Svátek práce a žabomyší války
Svátek práce a ostatní státní svátky s jasnou politickou konotací jsou již tradičně doprovázeny žabomyšími válkami mezi příslušníky „ultrapravice“ a „levicových anarchistů“. Dnes zcela ponechám stranou pomýlenost a nedostatečnost běžného rozdělování politického spektra na „levici“ a „pravici“, ve skutečnosti obecně nulovou souvislost mezi pojmy „pravice“ a „nacionalismus“ a analýzu utopického oxymóronu „levicový anarchista“. V článku na jednom zpravodajském serveru mne totiž zaujala jiná věc.
Pod jednou fotografií s hromadou docela hezkých dětských hraček bylo napsáno, že „sociální demokraté zanechali nacionalistům na místě hračky.“ Tímto gestem zřejmě sociální demokraté chtěli vyjádřit opovržení nad nacionalistickou ideologií, opovržení a zároveň jasný náznak reálné slabosti a přežitku nacionalistické ideologie v současné společnosti. Chtěli nacionalistům prostě sdělit „běžte zpátky na píseček, dnes už jste každému jen k smíchu“. Někomu to může přijít vtipné a trefné.
Vtipné a trefné by mi to přišlo ve chvíli, kdyby nacionalismus a sociální demokracie nebyly logicky úplně stejné ideologie. Obě totiž hlásají to samé: Jedněm berte a druhým dávejte. V nacionalismu jde o protekcionismus a výhody pro příslušníky určitého národa manifestované dovozními kvótami, vládní ochranou domácích podniků a pracovníků prostřednictvím legislativy, dotacemi pro domácí výrobce, zboží a pracovníky. Každý s minimální znalostí ekonomie však ví, že všechny tyto politiky jsou z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní a povedou k nižší životní úrovni skupiny (v našem případě národa), která se izoluje od ostatních a klade překážky volnému pohybu ekonomických faktorů a obchodu.
Sociální demokraté hlásají protekcionismus a výhody pro „chudé“, „bezmocné“, „sociálně znevýhodněné“, „společensky poškozené“, „negativně zasažené globalizací“ atd. Toto se materializuje zejména přesunem majetku k těmto skupinám prostřednictvím zdanění, ať již explicitně (přímé obdržení platby) nebo implicitně (zboží/služby „zdarma“). V ekonomické teorii lze najít mnoho matematických modelů, které jsou údajným „důkazem“ o ekonomické prospěšnosti těchto opatření. Ve skutečnosti mají být jen „vědeckým ospravedlněním“ všech „progresivních“ politik, které lidskou společnost ve velkém měřítku provázejí od počátku 20. století, s komunismem a demokratickým socialismem v jejich samém čele.
Zdali však nacionalisté či sociální demokraté za sebou mají či nemají ekonomickou vědu, je vposledku lhostejné. Politika se vždy dělá s ohledem na hodnoty, nikoliv na vědu. Společenské vědy a ekonomie mohou analyzovat důsledky politik, jejich samotná realizace je však vždy otázkou hodnot. Nacionalismus (nacionální socialismus) a sociální demokracie (demokratický socialismus) se shodují v přesvědčení, že jedněm se musí brát a druhým dávat. Nebo jen v tom, že někomu, koho v rámci svých hodnot považují za dobrého, lepšího, potřebného, se musí dávat. Že se na základě toho potom někomu musí vzít jen logicky vyplývá z předchozího.
Obě tyto ideologie jsou tedy logicky a principiálně shodné: rozdělují společnost na dvě skupiny, pro něž platí rozdílná pravidla. V nacionalismu jsou to příslušníci určitého národa versus všichni ostatní, v sociální demokracii to jsou dotovaní versus čistí plátci. Definice těch dotovaných je v sociální demokracii mnohem pružnější než v nacionalismu. V nacionalismu se nadřazeným musíte narodit a nikdo to nezmění, v sociální demokracii se nadřazeným (příjemcem dotací) stáváte na základě přesvědčení politické autority o tom, že jste „společensky potřebný“, „sociálně znevýhodněný“, „chudý“. Toto přesvědčení se posléze pod heslem „(vznešený) účel světí prostředky“ stává ospravedlněním pro násilný přesun majetku od těch „společensky zvýhodněných“, „příliš bohatých“, „příliš schopných“ k dotovaným skupinám.
