Podvod peněžní mánie
Byl to vyčerpávající podzim roku 2007, s pokračujícími otřesy z trhu s nemovitostmi, ropou rekordně vysoko, dolarem rekordně nízko a rostoucí cenou zlata jako zlověstnou známkou potíží před námi. Podnikatelské podmínky se dramaticky zhoršily.
Cena zlata odráží všeobecný trend: CPI a PPI rostou tempem, které je srovnatelné s jejich růstem v polovině a na konci 70. let. A jestli se opravdu chcete leknout, podívejte se na vládní výdaje a dluh. Jsou neskutečné: 8,2 biliónů dolarů v dluhu, z toho téměř 5 biliónů drženo veřejností jako investice.
Ale počkat! Jednoho dne v listopadu akciový trh vzlétnul a obchodníci propukli v hlučné veselí. Bouřkové mraky se rozplynuly a vyšlo slunce. Co se stalo? Žádná fundamentální data se nezměnila. Žádné novinky, žádná nová čísla. Pouze několik slov viceprezidenta Centrální banky, pronesená kolem kulatého stolu na zasedání Rady pro mezinárodní vztahy.
Řekl, že FED bude následovat „flexibilní a pragmatickou politiku“ a „jednat, jak je třeba“.
No ne! Jak vidno, toto byl signál trhům, obávajících se o svou budoucnost, bylo to interpretováno jako záruka ke snížení úrokových měr a zaplavení ekonomiky penězi.
Zeptejme se: Proč by toto mělo někoho učinit optimistickým? Řekněme, že hrajete Monopoly a jeden hráč navrhne zdvojnásobit dostupné peníze pro každého. Každému by byl zřejmý ten problém. Kdyby se ceny na tabuli mohly změnit, zdvojnásobily by se. Protože se měnit nemůžou, hra by pouze trvala dvakrát déle než předtím. Mezitím by hráči začali být více bezstarostní ohledně svých investic do domů a hotelů. Hráče by to ve skutečnosti neudělalo bohatšími. Vytvořilo by to pouze dočasné zdání bohatství.
Ona analogie není přesná, ale pointa by měla být zřejmá. Papírové peníze nejsou bohatství. Bohatství vzniká obchodem, investicemi, akumulací kapitálu. Peníze jsou pouze prostředkem napomáhajícím tvorbě bohatství, ale nejsou samy bohatstvím.
Tak co dobrého tedy nové peníze dělají? Z pohledu Wall Streetu zabrání recesi. Ale co když je recese potřeba? Co když je pokles podnikání to, po čem volají fundamentální data? V tom případě nové peníze vytváří pozitivní škodu tím, že zabraňují korekci a pouze přidávají případným problémům, jimž všichni musíme čelit. Není zásluhou dopovat drogově závislého dokud z něj nezbude mrtvola a není dobré dopovat ekonomiku dokud nenarazí do zdi.
Ale neměli bychom něco dělat s nedostatkem úvěru (likvidity)?. Ano, měli, a to následující: Nechme ho proběhnout. Konec konců, nedostatek likvidity není něco přirozeného. Je to odpověď na ekonomický růst, který není ospravedlněn fundamentálními podmínkami. Jak k tomu dojde? Součástí strukturální dynamiky svobodného trhu není to, že najednou nastoupí cestu iracionální hojnosti bez jakéhokoliv důvodu. Špatné investice do určitých projektů na náklady ostatních vznikají na základě úvěrové expanze nad rámec její přirozené míry.
S dostatečnou jistotou se můžeme podívat na úroveň peněžní nabídky a vidět ten zběsilý běh do současné krize. Problém začíná v roce 2001 náhlou a šokující tvorbou peněz. Mezi lety 2001 a 2006 vznikly téměř 2 biliony umělých peněz, které FED napumpoval do ekonomiky prostřednictvím úvěrových trhů, z nichž většina skončila v nemovitostech a ostatních sektorech. Takto byla vytvořena falešná prosperita, přesně jak Albert L. Hahn popisoval v svém díle Ekonomika iluze.
Je to ještě jasnější, pokud se podíváte na změny v nabídce peněz během posledních 25 let.
