Společnost a politika » MyEgo.cz - Radek Hulán webzine

Autor: Jiří Šatánek. Zdroj: Zvědavec.org.

Představte si na okamžik, že bych vám odebral váš mobilní telefon, nainstaloval vám náš šifrovací software SMS 007 a vzápětí vás zinkasoval. Neptal bych se vás jestli o náš produkt stojíte, jestli nechcete koupit produkt konkurenční, prostě bych vám vnutil násilím službu a ukradl peníze.

Takto funguje daň, jen s tím rozdílem, že naše šifrování alespoň funguje, služby státu dost často nefungují.

Pro ty, co nečtou dlouhé články

Vezme-li nám někdo přes náš nesouhlas peněženku, budeme - s odkazem na příslušná ustanovení trestního zákona - jeho jednání kvalifikovat jako krádež případně loupež, a při případném trestání bude jako přitěžující okolnost hodnoceno, že tak učinil v rámci jednání v organizované skupině. Pokud ovšem organizace takové skupiny dosáhne určitého stupně, nazveme tento akt daní.

Stát se chová stejně jako libovolná mafie – vyžaduje výpalné. A stejně jako v případě mafie následuje při neplacení trest. Trest dokonce následuje i v případě, že bychom snad někoho jen nabádali, aby výpalné neplatil. Naštěstí můžeme v demokratickém systému - čas od času - mezi mafiemi volit.

Je přirozené volit ty, kteří žádají nejmenší výpalné (nejsme-li ovšem mafiáni nebo masochisté).

Zjistil jsem, že stále existuje hodně lidí, co sledují televizi zastarale a nemoderně v reálném čase. Tedy, pokud ve 20:00 začíná film, tak si ve 20:00 zapnou televizi a koukají na ni. Samozřejmě v tomto případě nejprve zhlédnou 10 minut neuvěřitelně hlasitě řvoucích reklam, pak je 20 minut film, a poté opět 10 minut řvoucích reklam, a tak pořád dokola.

Nechápu tyto lidi. Také se dívám občas na televizi, ale rozhodně ne realtime, zásadně s timeshiftem. Nechávám si totiž kvalitní pořady, v nichž se dá očekávat reklama (tedy všechny), nahrávat, a sleduji je později. Pokud nemáte moderní televizi s TimeShift funkcí, můžete na to použít třeba obyčejnou televizní kartu za pár tisíc Kč a počítač. Ideální je DVB-T tuner, tedy vysílání jenž je již v nativním MPEG2 kódování, protože jeho ukládání na počítač do DVD formátu zabere jen minimální čas procesoru, nic se totiž nemusí (re)kódovat.

Následně je již možné použít TimeShift a posadit se k oblíbenému filmu o půl hodiny později, s tím, že pokud narazíte na reklamu, během sekundy ji přeskočíte a neztrácíte čas se stupidní uřvanou hudbou propagující nejnovější tenkou supervložku pomocí štíhlé superženy s dokonalou pletí a kalhotkami.

Propojit počítač přes S-Video kabel na televizi není problém, a ani 20 metrový kabel nijak významně nepříznivě neovlivní kvalitu obrazu, takže pořad nahraný na počítači v pracovně sledujete bez problémů v obývacím pokoji. A dálkové ovládání se dodává skoro ke každé televizní kartě.

Jediné pořady, které sleduji opravdu realtime jsou sportovní přenosy. Ono je divné řvát „góóóól“ o hodinu později než sousedé :-)

Jan Jílek napsal takovou sympatickou krátkou úvahu na téma warezu, a protože je mi toto téma velice blízké, s jeho svolením ji přetiskuji.

Tak jsem dnes sledoval debatu o legálním a nelegálním softwaru a zároveň přemýšlel nakolik si tak opravdu dobrý programátor cení hodinu svojí práce. Zároveň jsem přemýšlel, když se tam diskutovalo o těch právních důsledcích a někteří tam říkali něco v tom smyslu: „že jim nevadí když jim někdo sebere kus kodu, ale že ukrást počítač by bylo horší.“ Dumal jsem nad tím kdyby tak měli dvě děti a hypotéku na byt a neživili je rodiče, jestli by jim skutečně nevadilo, že jim někdo sbalí dvouměsíční práci. Například. Nějak si myslím, že za dvouměsíční programátorskou práci se dá koupit víc než jeden počítač.

