Jak to vidí OnNe

Už je to osm a půl let, kdy na svět přišel nejoblíbenější operační systém Windows XP a nyní už jen posledních pár dnů či týdnů zbývá k poslednímu nákupu tohoto systému, dokud nevymizí ze skladů. Já sám již dlouho čekal na ty dny, kdy ten 8 let starý systém konečně „umře“. Lidé si ho stále pořád žádali, aniž by věděli proč. Windows XP jel svižně na všem, co mělo alespoň 512 MB RAM a 1 GHz procesor. Kdo si koupil v letech 2001-2005 počítač podobné a vyšší konfigurace a nainstaloval Windows XP, tak na něm pracuje snad bez problému ještě dodnes. Windows XP byl nenáročný systém, a tak nebylo potřeba postupem času upgradovat hardware. Windows XP měl stejné ovládání a možnosti nastavení jako předchozí verze Windows a byl tady téměř šest let jako jediný dostupný operační systém, takže si na něj všichni zvykli.

Když se v ČR začal na jaře roku 2007 prodávat operační systém Windows Vista, neváhal jsem a pořídil si nový notebook s předinstalovanou OEM verzí Windows Vista Business. Po pár dnech používání jsem byl naprosto nadšen dokonalostí systému. Vše fungovalo naprosto rychle. Například nové vyhledávání ve Startu. Stačilo napsat název dokumentu, který jsem chtěl otevřít a během vteřiny byl ve výsledcích hledání. Ve Windows XP bych daný soubor raději hledal ručně, protože vyhledávání bylo nekonečně dlouhé. Grafické prostředí Aero přinášelo něco úplně nového, celé uživatelské prostředí bylo nové a přehledné. Windows Vista daleko lépe pracoval s notebooky díky centru pro mobilní zařízení. Nastavení sítě a připojení k wifi zabralo jen zlomek času. Většina lidí ale stále používala v té době „stará XPéčka“.

Když se však někoho zeptám, proč nepoužívá Windows Vista místo zastaralých XP, odpoví mi:

„Někdo mi říkal, že to padá.“

„Někde jsem četl, že to je mnohem pomalejší než XP.“

„Četl jsem, že na Vistu nejsou ovladače.“

„Někdo mi říkal, že je to šmejd k ničemu.“

„Kamarád má ve Vistě v Counter Strike o 10 fps méně“

Jen tak pomlouvat kvalitní operační systém umí každý, ale pořídit si po pěti letech výkonnější počítač a Windows licenci si koupit (tak se zabrání pádům systému a virům) každý neumí. Pokud si uživatel nainstaloval na svůj počítač s 1 GHz procesorem a 512 MB RAM nějakou verzi Windows.Vista.Activated.By.CrAcKeR_HaCkEr bylo jisté, že systém za pár dnů spadne a on bude pomlouvat Microsoft, jak udělal nekvalitní produkt. Časem se situace uklidnila, ale Microsoft nebyl spokojen. Revoluční Windows Vista měly špatnou prodejnost oproti Windows XP. Windows Vista byl neoblíbený operační systém i těch, kteří jej viděli jen na obrázku. Microsoft začal pracovat na další verzi.

Před deseti lety bylo normální, když uživatel používal 17" nebo 19" CRT monitor s maximálním rozlišením 1280x1024 px. Jenže v dnešní době je standardem mít LCD, nejlépe širokoúhlé. Za posledních pár let se cena počítačů dostala na tak nízké ceny, že si jej může dovolit i ten, kdo počítačům vůbec nerozumí a pořizuje si jej jen tak pro zábavu. Většina těchto lidí, kteří neví co je to pixel a operační paměť RAM, prostě jen koupí to, co je levné a nebo na první pohled pěkné. U počítačů to jsou předražené krabice s jednojádrovým Sempronem a integrovanou grafickou kartou ATI za 10 tisíc korun, které se prodávají v Tescu jako "hyper super digitální domácí pokojíček" a k tomu krásný celolesklý monitor 16:9 za pár tisícovek. Takový člověk přijde domů, podle návodu zapojí všechny konektory, jak mají být, a je nadšen z nového počítače a LCD monitoru. Bohužel ne každý se raduje nad novými HD monitory jako obyčejné "BFU".

