Věda a technika

Naštěstí už jsou pryč časy, kdy reklama lidem vnutila si pod tímto pojmem představovat ozvučení 5.1. Pamatuji ty diskuzní dotazy: "poraďte domácí kino za cenu okolo xx", a tazatel sháněl 5.1 set, který ve svém obýváku připojí k televizi o uhlopříčce 63 cm.

Kinozážitek ale vytvářejí tři věci. Detailní obraz, velký obraz a hlasitý zvuk. Co se týká prvého, naplní ho bez kompromisů rozlišení 1920x1080 z odpovídajícího zdroje. Vzhledem k anatomii  lidského oka resp. jeho sítnice je 1080p dostatečně detailních i pro kina. Tato tabulka demonstruje, že při sledování ze vzdálenosti 15 stop (4,5 metru) do uhlopříčky obrazu cca 110 palců (2,75 metru) divák bez zrakových vad nezaznamená rozdíl mezi rozlišením 1080p a případným vyšším. Nejjednoduššími počty lze potom porovnat, že takový poměr odpovídá atributům kin. Samozřejmě je v nich i možnost posadit se do první řady a koukat na 8mi metrovou úhlopříčku třeba ze vzdálenosti 5ti metrů, ale kdo to zkusil, musí uznat, že nejde o ideální zážitek a neplatí pouhé „čím větší, tím lepší“.

Jak se to vezme 🙂

Vipera berus patří mezi hady s nejrozšírenějším areálem výskytu. Od Španělska po Severní Koreu, od Řecka za severní polární kruh. Zajímavé je, že se nevyskytuje v nížinách, lze ji spatřit pouze v nadmořské výšce cca 500-2000 metrů nad mořem. Pod a nad těmito hodnotami pouze vzácně. Zmije má zcela typický vzhled, který je všeobecně známý, splést si ji lze výjimečně snad jen s užovkou. Podrobnosti k jejímu chování, potravním zvyklostem, rozmnožování apod. lze najít v odkazu.

Zmije má u nás coby jediný jedovatý had velmi kontroverzní pověst. Jedové žlázy dospělého jedince obsahují průměrně 5-10mg suchého jedu, zcela výjimečně až 30. Letální dávka pro dospělého člověka s hmotností 70kg přitom činí cca 20-25mg. Samotný jed má velmi nepříznivé složení, převažují látky s účinkem na cévní řečiště, které vyvolávají paralýzu kapilár, zvyšují jejich permeabilitu, interferují s hemoglobinem a srážecími faktory. Stručně řečeno, uštknutá kořist, např. hlodavec, rychle zmírá za příznaků celotělového masivního otoku, zvýšené krvácivosti, rozpadu červených krvinek a celkového šokového stavu. A co člověk?

Situace je zřejmá - sportovci dopují v množství větším než malém. Boj proti dopingu je sice jednoznačně přísně vedený, ale zoufale neefektivní. Spekuluje se dokonce o zásazích na genové úrovni a přichází doba, kdy prosté testy metabolitů v tělesných tekutinách nebudou stačit. Co pak?Ve sportu se točí ohromné peníze a nepřichází v úvahu, že by se s dopingem najednou uvědoměle přestalo. Takže co s ním. Můj názor je krajně radikální. Skončit s kontrolami, zrušit agentury, peníze věnovat na osvětu a kamkoli jinam. Co by se stalo. Odpadnutí prohibice vytvoří konkurenci ve vývoji, zlevní metody dopingu, přinese rovnou šanci všem sportovcům. Ti pak budou řešit jediné dilema. Provozovat svůj sport konkurenceschopně na vrcholové úrovni (i s dopingem) a řešit případné zdravotní problémy nebo se věnovat jiné disciplíně či úplně jinému odvětví.

Za posledních 20 let musela s dopingovým cejchem docela slušná řádka významných sportovců skončit kariéru nebo ji alespoň přerušit. Mimo jiné i různí mistři světa, vítězové významných závodů ve svém odvětví nebo olympijští medailisté. Z těch nejznámějších například Ben Johnson, Tim Montgomery, Justin Gatlin, Marion Jones, Johann Muhlegg, Larisa Lazutina, Alexander Vinokurov, Floyd Landis, CJ Hunter. U nás se podobně „proslavil" třeba Petr Korda, Miroslav Menc nebo dost zbytečně i Tomáš Enge.

