Jako malý kluk jsem kolo miloval. Moje kolo byl jasně žlutý silniční Favorit, měl 14 (2x7) rychlostí, vážil asi tunu (rám nebyl žádný dural či hliník, ale poctivé železo), měl zahnuté berany, a jezdil úžasně rychle.
Skoro celé léto jsem strávil tím, že jsem na něm jezdil po celém okolí, a pokud jsem nejezdil, seřizoval jsem mu brzdy, přehazovačku, a samozřejmě po tisící zalepoval duše. Bylo to prostě parádní kolo, a klukovi poskytovalo to hlavní - svobodu.
Když bydlíte na miniaturní vesnici je kolo nástroj jak "komunikovat". Můžete za kýmkoliv zajet, vzdálit se z dosahu rodičů, anebo se jen tak prohánět po silnici. Prostě jste svobodný. Svoboda je to nejdůležitější, co člověk má (politická vsuvka: a co mu komunisté a socialisté chtějí vzít).
Jezdil jsem často desítky km s klukem co se jmenoval Standa Dubecký, ve škole mu to sice vůbec nešlo, snad i propadal, ale na kole mu to jako jedinému z okolí opravdu šlapalo, ostatní s námi nestačili držet tempo. A bylo na něj spolehnutí.
Žlutý Favorit vydržel jezdit asi 10 let, měl toho za sebou opravdu hodně, a až ve 20 letech (1993) jsem si koupil vlastní nové silniční kolo. Byl to Peugeot, stál 50.000 Kč (na dnešní dobu by to bylo kolo tak za 140.000 Kč), měl duralový rám, vážil pár kilogramů, a jezdil tak, že člověk nemusel ani šlapat. Bylo to prostě pohádkové kolo. Lítal jsem na něm jako šílenec, snad i rychleji než auto.
Bohužel, měl jsem jej asi dva měsíce, a poté mě na jedné rušné silnici srazila ve zhruba 100 km/h jedna nepozorná řidička. Strávil jsem měsíc v nemocnici na JIPce, a půl roku doma a na rehabilitaci. Podle doktorů jsem neměl ani přežít ani chodit, auto mě drtilo zhruba 50 metrů po silnici před sebou, než jsem se odkutálel do strouhy. Přežil jsem a chodím 🙂
Nicméně makal jsem na sobě, dělal poctivě na rehabilitaci, zatínal v zimě zuby bolestí, když nefunkční noha uklouzla na ledu, a dnes ta moje levá noha i kotník funguje, byť je to uvnitř stále jen nestabilně srostlých 30 rozštípaných kousků dohromady. Mohu dokonce lyžovat, problém mi nedělá (v pevných Salomon botách) ani černá sjezdovka v Alpách. Určitou bolest se prostě člověk naučí ignorovat, zvláště když ji převáží rozkoš ze sjezdu více než 3 km vysoké hory.
Na silniční kolo jsem ale po této epizodě zanevřel, mám prostě strach. Místo kola jsem se chtěl začít věnovat v létě běhání, koupil si Adidas Ozweego boty, ale nejde to, kotník neustálé nárazy nesnesl (třeba lyžování nebo bruslení ale nevadí).