Drugstar's blog on man, economy and state

Chtějí lidé peníze? Teď si asi všichni říkáte, proč pokládám otázku, jež se zdá být předem jednoznačně odpovězená jednohlasným a halasným „Jasně, vole“. V tomto případě je však téměř jako vždy vhodné chvilku přemýšlet o tom, co je a co není vidět.

Je poptávka po penězích nekonečná? Není. Lidé nechtějí peníze. Hned, co je dostanou, se jich zbavují. Lidé chtějí bohatství. Chtějí větší a lépe situovaný dům, novější a luxusnější auto, lepší školu pro své děti, více volného času. Poptávka po bohatství je nekonečná, poptávka po penězích nikoliv. Proto běžný dospělý tráví většinu svého bdělého času ekonomickou aktivitou. Je prostředkem k získání směnitelných statků, tj. statků, u nichž je možné převádět vlastnická práva z osoby na osobu. Je prostředkem k získání bohatství.

A jako je ekonomická činnost prostředkem k získání směnitelných statků, tak jsou peníze prostředkem směny. Nejsou poptávány proto, aby byly spotřebovány přímo či v produktivní činnosti. Pouze usnadňují provádění směn, převádění vlastnických práv. Umožňují provést transakci kdykoliv, s kýmkoliv a s čímkoliv. Jedna strana se vzdá něčeho, co někdy v budoucnosti bude použito ve spotřebě či produkci a přijme peníze, pro druhou stranu je tomu naopak.

[Dick Clark]

O Wikipedii, devátém nejnavštěvovanějším místě na internetu, můžeme říct mnoho špatných věcí. Kritici například namítají, že encyklopedie, kterou může editovat kdokoliv, je náchylná k nekonečným chybám.

Tyto kritiky byly vzneseny při založení Wikipedie v roce 2001. Přesto nyní Wikipedie obsahuje 8,2 milionu článků v 253 jazycích. Anglická verze obsahuje kolem 2 milionů článků a celkový rozsah je patnáctkrát větší než Encyklopedie Britannica. Wikipedie je nejrozsáhlejší encyklopedie v historii lidstva.

Založil ji Jimmy Wales (přezdívaný „Jimbo“), bývalý manažer financí na Auburn University, poté, co mu americký ekonom a člen Ludwig von Mises Institute Mark Thornton navrhnul, aby si přečetl „The use of knowledge in society“, dnes již proslavenou esej od ekonoma rakouské školy a libertariána Friedricha von Hayeka. Nosnou myšlenkou eseje je tvrzení, že ceny na trhu reprezentují spontánní řád, který vzniká z interakce jedinců s rozdílnými cíli a tužbami a umožňuje jim spolupracovat, aby dosáhli svých komplexních cílů. Podle rozhovoru v červnovém vydání magazínu Reason to byl tento Hayekův vhled, který Walese vedl k založení Wikipedie. Ona vznešená vize, která inspirovala Walese? „Představte si svět, v němž má každá osoba volný přístup k veškerým lidským znalostem. Přesně na tom pracujeme.“

[Llewellyn H. Rockwell, Jr.]

Americká centrální banka, nazývaná Federální rezervní systém (Fed), byla založena roku 1913. Nikdo tuto instituci nepropagoval sloganem, že ulehčí vedení válek a přinese smrt téměř půl milionu americkým občanům v cizích zemích, společně s miliony vojáků a civilistů ostatních zemí.

Nikdo neupozorňoval na to, že tato instituce umožní bez explicitního zdanění financovat ničení cizích měst a vlád. Nikdo neříkal, že centrální banka umožní Spojeným státům být účastníkem rozsáhlejší války v průměru každý čtvrtý rok dvacátého století. Nikdo nepodotknul, že tato instituce Spojeným státům umožní vytvořit globální říši, ve srovnání s níž bledne i Římská říše a Velká Británie na svém koloniálním vrcholu.