Ale možná ta práce nemá zas až takovou cenu. Ale nechce se mi tomu věřit Je fakt, že já osobně dost věcí, které se platí, popisuju zde a i jinde zdarma. I když jsem za spoustu, jak se dnes říká „know how“ zaplatil dost peněz lidem, kteří byli dobří a svoje vědomosti a um mi jednoduše prodali. Konečně sám svoji práci taky většinou prodávám a nedaruji jen tak. Živí mě.

No asi by se mi moc nelíbilo, kdyby někdo to co mám na prodej sbalil s tím, že to potřebuje. A nechtěl mi to zaplatit. Ale jak říkám, nevím nakolik je cenná práce programátora. Mandraky jsem si mimo prvního koupil. I s příručkou. Knihy o Linuxu taky. Ale to jsem udělal z pohodlí. Přeci jen se mi ještě pořád listuje lépe v knize. Možná že ti programátoři tomu rozumí podobně jako já. Něco dají, protože je to baví a něco prodají. Linux, BSD jsou zdarma. Do určité míry. Jsem tomu rád. Mám něco, co je legální, co mi někdo dobrovolně nabídl a měl k tomu dobrý důvod. Svůj důvod. Ale jsem rád, že je legální a nemusel jsem nikoho připravit o jeho čas, peníze a práci.

Stále mám totiž pocit, že když někomu vezmu něco z počítače, na poli, nebo doma, je to prostě zlodějna. A jakékoliv debaty o tom co je nebo není legální a čemu právo říká trestný čin, nebo přestupek jsou z určitého, především morálního hlediska bezpředmětné. Bez morálky to totiž nejde. Pokud ukradu housku, nezaplatím program, nebo lístek do kina, případně zpronevěřím dva miliony, rozdíl je jen v názvu činu a výši sumy, nikoliv v samotném činu. A klidně mi někteří za to nadávejte.

Samozřejmě Sparta! Mistr ligy :-)

Praha je roku 2006 v pohodě. Před čtyřmi lety zde sice byla katastrofa, ale nově vybudované hliníkové protipovodňové zábrany zjevně fungují. Foceno v sobotu…

„Pracuješ pro firmu, řekneme v oblasti výroby chemických přípravků, značkových. Pracuješ pro ně na zakázce za 150 miliónů dollarů s tím, že máš ve smlouvě, že po dokončení zakázky dostaneš na ruku $1.200, a k tomu 3% z každé prodané láhve s novým sprejem proti otravnému hmyzu.

A teď přijde výplata, dostaneš $1.200 a čekáš… jenže ani po 3 měsících nedostaneš ani procento navíc, protože ti zaměstnavatel řekne: „Víš, náš produkt si kupují jen profíci na likvidaci hmyzu, víš, obyčejný lidi kupují duplikát, jehož chemické složení nám někdo odcizil a teď to duplikuje v Asii v miliardách plechovek měsíčně…“ A ty na to: „Jak, to přece nejde, to nemůžou přece…“ A šéf ti řekne: „Ale můžou, není tam u nich žádná vymahatelnost autorských práv…“.

Tento citát pochází od člověka, od kterého by to řada lidí nečekala - a to od dANGEL0, jednoho z významných členů scény. Když jsem před půl rokem psal článek Warez je nemoc psychopatů, hovořil jsem o lidském odpadu, který si nic nekupuje, ale zásadně jen stahuje. dANGEL0 patří ovšem na tu inteligentní stranu barikády, a lidmi, kteří si jen stahují a nikdy nic nekupují, zjevně opovrhuje. Chápe warez jako možnost si vyzkoušet to, na co je nutná jinak plná verze, a jako možnost něco se naučit a dozvědět, ale zároveň zastává ono tradiční a známé „If you like it, buy it!“.

Stahovači si o sobě myslí, že jsou jakási elita. Nejsou. Jsou to ubohé sračky, hovna. Elita jsou v určitém smyslu hackeři a crackeři, kteří vytváří keygeny a cracky, a dokazují si tak, že jsou lepší než programátoři Microsoftu či Adobe, ale ne pubertální uhrovitý teenager, který si tento crack stáhne, a tím se považuje za kinga.