Není widescreen jako widescreen

V dnešní době se všude uvádí pojem HD. Ti zdatnější si to dovedou přeložit a zjistí, že monitor má vysoké rozlišení, což v nich vyvolává dojem kvalitního a moderního monitoru, takže si jej koupí. Samotný formát 16:9 není nic nového, jelikož filmy se v něm natáčí již několik let. Film ve formátu 4:3 jsem už v kině nezažil. Jenže není jen jeden širokoúhlý formát. Několik let se vyráběly LCD monitory s praktickými širokoúhlými rozlišeními 1280x800, 1440x900, 1680x1050, 1920x1200 a 2560x1600 v poměru 16:10 a teď je začínají vytlačovat právě monitory s nálepkou HD a 16:9 (1366x768, 1600x900, 1920x1080 a 2048x1152). Většina lidí, co se rozhodla po pár letech vyměnit staré CRT za nový moderní LCD monitor, vůbec neví, že existují dva širokoúhlé formáty, takže koupí to, co je zrovna v akci nebo jim poradil prodavač, protože mu sdělili, že na něm budou hrát především jen filmy a hry. Výroba 16:9 monitorů vychází levněji, takže se i levněji prodávají, a to je ten důvod, proč 16:10 mizí. Obyčejnému uživateli je jedno jaké má rozlišení. Ale co my, kteří potřebujeme dělat na počítači i něco jiného, než jen zírat na filmy?

Rozdíly jsou malé i velké

1280x800 vs. 1366x768

Tyto dvě notebookové „nehádé a hádé“ rozlišení si jsou ze všech nejvíce podobná. Na výšku v případě HD formátu ubyde pouze 33px, což je stále zanedbatelné. Při běžné práci, jakou je například prohlížení internetu nebo psaní dokumentů, vůbec nepoznáte, že nějaké HD rozlišení máte. Zpravidla však bývají HD notebooky o trochu delší, než klasické 15,4“ a mají i numerický blok. Bohužel se mi zdá klávesnice mnohem méně pohodlnější, než kdybych čísla vyťukával přes Shift.

Pokud nemáte doma malé děti, které čekají na svou bohatou nadílku od Ježíška, manželku chtíc nejdražší kámen na světě nebo přítelkyni nedočkavou na snubní prstýnek, nastal právě ten správný čas na nákupy dárků pro sebe(ty ve vás nakonec stejně vyčarují větší radost než úsměv manželky či přítelkyně). Dva týdny před Vánocemi jsou všechny obchody plné a eshopy mají tolik objednávek, že DPD s Českou poštou nestíhají, takže je v tuto dobu nejméně pohodlné nakupovat. Všude navíc razí do očí velké nápisy SLEVA 50% a důchodci rázem běží za zbožím tak rychle, že se někdy i divím, proč mají ty jejich hole a berle. Právě teď ale většina rodin i s babičkami a dědečky odpočívají u televizních přijímačů a vychutnávají si každoročně vysílanou americko-německo-rusko-českou klasiku s posledními zbytky cukroví, takže je čas vyrazit do obchodů a eshopů.

Pokud patříte mezi ty šťastnější, kteří k trenýrkám, ponožkám, pyžamům a papučím dostali peníze místo dalších jiných nudných věcí, ale nevíte kam své finance vložit, mám pro vás skvělý tip. Posledních pár let šťastně žiju s integrovanými a low-endovými grafikami, a tak jsem se chtěl podívat po nějakém pořádném novém herním stroji. Naházel jsem si tedy všechny komponenty do košíku a podíval na cenu, která byla okolo dvaceti tisíc korun. Něco takového jsem udělal před pár lety a nyní je ten počítač vhodný na Word, Excel a hry z roku 2007. Postupem času se člověk nevyhne upgradům grafické karty, paměti a procesoru. Proto jsem si všiml již hodně nízkých cen u herních konzolí.

