MyEgo.cz „Drugstar's blog on man, economy and state“

[Brian Ó Caithnia]

V pátek 2. října 752 451 irských občanů ratifikovalo Lisabonskou smlouvu pro půl miliardy občanů Evropské unie. Lisabonská smlouva tvoří poslední pakt ve zdánlivě nezastavitelném pohybu ke stále vyšší centralizaci politické moci mezi 27 státy Unie.

Lisabonská smlouva je následníkem neúspěšné Evropské ústavy, která se pokoušela z Unie vytvořit právní stát se vším všudy. Tento dokument však byl odmítnut referendy ve Francii a v Holandsku roku 2005.

V Bruselu si uvědomili, že Ústava musí být pozměněna, aby ve světle všeobecné nechuti k další centralizaci odpadla nutnost pořádání referend k jejímu schválení. Byly vyňaty požadavky na vlajku a hymnu Unie a rázem se z „Ústavy“ mávnutím kouzelého proutku stala „Smlouva“, k jejímuž schválení je nutný pouze souhlas parlamentů jednotlivých zemí. Kromě případu Irska.

Již od dětsví občas přemýšlím, kam bych emigroval, kdybych se z nějakého důvodu rozhodnul opustit svou rodnou zemi. Jako malý jsem podobně s mnoha přirozeně svobodomyslnými a nezávislými („individualisté od kolébky“) měl pocit, že zrovna tam, kde žiji, „to je nuda“. Snil jsem o dobrodružných povoláních, jejichž neoddělitelnou součástí je cestování po světě, neustálá změna a objevování.

Touha po nevázaném dobrodružství mne s dospíváním přešla a pocity „nudy“ byly vystřídány pocity znechucení. Zejména předvolební kampaně ve mně zpravidla mimoděk probouzejí otázku: Kam, kdyby? Populistické billboardy politických stran, jimiž se snaží koupit hlasy daňových poplatníků za jejich peníze, pro mne představují spolehlivý spouštěč myšlenek na útěk.

Marná snaha, co? Všude to bude stejné, možná i horší… USA dávno nepřipadají v úvahu, již po sto letech (ke konci 19. století) se z politické filozofie klasického liberalismu začala stávat filozofie vlasteneckého imperialismu („Nová pravice“, většina Republikánů), přetahující se o vládu s pokrokovou demokracií, jejíž program se v důsledku společenské dynamiky jejich vlastních opatření posouvá stále více doleva (většina Demokratů).

Ekonomickou převahu získanou prostřednictvím svobody bohužel USA nasměrovaly do stále silnějšího Bílého domu, jehož ambice díky tomu neustále rostly. Obě „soupeřící“ strany se ochotně shodnou, že silný stát a všetečná vládní kontrola nad (ekonomickým) životem občanů jsou nezbytné pro jejich blaho. A Pepíci nic jiného neslyší, takže tomu věří. Původní nevídaně přísné ústavní omezení federální vlády bylo postupem času překonáno různými dodatky a účelovými právními interpretacemi v souladu s „politickými nutnostmi“.

Osobně jsem zarytý nekuřák, nikdy jsem v kouření neviděl smysl a nechápu, proč bych měl zhoršovat svůj zdravotní stav systematickým kouřením. Každému malému dítěti je jasné, že za jinak stejných podmínek je vliv systematického kouření na lidské zdraví pouze negativní. Existují jedinci, kteří zážitek/požitek z kouření hodnotí výše než zvýšené zdravotní riziko, a proto kouří. Nepatřím mezi ně a nikdy nebudu. Přesto se dnes hodlám nemilosrdně kriticky vyjádřit k drtivé většině připitomělých „zákazů kouření na veřejných místech“.

Proč se tím vůbec zabývám, když se mne zákazy kouření jakožto nekuřáka mohou vposledku dotknout jedině pozitivně? Už nebudu muset uhýbat obláčkům kouře od kolegů a ostatních zákazníků v restauraci… Protože za touto na první pohled nevinnou, triviální a „dobrou“ iniciativou se skrývá velmi hluboké pozadí (to není dvojsmysl), které zasahuje ty nejzásadnější otázky politiky a práva. Tím výsostně podezřelým bodem jsou zde ona „veřejná místa“.

