Drugstar's blog on man, economy and state

„Vláda USA disponuje technologií nazývanou tiskařský stroj (dnes jeho elektronický ekvivalent), který jí umožňuje vyrobit libovolné množství dolarů s víceméně nulovými náklady. Zvýšením nabídky dolarů či pouze dostatečně věrohodnou hrozbou takové akce může vláda USA snížit hodnotu dolaru vůči nepeněžním statkům, což je ekvivalentní všeobecnému zvýšení dolarových cen. V současném finančním systému tak může odhodlaná vláda vždy generovat vyšší (agregátní) výdaje a tedy i kladnou inflaci.“ – Ben S. Bernanke, 2002

Ke konci minulého roku vyšlo najevo, že americké Ministerstvo financí vytisklo miliardu nových stodolarových bankovek a až poté si všimlo, že drtivá většina z nich je vytištěna chybně (a někde potisk dokonce zcela chybí). Náklady tohoto přehlédnutí aneb mezírky v řízení kvality (vytištění miliardy vadných bankovek) jsou 120 milionů dolarů, které samozřejmě zaplatí nic netušící daňoví poplatníci skrze neúčelové zdanění. Zdroje přeci jsou a dle Bennieho lze navíc řádově stovky milionů dolarů označit za „víceméně nulové náklady“. Chápu, mít moc vytvořit stovky miliard pár úhozy na klávesnici zřejmě člověku změní perspektivu.

Běžné termíny charakterizující státní řízení čehokoliv (neschopnost, nekompetence, nepružnost, neefektivita, nevstřícnost, „nejde to“  a zejména „neplatíme to, takže si vše předchozí můžeme dovolit a ještě si tleskat, jak velkolepě řídíme svět“) zřejmě nepostačují k zachycení hloubky této tragikomedie "O miliardě bankovek, co neposlouží ani jako toaletní papír". Jedná se však o vhodný výchozí bod k širšímu pohledu na stav (polostátního) finančního systému v USA.

Nemám ve zvyku vyjadřovat se k aktuálnímu politickému dění, pokud přímo nesouvisí s ekonomií a nelze na něj naroubovat aspoň jednu nadčasovou ekonomickou pravdu. Tentokrát rád udělám výjimku následujícím komentářem k situaci, kterou zejména pražští voliči ODS musejí vnímat jako (bez prominutí) nasrání do huby od vlastní strany.

Výsledek komunálních voleb v Praze byl následující: ODS 29%, TOP09 22%, ČSSD 17%. V kandidátech na primátora se první dvě strany prohodily: Zdeněk Tůma 30%, Bohuslav Svoboda 23%, Jiří Dienstbier 18%. Nesocialističtí voliči museli jásat! Jejich velká část již v parlamentních volbách dala přednost nové alternativě, která se pro ně v politickém spektru zformovala. Nechtěli volit pražskou ODS, jejíž pověst a důvěryhodnost mezi občany během posledních let stabilně klesala ke dnu. Ještě méně však chtěli volit socialismus jakéhokoliv ražení.

Osobně jsem v parlamentních volbách považoval rozhodování mezi ODS a TOP09 za poměrně bezvýznamné, protože stejně přeci zformují koalici, ne? Do Poslanecké sněmovny jsem nakonec volil TOP09, u nás v obci (nejsem z Prahy) potom ODS. Se svými hlasy jsem stále spokojen, avšak kdybych hypoteticky volil ODS v Praze (což bych beztak reálně neudělal), byl bych po dění v minulém týdnu zejména jako volič ODS hrubě vyveden z míry.

Poslední dva články byly věnovány inflaci a penzijním fondům – ukázaly, že i v těch „bezpečných“ penzijních fondech v posledních letech přicházíte o své reálné úspory. Motivací k jejich napsání však byla snaha mé banky nalákat mne do fondu akciového, protože „akciové fondy dosahují průměrně až o 4% ročně vyššího zhodnocení než konzervativní nástroje jako například dluhopisy“ (tj. hlavní část portfolia penzijních fondů). Penzijní fondy tam byly prezentovány jako ty, jejichž výnos je „v dlouhodobém horizontu zbytečně nízký“.

Všichni totiž přeci vědí, že „dostatečně dlouhodobá držba diverzifikovaného akciového portfolia“ je cesta k jistým reálným výnosům. Jedná se podobné všeobecné moudro ala „čím vyšší očekávaný výnos, tím vyšší potenciální riziko“.  Podobné propagační průměrné výpočty však zřejmě vycházejí z předpokladu, že byste byli zainvestovaní celých posledních 100 let. Ukážeme si na skutečných historických příkladech, že ten „dlouhodobý investiční horizont“ může být tak dlouhý, že vám mezitím pořádně zešednou vlasy. Zlaté penzijní fondy.

