Drugstar's blog on man, economy and state

V posledních měsících prosakují zprávy o „receptech na krizi“ i k mediálním ignorantům mého kalibru. Příslušníci hlavních politických stran se všude na světě předhánějí v předkládání „záchranných balíků“ a „stimulačních opatření“ na „roztočení ekonomiky“ (tento obrat mi přijde obzvlášť úsměvný; znamená zřejmě „zvýšení agregátní poptávky“). Jejich obsah více či méně souvisí s proklamovanými hodnotami dané partaje a běžný občan tak může několikrát za den zaslechnout desítky kolidujících opatření, která by měla přinést stejný efekt. Celkem oprávněně tak nabývá dojmu, že ekonomové zřejmě vůbec nic nevědí a jen „střílí od boku“ různá dílčí opatření, jejichž opora v kvalitní teorii je nulová. Občas mají pravdu.

Dnes ponechám stranou hlubší analýzu vzniku ekonomických krizí a jejich „léčby“ všeobecně. Okomentuji jeden dílčí návrh na řešení ekonomické krize, a to konkrétně „nechat krizi ruce trhu“, „nechat trh, ať to vyřeší sám“. Mnoho jeho zastánců totiž pořádně neví, co říká. Tento přístup lze nejčastěji nalézt u jedinců zastávajících konzistentní postoj ke svobodné ekonomické spolupráci (trhu). Tito lidé, ať již z řad ekonomů, podnikatelů či jakýchkoliv jiných, zpravidla chápou zásadní roli instituce soukromého majetku při tvorbě bohatství (ekonomickém pokroku, zvyšování produktivity). Pokud máme majetková práva, máme následně i směnu (obchod), směnný poměr (cenu), prostředek směny (peníze), cenovou strukturu a všechny ostatní přirozené znaky kapitalismu. Všechny se vyvinou jakožto důsledek (osobních) majetkových práv.

Tito lidé vědí, že trh funguje lépe než centrální řízení. Zpravidla ze zkušenosti, méně potom z nějaké ucelené teorie. Něchtějí jej z fleku odepsat a ptají se: Proč by v krizi měly platit jiné ekonomické zákonitosti, snad nějaká „speciální ekonomie pro období krize“? Proč by opatření (znárodňování, vysoká inflace peněžní nabídky, omezování ekonomické svobody), která jsou běžně vnímána jako zátěž pro ekonomický rozvoj a produktivitu, najednou měla pomoci z krize ven a uspíšit růst produktivity? Opravdu je svět tak nešťastně mystický, nekonzistentní a ubohý jako minulý prezident USA, jenž byl „nucen opustit své svobodně-tržní principy, aby trh zachránil“?

[Robert Higgs] [DS]

Vzpomínáte na credit crunch? Určitě ano. Něco takového jsme předtím neviděli, jak nám nejvyšší finanční autority a jejich poskokové říkali – nikoliv v pomalé, klidné a plíživé podobě, ale v neutuchající bouři, jež slibovala bezprostřední ekonomickou zkázu, pokud vláda ihned „něco neudělá“. Což samozřejmě udělala, a to v měřítku nevídaném v historii USA.

Při pohledu zpět na uplynulý rok, jak je tomu v tuto dobu běžné, jasně vidíme známky finanční katastrofy, která na finanční trhy udeřila na podzim: hrozivý credit crunch, „zamrzlé“ úvěrové trhy, které ohlašovaly kompletní ekonomické „roztátí“, pokud jej vláda drastickou akcí neodvrátí. (Vládní mluvčí a média se ve snaze najít co nejděsivější metafory nikdy pořádně neshodli, zda to vše bylo příliš studené či horké.)

Ale pozor, se statistikou je v tomto případě něco úplně špatně! Devastující credit crunch, největší hrozba USA od doby, co Rusové prováděli testování vodíkové bomby, nejhrozivější ekonomická událost od krachu v roce 1929, (bla bla bla… slova mne neposlouchají tváří v tvář těmto katastrofám připomínaných v proslovech politické reprezentace a finanční elity). No, je mi celkem trapně vás jménem politické a finanční elity informovat, že při pohledu zpět se Příšera z Močálu nedostatku likvidity neukazuje v relevantních statistických záznamech.

