Bankovnictví svobodného trhu - efektivní, stabilní, nezničitelné

V běžných učebnicích bankovnictví, a ještě spíše v učebnicích centrálního bankovnictví (viz například Centrální bankovnictví od profesora Revendy) většinou najdeme popis současného bankovního systému s krátkým odkazem na tzv. svobodné bankovnictví a zmínkou, že to fungovalo pouze několik let ve Skotsku a vlastně to příliš nefungovalo.

Také tam najdeme popsán vývoj bankovního a finančního systému v posledních desetiletích, který se vyznačuje „liberalizací“, která podle některých autorů v sobě nese zárodek nestability. Bystří čtenáři mého blogu již asi pochopili, že můj pohled na svět je čistě libertariánský, takže teď asi čekají oheň a plameny na adresu těchto autorů a jejich tvrzení.

Ale co se nestane – budu s nimi víceméně souhlasit. Tato „liberalizace“ je totiž stavěna na základě, který je zásadně antiliberální. Tím antiliberálním základem jsou vynucené peníze a finanční systém, který je doprovází. A pokud budete stavět liberální stavbu na antiliberálních základech, jednou se vám zhroutí. Jako když necháte přílišnou volnost nevycvičené šelmě.

Současný bankovní systém je výsledkem staletí pronikání státu do měnové oblasti. Samotné vlády nakonec musely uznat destruktivnost, kterou jejich přítomnost ve finančním systému působí, a z centrálních bank - původně založených pro pomoc při financování vládních výdajů a dodávání likvidity soukromým bankám, jež začaly fungovat na principu částečných rezerv –  se postupně staly formálně nezávislé instituce, které mají „pečovat o stabilní měnu a cenovou hladinu“.

O tom, jak by měl fungovat bankovní systém svobodného trhu, nebo alespoň finanční systém bez přítomnosti státu, má dnes málokdo korektní představu. Lidé si tolik zvykli naslouchat představitelům státu a centrální banky o měnových otázkách, že proti svobodnému bankovnictví dokážou vyjmenovat spoustu důvodů. Jejich představa svobodného bankovnictví je mylná a většinou nejdou k samému jádru, tedy vynuceným penězům. Mají pocit, že by zavládl bezprecedentní chaos, protože peníze jsou něco speciálního a potřebují péči státu. Tyto nevědomé dnes s radostí vyvedu z omylu.

Už jsem popisoval jinde, že na svobodném trhu se v důsledku potřeby efektivní směny jedna nebo více komodit začne používat jako prostředek směny – drtivá většina poptávky po takové komoditě tedy sestává z poptávky po jejím použití jako prostředku směny k získání něčeho, co pro daného účastníka ekonomické spolupráce bude opravdu užitečné a co přímo povede k uspokojení některého z jeho cílů.

Peněžní komodita na svobodném trhu má stejnou podstatu jako všechny ostatní statky a platí pro ní naprosto stejné ekonomické závěry. Specifikum spočívá pouze v tom, že všechny směnné poměry mezi statky na trhu jsou vyjadřovány v jednotkách této komodity, protože je dobrovolně přijímána účastníky ekonomické spolupráce v každé transakci. Směnné poměry mezi ostatními statky samozřejmě stále existují, všechny jsou však vyjadřovány jen k peněžní komoditě. Pokud se kilo hrušek obchoduje za jednu unci zlata a kilo jablek za dvě unce zlata, směnný poměr mezi jablky a hruškami je kilo jablek za dvě kila hrušek.

Peněžní komodita, která začne být dlouhodobě používaná, se vždy vyznačuje několika charakteristickými vlastnostmi – relativní vzácností vzhledem k většině ostatních obchodovaných statků (těžko by lidé přijímali například běžný kámen, protože kupní síla běžného kamene by byla zatraceně nízká), snadnou dělitelností – aby byla schopna vyjádřit bezpočet relativních směnných poměrů – a samozřejmě trvanlivostí, aby se vám nezkazila.

Pro funkci peněžní komodity se po staletích nevědomého výběru společenské evoluce ukázaly být nejvhodnější ušlechtilé vzácné kovy – zlato a stříbro. Jsou pro tuto funkci až podezřele vhodné, člověk má tendenci si myslet, že jejich existence nemůže být náhoda. Avšak funkci peněžní komodity plnilo kdeco – tabák, dobytek, vyšívaná látka, velké valouny, mušle.

V každé civilizovanější společnosti to však nakonec začaly být ty nádherné vzácné kovy, které jsou i dnes stále symbolem ušlechtilosti a bohatství. Svobodný trh vždy udržuje dostatečné množství peněžní komodity pro provádění všech transakcí a pro menší transakce se používala například měď. Mezi samotnými peněžními komoditami samozřejmě existují přirozené směnné poměry na základě poptávky a nabídky.

Brzy vznikla specializovaná úložiště peněžních komodit, kde jste si své zlato a stříbro mohli uschovat. Dostali jste potvrzení, že jej tam máte a místo samotného zlata a stříbra začala mezi lidmi obíhat tato potvrzení, která nejsou ničím jiným než skladními listy. Stejně jako je akcie nárok na část vlastního majetku podniku, bankovka byla nárokem na vlastní uschované zlato či stříbro.

Také jste své zlato a stříbro mohli bankovnímu domu přenechat na nějaký čas do užívání, za což jste samozřejmě chtěli inkasovat úrok jakožto platbu za službu. Banka tedy musela svěřené prostředky nějak rentabilně investovat, aby vám na konci termínového kontraktu mohla vyplatit požadovaný úrok.