Můžete dát dohromady 100 profesionálních historiků a politologů, a žádný z nich zřejmě nezmíní roli, kterou Fed hraje ve financování amerického militarismu. A přitom je Fed tou institucí, která vytvořila peníze potřebné na financování válek. Tímto způsobem vyřešila hlavní problém, jemuž státy čelí od počátku lidské historie. Stát bez peněz nebo stát, jenž musí zdaňovat své občany pro potřeby války, je ve svých imperiálních ambicích nutně omezen. Toto není problém pro občany, pouze pro stát. Neschopnost státu financovat své neomezené touhy je pro lidi cennější než jakákoliv právní záruka a kontrola. Je účinnější než všechny ústavy dohromady.

Tématem dnešního článku bude jedna z nejzajímavějších částí ekonomické teorie, pro mne osobně zřejmě nejzajímavější vůbec. Jsou jimi teorie hodnoty a teorie ceny, nerozlučně spjaté s teorií směny (katallaxií). Vyložit toto téma na krátkém rozsahu nebude jednoduché, protože se přímo dotýká nejzákladnější ekonomické otázky - co je bohatstvím a co není, jak dochází k jeho tvorbě a zániku. Korektní teorie hodnoty je též vposledku schopna objasnit, proč svobodné (nesocialistické) ekonomické systémy musejí  být produktivnější (vytvářet více bohatství) než systémy centrálního ekonomického řízení.

Teorie hodnoty

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a hned na začátku naservíruji to nejdůležitější:

Hodnoty a hodnocení jsou zcela subjektivní. Pouze mínění jednajícího určuje, co je statkem (může sloužit k uspokojení nějaké jeho potřeby/přání/touhy) a co není. Statek není definován fyzikálně, chemicky, biologicky nebo jiným „objektivním“ způsobem. Pouze přesvědčení jednajícího o tom, že daná věc může sloužit jako prostředek k uspokojení některé z množství jeho potřeb/tužeb, z ní činí statek.

 Výše uvedený odstavec je zcela zásadní. Jinak řečeno:

Hodnotu věcem (nebo čemukoliv jinému) připisují lidé. Koncept bohatství existuje pouze v lidské mysli. Neexistuje žádná „vnitřní hodnota“ skrytá ve  věcech, tato hodnota se ani negeneruje na základě nějakého objektivního procesu, jako je vydání úsilí. Hodnota je důsledkem přesvědčení jednajícího o tom, že něco je adekvátním prostředkem pro uspokojení jeho potřeby/touhy. Pokud v něm toto přesvědčení z jakéhokoliv důvodu zanikne, zanikne pro něj i hodnota oné věci. Hodnoty „vyzařují“ od lidí směrem k věcem a jsou zrcadlem relativní důležitosti potřeb/přání/tužeb na škále preferencí daného jedince.

Dnešní příspěvek se bude věnovat fenoménu, který je některými pociťován jakožto „krize demokracie“. Eufemisticky tak označuje fakt, že ze všech moderních zastupitelských vlád se stal „kopací míč skupinových zájmů“.

Protože celé téma již v 70. letech dvacátého století brilantně zpracoval F. A. von Hayek, nemá smysl, abych ho nějak neobratně přežvykoval. Prostě zde uvedu rozsáhlejší citaci a přidám několik vlastních postřehů. Citace následuje.

Pro zakladatele konstitucionalismu měl termín „zákon“ velmi přesný úzký význam. Ochrana individuální svobody se očekávala pouze od omezení vlády zákonem. Filozofové práva 19. století nakonec definovali individuální svobodu jako pravidla regulující chování lidí vůči ostatním, jež jsou použitelná na neznámý počet budoucích případů a obsahující zákazy vymezující (avšak samozřejmě nespecifikující) hranice chráněné oblasti všech osob a organizovaných skupin.

Právo mělo být k tomu, aby zabraňovalo nesprávnému chování. Spravedlnost se vztahovala k principům platným stejně pro všechny, a byla opačným pólem všech specifických příkazů a privilegií vztahujících se ke konkrétním jednotlivcům nebo skupinám.