Doping od doby svých počátků patří ke sportu bohužel neodmyslitelně a zbývá jediná otázka: jak moc. Je sport dopingem naprosto prolezlý nebo jde o ojedinělé případy sportovců-podvodníků, zatímco drtivá většina jejich kolegů naštěstí zůstává čistá? Asi nikdo si nedokáže představit, že by někdy dopovali např. Jan Železný, Roman Šebrle nebo Martina Sablíková. Co třeba Lance Armstrong, Asafa Powell či Ian Thorpe? Ale copak by někdo v roce 2000 nařknul Marion Jones?

Upozornění: tento článek není nestranný, ba právě naopak.

Homeopatie je podvodný směr alternativní medicíny vycházející z naprosto scestné teorie. Ta říká, že malé množství nějaké látky dokáže léčit onemocnění, které stejná látka, ale ve vysokém množství, vyvolává. Čím méně látky se v preparátu nachází, tím větší by měl být účinek, což je v přímém rozporu se základy farmakodynamiky. Mechanismus účinku je odbyt tvrzením, že látka zanechala v roztoku otisk a působí tedy na organismus nějakým záhadným způsobem, který zaostalá věda zatím není schopna popsat. Podrobněji viz. relevantní položka ve skeptickém slovníku. Také ZDE..

Neschopnost přijatelně vysvětlit jak vlastně funguje se poté skrývá za rádobyvědecké studie a zejména tristní kazuistiky zrcadlící jakoby vynikající efekt. Homeopaté buď nehledají příčiny onemocnění nebo si vymýšlí nějaké svoje originální, absurdní (třetí odstavec), a podle nich nasazují léčbu. Funkčnost přípravků se posuzuje zejména na základě subjektivních zkušeností. Když si někdo koupí homeopatický lék a po nějaké době má pocit ústupu příznaků nemoci, posílí se jeho důvěra v tuto metodu, a co je horší, často ji doporučuje i přátelům a známým.

Skoro v každém sci-fi, které se odehrává v době vzdálenější než cca 50 let od "současnosti" (datu, kdy byla kniha či scénář napsán) fungují jakési generátory gravitačního pole, které umožňují lidem přirozený pohyb po palubách vesmírných lodí. Zvlášť markantní je to ve filmech, z prostého důvodu, mnohem snadněji se natáčí. Většinou to není nijak zvlášť vysvětleno, bere se to už trochu jako samozřejmost, a nikdo se nediví. Nějaké to gravitační působení by rozhodně bylo při dlouhých vesmírných pobytech velice příznivé. Narodili jsme se na planetě, kde gravitační síla působí objektům zrychlení okolo 10 m.s^-2, a organizmus je tomu přizpůsoben. Zbytečné vznášení v prostoru ho naprosto deptá. Valerij Vladimirovič Poljakov sice pobýval ve stavu beztíže nepřetržitě 14 měsíců, ale podobné extrémní výkony mají na člověka silně negativní efekt.

Vlastní pohyb a manipulace s předměty v beztíži vyžadují minimum vykonané práce. Svalový aparát proto rychle atrofuje. Pouhá imobilizace končetiny v sádrovém obvazu vede během pár týdnů k viditelnému úbytku její svalové hmoty a co teprve podobný efekt najednou na celé tělo. Dochází také k demineralizaci kostí, neboť jejich neustálá přestavba se děje v koincidenci s velikostí působících tlakových sil. Není zátěž, převládá odbourávání kosti nad novotvorbou, vzniká osteoporóza, uvolněný vápník predisponuje k tvorbě močových kamenů. Ztrácí se voda a elektrolyty, klesá srdeční výdej. Stačí totiž menší práce na zajištění cirkulace a receptory registrující objem vody v těle vyhodnotí přebytek poté, co se tekutiny abnormálně redistribuují z dolních části těla výše. To vše vede ke snížení celkové výkonnosti, což je během pobytu v beztížném stavu skryto, ale po návratu na zem bývá astronaut vyřízený. Beztíže dále nejasným mechanismem negativně ovlivňuje hematokrit (počet červených krvinek) a imunitní odpověď. Benigním leč nepříjemným efektem je porušená funkce orgánu rovnováhy vedoucí k nevolnostem (obdoba mořské nemoci). A tak dále, dlouhodobý pobyt v beztíži zkrátka není žádná legrace, intenzivní cvičení tyto procesy oddálí, ale neeliminuje. Nahradit gravitační sílu lze několika variantami, ale všechny jsou materiálně respektive energeticky značně náročnější než současný vývoj co nejkompaktnějších modulů.

