Zásadně racionální blog

V této době, kdy z Římské říše imperiálního charakteru dávno existovala jen východní část nesrovnatelně menšího významu, v době, kdy v euroasijském světě naší perspektivy převzali prvotní úlohu v lidském rozvoji arabové, na dalekém východě ustavila opětovný pořádek v Říši středu nová dynastie, a období její existence vyneslo tento region na vrchol vyspělosti. Během následujících dvou set let vzrostl kulturní a technologický odstup od ostatních zemí natolik, že čínští vládci měli možnost udělat ze své země globální velmoc. Samozřejmě víme, že se tak nestalo. Jaké šance tehdejší Čína měla a co je zhatilo? Jak si vedla v porovnání se západním světem?

Centrum nové dynastie s názvem Sung (v transkripci Song) se nacházelo v Kchaj-fengu. Počet obyvatel tohoto města dosahoval v roce 1000 n. l. zhruba půl milionu a stále se zvyšoval. Sice šlo o menší počty ve srovnání s bývalým císařským městem dynastie Tchang Čchang-anem, ale přesto se jednalo o závratné číslo v porovnání s Evropou, kde v největších velkoměstech žilo maximálně 50-60 tisíc lidí.

Naštěstí už jsou pryč časy, kdy reklama lidem vnutila si pod tímto pojmem představovat ozvučení 5.1. Pamatuji ty diskuzní dotazy: "poraďte domácí kino za cenu okolo xx", a tazatel sháněl 5.1 set, který ve svém obýváku připojí k televizi o uhlopříčce 63 cm.

Kinozážitek ale vytvářejí tři věci. Detailní obraz, velký obraz a hlasitý zvuk. Co se týká prvého, naplní ho bez kompromisů rozlišení 1920x1080 z odpovídajícího zdroje. Vzhledem k anatomii  lidského oka resp. jeho sítnice je 1080p dostatečně detailních i pro kina. Tato tabulka demonstruje, že při sledování ze vzdálenosti 15 stop (4,5 metru) do uhlopříčky obrazu cca 110 palců (2,75 metru) divák bez zrakových vad nezaznamená rozdíl mezi rozlišením 1080p a případným vyšším. Nejjednoduššími počty lze potom porovnat, že takový poměr odpovídá atributům kin. Samozřejmě je v nich i možnost posadit se do první řady a koukat na 8mi metrovou úhlopříčku třeba ze vzdálenosti 5ti metrů, ale kdo to zkusil, musí uznat, že nejde o ideální zážitek a neplatí pouhé „čím větší, tím lepší“.

Jak se to vezme 🙂

Vipera berus patří mezi hady s nejrozšírenějším areálem výskytu. Od Španělska po Severní Koreu, od Řecka za severní polární kruh. Zajímavé je, že se nevyskytuje v nížinách, lze ji spatřit pouze v nadmořské výšce cca 500-2000 metrů nad mořem. Pod a nad těmito hodnotami pouze vzácně. Zmije má zcela typický vzhled, který je všeobecně známý, splést si ji lze výjimečně snad jen s užovkou. Podrobnosti k jejímu chování, potravním zvyklostem, rozmnožování apod. lze najít v odkazu.

Zmije má u nás coby jediný jedovatý had velmi kontroverzní pověst. Jedové žlázy dospělého jedince obsahují průměrně 5-10mg suchého jedu, zcela výjimečně až 30. Letální dávka pro dospělého člověka s hmotností 70kg přitom činí cca 20-25mg. Samotný jed má velmi nepříznivé složení, převažují látky s účinkem na cévní řečiště, které vyvolávají paralýzu kapilár, zvyšují jejich permeabilitu, interferují s hemoglobinem a srážecími faktory. Stručně řečeno, uštknutá kořist, např. hlodavec, rychle zmírá za příznaků celotělového masivního otoku, zvýšené krvácivosti, rozpadu červených krvinek a celkového šokového stavu. A co člověk?

Nejčastěji to znamená potápění se, skákání do vody nebo vrhnutí se někam. Existuje ale ještě jeden zajímavý význam tohoto slova, který se týká světa sportu. Simulování.

