Mýty o sobectví a racionalitě
Dnešní příspěvek bude zajímavý i pro ty, kteří se domnívají, že ekonomie je to poslední, čemu by chtěli věnovat svůj čas a intelektovou kapacitu. (Do této kategorie jsem kdysi patřil i já sám; trochu se to změnilo při studiích na VŠE a poté, co jsem potkal „rakušany“, vstoupil v platnost pravý opak).
Účelem bude vyvrátit dva všeobecně zakořeněné mýty, konkrétně:
- Že kvalitní ekonomická teorie předpokládá racionálně jednající jedince, a protože tomu tak často není, její postuláty mají omezenou platnost
- Že se ekonomie zabývá pouze „sobeckými zájmy“ a tedy opět nedostatečně postihuje společenskou realitu, jejíž součástí jsou ve velkém měřítku i zájmy „nesobecké“
Ještě bych dodal, že dále prezentované názory spadají do okruhu „rakouské teorie“, jejíž prominentní představitele již asi každý čtenář tohoto blogu důvěrně zná (Ludwig von Mises, F. A. von Hayek, M. N. Rothbard, G. Reisman).
Kvalitní ekonomická teorie nepředpokládá racionálně jednající jedince – už pro samotnou vágnost termínu „racionálně“. Předpokládá pouze, že lidé jednají. Jednáním se rozumí jakékoliv použití prostředků k dosažení cílů. Takováto aktivita se nutně musí dít v bdělém stavu, nemusí být ovšem „aktivitou“ ve striktním smyslu. Jednáním je tedy jak mluva, tak mlčení, pokud nechceme nic říci. Je jím pohyb i tělesný klid, pokud nechceme měnit polohu svého těla. Není jím pád z postele ve spánku. Není jím náhodné zakopnutí při chůzi.
Mnoho činností, které jsou jednáním, člověk každý den provádí automaticky – nasycení, hygiena, chůze, i uložení se ke spánku je jednáním. Jízda tramvají, nákup, venčení psa. A nyní přichází klíčový moment. Oním jednáním člověk demonstruje svou hodnotovou škálu neboli škálu preferencí. V každém okamžiku - ať již s velkým vědomým úsilím či se zanedbatelným - volí z nekonečně mnoha alternativ jednání právě tu, která se mu jeví jako nejlepší. Svým jednáním objektivizuje svou zcela osobní škálu preferencí.
Do této volby zahrnuje všechny své znalosti, pohnutky, dlouhodobé i krátkodobé cíle, informace z bezprostředního okolí, citové rozpoložení. Je irelevantní, zda se ona volba děje jako výsledek chladné kalkulace či pod vlivem silných emocí. V onu chvíli stála nad všemi ostatními alternativami jednání, které byly k dispozici.
Člověk tedy vždy ze všech alternativ jednání volí tu, jež se mu v daný okamžik zdá nejvhodnější. Protože však žijeme ve světě nejistoty, později může shledat, že jiná alternativa by byla bývala vhodnější. Samotné jednání je implikací oné nejistoty – kdyby neexistovala, jednání by neexistovalo. A dokud existuje jednání, musí existovat ztráty – tedy ex post shledání, že jinak by to bývalo bylo lepší. Takovéto shledání je jen „triviálním důsledkem jednání ve světě nejistoty“, tedy jednání samotného. Ve světě bez nejistoty by neexistovalo ani jednání, ani ztráty.
Jinak řečeno: Každý ve svém jednání ex ante maximalizuje svůj vlastní užitek. Nyní je zásadní si uvědomit, že toto tvrzení platí zcela bez ohledu na obsah jednání. Zda – li je obsahem jednání zamýšlený prospěch pro někoho jiného či poškození někoho jiného, zde absolutně nehraje roli. Pokud má někdo dobrý pocit z pomoci bezmocným, demonstruje svou škálu preferencí dobrovolnou pomocí bezmocným. Výše uvedené tvrzení pro něj platí stejně jako pro sadistického zřízence v koncentračním táboře. Samotný obsah jednání je otázkou pro etiku a filozofii, nemění však nic na platnosti tvrzení, že každý ex ante maximalizuje svůj vlastní užitek, i když zamýšleným důsledkem jednání může být prospěch pro jiné osoby bez přijetí explicitní protihodnoty.