Zde vidíme fyzický důkaz dolarové záplavy po roce 2001. Graf zobrazuje něco, co se zdá být abstrakcí, ovšem důkaz jejích důsledků je příliš skutečný. Vytváří strukturu ekonomického chování, která je v rozporu s běžnou realitou svobodného trhu, přehlíží ji. Děláme si ze sebe srandu, pokud se domníváme, že toto nebude mít důsledky.
Bližší pohled na procentuální meziroční změnu nám odhalí 20% nárůst v roce 2001 a 10% během následujících tří let. Po krátkém zklidnění v roce 2005 se míra tvorby peněz opět odrazila a nyní dosahuje 13% meziročně.
Tak proč se Wall Street veselí? Hledí snad investoři pouze na další úvěrovou dotaci? Smutná pravda je ano, to je přesně to, co finanční trhy chtějí. Nemělo by nás to překvapovat. Rozmařilý a zpitý syn možná ruinuje svůj život, ale poslední, co si přeje, je konec přístupu ke kreditním kartám svých rodičů.
Pokud by FED byl odpovědný a moudrý, řekl by ne na další poptávku pro vytvoření peněz. Samozřejmě by to znamenalo jít proti samému důvodu jeho existence. Byl založen federální vládou, aby vytvářel nové peníze na financování první světové války a ochránil banky před rizikem nadměrného půjčování. Vláda miluje tento přístup, protože odpadá nutnost zdaňovat občany přímo. Daně lidi rozčilují. Tvorba peněz ničí bohatství mnohem nekalejší a nepřístupnější cestou. Snižuje kupní sílu a pokradmu obírá lidi o jejich úspory, i když vytváří falešný pocit prosperity.
A tak vidíme, že úvěrová expanze je jedna velká lež a FED je ten, kdo ji umožňuje. Samozřejmě byl založen přesně za tímto účelem. Stejně tak přetrvává všeobecný názor, že hlavní prací FEDu je udržovat nízkou inflaci a stabilní ekonomiku. A přitom právě FED je zdrojem inflace a nestability – připraven otevřít stavidla záplavě, když se nahromadí politický tlak, když se banky dostanou do potíží, když stát potřebuje půjčit nebo když největší podniky žádají úvěr.
Nafouknou nové peníze ekonomiku? Ano, můžou, ale pouze dočasně. Přijde bod, kdy bez ohledu na to, kolik nových peněz FED vytvoří, je nikdo nebude chtít. Už se to stalo: v roce 1930 a následujících. FED se snažil zvyšovat peněžní nabídku, ale bez významu. Mohlo by se to stát znovu.
Chtěl bych vidět toto: Aby FED zastavil své kohoutky a nechal ekonomiku dopadnout na samá kolena. Nechat korekci proběhnout a nechat zisky a mzdy v nafouknutých sektorech spadnout na svou přirozenou úroveň. Poté bychom mohli dokonce zbavit FED jeho moci a ustavit svobodný měnový systém.
K tomu by se samozřejmě musely společnosti vzdát svých krátkodobých zájmů ve prospěch dlouhodobých zájmů pro každého. A to je právě to, o čem je správné ekonomické myšlení.
Autorem článku je Llewellyn H. Rockwell, Jr., prezident Ludwig von Mises Institute
Zajímavý blog, zajímavý článek... ale musím s ním nesouhlasit a to hned v několika bodech:
>> CPI a PPI rostou tempem, které je srovnatelné s jejich růstem v polovině a na konci 70. let.
CPI v polovině a na konci 70. let dosahovala úrovně 6 - 12 % ročně. Dnes je inflace v USA na úrovni 3 - 3,5 %. To je jen těžko srovnatelné...
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Inflationrate1914-2006.gif...
>> A jestli se opravdu chcete leknout, podívejte se na vládní výdaje a dluh. Jsou neskutečné: 8,2 biliónů dolarů v dluhu.
Ještě v polovině 90. let byl dluh vyšší, než je v současnosti (byť jen o malinko) - kdo se leknout chtěl, ten už se lekl dávno. Samozřejmě, nominálně je to nejvyšší dluh v historii, ale taková informace moc vypovídající není.
