 1923, Jugoslávie 1994, Zimbabwe 2008) formálně odděleny od státu. Znamená to však, že nepodléhají politickým vlivům? Kdo určuje její představitele? Kdo státu spravuje finance? Kdo je vytvořil?

Současné finanční systémy mají ke svobodě a nezávislosti na státu asi stejně daleko jako občan Severní Koreje. Banky, ač soukromé instituce, produkují „národní měnu“, zákonné platidlo stanovené státem a nařízené k používání pod pohrůžkou trestu. Kartel obchodních bank podléhá povinné centralizaci s centrální bankou jakožto svrchovaným vůdcem. Možnosti tohoto vůdce v ovlivňování konkrétních obchodních rozhodnutí obchodních bank jsou velmi nízké. Všechny banky mu však jsou podřízeny sítí dobrovolných i vynucených vztahů, jimiž ovlivňuje své představy o agregátních veličinách bankovního a ekonomického systému (zejména dvojici mezibankovní likvidita/peněžní nabídka).

Alan Greenspan, zřejmě nejznámější postava centrálního bankovnictví na světě, před svým nástupem do role guvernéra Fedu napsal, že „Zlato a ekonomická svoboda jsou neoddělitelné… Pod zlatým standardem funguje svobodný bankovní systém jako záruka stability, centrální banka aktivně způsobuje škodu.“ (1967). Po převzetí úřadu jen stroze konstatoval, že „jsme oficiálně na vynuceném standardu“. Je to tak. Současné finanční systémy jsou produktem států a jejich vlád a ty jsou odpovědné za jejich selhání.  

Jeho nástupcem na postu hlavy nejmocnější finanční instituce na světě (která opět není nikomu odpovědná – charakteristický znak politiky) se stal Ben „Vrtulník“ Bernanke. Jeho přezdívka se nedatuje do jeho školních let, i když se na ni možná těšil. Získal si ji v průběhu posledního roku, kdy se nepřetržitě od prvního zachvění hypotečních a finančních trhů snaží úctyhodným pumpováním likvidity do bankovního systému všemi možnými způsoby „bojovat“ s krizí v souladu s učením jeho mentora (Milton Friedman). Nějak mu to (nikoliv kupodivu) již déle než rok nevychází.

Svými politikami rozhazování nových peněz kde to jen jde pouze oddaluje konečné zúčtování úvěrového mejdanu posledního desetiletí. Někdy a někdo to zaplatit bude muset. Předstírat, že existuje více bohatství než tomu ve skutečnosti je, nelze do nekonečna. Trh se neodvratně chce přizpůsobit reálným fundamentům, touží po korekci předchozích systematických omylů a postavení se zpět na pevnou půdu. Pan Vrtulník mu v tom brání. Mává kouzelnou peněžní hůlkou a snaží se jej opět obelstít. Ale teď už to není vůbec snadné. Medvěd bude vzhůru dokud se pořádně nenažere. A papírky a účetní zápisy už mu moc nechutnají. Chce nějaké skutečné žrádlo.

4. 10.:

Dle všech předpokladů se ukázalo, že dění z počátku týdne bylo jen chvilkovým zkratem ve všeobecně etatistickém kurzu americké politiky. Aby ne. Být ze všech stran obviňován z „hospodářského Pearl Harboru“ a „druhé Velké deprese“ je silné sousto i pro část Kongresu USA, který má ještě zdravý rozum a individualistickou hrdost svých prapředků.

Prezident Bush se nechal slyšet, že „zákon je bezpodmínečně nutný pro finanční bezpečnost každého Američana“. Zajímalo by mne, jak zaplacení 700 miliard dolarů na daních navíc zvýší finanční bezpečnost Američanů. Populární vysvětlení samozřejmě argumentuje tím, že neposkytnutí této dotace by přineslo ještě větší náklady pro každého nebo alespoň celkem.

V této otázce se lze těžko dobrat nějakého definitivního závěru. Diskutovat o tom lze donekonečna. Některé věci jsou však jasné.

Stejně jako při jakémkoliv majetkovém transferu prostřednictvím vládního donucení není jasné, kdo co zaplatil. Žádný z nedobrovolných „dárců“ neví, kolik zrovna on musel a bude muset odevzdat krachujícím institucím. Nelze tak ani uvažovat o tom, že by tito anonymní „dárci“ (daňoví poplatníci) jako protihodnotu získali majetkový podíl v krachujících bankách. Nikdo totiž neví, kolik by to pro koho mělo být.

