Moje smutné odpoledne s internetem

Někdy to přijde a člověk ani neví jak. Pořád je co dělat, někdy týden, někdy měsíc a někdy klidně půl roku. I tak to bývá. Dělník označí v píchačkách svou kartu a padla – jde domů s velkou čárou za svým dnem v zaměstnání. Je spokojen, příjemně fyzicky unaven a doma si v klidu pustí televizi. Koneckonců proč ne? Zítra v práci začne tam, kde přestal. V nejhorším si může zpestřit večerní rozjímání drobnou domácí opravou/úpravou a přinést své klidné mysli i dobrý pocit, kterýžto už u kreativních činností vzniká.

Ten, kdo pracuje mozkem to má horší. Pracuje vždy a všude. Myšlenky se mu honí hlavou neustále. Pokud žije pod krutým tlakem stresu, že se nic nestihne, tak se občas i hrůzou v noci vzbudí. Jít studovat náročnou školu, to se dá. Provozovat při studiu i nějakou vědecko-výzkumnou činnost? To se taky dá. Když se to ovšem zkombinuje i s osobním životem (rozuměj vztah), tak už to není zas taková sranda. A teď do toho vtěsnejme ještě nějakou práci. Musí to být něco, co nebude moc omezovat. Prodavač v „Měkáči" odpadá a hlídač na hokejových koncertech taky. Programovat? Toho je dost i ve škole a uspokojení to přinese jen určité části obyvatelstva. Programovat znamená taky stres. V našich končinách se stejně nikdy nic neumí dobře navrhnout a programátoři to pak odedřou na přesčasech…

Hle, pisálek. To by šlo.

Psát přece musí umět každý, kdo má díru tam dole… vzadu. Na tom nic není složitého a lze to dělat kdekoli. Celý život se někde na něco čeká, tak proč si tu dlouhou chvíli nekrátit právě psaním. Autorská činnost s sebou nese nemalé břímě. Vždy vzniká určitá skupina existencí, které se do vás pustí za každý napsaný článek, řádku, klidně i slovo. Takové existence jsou u každé autorské činnosti a nemáte šanci se jim vyhnout. Chcete tvořit/psát? Buď pak všude musíte chodit inkognito, nebo se naučte čelit těmto existencím a stát si za svým.

Internet dnes není písečkem pro elitu, to v žádném případě. Je místem, kde si ubozí jedinci vylévají zlost a pouští uzdu svým mindrákům. Odborná diskuze v širším měřítku prakticky neexistuje. Taková je realita dnes a já se ptám – bylo to někdy jiné? Popravdě ne, nebylo. Bude? Pochybuji. Pokud žijete v domnění, že například před více než deseti lety bylo něco s internetem jinak, tak se mýlíte. Lidé se hádali o stejných malichernostech jako teď. Dnes se dokáží přít o tom, že v nějaké hře XY se na kartě YZ něco špatně zobrazuje. Tehdy se zas přeli o tom, že nějaká stránka se v prohlížeči XZ zobrazuje špatně. Možná špatná znaková sada – asi Kamenický – ten prevít jeden. Myslíte, že tehdy byla diskuze méně vyhrocená? Ani nápad. Padala stejně silná a vulgární slova, jako dnes. Dnes je nevýhoda maximálně v dostupnosti počítačů. Nová vlna splašek se nahrnula s počítači pomalu za odvoz a internetem za korunu (s malou hvězdičkou v rohu).

Studovat, vyvíjet, psát? To by snad stačilo.

A nestačí! Jako by toho času už tak nebylo málo a stejně se zrodil další hloupý plán. Co třeba blogovat? Dělají to všichni, je to „kůl“ a „in“. Jak vypadá člověk vhodný pro blogování? Co musí mít? Dovolím si částečně citovat – musí mít obrovskou míru narcismu, megalomanie a mesiášství. Má cenu nesouhlasit? Asi ne. Je to vlastně vtipné. Není potřeba ani umět psát a lidé stejně začnou chodit sami od sebe. Co to jen může být za lidi, že čtou výlevy těch, ehm, „blogerů“…. A najednou máte zas tu svou skupinku uctívačů a rýpalů. Pod články se tak dočkáte opět diskuzí. Věcné ale nebudou ani náhodou. Zde bych si dovolil citovat polemiku Martina Maniše (z roku 1997): Diskuse má ve skutečnosti sloužit především k tříbení pádnosti jazyka a rafinovaností slohu, k precizaci logických argumentů a začasté též k ujasnění vlastních názorů.

Ono i kvalitních pisálků zejména v IT je, jak když prdne, a tak se vlastně autoři převážně dělí do tří skupin – ti, co neumí psát, ti, co nevědí, o čem píšou, a ti, co neumí a nevědí nic. V takovém světě může psát opravdu každý. Pokud si myslíte, že jako takový autor se stanete součástí elity a nadřazené kasty, která ví vždy o kousek víc, tak jste úplně mimo. Umíte se podepsat? Pište taky!

Proč dnes?

Chodíte někdy ráno domů? Já ano. Běžně lidé ráno odchází, já naopak občas ráno přijdu. Většinou pak zas někam zmizím a takhle je to často. Stále se přesouvat, něco řešit a mixovat aktivity. Ale co když nikam právě dnes mizet nemám? To přece nejde. To je proti přírodě. Co mám tedy dělat? Co třeba nic? Mohl bych jít ven, projet se na kole, zaplavat si v bazénu, ale já tady píšu zas další sáhodlouhý elaborát o ničem. Pro některé lidi je to holt osud. Já jsem asi ten jeden některý.

Konec splínu. Před těmi všemi obrazovkami si tu akorát připadám jak nějaký inženýr letového provozu. Konec sezení u počítače. Šup někam ven a trochu sportovat. Bude to chtít nějakou změnu aspoň na čas. Počítejte s tím, že v příštím měsíci to tady alespoň nějaké týdny pěkně chcípne. Blog by měl být spontánní činností. Neměl by být důvodem vzniku nějakého stresu, že už dlouho nic nevyšlo. Sedíte teď u počítače a právě jste už podruhé obešly svých 5 oblíbených zpravodajských serverů, 3 fóra a 2 blogy? Styďte se. Vypněte počítač a běžte dělat něco duchaplnějšího. Já teď udělám to samé.

_{Teď se možná chytáte za hlavu a nechápete, proč jste si to celé četli, když to nemá ani hlavu, ani patu. Upřímně – já vás také nechápu ;-).}