Hyperinflace zaklepala na dveře
Můj odpor k masmédiím nabývající své konkrétní podoby v jejich aktivním přehlížení je všem pravidelnějším čtenářům mého blogu znám. Z těch vzácných případů, kdy o nějaké masmédium zavadím, se však celkem často vyklube námět na článek. Jako třeba dnes ;-).
Takže v Zimbabwe mají inflaci. To ví kdekdo. Ale jakou inflaci! Meziroční 2,2 milionu procent… Pokud jste si před rokem za jeden papírek v Zimbabwe koupili chléb, dnes stejných papírků potřebujete na chléb přibližně 22 000. Možná už ani ten papírek neexistuje. Zřejmě ho nahradil jiný, s větším počtem nul. No nemají se v Zimbabwe skvěle? Všichni jsou milionáři! Všichni mají tak mnoho peněz.
Pokud jste četli (můj) poslední článek a trochu přemýšleli, víte, že zvýšením peněžní nabídky bohatství nevzroste. Peníze neslouží k použití ve spotřebě či produkci, pouze usnadňují provádění transakcí. Peníze samotné nejsou bohatství. Bohatství je to, za co je možné směnit. To, co skutečně uspokojí nějakou vaší potřebu, touhu, přání.
Jediným specifikem peněz je charakter poptávky jako ryze směnné. Směnnou poptávku mají i všechny ostatní statky. Poptávka velkoobchodů a maloobchodů po zboží, které prodávají dále, je také směnná. Všechno toto zboží však někdy v budoucnu bude použito v produkci či ve spotřebě. Pokud vy sami ve směně přijmete něco, jen abyste to později směnili za něco jiného, má vaše poptávka po daném zboží také směnný (peněžní) charakter. A může to být cokoliv. Zboží, jehož poptávka má ryze směnný charakter, se nazývá peníze.
Samotný charakter poptávky po určitém zboží (tj. zda jednající dané zboží poptává proto, aby ho směnil dále či užil ve spotřebě nebo produkci) však nemění nic na ekonomických fundamentech samotné poptávky a nabídky. Směnný poměr vytvořený mezi statky při transakci (například 2 jablka za 1 hrušku, ekvivalentně 1 jablko za polovinu hrušky) není odvislý od motivace jednajících. Neodvíjí se od toho, proč se osoba A vzdá dvou jablek a přijme hrušku a proč se osoba B vzdá jedné hrušky a přijme dvě jablka. Odvjíjí se od faktu, že dané osoby takto jednaly, bez ohledu na jejich motivace.
Peníze a směnné poměry mezi penězi a ostatními statky (tj. jejich kupní síla, cena peněz) tedy podléhají stejným ekonomickým fundamentům poptávky a nabídky jako všechny ostatní směňované statky. Tyto fundamenty jsou velmi jednoduché a většina lidí je zná, aniž by k tomu potřebovala posouvat křivky nabídky a poptávky v základních ekonomických kurzech.
- Pokud se zvýší nabídka, za jinak stejných podmínek cena klesne
- Pokud se sníží nabídka, za jinak stejných podmínek cena vzroste
- Pokud se zvýší poptávka, za jinak stejných podmínek cena vzroste
- Pokud se sníží poptávka, za jinak stejných podmínek cena klesne
Pro žádný směňovaný statek neexistuje z těchto fundamentů výjimka. Jsou spolehlivější než všechny fyzikální zákony, protože nejsou odpozorovány empiricky. Jsou nevyhnutelným důsledkem nezměnitelné reality lidského jednání, konkrétně zákona klesajícího mezního užitku. Není nutné je empiricky zkoumat a dokazovat. Empiricky (tj. pozitivisticky) ani nic absolutně dokázat nelze. Je nutné je odhalit porozuměním lidskému jednání a jeho zákonitostem.
Charakter těchto fundamentů je velmi obecný. Neodpovídají na otázku, kdy a v jakém rozsahu dojde k nevyhnutelnému přizpůsobení ceny. To záleží na bezpočtu dalších okolností, které si v každém jedinečném případě zaslouží obsáhlou a detailní analýzu. Ale hlavně: poptávka a nabídka se mění neustále a ono „za jinak stejných okolností“ je zcela zásadní. Tyto fundamenty neslouží ke konkrétním předpovědím a nejsou empiricky ověřovány či vyvraceny. Jsou pravdivé ve stejném smyslu, v němž je pravdivá Pythagorova věta. Tvoří teoretický rámec, který umožňuje interpretovat skutečné ekonomické dění.
Když jsme se vybavili tímto základním a nezbytným rámcem, vráťme se zpět k penězům. V peněžní ekonomice jsou na jedné straně (téměř) každé transakce peníze a směnné poměry osatních statků vzhledem k penězům jsou všem známy (např. rohlík za dvě koruny). Zároveň je možné z těchto směnných poměrů zkonstruovat směnný poměr mezi libovolnými statky (rohlík za dvě koruny, chléb za třicet korun =>rohlík za 1/15 chleba, chléb za 15 rohlíků). Pro libovolný statek tedy existuje tolik směnných poměrů, kolik je ostatních směňovaných statků.
Nejinak tomu je i pro peníze. Rohlík za 2 koruny, chléb za 30 korun =>1 koruna za ½ rohlíku, 1 koruna za 1/30 chleba. Pokud bychom takto vyjádřili cenu peněz ke všem ostatním statkům, dostaneme tzv. cenovou matici. Tato cenová matice je vyjádřením kupní síly peněžní jednotky. Její zprůměrovaná, zredukovaná, zdeformovaná a na „průměrného spotřebitele“ napasovaná inverze se nazývá cenová hladina. Vývoj této umělé veličiny je každý měsíc a rok centrálními bankami a statistickými úřady s velkou pompou publikován pod názvem index spotřebitelských cen, populárně označovaný jakožto míra inflace.
Tento index se pokouší vyčíslit, o kolik více peněžních jednotek musí průměrný spotřebitel vydat na nákupy ve srovnání s předchozím období. Bez ohledu na důvod změny cen. Bez ohledu na to, zda důvodem změny ceny určitého statku je snížení jeho nabídky, zvýšení jeho nabídky, snížení poptávky po něm, zvýšení poptávky po něm. Je to vše? Nechybí nám něco? Chybí nám změna nabídky a poptávky po penězích.