Jediný, kdo si charakteristicky chtěl nárokovat budoucí majetkový podíl v dotovaných bankách výměnou za poskytnuté prostředky, byl stát. Protože on přeci poskytl pomoc. Nebo ne? A není to vlastně jedno? Když něco vlastní stát, je to přeci všech občanů! Všichni tak získají podíl v krachujících bankách. Jen nikdo neví jaký a efektivně o něm nerozhoduje. Je snad toto vlastnictví?

Ano, je. Státní vlastnictví. A státní majetek není váš majetek. Je to majetek politické reprezentace, vlády a úředníků, kteří o něm rozhodují. Oni rozhodují, jak využijí bohatství odňaté produktivní části společnosti. Oni rozhodují, zda prodají podíl v nějakém podniku, komu darují vaše daňe, co za ně nakoupí, kolik si nechají pro sebe. Vy již po daňové transakci (která vás čeká na každém kroku vašeho ekonomického života) nic nevlastníte.

Majetková práva státu nad státním majetkem jsou omezena jen všeobecným aktivním odporem ze strany občanů. Něco takového se v politickém uspořádání, kde má přeci každý stejné právo podílet se na volbě svého vysněného politického zástupce, stává velmi zřídka. Proč by někdo měl remcat, když mohl volit?

Současné dění ve finančním sektoru prý též „oživilo debaty o tom, zda kapitalismus, jak jej známe, není u konce“. Kéž by! Kéž by ten „kapitalismus, jak jej známe“, skončil. Neexistuje nic jiného, co si každý zastánce svobodného trhu/kapitalismu/laissez-faire přeje více.

Dnes se stručně podíváme, co to ten kapitalismus (svobodný trh, laissez-faire) vůbec je a jak by vypadal kapitalistický finanční systém. Potom už bude každému jasné, že „kapitalismus, jak jej známe“ – a zejména finanční systém - připomíná kapitalismus asi jako česká fotbalová reprezentace Klapzubovu jedenáctku.

Proč? Proč najednou obrovské finanční instituce, ještě nedávno operující s desítkami miliard vlastního kapitálu, jsou nyní v záporných číslech? Proč jsou „spodní linky“ (čistý zisk před zdaněním) jejich výsledovek najednou hluboko v mínusu? Proč krachují systematicky? Vždyť když kvůli špatnému řízení zkrachuje obrovský podnik v jakémkoliv jiném odvětví, je převzat někým jiným a produkci to nijak citelně nenaruší. Čím je finanční sektor tak specifický? Proč všeobecné ekonomické krize začínají vždycky tam?

Protože finanční sektor nehraje dle stejných pravidel jako všichni ostatní. Nehraje dle majetkových práv. Není kapitalistický, i když se tak na povrchu tváří (soukromé vlastnictví obchodních bank, ziskový motiv). Je v něm více státu než kdekoliv jinde.

Soukromé vlastnictví obchodních bank, vytrubované jakožto důkaz kapitalismu ve finančním sektoru, není soukromým vlastnictvím výrobních faktorů v pravém smyslu. Soukromé vlastnictví výrobních faktorů znamená, že si se svým majetkem může produkovat, co se vám zlíbí, pokud při tom neporušujete majetková práva někoho jiného. Ve skutečnosti potom musíte produkovat to, co spotřebitelé chtějí kupovat nebo co slouží k produkci spotřebiteli preferovaných staků.

Obchodní banky produkují „národní měnu“, zákonné platidlo stanovené státem a vynucované pod pohrůžkou trestu. Nejde o prostředek směny vybraný v miliardách dobrovolných transakcí jako ten nejvhodnější. Je výsledkem sociálního a politického inženýrství a „progresivní“ ekonomické teorie. Banky neprodukují to, co si ekonomické subjekty vybrali prostřednictvím transakcí, nýbrž státní platidlo. V tomto případě jsou svobodné asi jako soukromá škola, která musí učit přesně dle nařízení ministerstva školství.

Všude jinde si účastníci dobrovolné ekonomické spolupráce prostřednictvím transakcí sami vybírají, co a v jaké kvalitě se bude vyrábět. Stát naštěstí nepředepisuje, jaké auta musí automobilky vyrábět. Nepředepisuje, jaký software se může vyrábět. Díky tomu nemusí stíhat producenty automobilů a software za „padělání“.

Ale nejsou snad peníze něco speciálního? Nejsou nějakou mystickou součástí ekonomického systému, odlišnou od všech ostatních směňovaných statků a podléhajícím jiným ekonomickým zákonům než všechny ostatní statky? Nepotřebují snad všemocný stát, aby krotil produkci tohoto ďáblova vynálezu?