Kdysi jsem si myslel, že „veřejná místa“ jsou synonymem pro majetek spravovaný státem, tedy politickou reprezentací a jejím úřednickým aparátem. Je vhodnější jej vymezit negativně jakožto majetek, který není spravován soukromými subjekty. O nějaké správě se spoustě státnímu majetku může jen zdát.

I Pepa z Vidlákova dnes již vidí, že v případě státního majetku se nejedná o „majetek všech“, určitě ne o jeho majetek. Pepa o něm nijak nerozhoduje, Pepa může leda tak jednou za čtyři roky hodit do urny lísteček, a tím jeho „podíl na rozhodování“ končí. Rozhodují o něm politická reprezentace a úředníci, čímž se stávají jeho efektivními vlastníky, i když výkon tohoto vlastnictví je zčásti omezen tím božským „demokratickým dohledem“, dohledem občanů.

Můj pohled byl jednoznačně chybný. Je zřejmé, že „veřejným místem“ je cokoliv, kde se fyzicky bez donucení nachází více než jedna osoba. Třeba restaurace, bar, kavárna, můj dům, váš dům. Co to plácám, vždyť o mém domě nikdo nic neříká! Jak by někdo mohl být tak bláhový a chtít zakazovat kouření doma? Ale…

[Donald Luskin] [DS]

Barack Obama, „nejlepší řečník na světě“ (TM: všechny mediální společnosti) si příliš nepřidal na pověsti, když se ho britský politický novinář Nick Robinson zeptal, kdo je odpovědný za krizi. Obvykle slovně přesný a jasný Obama mumlal a zadrhával většinu z celé dvou a půl minutové odpovědi. John Crace pro nás rozkódoval, co si skutečně myslel:

Nick Robinson: Otázka na vás oba. Premiér opakovaně obvinil USA z odpovědnosti za krizi. Francie a Německo viní z krize USA a Velkou Británii. Kdo má pravdu? A není tato otázka v jádru debaty, co dělat nyní? Brown se okamžitě otáčí, aby odpovídal Obama. Před začátkem jeho odpovědi uběhnou 4 vteřiny. (Díky za nic, Gordy baby. Připomeň mi, abych tě jednou pověsil.)

Barack Obama: Řekl, řekl bych, že, mmm… pauza (vůbec nevím),… když se podíváte… pauza (kdo je sakra ten hnidopich Robinson?)… zdroj, zdroj krize… pauza (jen nějak pokračuj, chlapče),… Spojené státy zajisté mají podíl na… pauza (a jsem v tom až po uši) regulačním systému, který byl neadekvátní masivním změnám v globálním finančním systému pauza, zavírá oči (Tohle mi doma k dobru nepřičtou. Pomoc.). Myslím, že je to pravda… pauza (kdyby tak Nick Robinson zmizel) ... i zde ve Velké Británii… pauza (sakra, Gordon je hostitel, netahej ho do toho)… zde v kontinentální Evropě… pauza (jo, obviň všechny) a na celém světě. Vidíme stejný nepoměr mezi regulací a mmm… pauza (zase jsem se ztratil)… a vznikem vysoce integrovaných, mmm, globálních kapitálových trhů…. pauza (tak tohle je těžká improvizace). Nyní mne více zajímá… pauza (ty)…, jak vše dát do pořádku, nikoliv kdo je odpovědný. V USA jsme k tomu podnikli velmi agresivní kroky, nejen ohledně současné krize a zajištění adekvátní kapitalizace bank, mmm, tváří v tvář enormnímu mmm… pauza (proč jsem neodešel, když jsem měl navrch?)… poklesu v agregátní poptávce a kontrakci, která nastala. Z důležitějšího dlouhodobého hlediska zajistíme, že budeme mít, mmm, spolehlivé regulace, mmm, z nichž mnoho bude diskutováno nyní na summitu. Existuje souhlasný postoj například ohledně zaměření se nikoliv na právní podobu finančních produktů, nýbrž na risk s nimi spojený, jejich funkci a adekvátní regulaci, mnohem efektivnější koordinaci, mmm, mezi zeměmi navzájem, abychom mohli očekávat riziko. Zabývat se problematikou, mmm, derivátových trhů a ujistit se, že máme systém redukující riziko. Takže si myslím, … pauza (super, zmátl jsem každého včetně sebe), že existuje obrovský konsenzus ohledně toho, co musíme udělat, mmm… pauza (končím, čas na závěrečné blafy)… Věřím v pohled vpřed, nikoliv vzad.  