Pokud se sníží nabídka nějakého zboží, za jinak stejných podmínek dojde ke zvýšení jeho ceny. Řekněme, že cena rohlíku se zvýší ze 2 korun na 3. Cena rohlíku vyjádřená ve chlebech (chléb stále za 30 korun) se zvýšila na 1/10 chleba za rohlík. Cena rohlíku se zvýšila vzhledem ke všem ostatním směňovaným statkům. Poptávka po rohlících se nezměnila, avšak rohlík je z nějakého důvodu vzácnější. Lidé jsou tedy ochotni vzdát se více ostatních statků, aby získali rohlík. Změnila se relativní peněžní cenová struktura mezi nepeněžními statky.
Poptávka po penězích je poptávkou po držbě hotovostních zůstatků. Při určité kupní síle peněžní jednotky chce jednající držet určitou výši hotovosti. Důvody pro držbu hotovosti jsou různé, hlavní roli však zde hraje nejistota. Peníze v peněžence či na běžném účtu vykonávají svou službu právě tím, že tam jsou. Ve světě jistoty a perfektních informací by peníze neexistovaly. Existovala by jen dokonalá, ničím nerušená statická rovnováha.
Lidé drží peníze, protože se jedná o nejsnadněji směnitelné zboží. Kdykoliv lze pro ně najít trh. Kdykoliv je při očekávané kupní síle peněžní jednotky mohou směnit za cokoliv jiného. Kdyby každý znal přesný okamžik a výši všech transakcí, nikdo by nechtěl držet hotovost. Poptávka po penězích by se zhroutila. Peníze jsou užitečné tím, že jako součást něčího hotovostního zůstatku „čekají na transakci“, jejíž přesná výše a okamžik uskutečnění jednajícímu nebyl vždy znám.
Lidé do svých úvah o držbě hotovosti (peněz) neoddělitelně zahrnují kupní sílu peněžní jednotky. Osoba, který by při existenci určité cenové matice držela hotovostní zůstatek o výši x, by při zvýšení všech cen v matici na dvojnásobek (tj. snížení peněžních cen všech statků na polovinu, zdvojnásobení kupní síly peněžní jednotky) chtěla držet dvakrát méně hotovosti.
Jak víme, při zvýšení nabídky jakéhokoliv statku cena tohoto statku za jinak stejných podmínek klesne. Nejinak je tomu s penězi. Při zvýšení peněžní nabídky za jinak stejných podmínek klesne cena peněžní jednotky. Cena peněžní jednotky vyjádřená v ostatních statcích klesne. Směnné poměry v cenové matici klesnou, klesne kupní síla peněžní jednotky. Ceny statků v peněžním vyjádření tedy vzrostou. Vzroste „cenová hladina“.
Pokud by se hotovostní zůstatky všech subjektů v ekonomice přes noc zdvojnásobily, co by se stalo? Při dané kupní síle peněžní jednotky by najednou každý držel dvakrát více hotovosti. Každý by se jí chtěl zbavit. Každý by nakupoval, ať již v současnosti (spotřeba) nebo v budoucnosti (investice).
V ideálním světě by sebemenší zvýšení peněžní nabídky bylo provázeno okamžitým a proporcionálním vzrůstem všech peněžních cen. Ještě dříve, než by došlo k první transakci způsobené zvýšením peněžní nabídky, by se všechny peněžní ceny přizpůsobily. Poptávka a nabídka peněz by byly novými peněžními cenami uvedeny zpět do rovnováhy při ostatních fundamentech beze změny.
Relativní peněžní cenová struktura mezi nepeněžními statky by zůstala netknutá. Cena rohlíku by vzrostla ze 2 korun na 4 a cena chleba ze 30 korun na 60. Cena chleba vyjádřená v rohlících by zůstala na 15 rohlících za 1 chleba. Při změně ceny statku z důvodu změny poptávky či nabídky po něm samotném se jeho cena mění vůči všem ostatním statkům. Dochází tak k přizpůsobení relativní cenové struktury novým fundamentům nabídky a poptávky. Zvýšení peněžní nabídky v ideálním světě by vedlo pouze ke změně absolutní peněžní cenové struktury.
Skutečný svět je však světem neutuchající nejistoty, změny a odhadu. Producenti se neustále snaží odhadovat své prodeje a dle toho sestavují své ostatní plány. Pokud poptávka po jejich zboží drasticky převýší jejich odhad, zvýší cenu tak, aby neměli systematické nedostatky. Zároveň mohou začít budovat dodatečné výrobní kapacity.
(Výrobní kapacity vytvořené na základě zvýšení peněžní nabídky, nikoliv na základě změny preferencí jednajících nebo skutečného vzrůstu produktivity, se později stanou oněmi „špatnými investicemi“, které se ozvou v podobě ekonomické krize. Jejich produkty nebude možné prodat, protože mezitím dojde k přizpůsobení kupní síly peněžní jednotky fundamentům poptávky a nabídky po penězích. Podniky snižují ceny, inkasují neočekávané ztráty, nejsou schopni dostát svým závazkům a jsou nuceni všeobecně snižovat své náklady, včetně nákladů na pracovní sílu. Likvidace těchto investic, tj. systematické bankroty a propouštění napříč ekonomikou, se nazývá fází splasknutí (bust) v ekonomickém cyklu. Ale toto je odbočka na dlouho trať.)
Ve skutečném světě zvýšení peněžní nabídky ovlivňuje cenovou matici postupně a neproporcionálně. Prodávající není schopen určit váhu kauzálních faktorů způsobujících nárůst poptávky po jeho zboží. Neví, jaká část připadá na změnu preferencí, na růst reálné produktivity, na zvýšení peněžní nabídky.
Někteří prodejci sice každoročně indexují své ceny o index spotřebitelských cen. Demonstrují tak svou snahu vyloučit vliv zvýšení peněžní nabídky v poptávce po jejich zboží. Marnost takového postupu je zjevná. Ve skutečnosti pouze kótují novou prodejní cenu a jejich tržby buď vzrostou nebo klesnou. Pokud vzrostou, ví, že neudělali špatně. Pokud klesnou, ví že udělali špatně. Opět ale nejsou přesně schopni určit co a v jakém poměru s ostatními kauzálními faktory. Podnikatelský proces je procesem neustálého hledání, objevování, odhadu a vývoje. Někdo může být chytřejší, někdo může mít štěstí.