[Mark Thornton]

Článek byl publikován 4. 6. 2004, tři roky před prvním zachvěním hypotečních a následně akciových trhů.

Známky „nové éry“ v realitách jsou všude. Nová výstavba probíhá za rekordního tempa. Ceny realit dosahují nevídaných výšin, zejména na východním a západním pobřeží. Nafouknuté ceny domů a rekordně nízké úrokové míry dovolují dlužníkům splácet jejich hypotéky, zvýšit svou spotřebu a zároveň snížit jejich měsíční splátky! Jak mi jeden úvěrový manažer vysvětlil: „Je to téměř příliš dobré, aby to byla pravda.“

Ve skutečnosti to opravdu je příliš dobré, aby to byla pravda. Prorokové nové éry nezmiňují, že reality v minulosti prošly podobnými cykly, a že období popisovaná jako „nové éry“ většinou končí bídou, likvidací záruk, bankroty a pádem bank.

Případ bubliny na japonském trhu s realitami je poučný. Japonsko si v 80. letech prošlo bublinou na akciových trzích. Byla velmi podobná bublině na americkém akciovém trhu v letech devadesátých. S následným poklesem japonského akciového trhu reality nepřestávaly růst. Jeden z obecných realitních indexů japonského trhu ukazuje, že ceny nemovitostí nepřestaly růst ani dva roky po pádu akciového trhu, jenž se vrátil na úroveň před pěti lety. Bublina v nemovitostech pokračovala téměř 6 let po krachu akcií. Ceny komerčních, industriálních a osobních nemovitostí v Japonsku však nyní stále klesají a jsou pod úrovní roku 1985.

Nyní to je tři roky od krachu akcií v USA. Greenspan naznačil, že úrokové míry by brzy mohly změnit svůj směr, zatímco dlouhodobé úrokové míry už povyrostly. Vyšší úrokové míry by mohly spustit obrat na realitním trhu a odkrýt omyly nového paradigmatu, včetně toho, jak bublina pomáhá skrývat zvyšování cen. Bohužel by to vedlo též k poškození vlastníků domů a rozsáhlejší problém by zasáhl každého daňového poplatníka v USA, jenž by byl donucen k záchraně bank a k vládou sponzorovaným hypotečním zárukám, které již vedly k rozšíření neodpovědných úvěrových praktik.

Stephen Smale, jeden z nejprominentnějších matematiků 2. poloviny 20. století, se nechal slyšet, že jedním z nejdůležitějších úkolů matematiky v rodícím se století je uvedení teorie chaosu do ekonomie. Protože oba výše zmíněné obory jsou mou srdeční záležitostí, vyjádřím se podrobnějí k ambivalenci, jíž ve mne tento názor vzbuzuje.

Nebudu se tajit tím, že již pár let mám raději ekonomii než matematiku a statistiku, ač tomu zatím ještě delší dobu bylo naopak. Matematika je sice moc hezká, ale příliš vzdálená každodennímu životu kohokoliv krom relativně úzké skupiny lidí. První část předchozí věty pro ekonomii platí dvakrát a druhá část vůbec.

(S tou vzdáleností matematiky od běžného života to není jednoznačné. Drtivá většina „samozřejmostí“, jež dnes lidé každodenně používají k usnadnění svého života, by bez vysoké matematiky nikdy světlo světa nespatřila. K jejich používání znalost matematiky není nutná, stejně jako k ekonomickému jednání není nutná znalost ekonomie. Přesto však i běžní lidé přemýšlejí o problémech ekonomického charakteru, které se jich týkají, a to v rámci svého chápání ekonomických fenoménů. O matematice žádní normální lidé nepřemýšlejí :-)).  