Jsem moc rád, že tento můj pohled na věc je potvrzen i z druhé strany barikády. Fakt je ten, že lidé, kteří si zvyknou na kradení software, si už nikdy nic nekoupí. Jak jednou začnou krást, shánějí crack i na program za $20. Jsou nemocní. Jsou to odpadky… Opovrhuji každým člověkem, který má na počítači byť jediný kradený software. Opovrhuji teenageery, kteří mají na počítači desítky kradených her.

Nebýt těchto odpadků, softwarové firmy mají podstatně vyšší zisky, nekrachují, prosperují a celý průmysl je v mnohem lepším stavu.

Zatímco tvrdě vystupuji proti kradení software (a osobně mám 100% veškerých aplikací zakoupeno), ať už je to v článku Warézáci maji problém či Warez je nemoc psychopatů, v případě hudby pro vlastní použití je situace z mého pohledu mírně odlišná.

Hudbu člověk slyší zdarma a hlasitě skoro na každém kroku, ať už chce nebo ne. Hudba na nás hraje z rádia, z televize, dá se online pouštět přes internet, je v každé restauraci, obchodu či hospodě. Hudbě se prostě nedá uniknout.

Hudba, na rozdíl od software, se navíc řídí poněkud jiným právním režimem. Pro detailní rozbor právní situace ohledně hudby jsem se obrátil na jednu nejmenovanou blondýnu s blankytně modrýma očima, geniální hlavou, dokonalým tělem, nádherně klenutým poprsím, a rovněž se smyslem pro humor, vytříbeným vkusem a naprosto neodolatelnou přirozenou vůní rozkvetlé jarní louky.

Jakými zákony se řídí nakládání s hudbou?

Ustanovení § 30, odst. 1 a 2, písm. a) zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon stanoví, že za užití díla, podléhajícímu dikci cit. zákona se nepovažuje užití pro vlastní potřebu a do díla autorského tak tedy nezasahuje ten, kdo pro vlastní potřebu zhotoví záznam či rozmnoženinu z díla veřejně přístupného (tedy i rozhlas, televize). Ust. odst. 4 cit. paragrafu pak stanoví, že rozmnoženinu nesmíš užít jinak než pro sebe (neměl bys jí nikomu dále kopírovat, veřejně pouštět, půjčovat, atd.). Pokud toto dodržíš, chováš se zcela v souladu se zákonem. Co se týká vysvětlení toho, proč to jde pro běžného posluchače zdarma – viz. ust. § 25 zák. č. 121/2000 Sb.

Je legální zkopírovat si CD od kamaráda?

Pokud se jedná o neoprávněné užití autorského díla, tedy nelegální kopírování CD, DVD či zveřejňování hudby, je třeba si uvědomit, že do tohoto režimu spadá každé CD, které není tvoje, půjčíš si ho a vypálíš. (pamatuje na to zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon v ust. § 152 a taky ust. § 32, odst. 1, písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích – samozřejmě podle okolností a výše obohacení či škody).

Tohle výborně obešla půjčovna CD a DVD za Kotvou – tím, že ze všech vypůjčitelů udělala klubovou smlouvou podílové spoluvlastníky na každém CD a DVD. Protože na každém CD, které si půjčuješ, máš spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/xtiny, vypaluješ vlastně “své” CD či DVD a tudíž se chováš zcela legálně.

Můj komentář: u CD je zjevné, že jeho půjčení ze strany Vašeho kamaráda není legální, nejedná se o veřejně přístupné dílo, a Vy to moc dobře víte. Kopie takovéhoto CD pro Vaši byť osobní potřebu tudíž rozhodně není legální.

Dnes jsem vsadil samozřejmě na Švédy, a musím říct, že hrají výborně, Češi na ně zdaleka nemají. Zatímco my pálíme nepřesně od modré, Švédi hrají geniální taktickou hru, rychlou a důraznou, dokáží si vybojovat prostor kolem sebe, zatímco zejména naše obrana hrubě nestíhá.