Posledně uvedený případ jednání nazýváme poskytnutím daru. Stále platí tvrzení o ex ante maximalizaci vlastního užitku. Pokud poskytnete dar, alternativa „poskytnout dar“ na vaší škále preferencí evidentně stála výše než alternativa „neposkytnout dar“. Předpokládali jste, že budete šťastnější, pokud dar poskytnete a proto jste to udělali. Ano, mohli jste se zmýlit a budete si to dlouho vyčítat. Opět jste ale chtěli maximalizovat své štěstí – prostřednictvím štěstí někoho jiného.
Štěstí a užitek jsou používány jako synonyma. Jsou zcela subjektivní. Jen jednající ví, zdali získal či ztratil. Zdali použil vhodné prostředky k dosažení svých cílů…
Škála preferencí není neměnná, naopak, jak všichni víme, mění se každým okamžikem. Každých několik hodin se na jejím vrcholu u dospělého člověka objeví nasycení. Po jeho uspokojení na pár hodin zmizí, jen aby uvolnilo prostor jinému cíli – například výdělečné činnosti, která je prostředkem k získání směnitelných statků, tedy statků získatelných na trhu. Ty samy poté uspokojí další cíle. Nebo četbě, sledování televize, sexu.
Je zásadní si uvědomit, že veškeré uspokojení se odehrává na duševní úrovni. Štěstí, uspokojení, užitek jsou psychologické kategorie a čistě duševní fenomény. Nelze je objektivně měřit. Je možné nechat jedince ohodnotit jejich subjektivní pocit štěstí a spokojenosti na nějaké stupnici, avšak s objektivním měřením nemá takový výzkum cokoliv společného. Štěstí a spokojenost nelze ani měřit, ani meziosobně porovnávat. Už proto, že neexistuje žádná jednotka pro takovéto měření a porovnávání. (Osobně bych si dal tak 9,5 bodu z 10 dlouhodobě - 10 je vyhrazena pro orgasmus ;-D).
Cílem veškerého jednání je tedy zvýšení štěstí/uspokojení/užitku daného jedince. Toto uspokojení se odehrává vždy na duševní úrovni. Samotné prostředky k tomuto uspokojení lze rozdělovat na hmotné a nehmotné, směnitelné a nesměnitelné, barevné a bezbarvé, horké a studené. Z hlediska různých etických a filozofických teorií potom na dobré a špatné, vznešené a nízké, sobecké a nesobecké, ušlechtilé a obyčejné. Takováto kategorizace však nemění nic na samotné podstatě lidského jednání ani na charakteru samotného uspokojení, jež je vždy duševním fenoménem.
Lidé, kteří jsou občas pomatenými intelektuály obviňováni z „materialismu“ jsou jednoduše ti, kteří většinu svého uspokojení–štěstí získávají prostřednictvím směnitelných statků, statků získatelných na trhu. Mezi jejich dlouhodobé cíle patří velký dům, krásné auto, luxusní dovolená. Proto věnují mnoho času výdělečné činnosti, jejíž výsledek jim umožní tyto potřeby uspokojit. Jiní preferují kontemplaci, modlitbu nebo četbu, tedy statky nesměnitelné. Proto výdělečné činnosti nevěnují tolik svého času jako ti prví.
Ekonomie tedy zahrnuje všechna jednání. Věda o směně – katallaxie – je pouze její podmnožinou, která se těší největší pozornosti. Směna je jednání, při němž se dvě strany explicitně vzdávají něčeho ve prospěch té druhé, aby od ní přijali něco, čeho si cení více. Lidově řečeno – obchod. Pokud tato směna proběhla dobrovolně, tj. bez hrozby útoku na majetek jedné ze stran v případě jejího neuskutečnění, obě strany se musely domnívat, že směnou získají.