Graf dluhu k HDP: http://zfacts.com/p/318.html
>> Problém začíná v roce 2001 náhlou...
To už bychom rovnou mohli tvrdit, že problém začal Greenspan už v roce 1987, který svým zásahem odstartoval největší spanilou jízdu akciových indexů v historii a ustavil precedent, že v případě problémů FED poskytuje trhům dodatečnou likviditu. Nárůst MS po roce 2001 není v tomto pohledu nijak zvláštní, jen pokračuje v nastoleném trendu...
To by však druhý graf musel zobrazovat relativní (nikoli absolutní) přírůstky nabídky peněz, ale to už by nevypadal tak děsivě...
>> Už se to stalo: v roce 1930 a následujících. FED se snažil zvyšovat peněžní nabídku, ale bez významu.
Pokud vím, tak FED v reakci na pád burzy dosti dramaticky zvedl úrokové sazby (tedy opačná reakce, než jakou činí na stejný problém dnes) a mnozí ekonomové soudí (mezi nimi M. Friedman), že tím jen situaci zhoršil.
Možná, že v dalších letech tento krok přehodnotil, ale tak trochu s křížkem po funuse --- nějaké snížení úrokových sazeb Vám nepomůže, když peněžní zásoba klesá o desítky procent v důsledku kolapsu bankovního systému, kterému FED (navzdory tomu, že to byla jeho hlavní úloha) již nedokázal zabránit.
I Bernanke uznal, že FED to tehdy pohnojil:
"Let me end my talk by abusing slightly my status as an official representative of the Federal Reserve. I would like to say to Milton [Friemdan] and Anna: Regarding the Great Depression. You're right, we did it. We're very sorry. But thanks to you, we won't do it again."
Výchozí podmínky v r. 1930 a dnes jsou úplně odlišné a je blbost je srovnávat.
Dnes nezažívají banky systémový kolaps a s trochou rozumu je FED ani do takové situace nenechá zajít:
http://bp0.blogger.com/_otfwl2zc6Qc/RzGk5q6PFMI/AAAAAAAACto/EiFkuI8vhJo/s1600-h/banksfail.bmp...
http://mjperry.blogspot.com/2007/11/fdic-data-suggests-that-banks-are-in.html...
Děkuji za konstruktivní komentář. Ospravedlňovat řádově bilionový vládní dluh tím, že už někdy byl větší, nepovažuji za příliš rozumné. Problém nezačal ani v roce 2001, ani Greenspan v roce 1987, ale zavedením kombinace vynucených peněz a centrální banky (nutno podotknout, že tato kombinace je lepší než vynucené peníze bez centrální banky, pokud tuto banku přímo nekontroluje vláda). Srovnávat situaci v roce 1930 a dnešní není blbost, příčina krize je stále stejná – je jím manipulace úrokových sazeb centrální bankou a přílišná úvěrová expanze v případě, že tyto sazby nižší než přirozená úroková míra, která by se ustavila na svobodném trhu interakcí všech jeho účastníků. Podmínky jsou rozdílné pouze v tom, že tehdy oficiálně fungoval „Standard zlaté devizy“, kdy se USA zavazovaly směňovat dolary za zlato, Velká Británie se zavazovala směňovat libry za dolary a zlaté pruty (velké kusy zlata, které většině občanů znemožnily požadovat tuto směnu, a ostatní evropské státy se zavazovaly směnovat své měny za libry). Vzhledem k tomu, že FED od svého založení v roce 1913 nepřetřžitě prováděl inflaci (tedy zvyšoval peněžní nabídku tiskem papírových dolarů, za nimiž ve skutečnosti žádné zlato nestálo, takže vydával falešné poukázky), v červnu 1929 existovalo 71,8 miliard dolarových nároků na zlato a pouze 3 miliardy dolarů zlatých rezerv. Ve chvíli, kdy se investiční projekty, umožněné levnými falešnými penězi ukázaly být nerentabilní – jejich produkty nemohly být nakoupeny v dostatečné míře, protože papírové peníze nevytvořily bohatství a neexistvala dostatečná kupní síla – vznikl nedostatek likvidity a