Únor 48. Skutečně to byl puč?

Všeobecně se ví, že v roce 1948 se u nás komunisté chopili moci. Co takhle si trochu shrnout jak k tomu došlo? To by měl vědět každý z nás, sám jsem si při přípravě uvědomil některé další souvislosti. Není mým cílem přinášet zbrusu nové poznatky nebo činit rozsáhlé rozbory, pouze krátce shrnout související události pro všechny, kdo by si je chtěli připomenout.

Pamatujete na skoromonolog Součka (Zdeňka Svěráka) v Obecné škole? Když jedou s Hnízdem a třídou na konci filmu na prohlídku opevnění. Hnízdo říká, že na vítěze voleb tipuje komunisty. Souček opáčí:"Já taky, a proto jim hlas nedám. Voni nemaj špatnej program. Koukněte. Jsme proti zavádění kolchozů a proti jakýmkoli formám násilného združstevňování. Komunisté jsou pro zdravý rozvoj řemesel, živnosti a maloobchodu".
Pak ještě vysvětlí, jak vždycky podporuje ty menší strany, aby měly víc hlasů, aby to bylo na politický scéně vyrovnaný, strany měly strach, že se to v příštích volbách přehoupne, a zbytečně se nenaparovaly. V kontextu se současností to získává nový vtipně absurdní rozměr, ale to Souček (Svěrák-scenárista) nemohl tušit.

Po válce se 5.dubna 1945 konalo zasedání v Košicích, kde byl přijat program nového společného státu a vymezila se opatření pro jeho restituci. Komunistům se podařilo prosadit většinu svých představ, protože už na předchozích jednáních v Moskvě zatlačili ostatní strany do defenzívy. K tomu posloužilo obviňování ostatních z podílu na Mnichovském diktátu a vyzdvihování vlastních i sovětských zásluh v boji s nacismem. Není od věci připustit, že byli ale zkrátka nejlépe připraveni.
Základem politické moci v zemi se stala Národní fronta, jakási nucená koalice všech stran, které si činily nárok navázat na svou tradici z první republiky a byly spojeny s protinacistickým odbojem. Z ní se rekrutovali členové vlády. Zákonodárná moc ještě neexistovala, dočasně ji nahradily prezidentské dekrety.
Členy NF byly tyto hlavní strany:
V Česku:

• Komunistická strana Československa (KSČ)
• Československá strana národně socialistická (ČSNS)
• Československá strana lidová (ČSL)
• Československá strana sociálně demokratická (ČSSD)

Na Slovensku:

• Komunistická strana Slovenska (KSS)
• Demokratická strana (DS)

Jak je vidět, komunisté se dokázali prosadit na českou i slovenskou scénu a získali tak výhodu oproti ostatním. Také je zřejmé, že zejména v Česku fakticky neexistovala pravicová strana. Komunisté je předem vyšachovali z Národní fronty a oslabili tak pravicové voličské spektrum. Volby do Národního shromáždění v roce 1946 byly víceméně demokratické a skončily pro společný Československý stát následovně: Ze tří set mandátů získaly KSČ+KSS 114 mandátů, ČSNS 55 (mezi nimi Milada Horáková), ČSL 46, DS 43, ČSSD 37, ostatní 5.

Lidé holt komunisty volili. A hodně. Příčin, které to způsobily, bylo mnoho, a každý by vystačil na samostatný článek. Takže stručně ty základní.

• Válka a vděk osvoboditelům (zejména sovětům).
• Benešův příklon ke Stalinovi v průběhu války.
• Mnichov, nedůvěra v západ.
• Nespokojenost s politikou První republiky, která nebyla zdaleka tak ideální jak se dnes často myslí.
• Program komunistů, který "nebyl špatnej".
• Nedostatek zkušeností s komunistickou stranou, důvěra v nového hráče na scéně.
• Povinnost volit a bílé lístky.
• Podcenění situace ostatními stranami, které před volbami ustupovaly komunistům na mnoha frontách, a falešně doufali, že se po volbách vše vrátí k normálu.
• Některé kroky Národní fronty (vyvlastňování německého majetku a jeho rozdělování, pozemková reforma) byly interpretovány jako pozitivní a jako zásluha komunistů.
• Stalinova podpora.

Zkrátka komunisté docela drtivě vyhráli, sestavili vládu v čele s Gottwaldem, a nenápadně (avšak intenzivně) začali pracovat na získávání větší moci. Vládli sice stále v duchu jednotné Národní fronty, ale mohli uplatňovat naplno svůj vliv na jednotlivých postech. První vlaštovku představoval pokus vyměnit soudce Národního soudu, následovaly mimo jiné přípravy vzniku lidových milicí, změny v průmyslu, zemědělské zákony, odmítnutí Marshallova plánu či milionářská dávka. Neustále se stupňovaly požadavky na znárodňování. Komunisté se také snažili dosazovat své stoupence kam to jen šlo. Úspěšně.

13.února 1948 ministr vnitra Nosek svévolně vyměnil několik velitelů SNB za loajální komunisty. Demokratické strany požadovaly vysvětlení, ale ministr nereagoval. V té době sedělo ve vládě 26 lidí. 12 z nich, členů demokratických stran, se rozhodlo ukvapeně podat demisi a požadovat vznik úřednické vlády. To sice bylo možné, ale zrovna tak se menšina vlády dala dle Ústavy ve funkci nahradit. Ona dvanáctka se pořádně dopředu neporadila ani s Benešem, ani se nedomluvila na jednoznačné podpoře se zbývajícími nekomunistickými kolegy (sociálními demokraty či Janem Masarykem). Prezident Beneš chtěl zachovat jednotnou Národní frontu a úřednickou vládu coby řešení odmítl. Gottwald začal tvrdě prosazovat svůj záměr ministry nahradit a pokračovat ve vládě pod svým vedením. V průběhu osmi dnů vládní krize komunisté ustavili lidové milice, zmobilizovali armádu, SNB zatýkala odpůrce. Prezident se ocitl pod ohromným tlakem odborů, který vrcholil generální stávkou. 25.února 1948 prezident Beneš přijal demise a jmenoval nové ministry na Gottwaldovo doporučení.

Události těchto tří let by se klidně daly interpretovat tak, že KSČ vyhrála na základě kvalitního programu demokratické volby, v roce 1948 postupovala přesně podle Ústavy, a tak zaslouženě získala jednobarevnou vládu. A skutečně na to tak dnešní členové KSČM nahlížejí. Jenže se dá také namítnout, že volby vyhrála kampaní tak lživou, že to už nikdy nebude mít obdoby, a poté postupovala mnohdy v rozporu s ústavou či platnými zákony. Samotný akt převzetí moci pak vyprovokovala skandálním postupem, který by například i na dnešní politické scéně nevalné pověsti stranu okamžitě pohřbil. Je na každém z nás, co si vybere.

Zdroje:
http://www.totalita.cz

http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/volby46.html
http://www.fragmenty.cz/j1529.htm