Nečestné a nesportovní, přesto potápění v některých sportech docela kvete. Hlavně ve fotbalu, protože okolnosti této hry k němu skoro vybízejí. Ve fotbalu pobíhá po rozlehlém trávníku jeden jediný hlavní rozhodčí a nesmí se do hry moc plést. Navíc samozřejmě nestíhá. Placatí se někde na půlce, pak musí trochu blíž jedné bráně, kde se zrovna odehrává to podstatné, a najednou obránci získají míč, kopnou daleký pas dopředu na sprintujícího útočníka a rozhodčímu nezbývá než beznadějně makat za ním. Samozřejmě nemá nárok tam být včas, a ze třiceti metrů a mlhou před očima pak pořádně nevidí, co se to vlastně stalo. Ve fotbalu padá málo gólů. Ano, i přesto může být zápas skvělý, ale ehm...pořád je jich málo. Když přes padesát procent mačů končí remízou nebo výhrou o jeden gól, úplně to vybízí ke zkoušení různých ponorů, které mohou rozhodnout. Taková penaltička nebo přímáček, v nejhorším se hodí i nějaká ta karta pro soupeře. Samotný dive také není nijak nepříjemný. Padá se kvalitní travnatý polštář, hráč si odpočine, zejména musel-li předtím trochu víc běhat, během následné hádky se objevuje příležitost posilnit se napitím. Prostě samá výhoda.

Situace je zřejmá - sportovci dopují v množství větším než malém. Boj proti dopingu je sice jednoznačně přísně vedený, ale zoufale neefektivní. Spekuluje se dokonce o zásazích na genové úrovni a přichází doba, kdy prosté testy metabolitů v tělesných tekutinách nebudou stačit. Co pak?Ve sportu se točí ohromné peníze a nepřichází v úvahu, že by se s dopingem najednou uvědoměle přestalo. Takže co s ním. Můj názor je krajně radikální. Skončit s kontrolami, zrušit agentury, peníze věnovat na osvětu a kamkoli jinam. Co by se stalo. Odpadnutí prohibice vytvoří konkurenci ve vývoji, zlevní metody dopingu, přinese rovnou šanci všem sportovcům. Ti pak budou řešit jediné dilema. Provozovat svůj sport konkurenceschopně na vrcholové úrovni (i s dopingem) a řešit případné zdravotní problémy nebo se věnovat jiné disciplíně či úplně jinému odvětví.

Za posledních 20 let musela s dopingovým cejchem docela slušná řádka významných sportovců skončit kariéru nebo ji alespoň přerušit. Mimo jiné i různí mistři světa, vítězové významných závodů ve svém odvětví nebo olympijští medailisté. Z těch nejznámějších například Ben Johnson, Tim Montgomery, Justin Gatlin, Marion Jones, Johann Muhlegg, Larisa Lazutina, Alexander Vinokurov, Floyd Landis, CJ Hunter. U nás se podobně „proslavil" třeba Petr Korda, Miroslav Menc nebo dost zbytečně i Tomáš Enge.

Doping od doby svých počátků patří ke sportu bohužel neodmyslitelně a zbývá jediná otázka: jak moc. Je sport dopingem naprosto prolezlý nebo jde o ojedinělé případy sportovců-podvodníků, zatímco drtivá většina jejich kolegů naštěstí zůstává čistá? Asi nikdo si nedokáže představit, že by někdy dopovali např. Jan Železný, Roman Šebrle nebo Martina Sablíková. Co třeba Lance Armstrong, Asafa Powell či Ian Thorpe? Ale copak by někdo v roce 2000 nařknul Marion Jones?

Když jsem minule napsal, že se příště budu věnovat teorii o 9/11, upletl jsem si na sebe pěkný bič. Nápad to byl docela prostý. Zaměřím se na pár „zaručených" důkazních údajů z videa, které mi tehdy přišly absurdní, zpochybním je, a bude vymalováno. Videí mezitím ale přibylo a počítají se na desítky. Každé disponuje trochu jiným obsahem, takže už nevím, které bylo to původní. To mě docela zaskočilo. Co takhle nějaké textové shrnutí? Stránek s touhle konspirační teorií existují rovnou stovky, a každá se snaží odkazovat kam to jen jde. Vida to kvantum informací, rázem se mi přitížilo.