lidé si začali uvědomovat, že v ruce drží bezcenné papírky (z 96%) a chtěli si vybrat své zlato, takže kolaboval celý bankovní systém. Vláda si tehdy ještě nemohla dovolit zrušit veškerou směnitelnost za zlato a ještě zvýšit peněžní nabídku, což by krizi pro danou chvíli zmírnilo, s tím s vámi i Miltonem Friedmanem souhlasím. Příčina současné krize je úplně stejná – investování přebytečné likvidity do projektů, které se později ukážou nerentabilní, musejí být likvidovány a negenerují dostatečné peněžní toky ke splácení úvěrů, takže banky pociťují nedostatek likvidity a FED snižuje své úrokové míry a opět zvyšuje dostupnou likviditu. Jedná se o začarovný kruh, protože tyto špatné investice tak nemohou být zlikvidovány a ignorují tak ekonomickou realitu. V USA navíc hraje roli fakt existence agentry sekuritizující hypoteční úvěry, za níž ručí vláda (Ginnie Mae) a investoři jsou tak ještě méně obezřetní při nakupování dluhopisů z těchto sekuritizací. Na svobodném trhu, kde by banky musely fungovat jako úložiště peněžní komodity (pravděpodobně zlata a stříbra či ostatních) a udržovat stoprocentní krytí, protože by v kvalitním právním systému nemohly půjčovat majetek vkladatelů bez jejich svolení a vydávat falešné poukázky, za nimiž žádný majetek není, by k těmto krizím nemohlo dojít. Pokud dochází k hroucení finančních trhů, buď pro to existují jasné důvody na základě fundamentálních dat, nebo je odpovědná inflace peněžní nabídky. Pro podrobnosti vás odkazuji na předchozí adresu mého blogu: http://www.megablog.cz/blog/drugstar/?...
Očividně se shodneme na tom, že za krizí 1930 stojí selhání vlády, nikoli selhání trhu :-)
Ale zatímco vy považujete za příčinu "manipulace úrokových sazeb centrální bankou", já bych řekl, že příčinou byla _NESPRÁVNÁ_ manipulace úrokových sazeb (krom dalších X faktorů, které nasčítány měly devastující účinek)
Moc FEDu bych nepřeceňoval, dokáže možná recesi pomoci nebo ji mírně zmírnit, ale jeho vliv je spíš psychologický než reálný - stačí se podivat, jak moc hýbe konání fedu se sazbou 10letých vládních dluhopisů (prakticky vůbec).
Očividně jste zastáncem plnohodnotných peněz :-) Asi ani na tom se neshodneme. Výši krytí přirovnejme k ceně pojištění... čím vyšší je krytí, tím menší je riziko systémového kolapsu, ale tím vyšší je také cena, kterou za to platíme (v podobě ušlých příležitostí).
Vyslovuji hypotézu, že existuje optimální úroveň krytí peněz a tato úroveň je závislá na technologických faktorech.
Není to samotná nízká úroveň krytí, která může způsobit kolaps systému; ale pokles důvěry v tento systém (a jsme opět u psychologické úlohy FEDu). Ve chvíli, kdy se vám podaří vyřešit jeho hlavní slabinu (aneb "Jak zabránit hyperinflaci" --- což se mu při inflaci 3 % očividně daří), pak systém nekrytých peněz může fungovat úplně stejně dobře. Ani zlato nemá žádnou objektivní hodnotu - nikdo vám nezaručí, že nezažije také "krizi důvěry" a jeho hodnota skokově nepoklesne... celé je to založeno jen na zkušenosti (nikdy se tak nestalo).
Pokud stejná zkušenost ("nikdy/hodně dlouho se tak nestalo") bude spojena i s nekrytými penězi,nejsou obrázky mrtvých prezidentů o nic horší způsob placení než zlato.
Oproti zlatu mají i své výhody (např. jejich nabídka není závislá na aktuálních geologických objevech; nemůže dojít k deflaci kvůli poklesu těžby...)
Šlo mi pouze o to poukázat na fakt, že článek je zbytečně alarmující a navíc používá buď nesprávná čísla nebo se správnými čísly nesprávně zachází.