„Útok na majetek osoby A“ je jednání kohokoliv kromě osoby A, které vede k zacházení s jejím majetkem bez jejího souhlasu, proti její vůli. (Sama osoba A samozřejmě nemůže jednat proti své vlastní vůli, jednání a vůle jsou dvě strany téže mince). Majetkem se samozřejmě rozumí i tělo, fyzické násilí je porušením nejzákladnějších majetkových práv.
„Nedobrovolný“ znamená pod hrozbou útoku na majetek, „dobrovolný“ vše ostatní. Nedobrovolné jednání je formálně stejné jako dobrovolné, jen byste ho bývali neprovedli, kdyby nehrozil onen útok na majetek. Aneb když na vás zloděj namíří pistoli se slovy „Peníze nebo život“, odevzdáním peněženky demonstrujete svou preferenci alternativy zůstat naživu před alternativou neztratit peněženku (alternativa „neztratit peněženku“ ve skutečnosti znamená „ztratit život a peněženku“, tj. její volba nedává smysl, pokud nechceme zemřít; nabídka útočníka zní „život či smrt“). Jistě byste však onu směnu bez hrozby útoku na majetek neprovedli. Mohli byste poskytnout dar, v tom případě by se z definice jednalo o dobrovolné jednání a hrozba násilím by pro jeho uskutečnění nebyla třeba.
Též byste se po vzoru Chucka Norrise mohli pokusit provést kop s dvojitou otočkou se záměrem vykopnout útočníkovi pistoli z ruky a následně ho zneškodnit smrtícím úderem. Pokud byste mezitím byli zastřeleni, nedemonstrovali jste svou preferenci smrti před ztrátou peněženky, pouze jste použili nevhodný prostředek pro dosažení svého cíle. Špatně jste odhadli všechny faktory a váš omyl se ukázal jako fatální. Většina omylů naštěstí fatální není.
Onen odhad je právě to, co dělí spokojené od nespokojených, úspěšné od neúspěšných. Úspěšný ve vlastním měřítku (spokojený) je ten, kdo používá vhodné prostředky k dosažení svých cílů, neúspěšný ten, kdo používá nevhodné. Úspěšní (spokojení) naplňují své cíle a systematicky tak svým jednáním odstraňují nejistotu, neúspěšní nikoliv. Jejich neschopnost použít vhodné prostředky a dosáhnout vlastních cílů vede k pocitu, že někdo jiný určuje jejich osud a oni sami na něm nemohou cokoliv změnit.
Velmi pěkný článek, díky za něj!
Jen jednu poznámku k "racionalitě" a "vágnosti" tohoto termínu. Pokud si dobře pamatuji, tak na základních kurzech ekonomie nám (ekonomicky) racionálního člověka definovali jako člověka, který vždy "maximalizuje svůj očekávaný užitek" (což je definice dosti podobná té vaší)
Spíš mám pocit, že ekonomové ten termín vybrali dost nešťastně, protože většina lidí má pojem "racionální" spojen s rozumem a logikou...
(nebo to tak chápe i většina ekonomů a jen my jsme měli za přednášejícího příznivce rakouské školy? :))
[1]
Smyslem článku je právě zdůraznění faktu, že každý ve svém jednání ex ante maximalizuje svůj vlastní užitek (ex post může zjisit, že utrpěl ztrátu). Označovat to za „racionální“ je nadbytečné a zavádějící a vede to k neplodným debatám. Svým způsobem se jedná o formalismus, jehož obsahem je toto: jedinec jedná jen v případě, pokud očekává, že stav po jednání pro něj bude příznivější než stav před jednáním. Kdyby mezi těmito stavy byl lhostejný, nevydával by úsilí na změnu se stavu původního do stavu nového; pokud se domnívá, že stav nový pro něj bude horší, nebude jednat tímto směrem. „Pro něj“ však neznamená nějakou sobeckost, do této volby z nekonečně mnoha alternativ jednání zahrnuje všechny své hodnoty a cíle, včetně např. spokojené vztahy s ostatními.