Gesto posměchu od sociálních demokratů směrem k nacionalistům je mimo jiné vyjádřením absolutně minoritního až nulového vlivu nacionalistické ideologie na dnešní politickou scénu, s postavením její extrémní odnože mimo zákon. Nacionalisté totiž sami sebe diskreditují otevřeným hlásáním nepřátelství a násilí ke všem příslušníkům „podřadných“ národnostních a rasových skupin. Každý se společenskou inteligencí nad bodem mrazu má tendenci minimalizovat otevřené konflikty s ostatními lidmi a nacionalismus je pravým opakem – explicitním podněcováním konfliktu na základě něčeho, co nikdo není schopen ovlivnit.
Se sociální demokracií je tomu jinak. Nepodněcuje otevřené násilné konflikty. Naopak apeluje na city, jež má snad každý dospělý a duševně zdravý jedinec. Každý ví, že se může dostat do situace, kdy si nebude schopen sám pomoci, ať již vlastním přičiněním či nešťastnou náhodou. Sociální demokracie aspiruje na institucionalizaci těchto citů, pomoci „chudým“, „bezmocným“ a „společensky poškozeným a znevýhodněným“. Ano, samo o sobě to je hezké, alespoň pokud se to týká těch, kteří opravdu nemají možnost starat se sami o sebe. Většina příznivců sociální demokracie ji přesto nevolí proto, že by to byla „pomoc druhým“, ale protože oni sami jsou potenciálním cílem dotací a zvýhodňování. V součtu dvou výše uvedených skupin (altruistů a sebepociťovaných „potřebných“) má sociální demokracie dnes ve všech západních společnostech nezanedbatelnou podporu.
Zatímco příznivci nacionalistických režimů dnes tvoří v drtivé většině celkem jasně vymezitelnou skupinu vyholených opičáků s IQ 80, příznivci sociální demokracie se rekrutují ze všech společenských vrstev, včetně absolventů filozofické fakulty a ostatních vysokých škol. Stejně tak tomu bylo v případě komunismu, který je jen dovedením sociální demokracie do jejích logických důsledků - avšak neudržitelný v až příliš krátkém období na to, aby tuto jedinou konzistentní sociálně demokratickou ideologii zas někdo zkoušel uvést do praxe v západní společnosti. I přesto, že pod záštitou komunistické ideologie bylo z pohledu tradiční morálky spácháno zřejmě ještě více zločinů než pod záštitou nacismu, jsou stále vnímány jinak. Komunistická politická uskupení nejsou postaveny mimo zákon, dokonce jsou součástí vrcholných politických struktur mnoha západních zemí.
Důvodem je právě rozdíl jejich konečného cíle – u nacismu je to otevřené násilí vůči všem „podřadným“ národnostním skupinám, s jejich eventuální totální likvidací. U komunismu a sociální demokracie je to „vznešený“ cíl „aby nikdo netrpěl chudobou“ a „měl stejně jako ostatní, protože je lidskou bytostí jako všichni ostatní“. Současní komunisté jen tvrdí, že jejich předchůdci na to „šli špatně“ a proto se nedosáhlo toho všeobecného dobra a ráje na zemi proklamovaného komunistickou ideologií. Nyní se pomalu dostáváme k podrobnějšímu zkoumání jádra celé diskuze, což jsou skutečné prostředky, jež určitá ideologie používá k dosažení svých, ať již „nízkých a primitivních“ či „vznešených a ušlechtilých“ cílů.