Píše: "Stejně tak přetrvává všeobecný názor, že hlavní prací FEDu je udržovat nízkou inflaci a stabilní ekonomiku. A přitom právě FED je zdrojem inflace a nestability"
Přitom inflace skutečně nízká je a variabilita růstu HDP dlouhodobě vytrvale klesá a je blízko svým minimálním hodnotám v celé historii jeho měření!
Nebo si přečtěte odstavec: "Zde vidíme fyzický důkaz dolarové záplavy po roce 2001. (...)"
Pak se podívejte na ten samý graf vyjádřený ne absolutně, ale relativně - tedy jako procentní přírůstky ze základu údaje z minulého měsíce za posledních 50 let:
http://rejpal.xf.cz/img/mzm.gif...
(doufám, že na použití relativních oproti absolutním přírůstkům se shodneme -- má-li graf vypovídat o "dolarové záplavě po roce 2001")
Já vidím prakticky stabilní růst po celé obdbobí, žádnou záplavu po roce 2001... potíž je v tom, že záplavu autor bere za dokázanou a z tohoto předpokladu odvozuje další svá tvrzení.
Má-li toto (viz graf) být příčina nějakého dramatického pádu, proč by měla nastat až nyní, když stejný růst trvá již minimálně 50 let? A na druhou stranu, pokud tato praxe nezpůsobila po celých 50 let žádný dramatický pád, proč ji měnit a riskovat, že nový systém fungovat nebude?
Autor píše o škodách (říkejme nákladech) současného systému, ale nepíše o nákladech, který by přinesl systém bez FEDu - ani o nákladech systému stoprocentního krytí - protože každý z nich přináší nenulové náklady a to je třeba si uvědomit, chceme-li navrhovat něco tak drastického jako je změna měnového systému, který funguje.
Díky za komentář. Moc FEDu bych nepodceňoval právě z toho důvodu, že nemá způsob, jak zjistit SPRÁVNOU úrokovou míru, tedy takovou, jaká by se ustavila na svobodném trhu na základě časových preferencí všech jeho účastníků. V samém centru ekonomiky sedí plánovací komise centrální banky – teď neříkám, že se nejedná o špičkové odborníky, ale žádná plánovací komise nemůže nahradit všechny účastníky trhu. Teorie „ušlých příležitostí“ z plného krytí peněžních nároků peněžní komoditou je absolutně scestná. Peníze vytvořené z ničeho, které existují nad přirozenou míru úspor, sice zpočátku vytvoří nové investice, jenže tyto investice nebudou rentabilní – jejich produkty nebudou moci být dostatečně nakoupeny, protože nové peníze dlouhodobě pouze zředí kupní sílu peněžní jednotky, nevytvoří bohatství. Tyto investice tedy musejí být likvidovány a dochází k recesi. Trh se jednoduše nenechá oklamat falešnými penězi. Je to stejná situace, jako když socialistická plánovací komise neodhadne míru, v jaké by měla rozvíjet konkrétní odvětví – něčeho je potom příliš, něčeho málo. Dle mého názoru je současný systém – kdy jsou peníze pouze symbolickými jednotkami bez jakékoliv vazby na peněžní komoditu - lepší než jakýkoliv systém částečného krytí peněžní komoditou. Spoléhat se na „důvěru“ je dětinské. Systém částečného krytí je odsouzen k neustálé nestabilitě – proto byl po několika desetiletích marných pokusů o jeho postavení na pevné základy nahrazen systémem nulového krytí. Vlády se buď musely vrátit k plnohodnotnému zlatému standardu nebo zrušit veškerou směnitelnost za zlato. První varianta nepřicházela v úvahu, protože by ztratily veškerou kontrolu nad měnovým systémem. Žádná peněžní komodita nemůže zažít „krizi důvěry“ v tom rozsahu, v jakém ji mohou zažít vynucené měny, tj. doslova ze dne na den (viz Německo 1923, Jugoslávie 90. let a mnoho dalších měnových krizí). Ano, lidé mohou objevit komoditu, která se pro úlohu peněz může hodit lépe než zlato a stříbro, a postupně ji začít používat místo ní. To by jim ale muselo být