Nové peníze tak putují ekonomickým systémem a postupně snižují kupní sílu peněžní jednotky. Je dobré podotknout, že růst reálné produktivity působí opačným směrem, tj. vede ke snižování cen. Při růstu reálné produktivity za jinak stejných podmínek dochází ke snižování cen napříč ekonomickým systémem, včetně mezd. „Za jinak stejných podmínek“ v předchozí větě znamená zejména za konstantní peněžní nabídky. Růst reálné produktivity, tj. reálných mezd, se projevuje pomalejším tempem poklesu mezd vůči spotřebním cenám. Vysvětlení tohoto fenoménu je součástí teorie produkce a překračuje rámec tohoto článku.
Opravdu velmi hrubě lze říci, že pokud se pěněžní nabídka zvyšuje větším tempem než reálná produktivita, za jinak stejných podmínek kupní síla peněžní jednotky klesá, tj. ceny rostou, „index spotřebitelských cen“ je větší než jedna. „Míra inflace“ je pozitivní. Znovu zdůrazňuji, že ono všeobecné zvyšování cen zpravidla není proporcionální vzrůstu peněžní nabídky, netýká se všech směňovaných statků stejnou měrou a nemusí být výrazně časově korelované se vzrůstem peněžní nabídky.
Pokud peněžní nabídka roste značně vyšším tempem než reálná produktivita, dříve či později se ceny zvednou. Protože budoucí kupní síla peněžní jednotky bude méně a méně jistá (a to tím špatným směrem), lidé budou méně a méně ochotní používat inflací zatížené peníze. Jednoduše proto, že tato nejistota ještě více ztíží jejich kalkulace o budoucnosti. Pokud jim v tom nebude bráněno, budou se stále více a více zbavovat znehodnocujícího se prostředku směny. Najdou si nějaký jiný. To dále urychlí pokles kupní síly původních peněz.
A jsme zpátky v Zimbabwe! Tamní mocipáni si řekli, že tisk peněz je super způsob, jak přijít k bohatství, aniž by to vypadalo, že se ve velkém rozsahu krade, zdaňuje a přerozděluje. A tak tisknou a tisknou, že se chudák bavorská tiskárna ani nestačí otáčet. A ceny rostou a rostou. Opravdu závratně. Lidé už ty peníze nechtějí. Nikdo je nechce. Aniž bychom museli jezdit do Zimbabwe, můžeme s jistotou prohásit, že mnoho ekonomické aktivity probíhá i přes hrozbu vysokým trestem s pomocí jiného prostředku směny. Možná s tabákem, možná se zlatem. Kdoví.
Jestli jsem v minulém článku mluvil o aroganci a ignoraci, tak zde ji máte v přímém přenosu. Nejhorší centrální bankéř světa se navíc neštítí obhajovat své jednání odkazem na duchovno. Mezitím, co ničí životy milionů a zpříjemňuje životy několika „vyvolených“, se odvolává k Bohu a k Bibli jakožto své inspiraci. Všichni vědí, že mi náboženství jsou u zadku, avšak inteligentní věřící přeci jen nebývá ovcí a řídí se ve skutečnosti více svým rozumem. Zde nevidíme „náboženství v akci“, nýbrž absolutně nechutný alibismus v kombinaci s arogancí, neznalostí a bezohledností. Dokonalý opak civilizace s finančním socialismem ve svém středu.
Mohl bych tímto komentářem poprosit o radu? Vím, že budu za 4-5 let potřebovat určitou hotovost. Rozhodl jsem se tedy, že po dobu 4 let budu šetřit měsíčně X tisíc Kč. Kontra mé snaze jde ovšem současná silná inflace, díky které bych, pokud dobře chápu, přišel o část hodnoty peněz. A taky možnost příchodu eura mě (oprávněně?) leká. Jak by jste tuto situaci řešil Vy?
V podstate mi doteraz bolo jasné všetko až na predpredposledný odstavec - že ľudia prestanú chcieť preniaze, pokiaľ nebudú mať aspoň ako-tak zaručenú hodnotu, a nahradia ich niečim iným. Pekný článok.
[1] Ahoj.
Za 4 – 5 let se dá celkem slušně zbohatnout ;-). Nebudu tedy říkat, co bych v takovém horizontu dělal já, protože zřejmě chceš odpověď na otázku „jak uchovat hodnotu a příliš neriskovat“.
4 – 5 let je opravdu dlouhá doba na držení něčeho tak likvidního jako je hotovost. Tvá otázka je však příliš nekonkrétní pro konkrétnější odpověď. Zaléží hodně na tom, co chceš kupovat. Když v bance řekneš, že chceš pohodlí a relativní jistotu, zřejmě ti nabídnou nějaký dluhopisový podílový fond, do něhož ti každý měsíc z účtu poplyne určená částka. Některé z těchto fondů ve velké míře nakupují státní dluhopisy indexované o CPI nebo podobný cenový index (v USA mají zkratku TIPS a krom indexace o CPI jinak v podstatě nulový výnos). A tady je ten zádrhel.
Z článku celkem jasně plyne, že CPI je jako nástroj k vyjádření části změny ceny určitého zboží připadající na zvýšení peněžní nabídky zcela nevhodný (žádný spolehlivý a už vůbec ne jednoduchý nástroj pro to mimo jiné neexistuje). Je jen jedním z nekonečně mnoha cenových indexů, jež lze zkonstruovat, a v tvém případě nemusí hrát vůbec žádnou roli. Tj. zajišťovat inflační riziko indexací o CPI může být v konkrétním případě naprostým omylem. Musel bys za výslednou částku nakoupit přesný obsah koše, z něhož je CPI počítán. Potom bys navíc nezajišťoval jen změnu cen z důvodu zvýšení peněžní nabídky, ale jednoduše změnu cen statků obsažených v daném koši (v daném poměru).