V rámci samotné ideologie jsou její cíle samozřejmě vždy považovány za ty „vznešené a ušlechtilé“ a debaty mezi příslušníky jednotlivých ideologií budou vždy nekonečné z důvodu jejich rozdílných hodnotových a etických pozic. Komunismus je vnímán jako méně společensky nebezpečný než nacismus, protože hlásá „dobro a dostatek pro všechny a osvobození z pout kapitalistické produkce a vykořisťování“, jež jsou považovány za důvod neštěstí a nedostatku, kdežto nacismus hlásá „dobro pro národ a konflikt pro všechny ostatní“ (ostatní národnosti jsou opět považovány za „překážku ve štěstí“ vyvoleného národa). Nacionalistické cíle jsou dnes drtivou většinou lidí v západních společnostech považovány za „primitivní“, „nízké“ a „barbarské“, kdežto alespoň část z cílů sociálních demokratů je většinou lidí považována za „správné, vznešené, ušlechtilé“. Ze stejného důvodu byla naprostá většina intelektuálů na začátku 20. století socialisty a komunisty. Socialistický program se jim prostě zdál být „dobrý, lidský, ušlechtilý“.
Nacionalismus, komunismus i sociální demokraté se však shodují v odpovědi na tu nejzásadnější otázku celé politické teorie:
Světí účel prostředky aneb můžeme při cestě k našim vznešeným cílům používat prostředky, které jsou v běžné mezilidské interakci považovány za zločiny? Můžeme tvořit právo a legislativu k obrazu svému - tak, abychom došli kam chceme, a ještě to bylo považováno za soulad se zákonem? Za „všeobecné blaho“?
Všechny výše uvedené ideologie odpovídají ano, účel světí prostředky. V nacismu byla legálním a přijatelným prostředkem k dosažení jeho vznešených cílů vražda příslušníků podřadných národů, ať již Židů či Slovanů. Násilí vůči nim nebylo trestné, platila pro ně jiná pravidla. Nacismus vraždil zcela otevřeně a byl na to hrdý. Komunismus se spíše jen potichu zbavoval „nepřátel režimu“, kteří stáli v cestě za „lepšími zítřky“. Nevraždil ve velkém otevřeně a proto byl i mnoha západními intelektuály (kteří nikdy neviděli realitu komunistických zemí) opěvován jakožto skvělé společenské zřízení. V Číně však občas probíhaly normalizační akce, jež by se daly shrnout do příkazu „zastřelit v každé vesnici alespoň jednoho rebela pro výstrahu.“ Konkrétní průběh komunistických režimů v daných zemích byl silně ovlivněn jejich dosavadním kulturním vývojem a ČSSR byla ve stínu své předchozí kulturnosti (až na pár výjimek ve svých počátcích) uchráněna těch největších zvěrstev.
Sociální demokraté jsou umírnění komunisté a nepovažují vraždu za přijatelný prostředek pro jejich vznešené cíle, krádež však ano. Odebrání majetku pod pohrůžkou násilí (trestu) je pro ně perfektním prostředkem pro realizaci jejich cílů. Rozdílná pravidla platí pro čisté plátce a čisté příjemce dotací. Všeobecně tedy pro bohaté a chudé. Čistí příjemci jsou privilegovaní na úkor čistých plátců, „mají na to právo“ v rámci sociálnědemokratického světonázoru a legislativy, stejně jako v nacismu „má každý právo“ útočit na majetek „podřadných lidí“. Nacista za etické a správné považuje likvidaci „podlidí“ ve prospěch „nadlidí“, „podlidé“ jsou dokonce níže než zvířata. (Stojí za zmínku, že mnoho ze současné německé legislativy na ochranu „zvířecích práv“ je jen mírnou modifikací původní nacistické legislativy; zvířata měla v nacistickém Německu větší práva než podlidé, s Židy a Slovany v čele.)
Sociální demokrat považuje za etické a správné „bohatým brát a chudým/znevýhodněným dávat“. V subjektivním ohodnocení toho, nakolik je kdo „příliš bohatý“, „chudý“, „znevýhodněný“, „potřebný“, poté diktuje krádež, aby svět zbavil takového zla. Nabízí se analogie s Robinem Hoodem, která však trpí zásadním nedostatkem. V dobách Robina Hooda, tj. ve feudalismu, bohatí opravdu „vykořisťovali chudé“, bohatý byl feudál-otrokář a chudý byl poddaný-otrok. Bohatý nebyl ten, kdo ostatním nabídl nejvíce hodnocené zboží či službu a všechny své výrobní faktory (zaměstnance, materiál, budovy, distribuci) získával prostřednictvím dobrovolných kontraktů, nikoliv pod pohrůžkou násilí.