Pod minulým článkem se objevila relevantní připomínka, že některá čísla v něm uvedená mohou být snadno dezinterpretována a stát se zdrojem zbytečné mystifikace. Protože účelem tohoto blogu není mystifikovat, nýbrž naopak vrhat trochu světla na politiku a byznys mimo oficiální propagandu, hodlám napravit mírnou nekorektnost, jíž jsem se dopustil.

Ač všechna tvrzení (s výjimkou „Vaše reálné „úspory na stáří“ se v penzijních fondech pomalu(?) a jistě snižují“) jsou v daných formulacích z prezentovaných dat a příkladů korektně vyvoditelná, rozhodl jsem se doplnit minulý článek o jasné podložení i tohoto tvrzení. Místo fiktivního průměrného výnosu se tedy podíváme přímo na reálnou výkonnost šesti penzijních fondů za posledních 5 až 10 let a zjistíme, zda-li jste tváří v tvář inflaci (a krizi) zhodnotili své úspory na stáří. Přestal jsem naivně předpokládat, že si to spočítáte sami 🙂.

Není zákeřnější cesty ke zničení základů společnosti než znehodnocení peněz. Ten proces zaměstnává všechny skryté síly ekonomických zákonů na straně destrukce - způsobem, jemuž rozumí jeden z milionu.

- J.M. Keynes

V průběhu týdne jsem od své banky obdržel leták lákající k investici do jejích podílových fondů. Po zběžném prolistování a pobavení se jsem jej samozřejmě zahodil, avšak sdělím vám své dojmy. Aspoň se (a třeba i vás) trochu rozčílím. Leták vítězoslavně sděloval, že zatímco běžné (penzijní) fondy zhodnocují v lepším případě o jedno až tři procenta ročně, vy si můžete užít investici v akciovém fondu s výnosem v průměru o 4 procenta vyšším. Na konci poté bylo nutné poučení, že čím vyšší očekávaný výnos, tím vyšší potenciální riziko.

Obecně se jedná o pěknou blbost, se stejným relativním rizikem lze dosáhnout řádově jiných relativních výnosů – tohle „všeobecné moudro“ (implikující dokonce empiricky velmi snadno vyvratitelnou neexistenci strategií s výrazně odlišným Sharpe ratio) vychází z porovnání dvou nejprimitivnějších obchodních přístupů, které postrádají jakýkoliv systém řízení rizika - nákup a dlouhodobá držba akcií versus dluhopisů. Při rozhodování konkrétně mezi investicí do akciového či dluhopisového fondu (ztělesňující právě popsané přístupy) však relevantní je.

Dnes vám nehodlám poskytovat nějaké investiční poradenství, nýbrž vás chci vyvést z omylu, že investicí v penzijních fondech reálně vyděláváte. Pravdou je totiž pravý opak – po započtení všeobecného růstu cen (neboli znehodnocení peněz, snížení kupní síly peněžní jednotky, cenové inflace) stále ještě ztrácíte. K názorné ilustraci poslouží níže uvedený graf, který porovnává vývoj investice se zhodnocením 3% ročně s poklesem kupní síly Koruny od konce roku 1993 do konce roku 2009.

Všem Vladimirům a Estragonům s potěšením oznamuji, že Godot sice nikdy nepřijde, avšak Drugstar by je měl ve zbývajících měsících tohoto roku navštěvovat výrazně častěji, než tomu bylo v měsících dosud uplynulých. Již tímto článkem dosahuji úctyhodného nárůstu nekonečna procent.

Pozvolna a nejistě hodlám obnovit původní (víceméně pravidelnou) několikatýdenní periodu publikace článků, včetně těch z hlubší ekonomické teorie a historie, které se v minulém roce zcela vytratily.

Ona roční pauza byla nevyhnutelným prostředkem k tehdy budoucímu - nyní současnému - příznivějšímu stavu. Z ekonomického hlediska jsem spořil svůj osobní čas a věnoval jej činnostem, díky nimž ho nyní budu mít více.

Právě popsaný mechanismus je jedinou cestou ke zvýšení budoucí produktivity neboli většímu množství dostupných statků v budoucnosti. Vzdání se současné spotřeby ve prospěch budoucí (úspory a investice) vám jako jediné mohou pomoci být bohatší (více produkovat a tedy i spotřebovávat) v budoucnosti.