Hlavní výhoda herní konzole je její jednoduchost. Vybalíte z krabice konzoli, zapojíte, zapnete, strčíte hru do mechaniky a hrajete. U počítače se stále musí stahovat ovladače pro grafické karty, vše konfigurovat pro vaši sestavu a instalovat, patchovat, tudíž čas který byste mohli věnovat u konzole hraní, věnujete těmto nudným věcem, které nemusí být vždy na jedno kliknutí.

V posledních letech se stále konají nějaké pěvecké soutěže pro mladé talenty, které vůbec nesleduju. Vyjímkou snad byl jen první díl superstar, který byl v ČR něčím novým. Celé tyto soutěže fungují na tom principu, že se sjede několik tisíc lidí na castingy po velkých městech v republice a porota časem vybere ty, pro které pak budou diváci hlasovat, a vyhraje ten nejlepší. Většinou ale vítěz zažívá slávu pouze pár měsíců, kdy je ještě alespoň trochu známý, vydá svou první, někdy i poslední, desku a udělá turné po celé republice, kde si ho přijde pár fanoušků poslechnout. Z minulých výherců těchto soutěží snad dosáhla nejvýše Aneta Langerová, která se pyšní i nějakým českým slavíkem.

Na letošní Superstar, která probíhá v rámci „Československa“, je snad dobrý jen ten nápad, spojit dva státy v jeden. Doufal jsem tedy, že se z toho potencionálně velkého seskupení najde alespoň 10 lidí, kteří budou ve finále oprávněně a jejich pěvecké výkony by mě mohly zase po letech usadit v neděli večer k televizi a zapnout si skutečný „kanál“ TV Nova. Bohužel více než ty prapodivné skřeky, které vydávají někteří finalisté, mi vadí celé zpracování soutěže. Léty okoukaný Leoš Mareš se mi do role moderátora vůbec nehodí. Zrušili mu Eso, na které se nikdo nedíval, tak se nacpal opět do Superstar. Velice se mi líbí Adela Banášová, která není v ČR tak známá a drží celé soutěži alespoň trochu úroveň.

Největším hnusem celé soutěže jsou kostyméři a choreografové. Finalisti jsou každý díl oblečení do něčeho, co mi připomíná vydání posledního čísla časopisu Bravo. Čím víc růžové, pestré a třpytivé, tím víc „cool“. Jen Ondřej Hejma nedá na své košile dopustit. Tanečky taneční skupiny působí lacině, nedomyšleně a nudně. Celá ta československá soutěž vypadá jako skvělá zábava pro patnáctileté děti, které se právě platonicky zamilovaly do své hvězdy z obrazovky.

Když jsem se ale jednoho dne nudil, tak jsem na internetu zjistil, že ve Velké Británii probíhá soutěž X-Factor, a jelikož miluji britskou hudbu a považuju ji za kolébku všeho dobrého na zemi, neváhal jsem si na youtube najít videa z přenosů. Například na tomto profilu můžete najít všechna vystoupení i vyřazovací večery.

Celá série britského X-Factoru na mě působí daleko profesionálněji. Finalisté nezpívají písničky z posledního žebříčku MTV hitparády, ale snaží se zaujmout zpěvem náročných písní, tancem. Nepotřebují k tomu křičet do mikrofonu, pobíhat po pódiu a skákat do obecenstva. Celá soutěž má jakousi prestiž. Porota je konzervativně oblečená, decentně nalíčená a učesaná. Nikde nejsou vidět žádné ústřelky poslední módy a snaha o zviditelnění. Soutěž nezajímá jen patnáctileté děti, ale na X-Factor se dívají i dospělí lidé, protože jsou k vidění a slyšení skvělé hlasy. Nejblíže se tomuto britskému ideálu v československé superstar přibližuje Martin Chodúr, kterému přeji vítězství.