V hlavách lidí existuje nespočet politických ideologií, které je možno dělit dle cílů, k nimž chtějí dojít. Cíle těchto ideologií mohou být v různých časech a na různých místech považovány i většinou obyvatel určité politické jednotky za správné, žádoucí, vznešené. Politické ideologie však lze konzistentně rozdělit pouze na dvě skupiny: jedna skupina na otázku „Světí účel prostředky?“ odpovídá „ano“, druhá „ne“. Praktická realizace ideologií odpovídajících „ano“ se vyznačuje právním dualismem: Některá nebo všechna z jednání, která jsou v běžné mezilidské interakci považována za zločin, nejsou považována za zločin, pokud jsou součástí cesty k cílům oficiálních politik.
Ideologie, která na výše položenou otázku odpovídá „ne“, se nazývá klasický liberalismus (kapitalismus), laissez-faire, nyní též libertariánství. Klasickému liberalismu příslušníci ostatních ideologií vždy vyčítali, že vlastně nemá žádné cíle, že nemá „pozitivní“ politický program. Ano, nemá. Klasický liberalismus (libertariánství) nemá žádné politické cíle, při jejichž realizaci by docházelo k porušování soukromých práv občanů, tj. při jejichž realizaci by bylo nutno na otázku „Světí účel prostředky?“ odpovědět „Ano“. Násilí vůči osobě a jejímu majetku nemůže být ospravedlněno sebe-vznešenějšími cíli někoho jiného, subjektivními etickými a morálními soudy někoho jiného, i kdyby to byly soudy většiny příslušníků dané politické jednotky – může být ospravedlněno pouze jako reakce na násilí v jednání samotné osoby, tj. jako reakce na předcházející útok na majetek či osobu někoho jiného ze strany jednajícího. Nikoliv náhodou se Ronu Paulovi přezdívá „Doktor Ne“.
Tak jsem se trochu rozepsal kvůli jedné fotce s hračkami :-)… přišlo mi vtipné, když jedna ideologie, rozdílná v cílech avšak stejná v prostředcích, zesměšňuje druhou. Jen proto, že ona je právě „tou masovou“, kdežto ta druhá byla masovou před 70 lety. Ani nacionalisté, kdyby dnes byly „tou masovou ideologií“, by si již nemohli dovolit používat jako prostředek k dosažení svého světonázoru v západních společnostech vraždu. Dnes by – stejně jako sociální demokraté – mohli jen brát těm „špatným“ a dávat těm „dobrým“ (privilegovaným). Dávat „těm, kteří si to zaslouží“… ti, kterým se vezme, se přeci vždycky najdou. Je přeci tak svůdné a geniálně snadné "být altruistou a konat dobro" na náklady někoho jiného...
Článek má klasickou úroveň :-) (výbornou)
Osobně by mi to přišlo vtipné, kdyby to nebyla realita, ve které žiju.
Včera jsem si po dlouhé době zapnul zprávy, protože jsem věděl, že dneska je ten den, kdy budou komunisté na Letné jíst párky. A ano, bylo to tak, následně jsem upadl do deprese. Když se podívám na ty populizátory a eklektiky, co tam melou ty hovna, tak nevidím řešení. Jejich hlučná reklama, dupavý přednos a líbivé "arrangement" je úspěšnější než sebe-morálně-správnější ideologie, která tolik neřve. Navíc lidu, který je "nevinen" svým malým živobytím, je příliš hodně. A těch, co jsou "vinni" velkým živobytím je příliš málo...
Tradičně velmi dobré, ale dovolil bych si doplnit o takovou poznámku. Nějací socialisté a komunisté mohou obhajovat to RobinoHoodovství a Jánošíkovství z té pozice, že z jejich pohledu se zdá kapitalistický řád stejně pokřivený jako byl ten feudální a bohatí kapitalisté vykořisťují chudáky dělníky, takže je jen správné, když se na oplátku kapitalistům trochu sebere atd. A protože zanedlouho bude mít kulaté 190 výročí ten nejvýznamější představitel socialistické teorie, uveřejnil jsem na jeho počest Bohm Bawerkovu kritiku teorie vykořisťování. Naleznete jí zde http://www.bastiat.kvalitne.cz/jine_texty.htm...
