„MacOS X nekompatibilní“

Dlouhou dobu jsem se těšil, až se mi do ruky dostane na recenzi nějaký ten notebook Apple. Dříve jsem už nějaký notebook od nich používal (i když to teda bylo hodně dávno) a dokonce i s verzí X jejich operačního systému jsem přišel do styku, ač to nebylo na přenosném počítači. Vzhledem k tomu, že jsem velmi otevřený alternativním platformám (pracoval jsem delší dobu s různými Linuxy, Solarisem, BeOS,…), tak jsem si myslel, že MacOS X by mohl být přesně tím, co by mě mohlo nadchnout. Mýlil jsem se.

MacOS X proti konkurenci

Zatímco u Linuxu jsem přesvědčen, že se přesunul z fáze „hračky“ do použitelné podoby. U MacOS X mám pocit, že se povedl přesný opak. Z dříve velmi použitelného systému, který měl značný náskok nad Windows (zejména v dobách kolem Windows 95), se najednou stalo cosi, co nebylo schopné podřídit se novým technologiím.

GUI

Menu lišta společná pro všechny programy je perfektním příkladem. Na počítači s rozlišením 800x600 to bylo velmi pohodlné. Při 1680x1050 a pár spuštěných programech je to však peklo neustále přejíždět nahoru a dolů. Nedej bože, pokud máte připojeno více velkých monitorů. To pak kvůli menu musíte jezdit neustále mezi obrazovkami.

Stejně tak správa oken programů se mi zdá velmi nešikovná. Při minimalizaci v doku sice vidím náhled okna, jenže všechny programy vypadají strašně podobně a ikonka, která je symbolizuje je u náhledu velmi malá (a popisek se objeví jen po najetí myši). Nejhorší je mít třeba otevřeno několik oken stejné aplikace (žádné minimalizované).

Systém se snaží oprostit od technických „detailů“. Některé věci se pak ale dělají výrazně složitěji, nebo nejdou vůbec. Už jenom takové připojení externího monitoru je zážitek, neboť systém neumí žádné „display profiles“ a nepamatuje si ani moc poslední nastavení podle konkrétní připojené obrazovky. Chcete při používání externího monitoru vypnout interní displej notebooku? Máte smůlu – to totiž MacOS X nepodporuje.

Hodně věcí se tu dělá jinak, ale nenašel jsem na systému vlastně nic převratného, co by bylo výrazně efektivnější než pod jinými systémy. Nemůžu Microsoftu odpustit, že tak bezostyšně vykradl Findera při tvorbě Průzkumníka ve Windows Vista. Finder je totiž jeden z největší omylů MacOS X a na Vistách se to bohužel podepsalo.

Stabilita

Před příchodem verze X jsem byl zvyklý na relativně stabilní systém. U „Xka“ si však se stabilitou vývojáři evidentně hlavu nelámali. Za první den jsem byl nucen systém restartovat násilně snad 10x. Pády způsobila kdejaká blbost od divně naformátované paměťové karty (v USB čtečce) až po odpojený flashdisk (který jsem dal předtím bezpečně odebrat) – první jmenovaný případ skončil zaseknutím Finderu (obdoba Exploreru z Windows) a jeho neschopnosti se znovu v rozumné podobě nahodit a druhý skončil něčím podobným BSOD (principem). Těch případů ale bylo mnohem více (třeba úplně zatuhnutí při přehrávání WMV souboru,…) a nemá cenu se jimi zabývat. Nemyslím si ovšem, že by byl problém v mém konkrétním notebooku, a řekl bych, že něčím podobným musí procházet snad každý uživatel.

Zlatá moje rock-solid Windows XP :-) (a skoro stejně stabilní Windows Vista).

MacBook Air jako hardware

Tady zas musím docela pochválit. Notebook jako takový není vůbec špatný. Nabízí určité vlastnosti, které jiné notebooky na trhu moc nemají, takže svým způsobem nemá moc konkurenci. Zpracování je na výborné úrovni, při kancelářské práci není vůbec slyšet a displej je asi ten nejlepší, jaký jsem měl možnost na úhlopříčce 13,3“ vidět. Snad jen ta ostrá hrana na předku by si zasloužila přelepit nějakou obalovací páskou.

Kdybych takový notebook dostal a rozhodl se ho používat primárně, tak bych asi rovnou nahrál Windows a pracoval bych s ním jako s jakýmkoli jiným notebookem.

Závěrem

Apple je velmi kontroverzním výrobcem. Jedni ho milují a druzí nenávidí. Nabízí zajímavou možnost lidem, kteří jsou zarytými odpůrci Microsoftu. Pro profesionální uživatele však dnes nemá až zas tolik co nabídnout – extra v týmech, kde je pak každá nekompatibilita jen na obtíž.

Na druhou stranu Apple jako hardware má určitou svou milou auru, kdy nemáte tolik pocit, že držíte v ruce kus techniky, ale že je to něco víc osobního, „přírodnějšího“ a tak. Holt nic není černobílé.