Každý určitě někdy slyšel nebo četl o tom, jak Český klub skeptiků Sisyfos opět udělil ceny "Bludný balvan". Sice se nejedná o zprávy, které by prodaly výtisk novin, ale redaktoři si to na druhou stranu nenechají ujít. Mám podezření, že ve skutečnosti jim je zdůvodnění ceny celkem ukradené, ale škodolibě očekávají jednak trochu ironie od členů spolku při proslovech a v návaznosti nevrlé komentáře laureátů.

Klub má své stránky, které obsahují vše podstatné z jeho činnosti, ale ZEJMÉNA krutě úderný Skeptický slovník. Když jsem ho našel, nemohl jsem se odtrhnout od monitoru snad hodiny. Jde o abecedně seřazená hesla základních směrů, technik a pojmů iracionálního světa. U každého z nich se v prvním odstavci nezaujatě popíše problém, ve druhém se několika základními argumenty smete ze stolu. Tedy v drtivé většině případů, je tam pár výjimek, kdy to není tak jednoznačné. Jelikož slovník obsahuje snad 200 položek, možná i víc, uvědomí si člověk jaké ohromné množství nesmyslů se šíří po světě, kolik lidí na nich participuje a ještě řádově více jim důvěřuje.

Velmi tristní je také fakt, že čtenář bude mít o většině pojmů dost slušnou představu, i když není jejich vyznavačem, ani členem spolku. I když ho vůbec nezajímají a nikdy o nich aktivně nic nevyhledával ani nediskutoval. Alespoň v mém případě to tak bylo. Proč vůbec k sakru vím, co si představit pod pojmy jako Kirliánův fenomén, reiki nebo chiropraxe? Napadá mě jediné vysvětlení. Jsme těmito bláboly doslova obklopeni a chtě nechtě se s nimi neustále setkáváme.

V některém z dalších článků se vybraným budu věnovat podrobněji. Ani ne tak proto, abych je vyvracel, to by bylo nošení dříví do lesa, ale zkusím doložit, do jaké míry a proč se tolik rozšířily.

Zatím tedy jen doporučuji slovník jako stručný, důvěryhodný a místy i velmi vtipný zdroj informací o nevysvětlitelných dějích a pochybných pseudovědách.

Jedná se sice o první článek, ale nehodlám zdržovat vítáním, a proto přejděme rovnou k věci. Kurzívou jsou psány doplňující a rozšiřující poznámky, nepodstatné pro ucelenost základní informace.

Vesmírná loď nebo stanice. V jeden moment dojde k nehodě s porušením její integrity. Nepřipravený člověk je náhle vystaven extrémním podmínkám volného prostoru, chcete-li vesmírného vakua. Co se s ním stane? Na takový dotaz lidé (ovlivněni vědecko-fantastickými filmy a literaturou) většinou reagují dvěma extrémy. Buď názorem, že se tělo roztrhne (rozprskne, vybuchne) nebo že okamžitě zmrzne. A to mě inspirovalo už dříve k napsání krátkého shrnutí této situace, které teď lehce rozvinu. Jak by to tedy proběhlo v reálu?

I. Tlak.
Lidské tělo sice není stavěno na odolání extrémním tlakům, ale zase nejde o balónek naplněný vzduchem. Atmosférický tlak na povrchu mořské hladiny je zhruba 100 kPa (1 atm).

Čistě pro přehled, převody základních tlakových jednotek jsou 1 atm = 101,325 kPa = 760 Torr (mmHg).

Když se člověk potopí ve vodě do hloubky deseti metrů a je vystaven dvěma atmosférám, samozřejmě mu nepopraskají žebra a hrudník není slisován na placku (nestane se to dokonce ani v několikanásobné hloubce). Když se člověk coby horolezec pohybuje v úrovni osmitisícovek, působí na něj naproti tomu tlak mezi 30-40 kPa a rovněž to přežívá bez úhony (vadí mu snížený parciální tlak kyslíku ve vzduchu, ale to je jiná otázka). Plus mínus jedna atmosféra není pro samotné tělo nic zásadního. Samozřejmě popsané situace představují postupnou změnu okolního tlaku při zachovalém dýchání, a rychlá událost typu nehody ve vesmíru je trochu něco jiného. Hlavním problémem jsou při ní tělní dutiny s obsahem vzduchu (plynu). Teoreticky jde o dva hlavní prostory. Plíce a dýchací cesty spolu s přilehlými dutinami v oblasti hlavy. A gastrointestinální trakt. Dále o působení tlaku viz. část IV.