Osobně bych „racionální jednání“ definoval jakožto jednání, které k danému cíli vede s nejmenší spotřebou zdrojů, tedy s nejmenšími náklady. Protože však náklady jsou vždy alespoň zčásti subjektivní – a v posledku zcela subjektivní, protože závisí na hodnocení mezních jednotek různých statků daným jedincem – nejedná se o něco objektivního v tom smyslu, že by bylo možné obecně (tedy pro všechny stejně a v každém případě) takovéto „racionální jednání“ stanovit.
[2]
… za racionální bych tedy označil jednání, při němž dochází k ex post minimalizaci ztrát. Jednající shledává, že uspokojení (užitek) z jednání je takový, jaký očekával. Jinak řečeno, užitek druhé nejlepší alternativy (tj. náklad volby té první nejlepší) není ex post hodnocen jakožto vyšší a nedochází k ex post hodnocení „jinak by to bylo lepší“.
Ono rozlišení na ex ante (před jednáním) a ex post (po jednání) je to nejzásadnější. Ex ante užitek (očekávaný) maximalizuje každý a nemá smysl tomu dávat přídomek „racionální“. Ex post užitek maximalizují pouze ti, kteří minimalizují ztráty, tj. provádějí korektní odhady kauzálních faktorů a jejich relativní důležitosti v dané situaci a díky tomu dojdou tam, kam chtěli.
Svobodný trh a ekonomická konkurence nutí každého účastníka ekonomické spolupráce jednat způsobem minimalizujícím ztráty všeho, co je směnitelné a někým hodnoceno, tj. může to mít cenu vyjádřenou např. v penězích. Majetek se neustále přesouvá do rukou těch, kteří nejlépe minimalizují ztráty (chovají se racionálně) a opouští ty, kteří v tom tak úspěšní nejsou.
Cit.: "Cílem veškerého jednání je tedy zvýšení štěstí/uspokojení/užitku daného jedince."
...
Byl bych velice skeptický uvádět princip slasti jako smysl veškerého jednání, protože je už spíše psychologickým artefaktem. Princip slasti sám v sobě skrývá vlastní rozpor. A tak vidět v tomto principu smysl našeho jednání, jevilo by se koneckonců takovéto jednání nesmyslné. Mimojiné materialista (a Hédonismus, o němž se tu bavíme, jde s materialismem obvykle ruku v ruce) by dokonce řekl, že slast není nic jiného, než jistý proces v gangliových buňkách mozku. A kvůli dosažení takového procesu má stát za to žít, prožívat, trpět nebo něco dělat? Možná by pomohlo odkázat se na statistiku jednoho ruského experimentálního psychologa, který ukázal, že normální člověk prožívá v denním průběhu nesrovnatelně více pocitů nelibosti než pocitů slasti. To jsme tu opravdu jen kvůli "potěšení na světě"? Není přece tak důležité, zda jedete na komedii nebo tragedii, důležitý je pro Vás spíše obsah, a jistě nebudete tvrdit, že jdete na tragedii kvůli pocitům nelibosti, které tu dozajista vzniknou. Přesto bychom mohli z pohledu principu slasti odsoudit diváky tragédií za zakulené masochisty. Uznání principu slasti vede k nivelizaci kladení si cílů, protože narozdíl od předmětů lidského chování, které jsou vzájemně odlišné, princip slasti je jediný, a tak by se Vám stejného potěšení dostalo z daní daru, jako z použití týchž peněz ke kulinárním požitkům, a tak bychom se dostali do etického nihilismu.
Není tedy spíše slast důsledkem splnění cílů našich snah, než cíl samotný? Není spíše pocit štěstí a vnitřního naplnění "vedlejší produkt" naplňování cíle, než cíl samotný?
[4] PS. Nerad bych byl obviněn z plagiátorství, doposud jsem zdroje uváděl (viz. článek "Environmentalismus je socialistická cesta do pekla" od téhož autora na tomto webu). Nicméně citace a odvolávky nebyly shledány jako relevantní, protože na to prý stačí cit. "trocha introspekce a přemýšlení". Sepsal jsem tedy tuto reakci vlastní formou. Nicméně pokud někoho bude zajímat rozvití myšlenky zmíněné v reakci a spoustu dalších od fundovanějších osob, než ode mne (ostatně mou osobu v této oblasti nelze považovat za teoreticky dobře připravenou), doporučuji přečtení zdrojů. (ve vztahu k tomuto konkr. třeba http://myego.cz/item/environmentalismus-je-socialisticka-cesta-do-pekla?comment=33226#comment33388...).