Přeloženo z The conspiracy to keep you poor and stupid, autorem článku je Donald Luskin.

V posledních měsících prosakují zprávy o „receptech na krizi“ i k mediálním ignorantům mého kalibru. Příslušníci hlavních politických stran se všude na světě předhánějí v předkládání „záchranných balíků“ a „stimulačních opatření“ na „roztočení ekonomiky“ (tento obrat mi přijde obzvlášť úsměvný; znamená zřejmě „zvýšení agregátní poptávky“). Jejich obsah více či méně souvisí s proklamovanými hodnotami dané partaje a běžný občan tak může několikrát za den zaslechnout desítky kolidujících opatření, která by měla přinést stejný efekt. Celkem oprávněně tak nabývá dojmu, že ekonomové zřejmě vůbec nic nevědí a jen „střílí od boku“ různá dílčí opatření, jejichž opora v kvalitní teorii je nulová. Občas mají pravdu.

Dnes ponechám stranou hlubší analýzu vzniku ekonomických krizí a jejich „léčby“ všeobecně. Okomentuji jeden dílčí návrh na řešení ekonomické krize, a to konkrétně „nechat krizi ruce trhu“, „nechat trh, ať to vyřeší sám“. Mnoho jeho zastánců totiž pořádně neví, co říká. Tento přístup lze nejčastěji nalézt u jedinců zastávajících konzistentní postoj ke svobodné ekonomické spolupráci (trhu). Tito lidé, ať již z řad ekonomů, podnikatelů či jakýchkoliv jiných, zpravidla chápou zásadní roli instituce soukromého majetku při tvorbě bohatství (ekonomickém pokroku, zvyšování produktivity). Pokud máme majetková práva, máme následně i směnu (obchod), směnný poměr (cenu), prostředek směny (peníze), cenovou strukturu a všechny ostatní přirozené znaky kapitalismu. Všechny se vyvinou jakožto důsledek (osobních) majetkových práv.

Tito lidé vědí, že trh funguje lépe než centrální řízení. Zpravidla ze zkušenosti, méně potom z nějaké ucelené teorie. Něchtějí jej z fleku odepsat a ptají se: Proč by v krizi měly platit jiné ekonomické zákonitosti, snad nějaká „speciální ekonomie pro období krize“? Proč by opatření (znárodňování, vysoká inflace peněžní nabídky, omezování ekonomické svobody), která jsou běžně vnímána jako zátěž pro ekonomický rozvoj a produktivitu, najednou měla pomoci z krize ven a uspíšit růst produktivity? Opravdu je svět tak nešťastně mystický, nekonzistentní a ubohý jako minulý prezident USA, jenž byl „nucen opustit své svobodně-tržní principy, aby trh zachránil“?

[Robert Higgs] [DS]

Vzpomínáte na credit crunch? Určitě ano. Něco takového jsme předtím neviděli, jak nám nejvyšší finanční autority a jejich poskokové říkali – nikoliv v pomalé, klidné a plíživé podobě, ale v neutuchající bouři, jež slibovala bezprostřední ekonomickou zkázu, pokud vláda ihned „něco neudělá“. Což samozřejmě udělala, a to v měřítku nevídaném v historii USA.