Pokud se tedy nechcete dívat na otřesné skřehotání českých finalistů za řevu patnáctiletých holčiček, zkuste se sejít v sobotu večer s přáteli u někoho, kdo má přístup k britským televizním stanicím a podívat se na velké finále X-Factoru, kde vystoupí opravdu výborní zpěváci.

Každého půl roku se necelé 1 procento lidí těší, že vyjde nová distribuce operačního systému Ubuntu, který se prezentuje všemi „linux odborníky“ jako nejlepší volba pro začátečníky v těchto open-source vodách. Většinou jsem si tento systém nainstaloval pouze jako virtuální a vyzkoušel si, co nového se za půl roku může změnit. Nyní jsem se ale rozhodl úplně jinak a Ubuntu 9.10 se tak stalo společníkem Windows Vista Business. Je to moje vůbec první takto ostré setkání s tímto operačním systémem, protože jsem předchozích 10 let používal jen Windows. Vše začalo mým prvním počítačem s Windows 3.11, který jsem "podědil" po strejdovi, a poté se postupem času učil pracovat s okýnkovým systémem. Myslím, že jsem v celé té Windows sérii vynechal jen edici Millenium a Server, tudíž pro mě byl přesun do jiného prostředí velkou neznámou.

Gnome je podle mě přesnou ukázkou toho, jak by systém neměl vypadat, protože 2 panely jsou úplná zbytečnost. S tím novým masovým prosazováním HD monitorů se přichází o cenné pixely na výšku a práce s internetem vyžaduje mnohem více scrollování. Tento rozdíl jde nejvíce poznat na nově prodávaných noteboocích s rozlišením 1366x768. Horní panel obsahuje 3 nabídky – Aplikace, Místa a Systém, vpravo hodiny a tray ikony. Spodní panel již obsahuje pouze aktuálně spuštěné aplikace (Firefox, Pidgin, …) a lze je jen maximalizovat, minimalizovat a vypínat, žádných pokročilých funkcí, jako jsou například náhledy ve Windows 7, se nedočkáme.  Navíc se vývojáři zasekli i v čase a celé toto uživatelské prostředí mi připomíná staré časy s Windows 98.

Velmi nepříjemnou vlastností je již od verze 9.04 vyskakovací panel vpravo nahoře, který oznamuje připojení k síti, připojení či odhlášení některého uživatele z IM klientů. V Ubuntu zcela nesmyslně vyskočí až několik desítek pixelů od horní lišty a není možnost ho nijak zrušit. Žádný křížek se nikde neobjeví a je třeba čekat, než si systém sám uráčí své oznámení schovat. Pokud zrovna potřebujete v dané oblasti něco dělat, vyskakovací panel i po najetí kurzoru myši nijak výrazně nezprůhlední a po kliknutí na něj se nic nestane

.

Tento rok jsem jel již potřetí v řadě na brněnské výstaviště navštívit veletetrh věnovaný IT. Poslední 2 roky jsem jezdil se školou, takže jsem to bral jako takovou ulívárnu a pak se půl dne znuděně poflakoval po výstavišti. Jenže tento rok škola žádný výlet nekonala a já se musel sám rozhodnout, jestli má cenu na digitex jet. Po minulém roce jsem byl jasně přesvědčený, že další ročník už nenavštívím, protože bylo výstaviště přeplněné školami a program bídný. Přečetl jsem si tedy letošní program a neviděl v něm nic zajímavého, ale když jsem spočítal, že cena za takový menší sobotní výlet Opava -> Brno a zpět i se vstupenkou vyjde na ani ne 300,- KČ, tak jsem neváhal a jel. Je jedno, jestli se člověk nudí doma nebo na Digitexu.