Svátek práce a ostatní státní svátky s jasnou politickou konotací jsou již tradičně doprovázeny žabomyšími válkami mezi příslušníky „ultrapravice“ a „levicových anarchistů“. Dnes zcela ponechám stranou pomýlenost a nedostatečnost běžného rozdělování politického spektra na „levici“ a „pravici“, ve skutečnosti obecně nulovou souvislost mezi pojmy „pravice“ a „nacionalismus“ a analýzu utopického oxymóronu „levicový anarchista“. V článku na jednom zpravodajském serveru mne totiž zaujala jiná věc.

Pod jednou fotografií s hromadou docela hezkých dětských hraček bylo napsáno, že „sociální demokraté zanechali nacionalistům na místě hračky.“ Tímto gestem zřejmě sociální demokraté chtěli vyjádřit opovržení nad nacionalistickou ideologií, opovržení a zároveň jasný náznak reálné slabosti a přežitku nacionalistické ideologie v současné společnosti. Chtěli nacionalistům prostě sdělit „běžte zpátky na píseček, dnes už jste každému jen k smíchu“. Někomu to může přijít vtipné a trefné.

O tom, jak vznikají peníze na (svobodném) trhu, jsem již několikrát více či méně podrobně popisoval. Jedna nebo více směnovaných komodit začne být poptávána více jako prostředek směny než pro spotřebu či produkci. V průběhu tohoto procesu začnou účastníci ekonomické spolupráce (trhu) kótovat své prodejní a nákupní ceny směnným poměrem k této komoditě. To dále posiluje pozici této komodity jako prostředku směny a umožňuje rychlé a jednoduché srovnání cen napříč ekonomickým systémem a ekonomickou kalkulaci.

Ve všech vyspělejších společnostech zaujaly v průběhu společenské evoluce výsadní místo prostředků směny vzácné kovy, zejména zlato a stříbro. Předurčují je pro to jejich v tomto ohledu až překvapivě dokonalé vlastnosti – relativní vzácnost, homogenita a ryzost, snadná dělitelnost až na atomickou úroveň a trvanlivost daleko přesahující běžné lidské obzory. Prostě peníze „bohem stvořené“.

Dnes je penězi něco jiného. Něco, co nevybrali sami lidé metodou pokusu, omylu a učení se v miliardách dobrovolných transakcí. Bylo jim to nařízeno vládami pod pohrůžkou trestu při odmítnutí. Bylo jim to vnuceno. Dnešní peníze se tedy nazývají vynucené peníze (fiat money). Samotný průběh vnucení, jeho důvody a historii proberu v jiném článku. Jen zmíním, že vlády se v průběhu historie vždy pokoušeli nutit občanům bezcenné věci jakožto peníze a vždy se snažili zvýšit svou kontrolu nad trhem - s penězi a finančním systémem na prvním místě.

Proč a jak v tomto vnucení vlády ve 20. století uspěly, zatím nechám stranou, včetně jeho důsledků. Dnešní článek se však stane startovacím bodem pro několik dalších, které budou zevrubnou kritikou současného finančního systému z hlediska ekonomického, právního a morálního a nenechají na něm nit suchou. Aktuální krize zejména v USA bude vhodným pomocným materiálem. Vše bych rád zakončil článkem „Svět zasahuje proti krizi aneb propaganda finančního socialismu“.

Dnešní příspěvek bude zajímavý i pro ty, kteří se domnívají, že ekonomie je to poslední, čemu by chtěli věnovat svůj čas a intelektovou kapacitu. (Do této kategorie jsem kdysi patřil i já sám; trochu se to změnilo při studiích na VŠE a poté, co jsem potkal „rakušany“, vstoupil v platnost pravý opak).

Účelem bude vyvrátit dva všeobecně zakořeněné mýty, konkrétně:

1. Že kvalitní ekonomická teorie předpokládá racionálně jednající jedince, a protože tomu tak často není, její postuláty mají omezenou platnost
2. Že se ekonomie zabývá pouze „sobeckými zájmy“ a tedy opět nedostatečně postihuje společenskou realitu, jejíž součástí jsou ve velkém měřítku i zájmy „nesobecké“

Ještě bych dodal, že dále prezentované názory spadají do okruhu „rakouské teorie“, jejíž prominentní představitele již asi každý čtenář tohoto blogu důvěrně zná (Ludwig von Mises, F. A. von Hayek, M. N. Rothbard, G. Reisman).