[4]
Nejsem si jist, že jste pochopil smysl článku. Nezabývá se ani psychologií štěstí, ani psychologií slasti, nýbrž teorií jednání. Nezabývá se "potěšením na světě", "hédonismem", atd., jednoduše se vůbec nezabývá samotným obsahem cílů daného jedince.
Zabývá se tím, že "jedinec jedná jen v případě, pokud očekává, že stav po jednání pro něj bude příznivější než stav před jednáním. Kdyby mezi těmito stavy byl lhostejný, nevydával by úsilí na změnu se stavu původního do stavu nového; pokud se domnívá, že stav nový pro něj bude horší, nebude jednat tímto směrem." - Toto je následně označeno za "zvýšení štěstí/uspokojení/užitku daného jedince".
Vy se zabýváte hodnocením obsahu jednání z pozice nějakých etických/náboženských/psychologických/filozofických teorií. Toto je opravdu otázkou pro psychology a filozofy, avšak článek se tím v žádném případě nezabývá. Rozlišujete "slast" jakožto pozitivní a "nelibost" jakožto negativní. Nic takového článek nedělá a nelze to v něm najít, pokud je korektně pochopen.
Pokud vezmu váš případ s diváky, co jdou do kina na tragédii, jednoduše tam jdou proto, že je to pro ně lepší alternativa jednání než tam nejít. Jaké pocity to v nich vzbudí a jestli toho budou litovat v žádném případě není negací toho, co je v článku nazváno jako ex ante maximalizace užitku daného jedince. Ex post mohou shledat, že by bylo lepší tam nejít. Ale na základě jakých pocitů/hodnot/filozofií atd. je zde opět zcela irelevantní vzhledem ke smyslu výše napsaného.
"Slast není nic jiného, než jistý proces v gangliových buňkách mozku. A kvůli dosažení takového procesu má stát za to žít, prožívat, trpět nebo něco dělat?" -Myslíte, že váš život, vnímání, prožívání atd. jsou vposledku něco jiného než "procesy v mozku"? Zaměňujete vnímatelný objektivní svět s vnímáním vlastní existence. Člověk nejedná kvůli "procesům v mozku", ale kvůli tomu, že vnímá sebe sama a domnívá se, že jednáním může dosáhnout stavu věcí, který bude vnímat jakožto lepší.
Zkuste si tedy přečíst článek ještě jednou a pochopit ho. Není ani o psychologii, ani o filozofii a osobně zde nechci rozvíjet debaty na téma, co někoho naplňuje či nenaplňuje. V tomto ohledu článek říká jen to, že obsah cílů je zcela subjektivní, že jedinec předpokládá, že daný cíl je lepší alternativa jednání než jiný (proto tak jedná) a toto je nazváno ex ante maximalizace užitku/štěstí - (ale nezaměňovat se štěstím jakožto "hédonistickou slastí"!!!).
Pro masochistu je dobrou alternativou jednání nechat se spráskat bičem, pro sadistu někoho spráskat bičem. Zdali někdo jedno z toho označí za "libost/slast" a někdo jiný za "nelibost/nepříjemnost" nemění nic na tom, jakým způsobem daní jedinci jednají a volí své alternativy.
[6]
Možná to každému vzhledem k rozsahu článku není úplně jasné: výše uvedená teorie jednání zahrnuje všechna jednání, včetně například přísně asketického života džinistického mnicha, který své jednání v rámci svých hodnot taktéž považuje za "lepší než jakékoliv jiné", tj. ex ante maximalizuje vlastní užitek. Užitek je možná lepší termín než štěstí (a běžně je preferovaný v ekonomické teorii), protože "štěstí" je občas zaměňováno s "hédonistickou slastí", "pocity blaha" atd. Ex ante užitek však maximalizuje i ten, kdo si nechá amputovat končetinu z důvodu smrtelného zánětu, protože preferuje život před smrtí. Těžko lze v tomto případě mluvit o prožívání nějaké slasti/blaha při daném zákroku. Stejně tak rodič, jež svému potomku daruje orgán, protože mu tím zachrání život, preferuje život svého potomka před ponecháním si části párového orgánu. Opět ale neprožívá nějakou "hédonistickou slast", avšak ex ante maximalizuje vlastní užitek.