Krize pro Digitex

Každým rokem ubývá vystavovatelů a tento rok tomu nebylo jinak. Digitex, který byl spojený tento rok s Interkamerou, se vešel do pouhého jednoho pavilonu. Následoval již jen jeden další pavilon, který byl zasvěcen hrám. Pokaždé jsem byl na výstavišti ve všední den a se školou, což pro mě znamenalo prodírání se davy, abych něco viděl. O víkendovém dni, který byl přístupný široké veřejnosti, tento problém vůbec nehrozil.

Veletrhem Sport life byl v několika pavilonech a byl problém se tam hnout, tak jako kdysi před roky na Invexu. Sport life se týkal fitness, cyklistiky a také jachtingu a karavanů. Možná se tomuto spojení Digitex a Sport life ani nedivím, protože na samotný Digitex by o víkendu přišlo možná o polovinu míň návštěvníků.

Přežili ti nejsilnější

Málo vystavovatelů a málo návštěvníků, tak se dá popsat letošní Digitex/Interkamera. Mi osobně to tolik nevadilo, protože jsem bez problémů našel místo k sezení na přednáškách Cpress Show, které měli redaktoři ze serveru Živě.cz a časopisu Computer. Vlastně ona samotná CPress Show byla na letošním Digitexu něco, kde se něco dělo, a celkově jsem tam strávil něco přes 2 hodiny. Dopoledne jsem se byl podívat na natáčení pořadu Týden živě, který rád sleduji, a odpoledne šel na velmi zajímavou přednášku na téma Windows x Apple, kterou uváděl David Polesný a nějaký mentálně narušený člověk z apcom.cz, který neustálě vyzdvihoval Apple k nebesům. Jeho věčné vychvalování Mac OS a věcí, které fungují na Windows již od dob Windows XP, ve mně vytvářely nutkavou potřebu se ho zeptat, kolik má roků, že si potřebuje tvořit hudbu již po základní instalaci systému, třídit fotografie v primitivním apple prostředí podle obličejů a dívat se na grafické efektíky. Strašně se mi líbilo, jak vyzdvihoval jednoduchost a možnost vše dělat dvěmi tlačítky nebo jedním prstem. Zřejmě má asi malou paměť a inteligenci, takže by nevěděl, k čemu jiné tlačítka a možnosti programů slouží. Třešničkou na dortu byly hlášky o 64-bitových aplikacích a skvělé podpoře, které David Polesný komentoval vtipným zvoláním: "To kdyby tak slyšel Radek Hulán ..."

Natáčení pořadu Týden živě

Kde jsou ty časy, kdy se mobilní telefony této firmy prodávaly skoro stejně dobře jako Nokie. Vzpomeňme na úspěchy modelu K700i, který za lidovou cenu nabízel vše, co si běžný uživatel přál, a na později vylepšenou verzi s označením K750i, která měla slot pro pamětovou kartu, lepší displej a jako revoluci i 2MPx fotoaparát s autofocusem. Hudební řady s označením Walkman nabízely v balení oproti konkurenci skvělá sluchátka, mp3 přehrávač, rádio s RDS. Sony Ericsson tedy prodával skvělé telefony střední třídy za skvělou cenu.

Kde je Sony Ericsson teď?

Firma se za letošních 9 měsíců dostala do ztráty 670 milionů euro a předpovědi nejsou o moc růžovější. Firma teď propouští zaměstnance a snaží se šetřit. Odstoupil šéf Hideki Komiyama, kterého nahradí současný viceprezident Bert Nordberg, a právě ten prohlásil větu, která podle mě odsoudí Sony Ericsson k úplnému konci. Chce prodávat dražší mobily, ze kterých bude mít firma větší zisk. Zajímalo by mě, jak toho chce dosáhnout, jelikož na poli chytrých mobilů tu již léta kralují společnosti HTC s Windows Mobile, Nokia s operačním systémem Symbian a začíná se stále více prodávat Apple Iphone s OS X.

