Světové impérium přelomu prvního a druhého tisíciletí

V této době, kdy z Římské říše imperiálního charakteru dávno existovala jen východní část nesrovnatelně menšího významu, v době, kdy v euroasijském světě naší perspektivy převzali prvotní úlohu v lidském rozvoji arabové, na dalekém východě ustavila opětovný pořádek v Říši středu nová dynastie, a období její existence vyneslo tento region na vrchol vyspělosti. Během následujících dvou set let vzrostl kulturní a technologický odstup od ostatních zemí natolik, že čínští vládci měli možnost udělat ze své země globální velmoc. Samozřejmě víme, že se tak nestalo. Jaké šance tehdejší Čína měla a co je zhatilo? Jak si vedla v porovnání se západním světem?

Centrum nové dynastie s názvem Sung (v transkripci Song) se nacházelo v Kchaj-fengu. Počet obyvatel tohoto města dosahoval v roce 1000 n. l. zhruba půl milionu a stále se zvyšoval. Sice šlo o menší počty ve srovnání s bývalým císařským městem dynastie Tchang Čchang-anem, ale přesto se jednalo o závratné číslo v porovnání s Evropou, kde v největších velkoměstech žilo maximálně 50-60 tisíc lidí.

Malá odbočka. Kchaj-feng ale nebyl městem s největším počtem obyvatel té doby. Cordobu (sice v Evropě, ale arabskou) obýval podobný počet lidí, rovněž Konstantinopol. Několik set tisíc osob možná žilo i v Angkoru, Khmérské metropoli, a rozhodně potom v Bagdádu, bývalém milionovém velkoměstě. Na okraj, pouze dvě města do té doby přesvědčivě přesáhla jeden milión obyvatel, Čchang-an v 8.století a právě Bagdád v 9.století. Často zmiňované prvenství Říma ve 2.-3.století je sporné, počty byly pravděpodobně nadhodnoceny a nové výzkumy hovoří spíše o šesti až osmi stech tisících.    

Základem prosperity tehdejší Číny byly samozřejmě fungující státní aparát, produktivní zemědělství, vyspělý průmysl a čilý, převážně vnitrostátní obchod. Na tom není celkem nic překvapivého a není cílem tohoto článku zabíhat do detailů. Snad jen jeden velice pozoruhodný pro ilustraci. V době samostatných kovářů a drobných manufaktur činných v západním světě vyrobila sungská Čína (podle Fairbanka) roku 1087 více než 114000 tun železa, které byla schopna dále zušlechťovat na kvalitnější ocel. Monstróznost těchto čísel vynikne ve srovnání, že Anglie ještě o 700! let později dokázala vyprodukovat za rok pouze polovinu tohoto množství.  Samozřejmě se dá namítat cosi o účelnosti takové snahy a poukazovat na Maův velký skok ve druhé polovině 20. století, ale nacházíme se téměř o tisíc let zpět a sungská produkce probíhala jaksi „mimochodem“ na pozadí celkově prosperující ekonomiky.

Co ale odlišovalo sungskou Čínu především, byl bezprecedentní rozvoj kultury a vědecko-technického pokroku. Ačkoli byla částečně ovlivněna buddhismem a taoismem, hlavní myšlenkový a ideologický směr zaujímal konfucianismus. A i samotný buddhismus představoval liberální náboženství, které klade důraz úplně jinam než na ovlivnění každodenních činností věřících, a už vůbec si nečiní nárok na zásahy do správy země. Koneckonců by to ani nešlo, protože císař a jeho aparát byly autoritou převyšující metafyzické úvahy. Zatímco dogmatická náboženství křesťanství i islám kladly překážky před mnoho směrů myšlenkového pokroku a udržovaly často zaostalý status quo, Číňané měli volné pole působnosti v jakémkoli oboru. Jak známo, kultura (sensu lato) společnosti byla na tak vysoké úrovni, že sungové podcenili svůj vojenský komplex a padli pod tlakem z vnějšku. Přitom se historie mohla ubírat úplně jinam a všechny (zejména dva konkrétní) trumfy Číňané měli ve svých rukou. (99 procent pokrokových výdobytků pomíjím, ale nedá se nic dělat).