Bankéři však začali podvádět. Věděli, že lidé si nepřijdou najednou vybrat všechno své uschované zlato – vklady na viděnou na základě svých skladních listů – a začali do oběhu pouštět poukázky na neexistující zlato. Část držitelů bankovek tedy měla v ruce nárok na majetek, který ve skutečnosti neexistoval. V každém kvalitním právním systému je toto implicitní krádež neboli podvod.

Na svobodném trhu, kde jsou všechny útoky na majetek zapovězeny jako nelegální, by tedy banky musely udržovat stoprocentní krytí vkladů na viděnou. Je naprosto irelevantní, zda si banka dokáže zkonstruovat nějaký „spolehlivý“ statistický model o tom, jak si lidé chodí vybírat vklady a podle něho „řídit“ množství falešných bankovek. Vydání potvrzení na neexistující majetek, který někdo přijímá pod podmínkou, že se jedná o potvrzení na existující majetek, je prostě podvod.

Smutnou kapitolou historie se tak stalo povolení bankám fungovat na principu částečných rezerv a následné problémy bankovního sektoru. Bankám se jako jediným podnikům v ekonomice dostalo privilegia moci beztrestně nedostát svým splatným závazkům. Každá banka, která vydala více bankovek, než kolik měla vkladů peněžní komodity splatných na viděnou, tak splňovala definici zbankrotovaného podniku, který není schopen dostát splatným závazkům. Sice přesně nevěděla, kdy jim nebude schopna dostát, avšak to plyne ze samotné podstaty vkladu na viděnou, který si vkladatel dle uzavřené smlouvy má právo vybrat kdykoliv.

Bankovní podvod byl tedy s plnou pompou legalizován a od té chvíle začaly velké problémy soukromého bankovnictví. Je těžké odolat vydávání falešných peněz a nemožné, pokud na to máte zákonné povolení. Najednou zde byl o důvod navíc pro vznik centrální banky – banky, která by byla opředena neporazitelnou aurou státu a mohla kdykoliv soukromým bankám půjčit nebo se za ně zaručit v případě problémů. Centrální banka USA tak vznikla v roce 1913 též jako výsledek lobby vlivných soukromých bankéřů – J.P. Morgan, Rockefeller, Kuhn Loeb.

Od té doby trpí USA nepřetržitým růstem cen (s  mírným poklesem během let Velké deprese v důsledku úvěrové kontrakce) a celý svět se zmítá ve zmatení kolem finančního systému. Všechny „vyspělé“ státy zrušily postupně veškerou směnitelnost za zlato a od té chvíle na světě existují různé měny, jejichž vzájemné kurzy jsou určovány inflačními politikami centrálních bank. (Dokud byly bankovky různých států pouze názvem pro určitou hmotnost zlata, jejich směnné poměry byly jasné z definice). Jsou konstruovány „sofistikované“ matematické modely, jak by centrální banka měla řídit peněžní nabídku. Centrální banka však nemá žádný způsob, jak zjistit přirozenou úrokovou míru, jež by se ustavila na svobodném trhu. Stejně jako socialismus nemá možnost, jak určit korektní cenu při neexistenci trhů.

Svobodné bankovnictví nikde nezačalo pořádně fungovat nikoliv proto, že by bylo nefunkční samo o sobě. Bylo by pravděpodobně mnohem efektivnější, stabilnější a nezničitelnější než jakýkoliv jiný systém. Nikde však se nevyvinul dostatečně efektivní právní systém, který by ochránil měnový systém před infiltrací vládou a státem. Dokonce i v USA, které se staly na počátku své historie symbolem občanské svobody, a v jejichž ústavě stojí, že vláda nemůže vydávat peníze a stanovit zákonným platidlem něco jiného než zlato a stříbro*, se vládě postupně podařilo sebrat lidem jejich peníze a vnutit jim své papírové nic.

Vím, že některým lidem může idea zlatého standardu nebo jiného smysluplného komoditního krytí bankovek a ostatních peněžních nároků (elektronických peněz) připadat „zpátečnická“, „překonaná“, „primitivní“, „zbytečná“ a „omezující“. Sám jsem mezi ně patřil. Nyní je však pro mne zlatý standard nedostižným ideálem a symbolem civilizované společnosti, jejíž hodnoty lze shrnout do třech slov: svoboda, vlastnictví, mír. Pro jeho obnovu je však potřeba dostatečná znalost kvalitní ekonomie a měnových otázek veřejností. Jinak se lidé vždy nechají vládou obelhat, že přítomnost státu v měnovém systému je nutná a nevyhnutelná a že by měli nechat odborníky z centrálních bank, aby se starali o jejich „blaho“.

*Článek první, sekce deset Ústavy USA – Moc odepřená státům: No state shall coin money; make any thing but gold and silver coin a tender in payment of debts;

- Jak vidíme, ústava je dobrá a není třeba extra inteligence k závěru, že celý finanční systém USA je už pěkných pár desítek let v rozporu s ústavou a popravdě je to možná největší z důvodů obrovského nárůstu moci státu v USA. To, že Nejvyšší soud dokonce mohl v roce 1934 úplně zakázat vlastnění zlata, je největším selháním právního systému USA v jejich dějinách a důsledky tohoto těsného rozhodnutí 5 – 4 neseme všichni, i když nejvíce samozřejmě američtí občané.