Pokud vám někdo tvrdí, že vyšší současná spotřeba je prostředkem k vyšší spotřebě budoucí, bavíte se s pomateným šarlatánem. Když se nažerete, koza zítra nebude celá, notabene aby měla mladé.

[Brian Ó Caithnia]

V pátek 2. října 752 451 irských občanů ratifikovalo Lisabonskou smlouvu pro půl miliardy občanů Evropské unie. Lisabonská smlouva tvoří poslední pakt ve zdánlivě nezastavitelném pohybu ke stále vyšší centralizaci politické moci mezi 27 státy Unie.

Lisabonská smlouva je následníkem neúspěšné Evropské ústavy, která se pokoušela z Unie vytvořit právní stát se vším všudy. Tento dokument však byl odmítnut referendy ve Francii a v Holandsku roku 2005.

V Bruselu si uvědomili, že Ústava musí být pozměněna, aby ve světle všeobecné nechuti k další centralizaci odpadla nutnost pořádání referend k jejímu schválení. Byly vyňaty požadavky na vlajku a hymnu Unie a rázem se z „Ústavy“ mávnutím kouzelého proutku stala „Smlouva“, k jejímuž schválení je nutný pouze souhlas parlamentů jednotlivých zemí. Kromě případu Irska.

Již od dětsví občas přemýšlím, kam bych emigroval, kdybych se z nějakého důvodu rozhodnul opustit svou rodnou zemi. Jako malý jsem podobně s mnoha přirozeně svobodomyslnými a nezávislými („individualisté od kolébky“) měl pocit, že zrovna tam, kde žiji, „to je nuda“. Snil jsem o dobrodružných povoláních, jejichž neoddělitelnou součástí je cestování po světě, neustálá změna a objevování.

Touha po nevázaném dobrodružství mne s dospíváním přešla a pocity „nudy“ byly vystřídány pocity znechucení. Zejména předvolební kampaně ve mně zpravidla mimoděk probouzejí otázku: Kam, kdyby? Populistické billboardy politických stran, jimiž se snaží koupit hlasy daňových poplatníků za jejich peníze, pro mne představují spolehlivý spouštěč myšlenek na útěk.

Marná snaha, co? Všude to bude stejné, možná i horší… USA dávno nepřipadají v úvahu, již po sto letech (ke konci 19. století) se z politické filozofie klasického liberalismu začala stávat filozofie vlasteneckého imperialismu („Nová pravice“, většina Republikánů), přetahující se o vládu s pokrokovou demokracií, jejíž program se v důsledku společenské dynamiky jejich vlastních opatření posouvá stále více doleva (většina Demokratů).

Ekonomickou převahu získanou prostřednictvím svobody bohužel USA nasměrovaly do stále silnějšího Bílého domu, jehož ambice díky tomu neustále rostly. Obě „soupeřící“ strany se ochotně shodnou, že silný stát a všetečná vládní kontrola nad (ekonomickým) životem občanů jsou nezbytné pro jejich blaho. A Pepíci nic jiného neslyší, takže tomu věří. Původní nevídaně přísné ústavní omezení federální vlády bylo postupem času překonáno různými dodatky a účelovými právními interpretacemi v souladu s „politickými nutnostmi“.

Osobně jsem zarytý nekuřák, nikdy jsem v kouření neviděl smysl a nechápu, proč bych měl zhoršovat svůj zdravotní stav systematickým kouřením. Každému malému dítěti je jasné, že za jinak stejných podmínek je vliv systematického kouření na lidské zdraví pouze negativní. Existují jedinci, kteří zážitek/požitek z kouření hodnotí výše než zvýšené zdravotní riziko, a proto kouří. Nepatřím mezi ně a nikdy nebudu. Přesto se dnes hodlám nemilosrdně kriticky vyjádřit k drtivé většině připitomělých „zákazů kouření na veřejných místech“.

Proč se tím vůbec zabývám, když se mne zákazy kouření jakožto nekuřáka mohou vposledku dotknout jedině pozitivně? Už nebudu muset uhýbat obláčkům kouře od kolegů a ostatních zákazníků v restauraci… Protože za touto na první pohled nevinnou, triviální a „dobrou“ iniciativou se skrývá velmi hluboké pozadí (to není dvojsmysl), které zasahuje ty nejzásadnější otázky politiky a práva. Tím výsostně podezřelým bodem jsou zde ona „veřejná místa“.