Ekonomické jednání je každodenním chlebem všech lidských bytostí. Nejen té drtivé většiny, která každé ráno vstává do práce, aby prodala svou práci a nakoupila prostředek směny (peníze) za účelem jejich budoucího prodeje za jiné směnitelné statky. Týká se i toho posledního poustevníka žijícího mimo civilizaci, který se rozhoduje, čemu věnuje následujících deset minut svého času. Osobní čas je statek s omezenou zásobou, který je předmětem ekonomického jednání. Zvolit určitou činnost znamená vzdát se jakékoliv jiné.

Ekonomie není primárně „vědou o penězích“, o podnikání, o cenách na trhu - a už vůbec ne návodem ke zbohatnutí. Zabývá se ekonomickým jednáním, tj. jednáním ve světě, kde „pečení holubi nelétají do huby“. Jednáním ve světě, který není rájem a kde je nutno provádět volby, jaké omezené prostředky a v jaké kombinaci použít k dosažení určitého cíle. Peníze, cenový systém, podnikatelská role atd., jsou jen důsledky, nikoliv příčiny ekonomického jednání. To je zas důsledkem výše uvedené nerajské podstaty světa, který obýváme.

[Robert Higgs] [DS]

Vraťme se do minulosti. Hluboko, opravdu hluboko do minulosti. Tak hluboko, až dojdeme do posledního srpnového týdne roku 2008. Historikové říkají, že tehdy Američané ztratili své smysly. Přes všechny důkazy před jejich vlastníma očima, ušima a nosy, se nechali přesvědčit, že svět jako ho do té doby znali, stál před jisto-jistou zkázou. Hysteričtí „novináři“ a „experti“ v rádiích a televizích jim to říkali. Co jiného mohli dělat? Protože život bez přetékajícího účtu důchodového připojištění leží daleko za hranicemi jejich představivosti, „něco muselo být uděláno“.

Toto prozření se stalo signálem pro stovky oddaných veřejných služebníků, kteří se chopili akce na záchranu civilizace. Dobře rozuměli, že lidé vyžadují, aby „něco bylo uděláno“, a tak hledali, co by to mohlo být. První věc, která se jim připletla do cesty, byl návrh Ministerstva financí. Zprvu se jim moc nezamlouval, horečně jej tak předělali na obrovský vánoční stromeček plný ozdob a v lákavé představě znovuzvolení uzákonili Ekonomicko-stabilizačí zákon roku 2008, známý též jako Záchrana hnusu.

Jádro tohoto nařízení spočívá v Programu na podporu problémových aktiv (Troubled Asset Relief Program, TARP), v němž se ministr financí zavazuje za 700 miliard dolarů nakoupit od bank a dalších finančních institucí prašivý papír, jako třeba deriváty zajištěné hypotékami. Zbytečný a pošetilý krok, avšak urputný ve svém strachu z ničeho jiného než strachu samotného, což je přesně ta urputnost, kterou si krize žádala.

Odůvodnění tohoto programu potřebovalo notnou dávku domněnek. Ministr financí tvrdil, že nutným krokem bylo uvolnit zmrzlé („frozen“) úvěrové trhy, popřípadě obnovit úvěrové trhy, které se rozpustily („melted down“) – zamrznuté či rozpuštěné, to je zřejmě jedno. Logika měla co do činění s pomocným tvrzením, že nikdo už bankám nedůvěřoval, dokud držely ona prašivá („toxická“) aktiva, protože nikdo nevěděl, kdy taková banka může zkrachovat. Výměna prašivého papíru za dolarové vklady u Fedu měla bankéřům přinést zpět pohodlí, aby opět půjčovali jeden druhému a tedy i podnikatelům a ostatním lidem. Bez úvěru to jednoduše nejde. Úvěrové transakce jsou „životadárnou krví“ moderní ekonomiky. Všichni politici to říkají.