Při pohledu zpět na uplynulý rok, jak je tomu v tuto dobu běžné, jasně vidíme známky finanční katastrofy, která na finanční trhy udeřila na podzim: hrozivý credit crunch, „zamrzlé“ úvěrové trhy, které ohlašovaly kompletní ekonomické „roztátí“, pokud jej vláda drastickou akcí neodvrátí. (Vládní mluvčí a média se ve snaze najít co nejděsivější metafory nikdy pořádně neshodli, zda to vše bylo příliš studené či horké.)

Ale pozor, se statistikou je v tomto případě něco úplně špatně! Devastující credit crunch, největší hrozba USA od doby, co Rusové prováděli testování vodíkové bomby, nejhrozivější ekonomická událost od krachu v roce 1929, (bla bla bla… slova mne neposlouchají tváří v tvář těmto katastrofám připomínaných v proslovech politické reprezentace a finanční elity). No, je mi celkem trapně vás jménem politické a finanční elity informovat, že při pohledu zpět se Příšera z Močálu nedostatku likvidity neukazuje v relevantních statistických záznamech.

[Mark Thornton]

Článek byl publikován 4. 6. 2004, tři roky před prvním zachvěním hypotečních a následně akciových trhů.

Známky „nové éry“ v realitách jsou všude. Nová výstavba probíhá za rekordního tempa. Ceny realit dosahují nevídaných výšin, zejména na východním a západním pobřeží. Nafouknuté ceny domů a rekordně nízké úrokové míry dovolují dlužníkům splácet jejich hypotéky, zvýšit svou spotřebu a zároveň snížit jejich měsíční splátky! Jak mi jeden úvěrový manažer vysvětlil: „Je to téměř příliš dobré, aby to byla pravda.“

Ve skutečnosti to opravdu je příliš dobré, aby to byla pravda. Prorokové nové éry nezmiňují, že reality v minulosti prošly podobnými cykly, a že období popisovaná jako „nové éry“ většinou končí bídou, likvidací záruk, bankroty a pádem bank.

Případ bubliny na japonském trhu s realitami je poučný. Japonsko si v 80. letech prošlo bublinou na akciových trzích. Byla velmi podobná bublině na americkém akciovém trhu v letech devadesátých. S následným poklesem japonského akciového trhu reality nepřestávaly růst. Jeden z obecných realitních indexů japonského trhu ukazuje, že ceny nemovitostí nepřestaly růst ani dva roky po pádu akciového trhu, jenž se vrátil na úroveň před pěti lety. Bublina v nemovitostech pokračovala téměř 6 let po krachu akcií. Ceny komerčních, industriálních a osobních nemovitostí v Japonsku však nyní stále klesají a jsou pod úrovní roku 1985.

Nyní to je tři roky od krachu akcií v USA. Greenspan naznačil, že úrokové míry by brzy mohly změnit svůj směr, zatímco dlouhodobé úrokové míry už povyrostly. Vyšší úrokové míry by mohly spustit obrat na realitním trhu a odkrýt omyly nového paradigmatu, včetně toho, jak bublina pomáhá skrývat zvyšování cen. Bohužel by to vedlo též k poškození vlastníků domů a rozsáhlejší problém by zasáhl každého daňového poplatníka v USA, jenž by byl donucen k záchraně bank a k vládou sponzorovaným hypotečním zárukám, které již vedly k rozšíření neodpovědných úvěrových praktik.

Stephen Smale, jeden z nejprominentnějších matematiků 2. poloviny 20. století, se nechal slyšet, že jedním z nejdůležitějších úkolů matematiky v rodícím se století je uvedení teorie chaosu do ekonomie. Protože oba výše zmíněné obory jsou mou srdeční záležitostí, vyjádřím se podrobnějí k ambivalenci, jíž ve mne tento názor vzbuzuje.

Nebudu se tajit tím, že již pár let mám raději ekonomii než matematiku a statistiku, ač tomu zatím ještě delší dobu bylo naopak. Matematika je sice moc hezká, ale příliš vzdálená každodennímu životu kohokoliv krom relativně úzké skupiny lidí. První část předchozí věty pro ekonomii platí dvakrát a druhá část vůbec.