Ne, nejsou. Ano, peníze mají svá specifika. „Peníze“ je termín označující všeobecně přijímaný prostředek směny. Z tohoto důvodu se zároveň jedná o nejprodejnější (nejlikvidnější) směňovaný statek. Charakter poptávky po něm je téměř výhradně směnný. Je nakupován proto, aby byl někdy později prodán. Jakýkoliv jiný statek se může objevit ve směnné (peněžní) roli. Aby se dal nazvat penězi, musí se tato jeho role stát všeobecnou v uvažovaném kontextu.

Žádné z výše uvedených specifik peněz z nich nedělá výjimku z ekonomických zákonitostí. Peníze podléhají zákonu klesajícího mezního užitku a zákonům nabídky a poptávky, stejně jako všechny ostatní statky. Jsou hodnoceny na stejném principu jako všechny ostatní statky. Dodatečná zásoba peněz (dodatečná peněžní částka) je tedy hodnocena dle nejvyššího cíle na škále preferencí jednajícího, který je díky ní možné uspokojit.

Zdaleka největší slabinou argumentace, že ve finančním sektoru panuje kapitalismus, protože jsou banky jsou soukromě vlastněné instituce a produkují peníze, je však právě samotný fakt, že banky produkují peníze. Skutečnost, že banky produkují nové peníze (zvyšují peněžní nabídku) poskytováním úvěrů, je přímým důsledkem bankovnictví s částečným krytím vkladů na viděnou.

Bankovnictví s částečným krytím vkladů na viděnou je, alespoň ve své neoficiální podobě, staré jako lidstvo samo. Jeho podstata spočívá v poskytování úvěrů bankou ze závazků (vkladů) splatných kdykoliv v celé výši. Zatímco ani jeden z vkladatelů bance neposkytnul úvěr (možnost disponovat s danými prostředky po určitý čas), banka z těchto vkladů poskytuje úvěry někomu dalšímu.

Tato transakce by v kapitalismu musela být postavena mimo zákon. Žádný z vkladatelů ve skutečnosti na banku nepřevedl právo disponovat s daným majetkem. Poskytnul ho do úschovy. Má právo s ním disponovat kdykoliv a v celé výši, bez výjimek. Transakce na dobu neurčitou samozřejmě nejsou vyloučené. Musí v nich být však specifikováno alespoň to, za jak dlouho a v jaké výši po žádosti věřitele musí být jeho pohledávky uspokojeny. V případě vkladu na viděnou to zajišťují slova kdykoliv (hned) a v celé výši.

Problém bankovnictví s částečným krytím vkladů tak spočívá v tom, že dříve či později bude více než jedna osoba chtít disponovat se stejným majetkem. Obě osoby na to budou mít formálně stejná práva. Jak rozřešit situaci, kdy dvě nezávislé osoby, jež nepojí žádné osobní vazby, mají právo disponovat s jednou konkrétní věcí? Vždyť účelem existence majetkových práv je právě vyloučení takové situace a nevyhnutelného konfliktu z ní vyplývající!

Je nutné si uvědomit, že bankéři mají zájem na poskytování úvěrů z vkladů na viděnou, protože pro ně představují dodatečné zisky. Zákonné povolení bankám provádět tuto transakci tak bylo z největší částí výsledkem lobby samotných bankéřů. Datuje se ještě do doby, kdy zákonným platidlem bylo zlato a stříbro. Například v Británii jde o 1. polovinu 19. století.

V tu chvíli je ve finančním systému oficiálně vytvořena inherentní nestabilita. Dříve či později nastane situace, kdy banky nebudou schopny dostát svým splatným závazkům. Jsou zbankrotované již v současnosti, k tomuto "odhalení" však dojde v neznámém okamžiku v budoucnosti. Vydávají potvrzení na neexistující současný majetek.

Úvěrová expanze v dobách, kdy standardními penězi bylo zlato a stříbro, musela být i přes její zákonné povolení stále přirozeně silně omezována. Aby banky neztrácely své zlaté/stříbrné rezervy, musely by úvěrovou expanzi provádět stejným tempem. Nedostatek centrální koordinace toto znemožňuje.

Období zlata a stříbra se zákonným povolením úvěrové expanze se tak vyznačovalo poměrně častými, avšak mírnými krizemi bankovního sektoru. Občas si vlády tiskly své vlastní nekryté peníze, čímž nadcházející krizi zpravidla zhoršily.