Jinak řečeno: psychologickým charakterem pocitů vznikajících při jednání se ani samotný článek, ani teorie jednání vůbec nezabývá. Termíny užitek/štěstí/uspokojení jsou technické a neoznačují žádný konkrétní pocit blaha, libosti, slasti. Nejsou popisem štěstí v běžném smyslu jakožto "šťastného a naplňujícího života". I ten, kdo neustále ex ante maximalizuje vlastní užitek, může být z tohoto hlediska neustále nešťastný. Buď proto, že ex-post systematicky trpí ztráty a nedosahuje svých cílů, nebo proto, že potřebuje návšťěvu psychologa/psychoanalytika/kněze/swingers party, které mu vnesou trochu světla do toho, jaké cíle by měl volit, aby dosáhl osobního štěstí.
[6] V reakci na Váš minulý článek, na nějž jsem reagoval ve stejném duchu, jste mi odpověděl:
" Příští článek bude věnován této problematice, takže tam potom můžeme dovést diskuzi do nějakého zdárného konce."
Pak v kontextu tohoto článku, cit.:
- "Není ani o psychologii, ani o filozofii...(článek, pozn. pis.)"
- "Nezabývá se ani psychologií štěstí, ani psychologií slasti, nýbrž teorií jednání."
Když pominu, že právě v teorii jednání tyto obory hrají nezastupitelnou roli, a jistou vágnost v sémantice pojmů: "nejlepší, nejvhodnější alternativa", "vlastní užitek", "štěstí/uspokojení/užitek", které zde stavíte na stejnou úroveň:
Cit:
- V každém okamžiku volíte alternativu jednání, která se vám zdá jako nejlepší, a do ní zahrnujtete všechny své pohnutky, znalosti, citové rozpoložení, ostaní cíle.
- Člověk tedy vždy ze všech alternativ jednání volí tu, jež se mu v daný okamžik zdá nejvhodnější.
- Každý ve svém jednání ex ante maximalizuje svůj vlastní užitek.
- Cílem veškerého jednání je tedy zvýšení štěstí/uspokojení/užitku daného jedince.
pak píšete: "...nechci rozvíjet debaty na téma, co někoho naplňuje či nenaplňuje. V tomto ohledu článek říká jen to, že obsah cílů je zcela subjektivní, že jedinec předpokládá, že daný cíl je lepší alternativa jednání než jiný (proto tak jedná) a toto je nazváno ex ante maximalizace užitku/štěstí.."
Tak v kontextu tohoto přesto v této teorií jednání vycházíte z již výše zmiňovaného předpokladu, že "Cílem veškerého jednání je tedy zvýšení štěstí/uspokojení/užitku daného jedince.",
ale tento předpoklad právě nestanovuje žádné subjektivní cíle, ale předkládá jeden cíl, (který se i kvůli výše zmíněné vágnosti v sémantice formuluje sem tam jinými slovy)
a předkládá ho jako smysl veškerého lidského jednání, na což jsem pochopitelně reagoval.
[7] Vidím, že zatímco jsem psal reakci, upřesnil jste v článku sémantiku daných pojmů, tím pádem si myslím, že je diskuse z mé strany ukonce, i když by pak v souvislosti s touto sémantikou myslím stálo za to upřestnit i některé "postuláty" článku, popř. když se nemluví jen o ekonomické teorii, ale o "teorii všeho" (myšleno týkajíce se veškerého jednání" vysvětlit, co je myšleno použitými pojmy. Děkuji Vám za lehkou polemiku, jsem rád, že proběhla dle mého korektně a osobně ji považovuji za vcelku přínosnou.