A tak dal Kongres Hanku Paulsonovi 700 miliard dolarů. Ten prvně z velkého pytle vzal 125 miliard a věnoval je svým přátelům z devíti největších bank v zemi. Protože nikdy nebyl lakomý, dal 10 miliard Goldman Sachs, podniku, jenž řídil před nástupem do funkce ministra financí.

Dnes bych rád volně navázal na článek Jak dnes vznikají peníze?. Důvody jsou v zásadě dva. Zaprvé byl zmíněný článek dlouhou dobu ten nejčtenější ;-). Zadruhé se v diskuzi nezřídka ukazuje, že v něm uvedené skutečnosti mnozí shledávají jakožto překvapivé a zároveň v tom zřejmě kdekdo nemá zcela jasno.

Budu dnes tedy podrobnější a uvedu konkrétní příklady, které by případné nejasnosti měly jednou provždy odstranit. Zároveň předpokládám znalost faktů uvedených v původním článku. Nejpodstatnější věci samozřejmě zopakuji a přidám několik postřehů, které jsem tehdy nezmínil.

Všichni už tak vědí, že zdaleka největší množství nových peněz dnes vzniká při poskytování úvěrů obchodními bankami nebankovním subjektům (tzv. úvěrová expanze).

Zcela obecně nové peníze vznikají pokaždé, když obchodní banka kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení jiného klientského účtu v bankovním systému. Do toho krom poskytování úvěrů spadá například i výplata mezd zaměsnancům banky či koupě aktiva (zboží, služby) od nebankovního subjektu.

[Pierre Lemieux] [DS]

Současný finanční rozruch je „krizí kapitalismu“, řekl mluvčí Britské socialistické strany pracujících, jak správní Marxisté opakují již více než století. „Neregulovaný finanční systém je pohroma“, ozvala se Sheila Rowbotham, profesorka gender studií a pracovní historie na Manchester University. Levicový kandidát na starostu Londýna přidal, že „Kapitalismus dostal svou šanci a selhal; nyní je řada na socialismu.“

Zajímalo by mne, co si zahulili.

Finanční krize začala minulý rok na trhu s dotovanými hypotékami. V té době byla polovina domovních hypoték držena nebo zaručena Fannie Mae a Freddie Mac, dvěma tzv. „vládou zaštítěnými podniky“ (government sponsored enterprises, GSE). Běhěm posledního roku tyto dvě instituce zafinancovaly čtyři z pěti hypoték. Fannie byla vytvořena na soumraku Velké deprese F. D. Rooseveltem; Freddie Mac stvořil Kongres v roce 1970.

Soukromí investoři rádi kupovali dluhopisy ze sekuritizací prováděných těmito institucemi, protože předpokládali, že vláda by je nikdy nenechala padnout – což se minulý týden ukázalo jako správný předpoklad, když kontrola nad nimi byla zcela převzata vládou. Ještě než krize začala, byl americký trh s hypotékami vynikajícím příkladem socialismu, bez obdoby v jakékoliv jiné západní zemi.

Community Reinvestment Act z roku 1997, který poskytovatelům hypoték zakazuje „diskriminovat“ nevhodné žadatele o hypotéku, určitě ke kvalitnímu finančnímu rozhodování nepřispěl. Na každém kroku jakéhokoliv finačního rozhodnutí dnes čeká regulátor.

[Tyler Watts]

Johnny Carson by si mohl zavtipkovat o ekonomice, že „Inflace je dnes tak zlá… že se penny prodává za dva centy.“

Tento vtip by vůbec nemusel být zábavný ani v podání skvělého Carnaca (pozn. DS.: jedna z komediálních rolí J. Carsona), má však atributy dobré komedie: absurdní příběh založený na pravdivém jádře.

Staré penny se běžně prodávají za prémiové ceny, někdy i dvakrát více než za svou jmenovitou hodnotu. Ne proto, že by byly vzácné – bylo jich vyraženo desítky miliard – ale proto, že jsou cennější jako kov než jako peníze.

Kvůli této „prémii za drahý kov“ ve starších penny jistá skupina lidí aktivně vyhledává a skupuje tyto podhodnocené mince napříč Amerikou.