(ve třech na sebe navazujících kapitolách)
imho kvalitní čtení - snad všichni rakouští klasikové byli nadáni skvělým literárním talentem.
[2] Zdát se jim může co chce. Pokud si někdo myslí, že B je A, neznamená to, že B není B.
Tvou poznámku jsem měl při psaní též na mysli a proto se tam objevila ona poslední věta, která však ve své stručnosti nemůže objasnit vše. Podstata je snad každému jasná - v kapitalismu je pracovní kontrakt jako každý jiný obchod oběmi stranami uzavírán a akceptován dobrovolně a obě strany ho mohou kdykoliv rozvázat (pokud se opět smluvně nezavázaly k něčemu jinému). Zaměstnanec není nucen zůstávat tam, kde se mu nelíbí a společnost není nucena spolupracovat s někým, kdo jí nevyhovuje (toto bohužel není pravda pro mnoho západních zemí včetně USA, kde dnes existuje mnoho legislativy omezující svobodný výběr zaměstnance).
Nevidím žádnou cestu, jak na dobrovolný pracovní kontrakt napasovat přívlastek "vykořisťující". Zaměstnanec může být ještě rád, že někdo s lepšími organizačními schopnostmi než on vytvořil (rentabilní) pracovní pozici.
Situace se samozřejmě mění ve chvíli, kdy někdo začne vycházet z předpokladu, že kažý "má právo na práci (jakou si přeje)", "právo na zvyšování platu", "právo na benefity" atd. Poté je logicky vykořisťováním vše, co je v rozporu s těmito "právy".
[3] No ona je tu ta prastará teorie se kterou pořád někdo operuje, že totiž trh práce je vždy systematicky nakloněný v neprospěch pracujících a že pracující musí prodávat svou práci pod její hodnotou.
Prakticky v kterékoliv diskusi kterou sem se socialisty vedl tohle někdo vybalil. Samozžejmě na logické argumenty typu: "pak by v odvětvích náročnějších na práci musel být systematicky vyšší zisk než v odvětvích náročnějších na kapitál" sem dostal jen podrážděné reakce a nikoliv odpověď. V socialistech je totiž nějak psychologicky zakódovaná pracovní teorie, takže si nedovedou vysvětlit jak někdo může mít zisk aniž by osobně pracoval (a ti primitivnější si ještě k tomu pojem práce vysvětlují jen jako ohýbání drátů výztuže nebo přehazování cihel na stavbě, což je základna z které prý všichni ostatní jsou živi)
No právě proto jsem přeložil toho Bawerka - on tam velmi dobře a názorně vysvětluje, proč může existovat zisk a dělník zároveň dostává plnou hodnotu toho, co vyprodukoval. vyprodukoval.
[4] Jsem si vědom všeho, co píšeš.
Ale znovu: zdát se jim může co chce. Fakt, že někdo zastává chybnou teorii hodnoty (jíž lze vyvrátit v jediné větě) a je slepý k logickým argumentům (tj. má buď nedostatek inteligence či vzdělání nebo obojího) nemění nic na tom, co je a co není. Pokud si někdo myslí, že děti nosí čáp, a místo rozumu jako svůj poznávací nástroj používá pocity/city/víru, bude do smrti tvrdit, že děti nosí čáp. Jeho setrvávání v omylu však na realitě nezmění vůbec nic. (Může například začít přesvědčovat ostatní, že děti nosí čáp a získat mnoho příznivců této myšlenky mezi osobami, jejichž poznávácí schopnosti jsou obdobně nízké a posléze třeba zformovat hnutí pro ochranu a rozvoj čapích společenství, aby se zvýšila porodnost. Dokonce může najít statisticky významnou korelaci mezi porodností a početností čapí populace v dané oblasti a získat takovýmto "vědeckým" přístupem další přívržence. Jeho pocity/city/víra a ignorace však z A neudělají B.)