Vždy jsem byl fanda této firmy, protože nabízeli mobilní telefony střední třídy s dobrým poměrem cena/výkon. V dnešní době to je ale děs a bída. Telefony, které za svou vysokou cenu nic neumí a vypadají jako nepovedená čínská hračka, je hloupost koupit. Například dlouho očekávané novinky U1 Satio a U10 Aino. Cena obou mobilů je přes 10 tisíc korun a nenabízí ani standardní 3,5 mm jack pro připojení sluchátek. Design je možná věcí subjektivní, ale myslím si, že takto barevné hračky Sony Ericssonu zisk nepřinesou.

Docela bych se styděl před někým vytáhnout z kapsy Sony Ericsson U1 Satio, který stojí 11 tisíc korun, protože vysouvací alfanumerická klávesnice a dotykový 3" dotykový displej působí velmi divně. Bez operačního systému je tento telefon vhodný jako hračka pro mladší vrstvu uživatelů. Jenže za tuto cenu lze vybrat i něco levnějšího a lepšího od konkurence

Závěrem

Sony Ericsson by se měl držet toho, co vždy uměl. Mobilní telefony s cenou okolo 5 tisíc korun, které budou z kvalitních plastů (nejlépe matné a černé), vypadat lépe (vyhodil bych ty japonské designéry) a začnou se nějak mediálně propagovat (jako například SE K750i kdysi). Pokud chtějí produkovat chytré telefony za hodně peněz, mají se ještě hodně co učit od konkurence.

Vánoce, svátky klidu, míru a lásky. Po celém bytě voní cukroví a venku je krásně bílo. Ačkoliv bude Štědrý den až za dva měsíce, obchodní řetězce již teď prodávají vánoční kolekce na stromečky, baňky, ozdoby a pomalu začínají se zimní výzdobou. Obchody lákají na své velké slevy, někteří lidé šílí a běhají z obchodu do obchodu, jen aby měli vše za co nejnižší cenu. Na každém kroku je nějaký vynervovaný a protivný důchodce, který se mi do cesty postaví vždy tam, kde ho nejmíň potřebuju.

V tomto předvánočním blázinci si vždy vzpomenu na to, jak jsem byl malý a každý rok se těšil na to, že napíšu Ježíškovi dopis se svými přáními, a on mi je za to, jak jsem byl celý rok hodný, splní. Jako malý jsem chtěl autodráhu, auto na dálkové ovládání a další různé hračky. Avšak čas plynul rychle a s dospíváním se měnily i má přání. Místo mechanických hraček jsem začal chtít věci, které pracují ve světě jedniček a nul. Od her jako je tetris, jsem se dostal v roce 1999 ke svému prvnímu počítači. Postupem času jsem si přál grafické karty, paměti, základní desky a počítač stále upgradoval, abych mohl hrát ty nejnovější herní pecky. Postupem času mě i toto omrzelo a zjistil jsem, že mi stačí integrovaná grafika a dostatečně výkonný procesor, protože XHTML, C++ nebo 2D v AutoCadu není až tak náročná činnost.

Jenže co teď? Z dětských snů a ideologií jsem vyrostl, takže najít něco, co mi udělá radost a dá se to koupit, je docela oříšek. Když jsem se teď procházel v obchodním centru, tak jsem se zastavil u stánku s mobilními telefony, prohlídl jsem si, co nového se zde objevilo. Potom jsem vytáhl z kapsy svůj starý Sony Ericsson W810i a měl jsem jasno. Tento rok napíši Ježíškovi o nový mobilní telefon.