[9]
Též vám děkuji za diskuzi. Smyslem článku je objasnění dvou bodů uvedených na začátku, tj. vyvrácení mylných názorů, že ekonomická teorie předpokládá "racionálně jednající jedince" nebo se zabývá jen "sobeckými zájmy". Ani jedno z toho není pravda. Zda je nějaké jednání racionální, lze totiž zjišťovat až ex post a nemá to obecně nic společného s "použitím logiky a rozumu" při volbě alternativ jednání. Stejně tak se ekonomická teorie nezabývá hodnocením obsahu jednání a jeho kategorizací z hlediska etiky nebo něčeho jiného. Rozlišuje několik druhů konkrétního jednání (směna, dar) a ty poté podrobně analyzuje. Ale o tom zas někdy jindy.
Vím, že jste od začátku chtěl diskutovat spíše o tom, co by lidé měli volit, aby byli šťastni (resp. co je původem štěstí jakožto pocitu), nikoliv jakým způsobem volí. Tyto debaty jsou zajímavé pro psychology/psychoterapeuty, kteří mají léčit různé duševní nemoci a nerovnováhy. Pro mne osobně zajímavé nejsou, mimo jiné též proto, že jsem osobně velmi šťastný a nepotřebuji hledat ani "smysl života" ani "sebe sama".
Pokud bych k takové debatě měl přispět osobním dílem, zastávám v tomto názor klasických Stoiků, tj. že neštěstí je výsledkem ignorace a neznalosti. Ignorace používání rozumu ve vztahu k vnějšímu světu, tj. ignorace reality a její důsledek v podobě mysticismu, iracionálních nauk a filozofií a v nejhorším případě v jejich diktátu ostatním nějakým vševědoucím vůdcem či "institucí".
"Co je myšleno použitými pojmy" je snad již dostatečně vysvěleno v komentářích. Chápu, že to, co je běžně vykládáno na desítkách stran, snadno ve stručnosti povede k nedorozumění nebo k nejasnosti v pojmech s více běžnými významy.
já se vrátím ještě k té racionalitě. Nám zase vysvětlovali, že racionálně uvažující člověk je ten, který není byzchybný a dokáže se ze svých chyb poučit a později už je neopakovat. Tedy poněkud polopatičtěji.
Drugstar, prekonal si ma. Z akej filozofie vychádzaš? Ayn Rand, alebo niečo lepšie?
Veda o človeku (momentálne oficiálna neexistuje) sa zaoberá práve tými úspešnými ľuďmi. Veda je totižto z istého pohľadu len "zbierka úspešných receptov". Na vyrobenie lietadla tieto zaručené recepty máme. Na šťastie (momentálne) nie. Toto je kľúčový argument proti tzv. spoločenským vedám.
Každý, kto je úspešný, robí svojim spôsobom vedu, lebo poznáva pravdivú povahu sveta. To, že "má pravdu", je dokázané práve jeho úspechom. Len za to, že takéto veci súčasné vedy nepovažujú za predmet svojho štúdia, to neznamená, že sa pri hľadaní takýchto právd nepoužívajú vedecké metódy.
[4] Ďakujem(e), t3mp, za kvalitnú vsuvku. Pocit slasti je vedľajším produktom dosiahnutia cieľa, ale bez tohto pocitu slasti by dosiahnutie cieľa nemalo zmysel (cieľ). Stačí si položiť kritickú otázku: robil by som [to a to], pokiaľ by som už teraz vedel, že z tejto činnosti nikdy žiadny pocit slasti nebudem mať? Odpoveď je vždy nie, v analogicky opačnom prípade je naopak odpoveď vždy áno, tzn. že pre všetky činnosti je pocit slasti ultimátnym cieľom (cieľom všetkých cieľov), čiže mierne teisticky zafarbene povedané, zmyslom konania. O to, aký je obsah cieľa až tak nejde, ale ľudia preferujú dosahovanie cieľov, na ktorých dosahovanie si už zvykli, čiže ak si bol od malička matematik, budeš inklinovať k nachádzaniu šťastia v matematike, a pod. Podstatné je pochopiteľne niečo robiť, lebo len málo ľudí dokáže nájsť slasť v ničnerobení (nedosahovaní žiadnych cieľov).