Hrubě jsem podcenil možnosti dnešní doby. Tohle už není obyčejná velká konspirační teorie. To je moloch obludných rozměrů, nové náboženství. Takže jak z toho teď elegantně ven... Nedá se nic dělat, ustupuji. Nemíním ztrácet spoustu času bez naděje na úspěch. Tohle už není o šesti, sedmi základních nesouladech. Píší se o tom celé knihy. Co je proti tomu pár odstavců, které jsem chtěl obětovat tady. Ať bych připravil cokoliv, vystavím se jenom dalším a dalším protiargumentům. Vedlo by to donekonečna. Neznamená to, že bych se ocitl tváří v tvář dokonalé teorii v úzkých, to rozhodně ne, pouze se mi nechce bojovat s větrnými mlýny.

Asi před půl rokem mi přišel odkaz na video, které zpochybňuje oficiálně známé události z 11.září. Podle komentáře v onom dokumentárním snímku obě věže WTC spadly ne kvůli roztavení konstrukce, ale z důvodu řízené demolice. Do Pentagonu prý žádné letadlo nenarazilo, šlo prý spíše o nějaký druh vojenské střely. Samozřejmě všechna tvrzení se snaží opírat o důkazy v podobě videozáběrů, očitých svědectví a názorů odborníků. Typická konspirační teorie.

Definovat tento pojem je poměrně obtížné, protože se těžko určují mantinely. Vzhledem k přídavnému jménu ve spojení se jedná o teorii, kde je eliminován faktor náhody a za absolutního hybatele se na rozdíl od oficiálního názoru považuje vlivná skupina lidí (organizace), která vyvolala inkriminovanou událost kvůli vlastnímu prospěchu. Zároveň platí, že ji předem naplánovala tak, aby v očích veřejnosti zůstal její podíl utajen. V širším slova smyslu jde o jakoukoli alternativní interpretaci, která je v přímém rozporu s veřejně známým názorem, ale stále platí, že v pozadí stojí někdo velmi mocný, byť mohou být jeho pohnutky nejasné.

Mirek Topolánek: "Benazir Bhuttová byla významnou a váženou političkou, jejíž smrt může ohrozit proces smiřování a tím poškodit celou pákistánskou společnost".

George Bush: "We stand with the people of Pakistan in their struggle against the forces of terror and extremism. We urge them to honor Benazir Bhutto's memory by continuing with the democratic process for which she so bravely gave her life".

Šimon Peres: "Benazir Bhutto was a brave woman, who did not hide her opinions, did not know fear and served her people with courage and rare capability".

Vybral jsem si tyto tři citáty úplně náhodně, zkrátka na mě vyskočily z googlu nejrychleji. Ostatní se samozřejmě nesou v podobném duchu. Odsouzení vraždy je pochopitelně v pořádku a od vrcholných politiků se tak nějak očekává. Následující fráze o kvalitách Benazír Bhutto, jejím boji za demokracii, službě lidem a podobně jsou ale naprosto falešné a prázdné. Okatě jsem si vypůjčil Klausův slovník, ale tady ta slova velmi sedí.

Myslím si, že jde o jeden z nejkvalitnějších epických seriálů, který byl natočen. Produkce HBO na něj uvolnila snad 100 miliónů dolarů, najala odborníky a podařilo se jí vytvořit úžasnou atmosféru konce republiky. Ačkoli herecká jména nezáří proslulostí, nejde o nezkušené amatéry, naopak mnoho z nich za sebou mělo úspěšnou divadelní kariéru. Seriál jednoznačně doporučuji.

Co se týká historické přesnosti, řadím seriál také spíše na vyšší příčky. Samozřejmě papírově obsahuje hodně chyb a nepřesností, ale většina zjednodušení nebo vymyšlených událostí má svůj smysl pro plynulé posunutí dějové linky vpřed nebo udržení jejího spádu. Naprosto unikátní mi připadají vtipné interpretace příčin vedoucích k důležitým událostem. Dva hlavní hrdinové seriálu, legionáři Lucius Vorenus a Titus Pullo, se vždy nenásilně připletou k nějakému zlomového momentu, a často pouze jejich nechtěný zásah do události vede nakonec k takovému průběhu, jaký známe z dějepisu.

Velice mě překvapilo nedávné zjištění, že oba vojáci, které jsem považoval pouze za fiktivní průvodce dějem, jsou také založeni na reálných lidech. Caesar je zmiňuje ve svých "Zápiscích o válce Galské".