Možná ti nějaký finanční poradce sestaví plán, abys dosáhnul svých vytoužených cílů a „zaručí se za něj“. (tj. bude tvrdit, že to je „jistota“) Předtím si ale zjisti, jestli někdo ručí za toho poradce ;-). V období 5 let už příliš jistot neexistuje a nějaké riziko budeš muset přijmout. Ale abys zjistil, kudy jít, musíš vědět, kam chceš jít. A to já nevím :-).
[2] Díky.
Tím jiným prostředkem směny také často bývá měna jiného státu relativně nezatížená inflací, tradičně americký dolar (bývalý Sovětský svaz, Latinská Amerika), dříve německá marka.
[3] Děkuji za odpověď - dozvěděl jsem se pro mě zásadní "bez rizika to nepůjde". Již se těším na další články ;-).
[1] Momentalne je levny zlato, i v tom je urcity riziko a cena kolisa, ale zlato posledni dobou jde v prumeru trvale nahoru.
Dobrý den.
Mám dotaz který nesouvisí s článkem, ale nikde jsme na Vás nenašel kontakt a tak se zeptám zde.
Zajímal by mě Váš názor (klidně i v samostatném článku) na osmihodinový pracovní den.
Z jednoho pohledu je to státní zásah do smlouvy dvou lidí a tím vypadá nepřijatelně.
Očekávám, že při Vašem pohledu na státní regulace ho odmítnete.
Pak by mě zajímalo, co zabrání návratu do Velké Británie 19. století s její bídou pro masy a bohatstvím pro podnikatele.
Možná se od té doby změnily nějaké okolnosti které jsem přehlédl.
Pokud ho přijmete, tak aspoň nějakou státní regulaci uznáváte a pak bych chtěl slyšet kde je ta hranice.
Sám v této a podobných otázkách váhám, a protože je můj pohled na svět blízký Vašemu, tak by mě Váš názor velmi zajímal.
Sám uvnitř se bojím, že absolutní liberalismus už byl tehdy vyzkoušen, a že příliš neobstál.
Ale tu hranici kam stát může a kam už ne se mi stále nedaří najít.
Díky
Nemluvím za Drugstara, ale pár odpovědí bych měl.:)
Osmihodinový pracovní týden - samosebou, že se zaměstnanec může dobrovolně rozhodnout na dohodu, která mu nevyhovuje, nepřistoupit. Nikdo ho nenutí. Ani hlad, jak by napsal socialista, protože zaměstnavatel je tlačen konkurencí, takže žádné vykořisťování neexistuje. Dohoda zaměstnavatelů také není možná, kartel vždy někdo ze zaměstnavatelů poruší. Ještě nikdy nevznikl kartel soukromých firem.
19.století Anglie - doporučuji srovnání třeba s Francií. V 16. století bylo např. ve Francii 30 milionů obyvatel a v Anglii 10 milionů. V 19. století bylo jak v Anglii, tak ve Francii 30 milionů obyvatel. Takže ta bída v Anglii je viditelná při srovnání s dnešní dobou. Prosperita průmyslové Anglie uživila 3x více lidí než feudální Francie. Pokud by stejná "bída" byla i ve Francii, tak má dnes Francie 3x více obyvatel než Anglie. Mají stejně.
Stát nikdy nemůže hospodařit efektivněji než firmy na svobodném trhu. Důvodem je nemožnost ekonomické kalkulace. NA monopolním trhu, což je bezpečnost (Policie a armáda), řešení sporů (soudy) apod. má stát monopol a tedy nemůže určit, co je efektivní a co již ne. Nadává se tomu ostrůvky socialismu. Stát se maximálně může přiblížit tržnímu stavu. Třeba platy zaměstnanců může poměřovat se srovnatelnými platy v soukromé sféře. Stít ale nemůže určit kvalitu a kvanitu služby. Např. nemůže stanovit efektivní množství soudců, policistů, protože neví, jaké množství bezpečnosti, rychlosti řešení sporů by na svobodném trhu spotřebitel poptával. Já to přirovnávám k automobilu - stát neví, jestli má "spotřebitelům" - daňovým poplatníkům "koupit" Ferrari nebo oktávku nebo trabanta. Nemá to jak zjistit.
Také je mylné pokládat liberalismus 19. století za absolutní liberalismus. Čistý liberalismus nikdy v praxi nebyl. Spousta regulací a zákazů stále byla - takže spíše než název "absolutní" je vhodnější používat prosazující se, ani převažující není vhodné, protože převažující nikdy nebyl.
[7] Já bych k tomuhle taky něco dodal.
Jeden odkaz:http://libinst.cz/stranka.php?id=39&highlight=Hayek
A druhý odkaz k situaci v Británii do poloviny 19. století:http://www.bastiat.kvalitne.cz/Cobden_liga.htm
Možná budete překvapen, ale značná část ono "utrpení dělníků" má naprosto jiné příčiny než "neregulovaný liberalismus." Třeba já bych se Británii cca do roku 1846 nerozpakoval označit za typický případ sociálního státu.
Více viz: Chudinské zákony v Anglii
[8] S odstavcem začínajícím "Stát nikdy" souhlasím.
S počtem obyvatel ve Francii trošku pohnul Napoleon, po něm byl dokonce jistou dobu úbytek obyvatel, ale uznávám, že to je asi o řád až dva jinde.
S prvním odstavcem ale nesouhlasím.
Příklad můžeme vidět v dnešní Číně.
Podnikatel má prostě lepší vyjednávací pozici a když se nepracuje tak on na tom sice tratí, ale pracující na tom tratí znatelně víc, hlavně pokud žije "z ruky do huby".
Ono se nakonec IMHO vždycky najde dost lidí ochotných pracovat za relativně nízkých podmínek a potom musejí snižovat své pracovní podmínky i ti ostatní, viz právě Čína.
Co se týče regulací, tak by mě zajímaly regulace přímo pracujících.
Třeba něco co by jim zakazovalo změnit zaměstnání nebo něco podobného.
Prostě něco co by je zásadně odlišovalo od dnešních pracujících.(něco jako nevolnictví)
Ale o ničem takovém nevím.
