Historie » Zásadně racionální blog

V této době, kdy z Římské říše imperiálního charakteru dávno existovala jen východní část nesrovnatelně menšího významu, v době, kdy v euroasijském světě naší perspektivy převzali prvotní úlohu v lidském rozvoji arabové, na dalekém východě ustavila opětovný pořádek v Říši středu nová dynastie, a období její existence vyneslo tento region na vrchol vyspělosti. Během následujících dvou set let vzrostl kulturní a technologický odstup od ostatních zemí natolik, že čínští vládci měli možnost udělat ze své země globální velmoc. Samozřejmě víme, že se tak nestalo. Jaké šance tehdejší Čína měla a co je zhatilo? Jak si vedla v porovnání se západním světem?

Centrum nové dynastie s názvem Sung (v transkripci Song) se nacházelo v Kchaj-fengu. Počet obyvatel tohoto města dosahoval v roce 1000 n. l. zhruba půl milionu a stále se zvyšoval. Sice šlo o menší počty ve srovnání s bývalým císařským městem dynastie Tchang Čchang-anem, ale přesto se jednalo o závratné číslo v porovnání s Evropou, kde v největších velkoměstech žilo maximálně 50-60 tisíc lidí.

Mirek Topolánek: "Benazir Bhuttová byla významnou a váženou političkou, jejíž smrt může ohrozit proces smiřování a tím poškodit celou pákistánskou společnost".

George Bush: "We stand with the people of Pakistan in their struggle against the forces of terror and extremism. We urge them to honor Benazir Bhutto's memory by continuing with the democratic process for which she so bravely gave her life".

Šimon Peres: "Benazir Bhutto was a brave woman, who did not hide her opinions, did not know fear and served her people with courage and rare capability".

Vybral jsem si tyto tři citáty úplně náhodně, zkrátka na mě vyskočily z googlu nejrychleji. Ostatní se samozřejmě nesou v podobném duchu. Odsouzení vraždy je pochopitelně v pořádku a od vrcholných politiků se tak nějak očekává. Následující fráze o kvalitách Benazír Bhutto, jejím boji za demokracii, službě lidem a podobně jsou ale naprosto falešné a prázdné. Okatě jsem si vypůjčil Klausův slovník, ale tady ta slova velmi sedí.

Myslím si, že jde o jeden z nejkvalitnějších epických seriálů, který byl natočen. Produkce HBO na něj uvolnila snad 100 miliónů dolarů, najala odborníky a podařilo se jí vytvořit úžasnou atmosféru konce republiky. Ačkoli herecká jména nezáří proslulostí, nejde o nezkušené amatéry, naopak mnoho z nich za sebou mělo úspěšnou divadelní kariéru. Seriál jednoznačně doporučuji.

Co se týká historické přesnosti, řadím seriál také spíše na vyšší příčky. Samozřejmě papírově obsahuje hodně chyb a nepřesností, ale většina zjednodušení nebo vymyšlených událostí má svůj smysl pro plynulé posunutí dějové linky vpřed nebo udržení jejího spádu. Naprosto unikátní mi připadají vtipné interpretace příčin vedoucích k důležitým událostem. Dva hlavní hrdinové seriálu, legionáři Lucius Vorenus a Titus Pullo, se vždy nenásilně připletou k nějakému zlomového momentu, a často pouze jejich nechtěný zásah do události vede nakonec k takovému průběhu, jaký známe z dějepisu.

Velice mě překvapilo nedávné zjištění, že oba vojáci, které jsem považoval pouze za fiktivní průvodce dějem, jsou také založeni na reálných lidech. Caesar je zmiňuje ve svých "Zápiscích o válce Galské".

Coby milovník antiky budu muset občas upozornit na něco/někoho zajímavého z tohoto období...

V době, kdy Alexandr Veliký ovládl z pohledu obyvatel Středomoří většinu tehdy jim známého světa, vstupovalo na území dnešní Číny do poslední fáze tzv. Období válčících států. Na sklonku 4. století př.n.l., zatímco si Alexandrovi generálové rozdělují ohromnou říši, přichází na dalekém východě na svět vojevůdce, který stejně jako Alexandr nikdy nepozná porážku.