Běžný pozorovatel si nevšimne hlubokého ekonomického významu, když se dozví o hromadění penny. Snad ani mnoho ekonomů. Vláda se s problémem vypořádala tak, že mince razí z mnohem levnějšího kovu: zinku. Tak o co jde?

No ukázalo se, že ten levnější kov nezůstane levný na věky a mincovnu opět stojí více než cent, aby vyrobila (zinkovou) penny. Abych nezapomněl, také více než 5 centů výroba nikláku.

Můj odpor k masmédiím nabývající své konkrétní podoby v jejich aktivním přehlížení je všem pravidelnějším čtenářům mého blogu znám. Z těch vzácných případů, kdy o nějaké masmédium zavadím, se však celkem často vyklube námět na článek. Jako třeba dnes ;-).

Takže v Zimbabwe mají inflaci. To ví kdekdo. Ale jakou inflaci! Meziroční 2,2 milionu procent… Pokud jste si před rokem za jeden papírek v Zimbabwe koupili chléb, dnes stejných papírků potřebujete na chléb přibližně 22 000. Možná už ani ten papírek neexistuje. Zřejmě ho nahradil jiný, s větším počtem nul. No nemají se v Zimbabwe skvěle? Všichni jsou milionáři! Všichni mají tak mnoho peněz.

Pokud jste četli (můj) poslední článek a trochu přemýšleli, víte, že zvýšením peněžní nabídky bohatství nevzroste. Peníze neslouží k použití ve spotřebě či produkci, pouze usnadňují provádění transakcí. Peníze samotné nejsou bohatství. Bohatství je to, za co je možné směnit. To, co skutečně uspokojí nějakou vaší potřebu, touhu, přání.

Jediným specifikem peněz je charakter poptávky jako ryze směnné. Směnnou poptávku mají i všechny ostatní statky. Poptávka velkoobchodů a maloobchodů po zboží, které prodávají dále, je také směnná. Všechno toto zboží však někdy v budoucnu bude použito v produkci či ve spotřebě. Pokud vy sami ve směně přijmete něco, jen abyste to později směnili za něco jiného, má vaše poptávka po daném zboží také směnný (peněžní) charakter. A může to být cokoliv. Zboží, jehož poptávka má ryze směnný charakter, se nazývá peníze.

[Thorsten Polleit]

Ekonomicky řečeno je současná tzv. úvěrová krize zejména změnou majetkových práv (přerozdělováním).

Přepjatí dlužníci selhávají se svými závazky. Věřitelé, kteří udělali nerozumná rozhodnutí komu půjčit, inkasují ztráty, pokud svou jistinu a úroky nedostanou zpět. To vše naštěstí nechává nabídku fyzického kapitálu netknutou.

Přerozdělování je obykle spojeno se změnou cen na trhu. Finanční aktiva jako akcie, dluhopisy a deriváty můžou klesnout jakožto důsledek  změny preferencí. Zatímco toto je nevítané z pohledu jejich držitelů, ti, kteří chtějí začít s investicí, to mohou vítat jako snížení její ceny.

Jak se trh pohybuje k reálnější cenové struktuře, začne ukazovat na špatné investice. Některé investice a vytvořená pracovní místa se ukážou být ztrátová. Tento proces přizpůsobování cen práce a kapitálu vede strukturu produkce zpět do harmonie s preferencemi účastníků trhu. V tomto smyslu je takzvaná krize neboli splasknutí (bust) napravením špatných rozhodnutí z minulosti; termín krize je celkem nevhodný.

Termín krize se ve skutečnosti více hodí pro periodu boomu. Právě v tomto období se vzácné zdroje, zejména prostřednictvím uměle snížených úrokových měr v rámci měnové politiky, nasměrovávají do ztrátových podniků.  Zatímco období navršování špatných investic je obvykle vzýváno jako období ekonomické expanze, ve skutečnosti je obdobím plýtvání.