Otázka sociální demokracie a jejího cíle není tak jednoduchá jako "ano, účel světí prostředky".
Jde také o otázku veřejných statků a kde na ně vzít, neboť ne vše co je v rukách soukromých podnikatelů je efektivnější než státní správa (viz. transakční náklady). Nejlehčí je na tyto statky použít daně. V ruce s tím pak přichází myšlenka progresivní daně, neboť lidé vnímají realitu a vidí způsob, jak se někteří bohatí lidé dostávájí ke svému majetku (korupce, tunelování, zneužívání moci). A tak Tito lidé chtějí, z jejich hlediska, alespoň nějakou spravedlnost a nevidí tedy situaci jako "účel světí prostředky".
Navíc si bohatí vytvořili zákony a tím i příležitosti, jak dále bohatnout a ti chudší nemají k Těmto prostředkům přístup. Navíc také vědí, kam uložit své peníze aby nemuseli platit daně a tak daňová povinnost doléhá hlavně na střední a chudší vrsvty a ty chtějí "spravedlnost", ikdyž je to především závist.
Bez závisti by byl na světě ráj.
Přibývá také lidí kteří velmi bohatnou aniž by se o to nějak přičinili a využívají legální krádeže ke svému obohacení (většina soudobých investičních spekulantu, hlavně manažeři těch instucionálních, kteří dostávají obrovské odměny za krátkodobé zvýšení zisků jejich investičních společností. Používají morální hazard a když se pak něco nepovede, oni své peníze mají, a za společnost [je-li dostatečně veliká sanuje stat zase z daní střednich vrstev]. Nebo také FED, který vydělavá na tvorbě peněz z ničeho). Bohatí si totiž upravili systém aby mohli okrádadat ty, co mají méně (nejen informací)
a dělají to pod hlavičkou "laissez-faire".
Kdyby totiž opravdu prosazovali laissez-faire nebyly by obrovské dotace do zemedělství, na biopaliva,... jak to vidíme všude kolem.
Finist: ono to tak bohužel v našem reálné světě tak je, alespoň v některých oborech (především kde pracují příslušnicí chudších tříd).
Všeobecně mají prodejci více informací než kupující (které mohou občas zneužít) a existují také minimální mzdy, odbory a další faktory deformující trh práce.
Většina lidí, co se hlásí k socialismu jen chce změnit aktuální systém a nezabývá se hluboce aspekty ideologie, jak toho dosáhnout.
[6] "Bohatí si totiž upravili systém aby mohli okrádadat ty, co mají méně" - toto je asi trochu nešťastná formulace. Existenci lobby ze strany podniků nikdo nepopírá, pokud to však někdo dělá "pod hlavičkou laissez-faire", neznamená to, že má s laissez-faire něco společného. Když černoch tvrdí, že je běloch, nedělá to z něho bělocha (viz Michael Jackson). Jinak podniky většinou lobbují tak, aby výsledek lobby znevýhodnil jejich konkurenci, tj. ostatní podniky, nikoliv (přímo) spotřebitele nebo zaměstnance.
Celkem úspěšně lze pochybovat o tom, že na financování "veřejných statků" je nutné zdanění v celkové výši kolem 40% HDP. Ne vše z toho, co vláda prohlásí za veřejné statky, aby to mohla kontrolovat, alespoň vzdáleně "veřejné statky" připomíná. Dnes téměř vždy najdeš příklad reálného fungování soukromých poskytovatelů v oblasti "veřejných statků", jejichž služby jsou často preferovány před státním monopolem, pokud to on dovolí.
"Všeobecně mají prodejci více informací než kupující (které mohou občas zneužít)" - ano, svět není dokonalý - a více státu ho dokonalejším neudělá. Někteří lidé vždy budou chtít podvádět druhé. Na trhu fungujícím v kvalitním právním systému to však nikdo nemůže dělat dlouhodobě, notabene s dnešními komunikačními/mediálními možnostmi. Pokud někdo preferuje "rychlou cestu ke spravedlnosti skrze stát" místo dlouhodobějšího procesu vývoje práva a tržní kultury, staví stavbu, jíž jednou bude muset bolestivě rozebírat/přestavovat.