[9] Odkazy jsem si pročetl pouze do rekurzivní úrovně 1:)
V tom prvním jsem nenašel nic kromě povzdechu pana Hayeka, že historici byli vlastně socialisti, a že tím pádem jsou úplně vedle. Díval jsem se špatně?
Druhý odkaz už je mnohem zajímavější.
Obilný zákon značně připomíná jednotnou zemědělskou politiku EU a je stejně špatný.
Ale celý problém neřeší.
Když už tedy musely podniky propouštět (divné, copak byli dělníci jejich hlavní odbytiště?), tak podle teorie volného trhu snad měly vzniknout nové podniky a "vysát" nově propuštěnou pracovní sílu.
Spíš to potvrzuje moji teorii o tom, že podnikatel může propouštět a i když ho to bolí, tak má prostě lepší zásobu, aby chvilku přežil a za tu dobu mu zaměstnanci přilezou po kolenou, aby je vzal zpátky na ještě horší podmínky, než byly ty předchozí.
PS. Doufám, že tady snad nebudu obviněn z levičáctví, přátelé mi říkají, že jsem trochu moc pravičák, ale prostě jsem zvyklý dělat ďáblova advokáta.
[7]
[10]
Co se týče pracovního vztahu, jsem samozřejmě zastánce absolutní smluvní svobody, jako v jakémkoli jiném majetkoprávním vztahu. Na pracovním trhu funguje ekonomická soutěž úplně stejně jako všude jinde.
Co se týče "bohatých podnikatelů a bídy mas". Ta bídná masa by se bez těch podnikatelů měla ještě bídněji. Sám Marx říkal, že kapitalismus dal zrod "dělnické třídě" (bídná masa) - lidé byli schopni uživit více dětí, jejichž život však samozřejmě nebyl žádný luxus. Narozdíl od svých otců třeba již nežili ve vydlabaných norách, ale v chajdě.
Tak to je i v Číně. Pokud existuje velká nabídka nekvalifikované pracovní síly, má podnikatel "lepší pozici"? Jsou ti chudáci, kteří byli 50 let >>>násilím<<< drženi v chudobě >>>socialistickou<<< politikou, "vykořisťováni"? Jen proto, že jsou ochotni pracovat v pro nás nepředstavitelných podmínkách, aby se měli jen o kousek lépe než jejich rodiče? V podmínkách, v nichž pracovali naši praprapředci, jimž nikdo nic darovat nemohl? Kdo pomáhal Británii a Holandsku na úsvitu průmyslové revoluce? USA v jejich prvních staletích? Měli bychom bohatým brát a chudým dávat?
Ti chudáci se stěhují do špinavých aglomerací a pracují za pro nás směšné mzdy proto, že to považují za lepší alternativu, než živoření na rýžovém poli.
Je pravda, že pracovní vztahy jsou od počátku lidstva zatíženy nespočtem regulací, že otroctví (tj. násilná konfiskace pracovní síly) bylo považováno za božský zákon a že při úpadku feudalismu a příchodu kapitalismu bylo pracovní právo v setrvačnosti nakloněno spíše zaměstnavatelům. Dnes je tomu naopak.
Můj názor je ten, že by nemělo být nakloněno na žádnou stranu. Jediný způsob, jak toto zajistit, je absolutní smluvní svoboda (tj. pružný pracovní trh; i na takovém trhu samozřejmě existují jisté všeobecné zvyklosti, jejichž nedodržení některou ze stran by moudrým soudem mohlo být považováno za nepřípustné). Předtím se však člověk musí zbavit názoru, že lidské bytosti se rodí s "právem na jídlo, právem na oblečení, právem na příbytek, právem na dobrou práci, právem na děti, právem na pohodlný a šťastný život, právem na bohatství atd.", tj. s právy na konkrétní věci. Jinak řečeno je nutné přijmout odpovědnost za sebe sama a přesvědčení, že jediná práva, s nimiž se rodíte, jsou práva obecného (majetkového) charakteru: právo na svou vůli, své tělo, plody svého úsilí a svobodnou realizaci svého štěstí v rámci těchto práv. Že můžete jen tvořit nebo s někým směnit, někomu darovat, ale ne někomu brát, protože má více. Pokud svůj majetek získal v transakcích, jež nebyly uzavřeny za realizace násilí (vražda, fyzické násilí, krádež, podvod...) v případě jejich neprovedení, bude vaše donucení (odebrání majetku, přerozdělování, hrozba konfiskace) násilím, tj. zločinem.
Tento svět není ráj a lidé musí své jednání přizpůsobovat !svým! ekonomickým fundamentům. Lidé v rozvojových zemích je přizpůsobují jejich a my našim. Kdo chce, může zasvětit život jejich pomoci. Musí si však uvědomit, že pokroku, ekonomického rozvoje a civilizované společnosti se nedosáhne krádeží ve velkém rozsahu, tj. politikami přerozdělování a zvýhodňování té či oné strany. Ekonomický a civilizační rozvoj je důsledkem respektu k jedinci, majetkovým právům, dobrovolné smlouvě. Je záležitostí filozofie a hodnot, které musejí najít svůj odraz v praktické politice. A opakem této filozofie a hodnot je krádež, jakákoliv, i krádež pro "dobrý cíl" nebo krádež "dostatečně bohatému".
Jeden z nejomezenějších pohledů na bohatství je ten, že prospívá pouze jeho vlastníkovi. Bohatství získané produkcí v rámci dobrovolných směn a smluvních vztahů je zrcadlem obohacení ostatních. Ukazuje, čím jste ostatním přispěl, nikoliv kolik jste jim vzal.
[11] Tak sem pro Vás sepsal komentář, co byl delší jak 5000 znaků a ono mi to tu zmačkalo a zahodilo :-(
Takže to nechám na Profesoru Tomu Woodsovi (a doufám, že nemáte problémy s mluvenou angličtinou)
http://mises.org/multimedia/video/Woods/Woods7.wmv...
http://mises.org/multimedia/video/Woods/Woods8.wmv...
(a hlavně se podívejte na to první video - přibližně okoli 1 hodiny je tam vyvrácení té vaší teorie)
[7]
Jinak svět "absolutní liberalismus" (libertariánství) opravdu nikdy nepoznal. Tuhle bylo více svobody, tamhle bylo méně svobody. Z liberalismu se narodily USA a západní Evropa. Co libertariáni a minarchisté dnes označují za laissez-faire to však připomínalo vždy jen - více či méně - vzdáleně.