Střelný prach na prvním místě. Náhodný vynález ohromného významu, který byl trestuhodně nevyužit. Jako jediný stát na světě disponovala v té době Čína střelným prachem a za stovky let ho nedokázala zužitkovat více než k renesanci tzv. řeckého ohně, pyrotechnice, nejprimitivnějším odstrašujícím výbušným předmětům a jako prostředek pro ničení hradeb. Náhodný objev střelného prachu se datuje někam do 9. století a trvalo celých 300 let, než se k němu dostal zbytek světa, a rychle začal rozvíjet jeho potenciál. Číňané toho schopni nebyli. Ne snad že by šlo o pacifisty. Bojů probíhal neustále dostatek a výše zmíněná výroba oceli byla určena z nemalé části pro armádu. Spoléhání na lidnatost země, kulturní převahu a ideologické zanedbávání vojenství také nepřináší úplně uspokojivé vysvětlení, neboť ve stejné době se mnoho učenců věnovalo inovacím ve vojenském plánování a strategiích. Lze jenom spekulovat jak je to možné, ale k vývoji střelné zbraně prostě nedošlo a střelný prach byl využíván velice omezeně. Jednoduchá myšlenka využití prachu coby tlakového expandéru pohánějícího projektil prostě nevznikla a v tradičním boji proto zhýčkaná společnost celkem pochopitelně podlehla hned několika drsným stepním národům, kompletně pak ve 13. století Mongolům.

 Druhé a ještě mnohem důležitější eso sungů byla nově vybudovaná námořní převaha globální úrovně. Tehdejším Středozemním mořem se s obtížemi plavily malé lodě poháněné vesly, projektované na antických vzorech.  Skutečná oceánská plavba na velké vzdálenosti se odehrávala pouze jižně od asijského kontinentu a až do dynastie Sung ji ovládali především indičtí a arabští obchodníci. Doba univerzálního plachtění sice ještě nenastala, ale znalí námořníci dokázali mistrně využívat mořských proudů a sezónních větrů. Čína z hlediska svých tradic a ideálů do té doby vždy mezinárodní obchod spíš podceňovala a až sungové si uvědomili jeho potenciál. Díky ekonomické síle v krátké době založili námořní akademie, vystavěli námořní flotilu a převzali kontrolu nad jihoasijskými mořskými cestami na desítky generací. Co je ale podstatnější, předčili ostatní národy nejen co do počtů lodí, ale i jejich velikosti, kvality, a zejména technickými zlepšeními. Vyvinuli kompas a v součinnosti s podrobnými mapami tak dokázali udržovat žádoucí směr i na širém oceánu. Záďové kormidlo moderního typu významně ulehčilo manévrování. Unikátní byl pohon kolem s lopatkami, podobně jako u parníků před objevem lodního šroubu. Sice se uvádělo do chodu lidskou silou, ale stejně šlo o významný posun od prostého veslování. Válečné lodě připomínaly plovoucí několikapatrové pevnosti, měly trup rozdělen na mnoho komor a vzdorovaly tak potopení do mnoha perforací. Byly vybaveny katapulty, vojáky s kušemi a řeckým ohněm (jedním z mála užitečných vynálezů založených na střelném prachu).

Rozvinuté mořeplavectví, schopné extrémních podniků (jsou zdokumentovány cesty až do Afriky) ale narazilo na nedostatek invence. Vládnoucí elita neměla potřebu objevovat nové přírodní zdroje nebo dokonce kontinenty, případně zakládat kolonie, a omezila se tak v mimoobchodních aktivitách na bezpředmětné plavby po známých trasách s diplomatickými cíli. Výpravy za poznáním byly spíše výjimečné. Ačkoli ještě jedno vzepětí přišlo za dynastie Ming než se Čína izolovala, promarněn byl i tento potenciál historického významu, a éra objevitelských výprav tak vznikla až v 15. století v Evropě. Nutno poznamenat, že v kontextu doby nevůle Číny k aktivitě v oblasti objevitelských misí je vcelku pochopitelná. Koření z Indie si zajistit dokázala, Evropa, blízký východ, ani černá Afrika neměly co nabídnout. Nesmíme zapomínat, že veškerý pohon pozdějších evropských objevitelů spočíval v hledání cest do Indie a Číny, nikoli naopak.

Čína 10. Až 12.století rezignovala na globální velmocenské postavení, ačkoli by při odpovídající motivaci byla pravděpodobně schopna kolonizovat celý svět, a přenechala onu příležitost s několikasetletým zpožděním Evropě, která tak činila za horších výchozích podmínek. Co bylo ale katastrofální, nedokázala ani reagovat na vpád Ťinů a hlavně později o mnoho zaostalejších Mongolů. Jejich bleskové válce se sice nedokázal účinně postavit nikdo, ale právě Čína měla odpověď tak říkajíc pod nosem – nevyužitý střelný prach. Tento její promarněný potenciál není důvod k jásání ani ke smutku, pouze stojí za zmínku a to jsem právě učinil.