dovoleno platit tím, čím chtějí – což nikdy v historii nebyly papírové peníze vydávané vládou, které jim musely být vnuceny zákonem pod pohrůžkou trestu. Současný systém funguje „celkem dobře“, je však odsouzen k neustálému vzestupu cenové hladiny a občasným hroucením finančních trhů, když se ekonomika chce zbavit špatných investic, které byly vytvořeny systematicky (samozřejmě ale nezáměrně) plánovací komisí centrální banky. Nikdo však nemůže přesně říct, kdy to bude, neexistuje žádný přesný vztah jako: když zvýšíte MS o x, za y let bude krize zde. Tím, jak centrální banka do ekonomiky pumpuje další a další peníze, celé to „zachraňuje“ za cenu přerozdělování bohatství ve společnosti inflací. Příjemcem inflačního zdanění dnes ve vyspělých zemích většinou nejsou vlády, ale ti, kteří realizují své investiční projekty z „úspor“ existujících nad přirozenou úrokovou míru – tyto projekty se systematicky hroutí a centrální banka do ekonomiky pumpuje další dávku, aby „to nebylo vidět“. Jedni získávají na úkor druhých – tento samotný důvod by mi stačil k odsouzení současného měnového systému, i kdyby k tomu nebyly žádné jiné ekonomické důvody (přesně toto je fundamentální ekonomický důvod, který se potom jen konkrétně manifestuje skrze ekonomické veličiny).
Co se týče konkrétně krize trhu nemovitostí v USA – velkou váhu bych přisoudil existenci Ginnie Mae a ostatních – původně vládních – sekuritizačních agentur. Banky se nebojí poskytovat rizikové hypotéky (splatnost 50 let, prvně jen úroky, poté jistina atd.), protože vědí, že to od nich GM koupí, emituje na ně dluhopisy a investoři to s radostí a bez rozmyslu koupí, protože za to přeci ručí vláda. Je zde ještě několik faktorů, jako „pozitivní diskriminace“, kdy bydlení se přeci nikomu nemůže odpírat...
Ještě jednou vám děkuji za komentáře. O měnovém systému toho napíšu ještě hodně, takže vám asi postupně vykrystalizuje můj vlastní pohled velmi přesně. Vypadá to, že jsme oba prošli běžnými kurzy makroekonomie, ale já jsem s nimi nebyl příliš spokojený – bylo v nich příliš mnoho věcí, u nichž jsem si řekl „Co to sakra je?“. Byly tam teorie, které jsem mohl zdemolovat již tehdy, aniž bych měl jakoukoliv znalost kvalitní ekonomie…
Ještě bych se vyjádřil k termínům „selhání trhu“ nebo „tržní selhání“. Tyto termíny jsou striktně nesmyslné. Trh – nebo lépe svobodný trh – je souhrnné označení dobrovolných ekonomických vztahů mezi občany. Tito občané do těchto vztahů vstupují proto, že se domnívají, že jejich účast v nich je lepší alternativa jednání než jejich neúčast v nich. Trh není jednotlivcem či organizací sledující určité cíle, je strukturou dobrovolných vztahů ekonomicky činných, nemůže tedy „selhat“ – termín „selhání“ se vždy musí vázat ke konkrétnímu cíli. Selhat může jednotlivec, vláda či podnik při dosahování svých cílů. Trh však žádné cíle nesleduje (přesněji: účastníci trhu nesledují společný cíl – možná stejný cíl, tedy získání ekonomického prospěchu – mezi termíny „společný“ a „stejný“ je však zásadní rozdíl – „mít stejné auto jako někdo“ a „mít společné auto s někým“ jsou opravdu rozdílné cíle), nemůže tedy selhat. Pokud se někomu zdá, že trh přestává plnit svou společensko-ekonomickou funkci, je dobré zpětně hledat vládní intervenci, která se buď pokoušela fungování těchto dobrovolných vztahů „vylepšit“ nebo pouze intervencí do nich dosáhnout vlastních cílů. Nekvalitní ekonomická literatura (zvláště socialistická) se hemží podobnými konceptuálními nesmysly, jimiž se pokouší něco „vysvětlit“, a které jejich autory vždy svedou z cesty k inteligentním závěrům.