(S tou vzdáleností matematiky od běžného života to není jednoznačné. Drtivá většina „samozřejmostí“, jež dnes lidé každodenně používají k usnadnění svého života, by bez vysoké matematiky nikdy světlo světa nespatřila. K jejich používání znalost matematiky není nutná, stejně jako k ekonomickému jednání není nutná znalost ekonomie. Přesto však i běžní lidé přemýšlejí o problémech ekonomického charakteru, které se jich týkají, a to v rámci svého chápání ekonomických fenoménů. O matematice žádní normální lidé nepřemýšlejí :-)).  

Ekonomické jednání je každodenním chlebem všech lidských bytostí. Nejen té drtivé většiny, která každé ráno vstává do práce, aby prodala svou práci a nakoupila prostředek směny (peníze) za účelem jejich budoucího prodeje za jiné směnitelné statky. Týká se i toho posledního poustevníka žijícího mimo civilizaci, který se rozhoduje, čemu věnuje následujících deset minut svého času. Osobní čas je statek s omezenou zásobou, který je předmětem ekonomického jednání. Zvolit určitou činnost znamená vzdát se jakékoliv jiné.

Ekonomie není primárně „vědou o penězích“, o podnikání, o cenách na trhu - a už vůbec ne návodem ke zbohatnutí. Zabývá se ekonomickým jednáním, tj. jednáním ve světě, kde „pečení holubi nelétají do huby“. Jednáním ve světě, který není rájem a kde je nutno provádět volby, jaké omezené prostředky a v jaké kombinaci použít k dosažení určitého cíle. Peníze, cenový systém, podnikatelská role atd., jsou jen důsledky, nikoliv příčiny ekonomického jednání. To je zas důsledkem výše uvedené nerajské podstaty světa, který obýváme.

[Robert Higgs] [DS]

Vraťme se do minulosti. Hluboko, opravdu hluboko do minulosti. Tak hluboko, až dojdeme do posledního srpnového týdne roku 2008. Historikové říkají, že tehdy Američané ztratili své smysly. Přes všechny důkazy před jejich vlastníma očima, ušima a nosy, se nechali přesvědčit, že svět jako ho do té doby znali, stál před jisto-jistou zkázou. Hysteričtí „novináři“ a „experti“ v rádiích a televizích jim to říkali. Co jiného mohli dělat? Protože život bez přetékajícího účtu důchodového připojištění leží daleko za hranicemi jejich představivosti, „něco muselo být uděláno“.

Toto prozření se stalo signálem pro stovky oddaných veřejných služebníků, kteří se chopili akce na záchranu civilizace. Dobře rozuměli, že lidé vyžadují, aby „něco bylo uděláno“, a tak hledali, co by to mohlo být. První věc, která se jim připletla do cesty, byl návrh Ministerstva financí. Zprvu se jim moc nezamlouval, horečně jej tak předělali na obrovský vánoční stromeček plný ozdob a v lákavé představě znovuzvolení uzákonili Ekonomicko-stabilizačí zákon roku 2008, známý též jako Záchrana hnusu.

Jádro tohoto nařízení spočívá v Programu na podporu problémových aktiv (Troubled Asset Relief Program, TARP), v němž se ministr financí zavazuje za 700 miliard dolarů nakoupit od bank a dalších finančních institucí prašivý papír, jako třeba deriváty zajištěné hypotékami. Zbytečný a pošetilý krok, avšak urputný ve svém strachu z ničeho jiného než strachu samotného, což je přesně ta urputnost, kterou si krize žádala.

Odůvodnění tohoto programu potřebovalo notnou dávku domněnek. Ministr financí tvrdil, že nutným krokem bylo uvolnit zmrzlé („frozen“) úvěrové trhy, popřípadě obnovit úvěrové trhy, které se rozpustily („melted down“) – zamrznuté či rozpuštěné, to je zřejmě jedno. Logika měla co do činění s pomocným tvrzením, že nikdo už bankám nedůvěřoval, dokud držely ona prašivá („toxická“) aktiva, protože nikdo nevěděl, kdy taková banka může zkrachovat. Výměna prašivého papíru za dolarové vklady u Fedu měla bankéřům přinést zpět pohodlí, aby opět půjčovali jeden druhému a tedy i podnikatelům a ostatním lidem. Bez úvěru to jednoduše nejde. Úvěrové transakce jsou „životadárnou krví“ moderní ekonomiky. Všichni politici to říkají.