Ale co má vláda dělat se samotnými bankami poté, co jim uvěrová expanze byla povolena zákonem? Co má dělat během krize, která dříve či později musí přijít? Má banky začít trestat za důsledek, jehož příčinu jim výslovně povolila? Má vše ignorovat a zavírat oči?  

Přirozeně tak vzniká potřeba „bankovních prázdnin“, zákonného povolení bankám na určité období pozastavit splácení svých závazků. Zároveň se vynořují myšlenky na centralizaci, „společnou koordinaci“ a „věřitele poslední instance“. Všechny tyto tendence lze v dějinách bankovnictví s částečným krytím vkladů na viděnou hojně nalézt. Výsledkem zákonného povolení částečného krytí vkladů je postupně realizovaný systém centrálního bankovnictví.

Důvěra v bankovní systém se tak přestane odvozovat od kvality jeho služeb, jak je tomu všude jinde. Začne být odvozována od vládních záruk a přítomnosti státu ve finančním systému a jeho vynucovací moci. Opět se sluší podoknout, že založení například amerického Federálního rezervního systému bylo přímým důsledkem lobby vlivných finančních skupin a s nimi spojených obchodních elit.  

Bankám tak je, na rozdíl od jakéhokoliv jiného podniku v ekonomice, dovoleno nedostát svým závazkům splatným v současnosti. Přesněji: je vytvořeno právní prostředí, jež k tomu povede. Možnost produkovat nové peníze poskytováním úvěrů je přímým důsledkem tohoto privilegia, které je v rozporu s dodržováním majetkových práv.

Skutečnost, že obchodní banky produkují nové peníze poskytováním úvěrů a nefungují pouze jako zprostředkovatel mezi poskytovateli úvěrů a jejich příjemci (s případným dodatečným poskytováním úvěrů z vlastních zdrojů), je tak důkazem absence kapitalismu ve smyslu dodržování majetkových práv v bankovnictví!

V dnešních systémech vynucených měn, kdy penězi je jen jméno/symbolická jednotka, žádné přirozené limity úvěrové expanze a výše peněžní nabídky neexistují. Centrální banka může vždy bankám poskytnout dodatečnou likviditu. A kdyby si lidé z nějakého důvodu přáli své peníze/symbolické jednotky držet převážně ve formě papíru (bankovek) a nikoliv účetních zápisů (tj. „vybrat si své vklady“), centrální banka vposledku může nechat vytisknout všechny požadované bankovky.

Banky se však všemožně snaží své klienty odrazovat od používání oběživa (bankovek a mincí) a podporovat elektronickou formu národní měny. Výběr bankovek totiž snižuje celkové množství mezibankovní likvidity o celou výši výběru. S tím se snižuje i schopnost poskytovat další úvěry. Při elektronickém převodu se množství mezibankovní likvidty nemění. Nemění se tak ani celkový potenciál bankovního systému úvěrovat své klienty.

Jak by tedy vypadal kapitalistický (svobodný) finanční systém? V opravdu svobodném finančním systému by obdobně jako v jakékoliv jiné části svobodné ekonomiky platil jediný zákon: majetková práva a dobrovolné transakce. Neexistovalo by žádné „zákonné platidlo“, jehož odmítnutí by bylo trestáno Velkým bratrem. Penězi by byla komodita vybraná v miliardách dobrovolných transakcí nezávislými účastníky trhu.

Historicky tuto roli díky svým extrémně vhodným vlastnostem zaujaly drahé kovy, se zlatem a stříbrem na prvních místech. Neexistuje žádný důvod, proč by se to při případném návratu svobody do finančního systému neopakovalo. Zastánci „svobodných papírových peněz“ propadají chiméře, na jejíž pitvu zde není dostatek prostoru.

Banky by zároveň ze zákona musely dodržovat 100% krytí vkladů na viděnou. Námitka „kdo by to tak asi kontroloval“ je nepochopením funkce práva. Nikdo neustále nekontroluje, zda osoba A náhodou nechce zavraždit osobu B. Zločiny vždy byly a vždy budou. Právo neexistuje proto, aby někdo neustále „kontroloval“, zda se někdo nechystá spáchat nebo nepáchá protiprávní jednání.

Existuje proto, aby takové jednání bylo minimalizováno. To neznamená, že neexistuje zločin. Zločinec v okamžiku protiprávního jednání buď spoléhá na to, že nebude odhalen, nebo dokonce očekáváný výsledek svého protiprávního jednání hodnotí výše než potenciální trest. Pokud se dopustí protiprávního jednání a je odhalen, trest by jej neměl minout.