Projikovat sám sebe do 19. století a říkat si, jak to tehdy měl běžný člověk špatné, je zcestné. Před liberální revolucí to měl ještě mnohem horší. I běžní lidé si začali žít lépe než králové ještě nedávno. Tehdy se o těch běžných lidech také začalo poprvé více psát.
Do té doby jsou dějiny pouze dějinami privilegované politické reprezentace a intelektové elity. Tehdy platilo bohatý = politik (šlechtic), co krade. Teprve s liberální revolucí se pomalu začal prosazovat respekt k jedinci a k jeho majetkovým právům, rovnost v právu a před soudem. Prvně na papíře, postupně v praxi. A jen díky tomuto vývoji to dnes v Evropě, v USA a ostatních "západních zemích" nevypadá jako ve "třetím světě".
Jo kucka tahle diskuze je tu dost off-topic, tak se ji pokusíme uzavřít. Vhodnější články pro diskuze ať již o pracovním trhu či teorii liberalismu/minarchismu/libertariánství/anarchokapitalismu atd. přijdou, i když zřejmě ne extra brzy. Napsat přímo mně můžete kliknutím na můj nick, přijde mi to na mail. Ale spíš si schovejte náboje pod nějaký vhodný článek, třeba do té doby ještě spoustu věcí vymyslíte ;-). Díky za pochopení.
Děkuji všem za komentáře.
Problém s mluvenou angličtinou nemám a jdu přežvýkávat všechno co jste mi sem dali, ale ještě o mě uslyšíte:)
[10] No, já bych Vás zkusil navést k jinémnu ohodnocení celého vztahu. Nejde o spor zaměstnavatel a zaměstnanec a jejich vyjednávací "sílu". Základní myšlenka je, že trhu vládne spotřebitel. Pokud trh není regulován, tak vládne abolutně. A pokud chce zaměstnavatel na trhu v konkurenci přežít, tak musí vyhovět spotřebiteli, jinak se na něj spotřebitelé vykašlou, ti věrnost neznají:), a půjdou jinam. Pokud si tedy chce zaměstnavatel udržet kvalitní zaměstnance, tak se k nim musí nějak chovat. Nevím jak pro Vás, ale pro mne je pracovní prostředí dost důležitou hodnotou, takže pokud by se choval hůře než jeho konkurenti, tak změním práci. "Z ruky do huby prací" je spousta a třeba v Číně je hlad po dělnících se zkušenostmi.
clanek je vyborny a prinosny o tom netreba polemizovat, chybi mi tu ovsem jeden myslenkovy posun, ktery mnohe nasmeruje zase o kousek dale a lecos objasni.
-----------------
Jak víme, při zvýšení nabídky jakéhokoliv statku cena tohoto statku za jinak stejných podmínek klesne. Nejinak je tomu s penězi. Při zvýšení peněžní nabídky za jinak stejných podmínek klesne cena peněžní jednotky. Cena peněžní jednotky vyjádřená v ostatních statcích klesne. Směnné poměry v cenové matici klesnou, klesne kupní síla peněžní jednotky. Ceny statků v peněžním vyjádření tedy vzrostou. Vzroste „cenová hladina“.
Pokud by se hotovostní zůstatky všech subjektů v ekonomice přes noc zdvojnásobily, co by se stalo? Při dané kupní síle peněžní jednotky by najednou každý držel dvakrát více hotovosti. Každý by se jí chtěl zbavit. Každý by nakupoval, ať již v současnosti (spotřeba) nebo v budoucnosti (investice).
---------------------------------
zde si dovolim doplnit velmi podstatnou cast :
V pripade ze se penezni nabidka zdvojnasobi, tak se v urcitem casovem horizontu zdvojnasobi i ceny .
V pripade ze se penezni nabidka snizi na polovinu, tak ceny se Nikdy na polovinu nesnizi !
[18] Mýlíš se. Za jinak stejných podmínek a >>>pokud tomu nebude bráněno<<< ano.
V takovém případě jsou všichni nuceni snižovat ceny nebo odejít z trhu (zkrachovat). Pokud by se jednalo o svobodný trh, pohyby dolů probíhají stejným způsobem jako pohyby nahoru.
V analýze trhu se spoustou odborů a lobby organizací schopnými prosadit své zájmy >>>politickou<<< silou samozřejmě nemožnost přizpůsobení se cen směrem dolů povede k nedostatkům daného zboží (včetně práce, tj. k nezaměstnanosti).
Tvé tvrzení tedy potřebuje onen >dodatečný předpoklad<, že existuje >>>násilné<<< bránění cenovému mechanismu v jeho korektním fungování. Jinak budou před každým ležet pouze dvě alternativy: buď snížit cenu, nebo zkrachovat (resp. nemít práci a tedy nulový příjem).
[19]
myslim si, ze se nemylim -zkusme si to podrobne rozebrat:
Lide si to vcelku mylne (ale zcela logicky) predstavuji dle menove reformy, coz je zasadni chyba (bohuzel taky jsem tomuto klamu nekolik let podlehl )
Menova reforma je NASILNA premena meny, kdy napr z 1000kc udelam 10kc, tak se na prvni pohled jevi, ze objem penez klesl 100nasobne, ovsem ve skutecnosti se jen zmenila "hodnotova cislice" objem penez je porad stejny - dobre se to da pripodobnit na "obilne mene" : mam 60 zrnek obili = cene napr. jednoho rohliku - abych nemusel platit za jeden rohlik 60 zrnky, provedu reformu, ze 60zrnek = jednomu klasu.
V pripade ze se ma snizit objem penez, musim ty penize znicit(nebo jinak odebrat ze "systemu" ).
Jestli chce nekdo tvrdit, ze snizenim objemu penez na polovinu se na polovinu snizi i ceny, musel by dale obhajovat i tyto dusledky :
Jestlize spalim 1000 000 000 kc najdou se v republice lide, kteri o tu miliardu zbohatli (samozrejme svazek lidi )
Jestlize spolek nejbohatsich lidi sveta zakope na svych zahradach polovinu objemu vsech penez, tak po urcitem case se ceny snizi na polovinu, coz by defakto znamenalo, ze kdyz tito lide ty penize po tomto case vykopou budou 2x tak bohati -v danem case, kdy budou penize opet hnat do obehu .Coz by defakto znamenalo ohromny vliv na hospodarstvi .