Kvalitní ekonomická teorie nepředpokládá racionálně jednající jedince – už pro samotnou vágnost termínu „racionálně“. Předpokládá pouze, že lidé jednají. Jednáním se rozumí jakékoliv použití prostředků k dosažení cílů. Takováto aktivita se nutně musí dít v bdělém stavu, nemusí být ovšem „aktivitou“ ve striktním smyslu. Jednáním je tedy jak mluva, tak mlčení, pokud nechceme nic říci. Je jím pohyb i tělesný klid, pokud nechceme měnit polohu svého těla. Není jím pád z postele ve spánku. Není jím náhodné zakopnutí při chůzi.

Před několika dny jsem si v jednom časopisu zabývajícím se popularizací vědy přečetl takový malinkatý sloupek, spíše jen poznámku, s názvem „Neandrtálci zanedbali obchod“. Seznamoval čtenáře s posledními objevy na poli antropologie, mezi něž patří i závěr, že Neandrtálci – na rozdíl od moderního člověka – vyhynuli zřejmě proto, že zanedbali obchod. „Nebyli schopni zorganizovat výměnu se vzdálenějšími oblastmi.“ Stručně řečeno, neměli podnikatele a obchodníky.

Jsem samozřejmě ten poslední, koho by toto zjištění nějak překvapilo, a těší mne, že se na poli antropologie odvádí kvalitní práce, dávno už snad prostá od socialistických blábolů. Dnes již každý s průměrným vzděláním ví, že nic socialistického nefunguje. Sice téměř nikdy pořádně neví, proč to nefunguje, ale též ví, že desítky milionů mrtvých hladem v socialistických režimech po celém světě nebyla náhoda.

Fakt, že neví proč, je však téměř stejně nebezpečný jako otevřená podpora masových vražd v podobě socialistického světonázoru na základě subjektivních hodnot. Mezi tyto hodnoty může patřit například přesvědčení „Je lepší, aby všichni byli stejně chudí než různě bohatí.“ Proč? Zřejmě proto, že lidé jsou ze své podstaty „špatní a závistiví“. A když má někdo více, mají pocit, že to musel ukrást nebo získat nečestně, protože jinak by to oni přeci museli mít též, ne? Oni, takoví dobří a slušní občané.

Dnešním článkem se pokusím objasnit můj názor na péči o životní prostředí, hysterii kolem globálního oteplování a environmentalistické politické hnutí. Bude kvalitnější syntézou předchozích článků na toto téma a přidá několik nových postřehů, zřejmě tedy nebude nejkratší. Vezmu to totiž dosti zeširoka.

Všechny zarputilé environmentalisty předem upozorňuji, že jsem vyrostl na venkově, miluji čistý vzduch, lesy, vodu, hvězdné nebe a klid na přemýšlení. V Praze pracuji a i když je to relativně čisté velkoměsto, nežil bych tam ani za zlaté prase, jezdím každý den zpět do lesa. Tyto mé hodnoty mne však neopravňují k přehlížení jistých souvislostí ve společenské interakci a bezhlavému diktátu těchto hodnot ostatním, jehož nevyhnutelné důsledky jsou mnohými v rámci jejich propocených trenek v očekávání nadcházející apokalypsy nekriticky přehlíženy.

Termín „enivronmentalismus“ a „environmentalista“ si vyhrazuji pro organizované politické hnutí a jeho zastánce, jejichž konečným cílem je řízení životního prostředí na globální úrovni stanovováním limitů na vše, co uznají za vhodné, a jejich následné prosazování politickým násilím. Nemíním tím nikoho jen proto, že má dobrý pocit z třídění odpadu, že preferuje čistší technologie a energetické zdroje, že si kupuje bio produkty a nejezdí autem.