Existují programy dobré a vedle nich programy méně dobré. Po základní instalaci operačního systému Windows vždy potřebujete nějaký další software třetích stran, který vám usnadní práci. Vždy máte možnost si zvolit nějaký bezplatný program, který nejčastěji bývá open source, nebo kvalitní a miliony uživateli ověřený komerční produkt. Jenže jak se rozhodnout? Mnozí při rozhodování vůbec nevědí, na kterou stranu se přiklonit, jelikož některé ceny jsou poměrně vysoké, avšak po vyzkoušení 30ti denní verze nebo omezené verze programu mají jasno a jdou si koupit licenci či krabicovou verzi produktu. Což je nejlepší možné řešení, když si uživatel vyzkouší, co všechno program umí a poté si ho koupí nebo v případě nespokojenosti odinstaluje. Ovšem nejhorší uživatelé jsou ti, kteří zarytě tvrdí, že open source je nejlepší možná varianta a je zbytečné podporovat již zbohatlé společnosti. Něco takového dokonce přednáší v hodinách středoškolský učitel studentům ve škole, kterou navštěvuji.

Hlavní důvod, proč nevolit open source, je především slabá podpora. Je tady i jiný problém, který by měl všechny uživatele trápit - otevřený kód. Existuje tedy vždy nějaké riziko, že může být váš prohlížeč, redakční systém, IM klient a další nějak napadnut a je potřeba stále aktualizovat a aktualizovat. Avšak aby vycházely aktualizace, musí je někdo dělat. To je v případě open source velmi nejisté, že ještě nějaké příště bude. Takto bezplatný projekt může kdykoliv skončit a budete muset hledat jiný open source program. Především se to týká operačních systémů založených na linuxu, které nikdy nenabídnou pohodlí a komfort operačního systému Windows.

Posledních pár měsíců jsem byl velmi spokojeným zákazníkem předplacených služeb Vodafone. Nejmladší český mobilní operátor mě k sobě přilákal díky službě SMS Gratis (studentský program pro posílání SMS přes Java aplikaci zdarma, stačilo shlédnout reklamu) a šestiměsíčnímu bezplatnému vyzkoušení Internetu v mobilu. Za celých 7 měsíců, co jsem u Vodafone, moje útrata nepřevýšila částku 400,- KČ, jelikož mými jedinými výdaji byly telefonní hovory. SMS jsem mohl poslat 600 denně a o přenesená data se nemusel bát. Ovšem vše jednou končí. Reklama z programu SMS Gratis nevynášela tolik, kolik si Vodafone sliboval a 6 měsíců s bezplatným brouzdáním v mobilu rychle uteklo, takže nezbývalo nic jiného, než čekat na zveřejnění cen. Když jsem se tedy časem podíval na nový tarif Vodafone Student a propočítal si, kolik bych za měsíc přibližně zaplatil, tak mi vyšla částka 250,- KČ. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se podívat i ke konkurenci.

O2 není až tak cool, jak říká

Podívejme se nejdříve na největšího českého mobilního operátora, který pro mladé lidi nabízí svůj tarif O2 [:kůl:]. Tento tarif vás vyjde na 250,- KČ měsíčně a jediným zvýhodněním je posílání SMS do vlastní sítě zdarma. SMS do jiné sítě stojí 1,50,- KČ a volání do kterékoliv sítě je za 4,50,- KČ. Pokud to tedy sečteme a podtrhneme, tak budeme platit jako mourovatí. Na faktuře bude určitě vždy minimálně 300-400,- KČ, což může být pro studenta docela velká položka.

T-Mobile myslí na studenty hned dvakrát

Štědřejší ke svým mladým zákazníkům je jen T-Mobile. Zřejmě ví, že převážně mladí lidé spolu chtějí být ve spojení a hledají si, kde jsou nejvýhodnější podmínky. Proto je zde možnost výběru ze dvou tarifů a v každém z nich se skrývá jiná výhoda. Tarify se jmenují BAV SE a BAV SE s Mých 5. Jedině u T-Mobile mi tyto názvy tarifů opravdu sedí se zaměřením, jelikož se opravdu za malou částku můžete bavit o hodně více než u konkurence.