Při sebemenší neschopnosti splácet své závazky na viděnou by banka jednoduše byla zlikvidována (převzata jinou). Neexistovala by potřeba zastávat se jí, omlouvat jí a poskytovat jí privilegia, protože svým jednáním porušila pravidla. V systému legálního částečného krytí taková potřeba existuje, protože banka úvěrovou expanzí žádná pravidla neporušila.

Recept na vysokou produktivitu a stabilní ekonomický a finanční systém lze zcela obecně shrnout do třech slov: individuální majetková práva. Jakýkoliv vládní zásah do ekonomického života občanů, který není v souladu s majetkovými právy, snižuje produktivitu a ničí dobrovolnou ekonomickou spolupráci. Vždy vytvoří „nechtěný důsledek“ vyžadující někdy později další „korektivní“ zásah.

Poté, co je postupným házením klacků pod nohy produktivní části obyvatel jejich ekonomický život ochromen na neúnosnou míru, začíná „cesta zpět“, bolestivé reformy, „utahování opasků“. Vláda nikdy primárně neexistuje proto, aby lidem usnadňovala jejich ekonomický život. O ten se nejlépe umí postarat oni sami.

Vláda existuje ze všech ostatních důvodů, jen ne z důvodu zvyšování produktivity nebo „pomoci ekonomice“. V pozitivním slova smyslu může ekonomický život občanů pouze zničit. To se také různým „osvíceným vládcům“ daří po celém světě od úsvitu lidstva.

USA vznikly právě proto, že hrdí obyvatelé nového světa se chtěli zbavit ekonomické tyranie svých mateřských zemí. George „Zdroje jsou“ Bush za období své vlády zanechá obyvatelům kdysi obdivuhodného místa účet jako nikdo před ním. Jeho warfare a welfare state někdo bude muset zaplatit.

Kapitalismus je synonymem absolutního respektu k majetkovým právům a jejich efektivnímu vynucování.

Kapitalismus není jen (formálně) soukromý majetek a „ziskový motiv“. Není to systém, kde je zdaněna téměř každá transakce, od daru, přes oboustranný převod majetku, po převod dědictví. Není to svět, kde jsou regulovány ceny státem a kde jsou regulacemi ekonomického života občanů popsány tisíce stran, s pracovně-právními vztahy na prvním místě. Není to socializované školství, zdravotnictví a dopravní infrastruktura.

Zároveň to však není ani systém, kde si jakkoliv velká společnost může vynutit odkup vašeho majetku za „reálnou hodnotu“ (tržní cenu), protože by ráda postavila provozovnu na vašem pozemku. Kapitalismus má jedinou svátost: majetková práva.

Ano, kapitalismus znamená individualismus. Každá dospělá osoba je považována za cíl sám o sobě, s nezcizitelnou vůlí, tělem, právem nabývat další majetek a jít za svým štěstím, pokud při této cestě neporušuje stejná práva někoho jiného. Ve své chráněné oblasti (majetku) je svobodná. „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného.“ Právě proto existují majetková práva. Bez nich dochází k nekonečným konfliktům. Kapitalismus nabízí svobodu v rámci vlastního majetku výměnou za odpovědnost.  

Více socialismu není a nikdy nebylo funkční alternativou pro společnost, v níž se všichni osobně neznají a nechtějí spolu všechno sdílet. Civilizace není squat.

Socialismus, jakožto institucionalizované porušování a potlačování majetkových práv, selhává ekonomicky i morálně jak v teorii, tak v praxi. 

Současné západní země sice nejsou socialistické, nejsou však ani kapitalistické. Jsou „smíšenými ekonomikami“ (včetně USA), které se tváří býti „zlatou střední cestou“ mezi dvěma „extrémy“. Většina občanů to též takto vnímá. Mají pocit, že oba extrémy jsou špatné a tak vidí „zlatou střední cestu“ jako tu nejlepší.

Zlatá střední cesta je korektní volbou v případě výše zmíněného předpokladu, že oba extrémy jsou špatné. Není vhodná pro volbu mezi dobrem a zlem, láskou a nenávistí, mírem a válkou. Mezi porušením majetkových práv (krádež, podvod, fyzické násilí, vražda, zdanění) a jeho absencí. Mezi kapitalismem a socialismem.

Ano. Skončeme s „kapitalismem, jak ho známe“, tj. statismem s kapitalistickým pozlátkem, kde jedny skupiny získávají privilegia na úkor jiných. Začněme s dodržováním majetkových práv a stejnými pravidly pro všechny. Začněme s Kapitalismem.