PS: TOHLE CO JE NAPSANO VYSE, BY PLATILO JEN V PRIPADE UTOPICKE MYSLENKY KONSTATNTNIHO MNOZSTVI PENEZ, ktera je samozrejme nerealizovatelna a slouzi jen k teorii.
V realu trzniho mechanismu se snizenim objemu penez na polovinu ceny budou mirne snizovat ovsem jen do urcite miry 70-80% ceny puvodni (ted myslim vsechny ceny -ne urcite- vic nebo mene chtene )Jestli se ptate proc, tak prave diky trznimu mechanismu -konkurenci- substitutu penez -psychologickeho vlivu .
Tady si doslova protirecite "cim svobodnejsi trh bude, tim mene bude vazan na vliv snizeni objemu penez na polovinu a tim vyssi ceny zustanou"!!. I proto prece lide hledali komoditu ktera je vzacna -zlato - ovsem v dnesni dobe je tohleto davno prekonano lide jsou daleko vice osviceni , ale taky daleko vic drzeni narizenimi jako napr- prijimat statni menu.Prave v naprosto svobodnem trhu a i pri doslovne zlate mene .
Seberem polovinu zlata do sejfu co se stane ?
1Cena zlata pujde nahoru s tim jak pujde nahoru pujde nahoru i tezba zlata .
2V dnesni dobe pri zlate mene by byl ohromny nedostatek penez, jelikoz zlato je v drzbe maleho zlomku populace a tak by prichazely dalsi a dalsi substituty penez (akcie,dluhopisy,pohledavky,seky, stribro,drahe kameny ,platina,a dalsi levnejsi komodity)Rostl by i vymeny obchod, jelikoz bacove na horach by se prece kvuli tomu ze je nedostatek zlata (ktere zastupuje penize ) nepotento a tak by uzavirali dohody , vymeny ,platili by si ve stribre a je plno dalsich a dalsich moznosti .
Proto znovu opakuji to co plati pro zvetseni objemu penez neplati pro zmenseni objemu penez, jelikoz trh jde vzdy tou nejjednodussi cestou - jestlize je penez v obehu nadbytek a pribyva jich -je nejjednodussi pro trh prubezne zvysovani cen - v pripade ze jich ubyva, tak s velikosti ubytku se zveda mira hledani substitutu, jelikoz penize slouzi k co nejjednoduzsi smene zbozi a v pripade ze by ji neusnadnovaly, trh si najde adekvatni nahradu .
[20]
1. Nechápeš ani koncept peněžní nabídky. Žádné peníze nejsou "v oběhu". Všechny jsou součástí něčího hotovostního zůstatku. Nemusíš mluvit o žádném "zakopávání" nebo "schovávání do sejfu". "Penězi v oběhu" myslíš peněžní nabídku, tj. součet hotovostních zůstatků? Nebo celkové množství oběživa (bankovek a mincí)? Něco jiného?
2. Onen myšlenkový experiment o zvojnásobení hotovostních zůstatků ekonomických subjektů lze provést opačným směrem a jeho závěry budou mít stejnou logiku. Dolů to funguje úplně stejně. Kdyby hotovostní zůstatky všech subjektů klesly na polovinu, za jinak stejných podmínek by ceny klesly na polovinu.
3. Věnoval jsem celý odstavec, abych upozornil na to, že v reálu probíhá přizpůsobení cen změnám v peněžní nabídce jinak než v tomto myšlenkovém experimentu - postupně, netýká se všech statků stejnou měrou, není proporcionální změně v peněžní nabídce (ať již zvýšení či snížení), nemusí být výrazně časově korelované.
Tvé tvrzení o změně na "70 - 80% původní ceny" je nějaký ekonomický zákon? Ne. Ani teorie, ani praxe. Jestli chceš praxi ve vztahu snížení peněžní nabídky/změna v cenové hladině, dej si to úsilí a studuj trochu ekonomickou historii. Zatímco peněžní nabídka klesla od června 1929 do konce roku 1933 o 16% (na 84%), CPI ve stejném období klesnul o 23% (na 77% původní hodnoty)!!! Cenová hladina tedy klesla >více< než peněžní zásoba.
4. Ona trocha vzdělání v ekonomické historii by tě též zbavila přívlastku "utopická" u konstantní peněžní nabídky. Pokud chceš mluvit o "konstantnosti", musíš definovat časovou periodu, o níž hovoříš. V historii existují nezanedbatelné časové úseky, v nichž byla peněžní nabídka více než cokoliv jiného konstantní.
5. Nikde si neprotiřečím.
6. Požádal bych tě o dodržování pravidel diskuze, tj. o psaní s diakritikou (viz níže).
1. Nechápeš ani koncept peněžní nabídky. Žádné peníze nejsou "v oběhu". Všechny jsou součástí něčího hotovostního zůstatku. Nemusíš mluvit o žádném "zakopávání" nebo "schovávání do sejfu". "Penězi v oběhu" myslíš peněžní nabídku, tj. součet hotovostních zůstatků? Nebo celkové množství oběživa (bankovek a mincí)? Něco jiného?
---------------------------------------
Nerad někdy zbytečně rýpu :-), ale tady musim, jelikož jde jen o slovíčkaření . Takže peníze v oběhu neobíhají :-), obíhají jen americké dolary a německé marky dle tohoto článku http://www.megablog.cz/blog/drugstar/?showentry=514... .A ted vážně :-) myslím, že oba víme co tím bylo míněno a pro mnoho lidí je to srozumitelnější.
Peněžní nabídkou myslím likviditu t.j. vše o čem lidé vědí, že mužou hned převést na peníze(cenné papíry) + aktiva dlouhodobějšího charakteru (životní pojištění, termínované vklady atd.)