A tak dal Kongres Hanku Paulsonovi 700 miliard dolarů. Ten prvně z velkého pytle vzal 125 miliard a věnoval je svým přátelům z devíti největších bank v zemi. Protože nikdy nebyl lakomý, dal 10 miliard Goldman Sachs, podniku, jenž řídil před nástupem do funkce ministra financí.

Dnes bych rád volně navázal na článek Jak dnes vznikají peníze?. Důvody jsou v zásadě dva. Zaprvé byl zmíněný článek dlouhou dobu ten nejčtenější ;-). Zadruhé se v diskuzi nezřídka ukazuje, že v něm uvedené skutečnosti mnozí shledávají jakožto překvapivé a zároveň v tom zřejmě kdekdo nemá zcela jasno.

Budu dnes tedy podrobnější a uvedu konkrétní příklady, které by případné nejasnosti měly jednou provždy odstranit. Zároveň předpokládám znalost faktů uvedených v původním článku. Nejpodstatnější věci samozřejmě zopakuji a přidám několik postřehů, které jsem tehdy nezmínil.

Všichni už tak vědí, že zdaleka největší množství nových peněz dnes vzniká při poskytování úvěrů obchodními bankami nebankovním subjektům (tzv. úvěrová expanze).

Zcela obecně nové peníze vznikají pokaždé, když obchodní banka kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení jiného klientského účtu v bankovním systému. Do toho krom poskytování úvěrů spadá například i výplata mezd zaměsnancům banky či koupě aktiva (zboží, služby) od nebankovního subjektu.

Starší články

• 05.10.2008 Krize globálního statismu [komentáře: 75] 16.10.08 09:34
• 22.09.2008 Společenská naléhavost tvrdých peněz [komentáře: 9] 01.10.08 15:38
• 07.09.2008 Dvoucentové penny: okno k inflaci [komentáře: 60] 29.09.08 19:45
• 18.08.2008 Hyperinflace zaklepala na dveře [komentáře: 24] 23.09.08 15:24
• 17.08.2008 Blíž a blíž ke znehodnocení měny [komentáře: 4] 03.09.08 23:14
• 13.07.2008 Peníze jsou kořenem všeho dobra [komentáře: 15] 29.10.08 03:05
• 07.07.2008 Wikipedii máme díky "Rakušanům"! [komentáře: 5] 14.07.08 18:02
• 15.06.2008 Válka a inflace [komentáře: 6] 02.09.08 10:21
• 08.06.2008 Proč hodnota není cenou? [komentáře: 9] 06.01.09 08:36
• 31.05.2008 Krize demokracie [komentáře: 2] 01.06.08 12:59
• 02.05.2008 Svátek práce a žabomyší války [komentáře: 16] 21.05.08 23:45
• 27.04.2008 Jak dnes vznikají peníze? [komentáře: 25] 28.02.10 13:11
• 06.04.2008 Mýty o sobectví a racionalitě [komentáře: 12] 09.09.09 20:44
• 30.03.2008 Neandrtálci zanedbali obchod [komentáře: 1] 01.04.08 10:20
• 23.03.2008 Environmentalismus je socialistická cesta do pekla [komentáře: 16] 07.04.08 18:18
• 09.03.2008 Úvěrová expanze, ekonomická nerovnost a klesající mzdy [komentáře: 18] 11.04.09 17:50
• 02.03.2008 Jak sociální stát zkazil Švédsko [komentáře: 8] 09.09.09 17:33
• 18.02.2008 Mýtus recyklace [komentáře: 8] 25.03.08 16:51
• 09.02.2008 USA - svobodná země?
  Trocha pravděpodobnosti pro běžný život [komentáře: 1] 21.06.08 21:30