Změna Hniličky za Vokouna nic nevyřeší, těch 5 gólů není problém brankáře, ale problém mužstva jako celku, a samozřejmě trenéra Hadamczika. Hadamczik budiž veřejně odsouzen a ať už proboha nikdy tento špatný ligový trenér nekoučuje takto významnou událost, nemá na to…

Pokud se hokejisté vyburcují k lepšímu výkonu, nebude to kvůli trenérovi, ale proto, že se budou lidsky za takový debakl stydět. Češi hrají jako řada nesourodých individualit, kdežto Švédové jako team, a toto je právě zásluha jejich špičkového trenéra.

Jsem sice smutný, že to takto dopadá, ale na druhou stranu jsem i mírně rád, že jsem v tuto chvíli i trošku „Švédem“, alespoň z pohledu sázek :-)

1. třetina: 1:2
2. třetina: 3:6
3. třetina: 3:7

Osobně jsem dnešní hokejové dilema vyřešil jednoduše, věřím, že vyhrají Češi, ale vsadil jsem si na Slováky, takže buď bude potěšena moje národní hrdost (při výhře Čechů) nebo dvojnásobně moje peněženka (při výhře Slováků).

Na hokeji je dokonale vidět, že špičkoví hráči, což Češi rozhodně jsou, ještě neznamenají automatickou výhru. Mnohem důležitější je jejich snaha a motivace hrát naplno, prostě maximální rozvinutí jejich hokejového umu. A zde nastupuje role trenéra, tedy Hadamczika, a já bych řekl, že tento pán na to prostě nemá.

Hadamczik nemá charisma, není to vůdce, nemá zkušenosti, aby team vyburcoval k absolutnímu výkonu. Pokud se vyhrává, na trenéra se snadno zapomíná, ale právě OH 2006 dávají jasně najevo jak klíčová osobnost trenér je, a jak je špatné, když není schopen mužstvo motivovat.

Domnívám se ale, že se Slovenskem zapracuje naplno národní hrdost mužstva a budeme se večer dívat na jeden z nejkrásnějších zápasů OH, tedy na „předčasné finále“.

Centrum Prahy má tisíce výhod pro bydlení, ale spousta kvalitních a snadno dostupných restaurací k nim pomalu přestává patřit. Což o to, v okolí pěti minut chůze mám zhruba dvě stovky restaurací, ale polovina z nich je v hotelích s cenou za hlavní chod přes 500 Kč a především s hodinovým čekáním, další část jsou různé vývařovny typu KFC a McDonald’s, a zbytek jsou odporné restaurace nejnižší cenové skupiny, kde hranolky jsou smažené v deset let starém oleji a všude je zakouřeno.

V pátek zavřela poslední restaurace, kde se v poledne v centru Prahy dalo velice slušně najíst, člověk tam dostal jídlo do 5 minut, celý oběd (polévka, hlavní chod, pití) stál do 200 Kč, a bylo to opravdu chutné. Měl jsem ji docela rád, za pár korun dobré a hlavně rychlé jídlo, třeba králík na smetaně, čerstvý rumpsteak či výborný boršč.

Většina zaměstanců byla vyhozena na hodinu, zbytek tam zůstává, a bude se účastnit slavnostního otevření nové pizzerie. Ach jo. Jako by toho italského těsta nebylo už všude dost. Na každé ulici v centru jsou pizzerie minimálně dvě, přibude tedy další. Vidina účtovat si 300 Kč za oběd ve výrobní ceně 10 Kč turistům je samozřejmě lákavá, je to asi dobrý business.

Zkusil jsem tedy v pátek jinou „českou“ restauraci, a málem jsem se pozvracel. To, co mi donesli, bylo tak odporné, že jsem to nechal netknuté, pohrozil jsem kontrolou z hygieny pokud po mě budou chtít platbu, a odešel jsem. Podávat ve starém oleji před týdnem usmažené a od té doby 100x v mikrovlnce ohřívané hranolky na oběd, to opravdu nesnesu, a přitom je to v malých českých restauracích (nejen v Praze, po celé ČR) normální kolorit.

Na druhou stranu, kousek dál byla otevřena už čtvrtá pekárna v ulici, tentokráte ovšem „domácí“, dělá naprosto luxusní pečivo, a její malinové buchty patří k tomu nejlepšímu „domácímu“ pečivu, co jsem kdy jedl. Doufám, že brzo nezkrachuje, i když její vysoké ceny (menší buchta lahodné chuti stojí kolem 25 Kč) a tudíž minimální zájem lidí by tomu nasvědčoval…