Fakt, že lidé mají různé schopnosti/možnosti/informace je !!!nutnou podmínkou!!! toho, aby spolu vůbec spolupracovali!!! Pokud by všichni měli stejné podmínky/schopnosti/možnosti/informace, neexistoval by žádný důvod pro meziosobní spolupráci, společnost by neexistovala!!!
Otázka, jaké prostředky může politická reprezentace používat při realizaci politik, je ta nejzásadnější. Kdo ji přehlíží, otevírá cestu do pekla.
Nemám co dodat, jen bych rád poděkoval autorovi za další výborný článek, a diskutujícím za hodnotnou diskuzi.
výborný článek. je škoda, že je uveřejněn jenom tady - na Virtually nebo Neviditelném psu by měl jistě mnohem větší čtenost. a je důležité, aby se k takovým textům dostalo co nejvíc lidí.
Výborný článek. Jen bych měl malou otázku. Finist už mě zná, tak nebude překvapen.
V článku se mluví o krádeži a vraždě a o jejich institucionalizaci/legalitě. Pokud dovedu liberální zásadu nenásilí do logického konce, tak se musím zeptat, jakou možnost umírnění liberálové vidí ve financování minimálního státu jinak než daněmi. Daň je krádež, a i v zakoně o daní z příjmu je to vlastně napsáno, hezčíma slovama než v trestním zákoníku, ale je.
Bez urážky, pokud liberál připustí, že stát má právo vybírat daně - krást - kvůli obstarávání "základních" služeb, tak se stává jen umírněným socialistou, protože právě ty "ctěné a vážené" minimální služby, které minimální stát poskytuje nemají jiné opodstatnění než jaké nám socialisté předkládají u jejich vznešených cílů - není rozdíl mezi vznešeným cílem "odstranění chudoby" a vznešeným cílem "základní ochrana přirozených práv", pokud se jako prostředek použijí daně a tedy krádež. Bohužel nevidím jinou možnost než se zeptat - jak může liberál obhájit existenci státu?
Proto se tedy ptám a snad nevadí, že použiji jeden odtavec z článku:"Světí účel prostředky aneb můžeme při cestě k našim vznešeným cílům používat prostředky, které jsou v běžné mezilidské interakci považovány za zločiny? Můžeme tvořit právo a legislativu k obrazu svému - tak, abychom došli kam chceme, a ještě to bylo považováno za soulad se zákonem? Za „všeobecné blaho“?"
Je "všeobecné blaho" "ochrana přirozených práv" minimálním státem?
[10] Myslíte správným směrem :-). Mezi liberály jsou a byli jak minarchisté (tj. zastánci minimálního státu, avšak spíše z tradičních a konzervativních důvodů) - např. L. von Mises, F.A. von Hayek, G. Reisman, tak čistí libertariáni (anarchokapitalisté), mezi nimiž září zejména M.N. Rothbard, ale též třeba D.D. Friedman (syn Miltona Friedmana).
V čistě libertariánské (anarchokapitalistické) společnosti jsou i právo a bezpečnost poskytovány stejně jako všechny ostatní služby na trhu. V poskytování práva soukromými soudy a institucemi nemůže vidět problém nikdo, kdo má alespoň trochu vzdělání v historii a teorii práva. Soukromé právo tvořené nezávislými soukromými soudy jakožto neustálé reflektování konfliktů v meziosobní interakci vždy bylo kvalitnější než "právo" tvořené státními orgány a úředníky - celé (zejména anglosaské) soukromé právo je tohoto původu.
V libertariánské společnosti tedy neexistují žádné násilně financované struktury, což se však (vůbec) nevylučuje s existencí a vynucováním práva a bezpečnostních agentur. Došlo by zřejmě k zániku národních států jakožto násilně socializovaných politických struktur a jedinou uspořádávací institucí v mezilidské interakci by byla majektová práva a dobrovolný smluvní kontrakt.