Kdysi jsem si myslel, že „veřejná místa“ jsou synonymem pro majetek spravovaný státem, tedy politickou reprezentací a jejím úřednickým aparátem. Je vhodnější jej vymezit negativně jakožto majetek, který není spravován soukromými subjekty. O nějaké správě se spoustě státnímu majetku může jen zdát.

I Pepa z Vidlákova dnes již vidí, že v případě státního majetku se nejedná o „majetek všech“, určitě ne o jeho majetek. Pepa o něm nijak nerozhoduje, Pepa může leda tak jednou za čtyři roky hodit do urny lísteček, a tím jeho „podíl na rozhodování“ končí. Rozhodují o něm politická reprezentace a úředníci, čímž se stávají jeho efektivními vlastníky, i když výkon tohoto vlastnictví je zčásti omezen tím božským „demokratickým dohledem“, dohledem občanů.

Můj pohled byl jednoznačně chybný. Je zřejmé, že „veřejným místem“ je cokoliv, kde se fyzicky bez donucení nachází více než jedna osoba. Třeba restaurace, bar, kavárna, můj dům, váš dům. Co to plácám, vždyť o mém domě nikdo nic neříká! Jak by někdo mohl být tak bláhový a chtít zakazovat kouření doma? Ale…

[Donald Luskin] [DS]

Barack Obama, „nejlepší řečník na světě“ (TM: všechny mediální společnosti) si příliš nepřidal na pověsti, když se ho britský politický novinář Nick Robinson zeptal, kdo je odpovědný za krizi. Obvykle slovně přesný a jasný Obama mumlal a zadrhával většinu z celé dvou a půl minutové odpovědi. John Crace pro nás rozkódoval, co si skutečně myslel:

Nick Robinson: Otázka na vás oba. Premiér opakovaně obvinil USA z odpovědnosti za krizi. Francie a Německo viní z krize USA a Velkou Británii. Kdo má pravdu? A není tato otázka v jádru debaty, co dělat nyní? Brown se okamžitě otáčí, aby odpovídal Obama. Před začátkem jeho odpovědi uběhnou 4 vteřiny. (Díky za nic, Gordy baby. Připomeň mi, abych tě jednou pověsil.)

Barack Obama: Řekl, řekl bych, že, mmm… pauza (vůbec nevím),… když se podíváte… pauza (kdo je sakra ten hnidopich Robinson?)… zdroj, zdroj krize… pauza (jen nějak pokračuj, chlapče),… Spojené státy zajisté mají podíl na… pauza (a jsem v tom až po uši) regulačním systému, který byl neadekvátní masivním změnám v globálním finančním systému pauza, zavírá oči (Tohle mi doma k dobru nepřičtou. Pomoc.). Myslím, že je to pravda… pauza (kdyby tak Nick Robinson zmizel) ... i zde ve Velké Británii… pauza (sakra, Gordon je hostitel, netahej ho do toho)… zde v kontinentální Evropě… pauza (jo, obviň všechny) a na celém světě. Vidíme stejný nepoměr mezi regulací a mmm… pauza (zase jsem se ztratil)… a vznikem vysoce integrovaných, mmm, globálních kapitálových trhů…. pauza (tak tohle je těžká improvizace). Nyní mne více zajímá… pauza (ty)…, jak vše dát do pořádku, nikoliv kdo je odpovědný. V USA jsme k tomu podnikli velmi agresivní kroky, nejen ohledně současné krize a zajištění adekvátní kapitalizace bank, mmm, tváří v tvář enormnímu mmm… pauza (proč jsem neodešel, když jsem měl navrch?)… poklesu v agregátní poptávce a kontrakci, která nastala. Z důležitějšího dlouhodobého hlediska zajistíme, že budeme mít, mmm, spolehlivé regulace, mmm, z nichž mnoho bude diskutováno nyní na summitu. Existuje souhlasný postoj například ohledně zaměření se nikoliv na právní podobu finančních produktů, nýbrž na risk s nimi spojený, jejich funkci a adekvátní regulaci, mnohem efektivnější koordinaci, mmm, mezi zeměmi navzájem, abychom mohli očekávat riziko. Zabývat se problematikou, mmm, derivátových trhů a ujistit se, že máme systém redukující riziko. Takže si myslím, … pauza (super, zmátl jsem každého včetně sebe), že existuje obrovský konsenzus ohledně toho, co musíme udělat, mmm… pauza (končím, čas na závěrečné blafy)… Věřím v pohled vpřed, nikoliv vzad.  

Přeloženo z The conspiracy to keep you poor and stupid, autorem článku je Donald Luskin.