Jako Období válčících států se označuje čtvrt tisíciletí trvající válečný stav ve východní Asii, kde mezi sebou prakticky neustále bojovaly tehdejší státy (ve smyslu malých knížectví) ve snaze přemoci rivaly a zajistit si co největší vliv. Tato doba dala světu nejen unikátní dílo "O umění válečném" mistra Suna, ale také několik z největších vojevůdců dějin.

Pchaj Čchi se narodil v době, kdy z mnoha válčících států zbylo již jen sedm největších, které pohltily nebo zničily všechny ostatní. Územní rozloha a počet obyvatel každého z nich dosahovaly již takových čísel, že se jejich panovníci začali titulovat králi a uvažovali o nástupnictví po poslední padlé jednotné dynastii. Pchaj Čchi se narodil v království Čchin a svými schopnostmi zajistil, že vliv a moc tohoto státu během 50ti let výrazně převýšila své konkurenty. Dalo by se říci, že výrazně pomohl položit základ pozdějšímu sjednocení Podnebesí (staročínský pohled na svět) pod nadvládou svého státu.

Všeobecně se ví, že v roce 1948 se u nás komunisté chopili moci. Co takhle si trochu shrnout jak k tomu došlo? To by měl vědět každý z nás, sám jsem si při přípravě uvědomil některé další souvislosti. Není mým cílem přinášet zbrusu nové poznatky nebo činit rozsáhlé rozbory, pouze krátce shrnout související události pro všechny, kdo by si je chtěli připomenout.

Pamatujete na skoromonolog Součka (Zdeňka Svěráka) v Obecné škole? Když jedou s Hnízdem a třídou na konci filmu na prohlídku opevnění. Hnízdo říká, že na vítěze voleb tipuje komunisty. Souček opáčí:"Já taky, a proto jim hlas nedám. Voni nemaj špatnej program. Koukněte. Jsme proti zavádění kolchozů a proti jakýmkoli formám násilného združstevňování. Komunisté jsou pro zdravý rozvoj řemesel, živnosti a maloobchodu".
Pak ještě vysvětlí, jak vždycky podporuje ty menší strany, aby měly víc hlasů, aby to bylo na politický scéně vyrovnaný, strany měly strach, že se to v příštích volbách přehoupne, a zbytečně se nenaparovaly. V kontextu se současností to získává nový vtipně absurdní rozměr, ale to Souček (Svěrák-scenárista) nemohl tušit.

Poválečné období přineslo českému hokeji nejprve vynikající úspěchy na mezinárodní scéně. V roce 1947 naši hokejisté poprvé vyhráli mistrovství světa, tenkrát probíhající v Praze. V roce 1948 na olympijských hrách v St. Moritz získali stříbrné medaile, když v průběhu turnaje dokázali dokonce remizovat s Kanadou, tenkrát ještě bez výjimek světově dominujícím týmem. Téhož roku postihla hokej první strašlivá katastrofa, kdy se 8. listopadu nad průlivem La Manche ztratilo letadlo s reprezentanty cestujícími na mezistátní utkání do Londýna.
Zmizeli=zemřeli:

Zdeněk Jarkovský, Miloslav Pokorný, Vilibald Šťovík, Karel Stibor, Ladislav Troják a Zdeněk Švarc - pět z nich bylo mistry světa z roku 1947 a držitelé stříbra z OH 1948.

Přesto dokázali hned následující rok 1949 hokejisté znovu vyhrát švédské MS a vůbec poprvé v historii při tom porazit tým Kanady (3:2). Po příjezdu domů byli vítáni jako hrdinové. V roce 1950 se chystali na MS do Londýna a nic nenasvědčovalo nějakému problému. 11. března byl ale odlet zrušen, oficiálně kvůli nezískání víz pro dva z doprovodných novinářů. Jednalo se o lež, britská ambasáda vystavila víza pro všechny účastníky. Za dva dny se všichni hokejisté kromě Bohumila Modrého a Vladimíra Kobranova scházejí v hospodě a diskutují, co že to má znamenat, co se vlastně asi děje. Netuší, že je již sleduje a odposlouchává Státní bezpečnost. Trochu se napijí a ostrá kritika režimu jde ven. A je zaznamenána.