Chápu, že pro někoho to může být "příliš silné kafe", a každému, kdo nestuduje teorii libertariánství, na mysli vyvstane spoustu "neřešitelných otázek a problémů". Pokud na své otázky chce odpovědi, nelze mu než doporučit právě M.N. Rothbarda, Machinery of freedom od D.D. Friedmana, Chaos theory od R. Murphyho. Murphy svou Chaos theory otevírá "Tato kniha je určena všem, kteří věří, že stát je nutné zlo: Máte poloviční pravdu."
Takže ano - konzistetním liberálním postojem je libertariánství (anarchokapitalismus) a osobně s ním žádný problém nemám :-). Jinak libertariány/anarchokapitalisty je každé snížení státní moci vnímáno jakožto pozitivní a protože téměř všechny dnešní společnosti mají k minimálnímu státu (nebo spíše libertariánství) na hony daleko a společenské změny se nemohou dít ze dne na den, minimální stát je pro mnoho z nich dobrým cílem, kam mířit. Problém s minimálním státem - jak podotknul M.N. Rothbard - je ten, že ať bude na počátku jakkoliv minimální a sebelépe svázán ústavou a oddělením pravomocí, vždy se postupně rozroste a začne pohlcovat vše kolem sebe. Neexistuje lepší příklad než USA.
Pro samotnou diskuzi o libertariánství/anarchokapitalismu přijdou vhodnější články. Odpověď na tvou otázku je - ano, konzistentním liberálním postojem je libertariánství, tj. neexistence násilně financovaných struktur, ať již se nazývají státem, "veřejnými statky" nebo jakkoliv jinak.
[10] Ještě bych to doplnil z toho pragmatického (utilitaristického) pohledu, jemuž se nejedná o logickou (právní) konzistenci. Pokud někdo z jakéhokoliv důvodu připisuje státu roli jakožto poskytovatele alespoň části právních a bezpečnostních služeb a to ještě například s jejich částečnou tržní organizací a decentralizací (v oblasti bezpečnosti by se to prakticky projevovalo zřejmě mnohem nižšími příspěvky - ve formě pojištění - od lidí žijících v klidných venkovských oblastech ve srovnání s lidmi žijícími ve velkoměstech), náklady takovéhoto státu vyjádřené poměrem k HDP by se zřejmě nepočítaly ani v jednotkách procent a v žádném případě ne v desítkách.
[12] Právě utilitaristickou koncepci zdrcujícím způsobem rozebral Rothbard ve For the New Liberty. Na utilitaristický liberály se ten tvůj článek právě hodí jako prdel na hrnec. Utilitarista musí uznat, že v jejich ospravedlnění ideálu není žádnýho rozdílu než jaký je u socialistů.
[13] Ano :-).
Malý rozdíl (z hlediska samotného utilitarismu, nikoliv v samotném uvažování) tu však je. I socialismus přišel původně proto, aby se "lidé měli dobře", a to zejména materiálně dobře. Pokud si tedy někdo za cíl vytyčí materiální hojnost (jak to je i s původním socialismem), samotná socialistická teorie zneguje sebe sama jakožto zcela nevhodný a nepřiměřený prostředek k dosažení tohoto cíle - tím je kapitalismus. Liberál-utilitarista je tedy s ohledem na realitu v mnohem lepší pozici než socialista, je "úspěšnějším utilitaristou" než socialista.
Kritika utilitaristické ekonomické a společenské teorie se zde však také objeví :-), zejména nadřazování různých měřítek "ekonomické efektivity" nad respektování soukromého práva a právní konzistenci.
[13] ... pokud tedy chce utilitarista respektovat realitu, tj. fakt, že drtivá většina lidí prostě chce mít více směnitelných (ať hmotných či nehmotných) statků než má -jinak by nevěnovali převážnou většinu svého bdělého vědomého času ekonomické aktivitě, jež je prostředkem k získání směnitelných statků - musí být utilitaristou-liberálem. V tomto ohledu je liberál-utilitarista přijatelnější, neboť respektuje realitu ve větším měřítku než jakýkoliv socialista. Není však pochyb, že v jeho postoji je potenciálně skryto stejné nebezpečí jako v samotném socialismu.
Děkuji za výborný článek. Je jen škoda, že se k němu nedostane více lidí, možná by to některé z nich oslovilo.