------------------------
3. Věnoval jsem celý odstavec, abych upozornil na to, že v reálu probíhá přizpůsobení cen změnám v peněžní nabídce jinak než v tomto myšlenkovém experimentu - postupně, netýká se všech statků stejnou měrou, není proporcionální změně v peněžní nabídce (ať již zvýšení či snížení), nemusí být výrazně časově korelované.
Tvé tvrzení o změně na "70 - 80% původní ceny" je nějaký ekonomický zákon? Ne. Ani teorie, ani praxe. Jestli chceš praxi ve vztahu snížení peněžní nabídky/změna v cenové hladině, dej si to úsilí a studuj trochu ekonomickou historii. Zatímco peněžní nabídka klesla od června 1929 do konce roku 1933 o 16% (na 84%), CPI ve stejném období klesnul o 23% (na 77% původní hodnoty)!!! Cenová hladina tedy klesla >více< než peněžní zásoba.
----------------------------
70%-80% neni žádný zákon, je to spíš psáno pro představu o tom, jak z poklesem cen (jen z důvodů snížení peněžní nabídky )se zvyšuje síla trhu v hledání dalších a dalších substitutů. Podle mých informací klesla likvidita mezi roky 1929-1932 o 32-42% (Friedman uvadi 33-38% ) Navíc lidé jsou nuceni přijímat státem tvořené bankovky ,začína New Deal (zákaz vývozu zlata a stříbra,nesmyslnosti ohledně dotací potravin,bavlny) a ty chceš právě k tomuto vztahovat ceny -přitom trh byl značně nuceně pokřivován, ale i zde platí co jsem řekl .
-----------------------------
4. Ona trocha vzdělání v ekonomické historii by tě též zbavila přívlastku "utopická" u konstantní peněžní nabídky. Pokud chceš mluvit o "konstantnosti", musíš definovat časovou periodu, o níž hovoříš. V historii existují nezanedbatelné časové úseky, v nichž byla peněžní nabídka více než cokoliv jiného konstantní.
-------------------------------------
Pokud chci mluvit o konstantnosti, nemusím definovat nic jiného než konstantu a konstatnta je neměnná.Nevím jestli ti dochazí vliv případné "teoretické" konstantnosti v peněžní nabídce! Konstantní nabídka = jistota tzn. jistota držby peněz, přesně to o čem mluvíš "člověk potřebuje nejistotu " jestliže by jsi mu dal jistotu v podobě konstantní peněžní nabídky, tak by ztratil důvod investovat do nejistých a rizikových druhů podnikání a investic.
To o čem mluviš ,je určítý (tu větší tu měnší) přírustek peněžní nabídky za danou časovou periodu.
[21] [21]
[22]
1. S tou peněžní nabídkou nejde jen o slovíčkaření, je důležité, abychom věděli, o čem se bavíme. Jde o stavovou veličinu a už vím, že "penězi v oběhu" jsi myslel peněžní nabídku (zásobu). Osobně se termínu "peníze v oběhu" snažím důsledně vyhýbat (a v tebou odkazovaném článku zřejmě jde o citaci někoho jiného), protože tím může být označována část peněžní nabídky, která je z nějakého důvodu převážně užívána v transakcích.
To byla též pointa mé narážky. Pokud by se v tebou popisovaném případě ti nejbohatší pomátli, zlikvidovali všechna svá aktiva a takto získanou hotovost uložili do trezoru, >nedošlo ke snížení peněžní nabídky<, nýbrž ke zvýšení poptávky po penězích (reálných hotovostních zůstatcích). Tyto peníze by tedy "nebyly v oběhu", ale byly by součástí peněžní nabídky (protože jsou stále drženy jako něčí hotovostní zůstatek, pouze je jejich majitel nehodlá směňovat za něco jiného). Definovat část peněžní nabídky, která je "v oběhu" a "mimo oběh" tak lze pouze čistě arbitrárně, kdy určíš, jak dlouho a v jaké výši by někdo měl držet >konkrétní< peněžní jednotky ve svém hotovostním zůstatku, aby byly "mimo oběh".
2. "70%-80% neni žádný zákon, je to spíš psáno pro představu o tom, jak z poklesem cen (jen z důvodů snížení peněžní nabídky )se zvyšuje síla trhu v hledání dalších a dalších substitutů."
No jo, ale ten myšlenkový experiment o poklesu peněžní nabídky na polovinu se děje >za jinak stejných podmínek<. Pokud začneš mluvit o tom, že trh si "začne hledat substituty" za snížení nabídky určitého prostředku směny, říkáš jen to, že (celková) peněžní nabídka se opět začne zvyšovat. To je pak jasné, že výsledek takové situace bude jiný.
Šlo opravdu o myšlenkový experiment nutný k ilustraci prezentovaných závěrů, nikoliv o empirickou studii. V reálu vždy působí řada kauzálních faktorů, o jejichž síle je vždy možno debatovat do nekonečna.
3. Díky za psaní česky ;-).
[22]
Ještě k té terminologii: "peníze mimo oběh" je tak občas používáno pro část peněžní nabídky, která z určitého důvodu není používána v transakcích. Tato situace nastávala v bimetalických systémech, kdy vláda stanovila pevný směnný poměr mezi dvěma peněžními komoditami (zpravidla zlato a stříbro), čímž efektivně zafixovala (stanovila) jejich vzájemnou cenu. Ekonomické fundamenty (poptávky/nabídka po jednolivých kovech) se samozřejmě s postupem času měnily a tím i jejich přirozený (tržní) směnný poměr. Jeden peněžní kov tak byl podhodnocen a druhý nadhodnocen. V transakcích se pochopitelně běžně používal ten nadhodnocený a podhodnocený kov se "vytrácel z oběhu", ačkoliv stále byl součástí peněžní nabídky. Tento fenomén se nazývá "Greshamův zákon".
(příklad: vláda stanoví, že 1 unce zlata = 4 unce stříbra; po určitém čase je tržní cena jedné unce zlata 2 unce stříbra - stříbro posílilo a vzhledem k nařízení je podhodnocené; rohlík stojí 1 unci zlata, dle nařízení tedy také 4 unce stříbra; nikdo nebude chtít platit stříbrem, protože reálná cena rohlíku ve stříbře je nyní 2, nikoliv 4 unce; stříbro se tak začne "vytrácet z oběhu", ale zůstane součástí peněžní nabídky)