Proč chudí nemají rádi bohaté?

Jednoduchou odpovědí na otázku položenou v názvu článku by bylo: protože chudí bohatým závidí. Byla by to odpověď vcelku pravdivá, nedotkla by se bohužel jádra problému, který stojí za bližší prozkoumání.

Není totiž pravda, že chudí nemají rádi všechny bohaté, a že každému bohatému závidí. Naopak s některými z nich se hrdě identifikují a svou náklonnost k nim vytrubují při každé příležitosti, která se jim naskytne. Do této kategorie bohatých patří zejména herci, populární zpěváci, sportovní hvězdy a podobně. Proč tedy běžný občan chová nedůvěru a závist k úspěšným podnikatelům, jejichž životní styl je často mnohem méně okázalý a manifestovaně luxusní než život těch výše uvedených? Důvodem je to, že nerozumí tomu, jak tito podnikatelé zbohatli a nerozumí jejich společenské funkci, která je vposledku mnohem důležitější než společenská funkce všech populárních idolů, k nimž lůza vzhlíží proto, aby měla pocit účasti na „vysoké společnosti“ a zvyšovala si vlastní sebeúctu.

Toto neporozumění je poté zdrojem všech omylů, které se tradují o lidech, jež zbohatli díky svým produktivním schopnostem, a bez nichž by ostatní stále ještě žili v dřevěných chýší s mechem na střeše a koupali se dvakrát do roka. Do těchto omylů patří především všechny výroky typu „zbohatnout se dá jedině krádeží“, „bohatí žijí na úkor chudých“, „peníze jsou kořenem všeho zla“ a podobné, jež jsou apodiktickou demonstrací intelektové nedostatečnosti a znalostního deficitu jejich autorů.

Lidé se vždy báli toho, čemu nerozuměli, a prokazovali neutuchající tendenci si o takovýchto fenoménech bez bližšího zkoumání vytvářet „zaručené pravdy“, aby svou vyděšenou duši měli alespoň o něco opřít. Nástup přírodních věd odstranil bezprostřední nejistoty týkající se fyzikálního a biologického světa, a dnes již málokdo věří například tomu, že Ježíš opravdu v okamžiku měnil vodu ve víno. V dřívějších dobách, kdy byl člověk vydán napospas přírodním fenoménům, však byla víra nutnou výzbrojí pro jeho přežití, zachování integrity mysli a jedinou prevencí toho, aby byl všeobecně akceptován buddhistický světonázor, že všechno žití je strast, s následným odklonem od života na Zemi.

V oblasti lidské společnosti a mezilidské interakce však stále panuje spousta „zaručených pravd“, které jsou mnohem více svědectvím o malomyslnosti jejich autorů než o vědeckém pokroku. Do této kategorie patří i všechna nepochopení společenské funkce bohatství, soukromého vlastnictví a dalších ekonomických fenoménů, které bohužel bezprostředně vyvolávají závist malého lidského ega. Bylo úkolem kvalitní ekonomie a ekonomické historie, aby odhalila příčinu chudoby většiny obyvatelstva a skutečného nepřítele společnosti: je jím arbitrární zasahování do chráněných oblastí jednotlivců ve jménu údajných „vyšších zájmů společnosti“ – které byli vždy jen zájmy skupiny disponující donucovací mocí – a následný rozpad ekonomických vztahů produktivních občanů.

Bohatství tedy  něco zavrženíhodného, spíše naopak. Velké formace kapitálu umožňují realizaci mnohem efektivnějších výrobních postupů nebo dokonce výrobu statků, které by jinak vyrobit možné nebylo. Důležitá je též společenská funkce luxusu, kdy není přílišnou nadsázkou tvrdit, že co je dnes luxusem několika vyvolených, zítra je nutností pro všechny – automobily, hygiena, televize, kosmetika, počítače, internet. Bohatí tedy také „objevují“ statky, které chudí objevit nemohou, protože své prostředky musejí použít na uspokojení naléhavějších potřeb.

Důvodem nedůvěry a odporu chudých k bohatým je tedy zásadní nepochopení a pomýlená identifikace jejich nepřítele, podporovaná jejich skutečným nepřítelem. Toto je samozřejmě odvislé od intelektuálního klimatu dané oblasti, v USA jsou úspěšní podnikatelé chováni v nemenší úctě než sportovní a umělecké celebrity, protože každý (správný) Američan chce být bohatý a ví, že kdyby svůj neúspěch sváděl na ostatní bohaté, stal by se terčem kardinálního výsměchu.

Závěrem bych dodal, že kdokoliv, kdo opravdu osobně zná lidi, kteří zbohatli díky svým produktivním schopnostem – což v případě velkého bohatství vždy znamená schopnost vytvořit fungující organizaci produkující něco, co si lidé dobrovolně kupují – ví, že jsou to z drtivé většiny lidé příjemní, šťastní a spokojení. Jsou sebevědomí, protože ví, že jsou úspěšní a dosahují svých cílů. Nemusejí nikomu závidět. Nemusejí čelit vyčítavým pohledům své ženy, proč nemají to, co sousedi. Problémem není majetek, ale jeho nedostatek – většina lidí, ať si to osobně přiznává či ne, chce žít v materiálním světě. Těch, kteří se upřímně vydají na duchovní cestu a jsou schopni ji unést se vším všudy, je totiž opravdu velmi málo.