Přestože je v Praze zjevně víc aut než domorodců, jezdí se tu docela dobře. Pražáci totiž umí řídit. Jsem typ člověka, který si dokáže zvyknout na to, že na Legerově, Barrandovském mostě či Milady Horákové je věčná zácpa, která mírně opadá jen ve dvě hodiny po půlnoci, ale nejsem schopen tolerovat neefektivitu a nadutost.
Abych to blíže vysvětlil. Pražáky nouze naučila jezdit (v rámci předpisů) rychle, efektivně a přitom ohleduplně k ostatním. Když chci z ulice Politických vězňů vyjet nahoru ke Svobodné Evropě, a poté nahoru na Vinohradskou, musím tak během 30 metrů překonat 4 plné pruhy a vjet do pátého, odbočovacího. Bez tolerance a mírné drzosti se to neobejde, nutno říci, že pokud je v autě za mnou Pražák, člověka vždy pustí. Pražáci si prostě vypěstovali toleranci a vědí, že když pustí on dnes mě, já pustím zítra jeho.
Když bych si něco podobného zkusil na nějaké vesnici, třeba v Brně, odměnou bude jen nečekané zrychlení onoho vesničana, který se tak pokouší sobecky zvýšit vlastní sebevědomí. Pokud ale takový vesničan jezdí delší dobu v Praze, stane se také více tolerantním. Prostředí člověka formuje.
Druhá věc, která vesničana z Brna v Praze zaskočí je rychlost a hlavně efektivita, se kterou se jezdí. Je zcela běžné, že na vesničana bude troubit auto, protože stojí za někým s 5 metrovým rozestupem, a to je moc, stačí přece jeden, maximálně jeden a půl, metru. Stejné je to při rozjezdu, pokud se já rozjedu, další auto za mnou následuje v těsném dvoumetrovém závěsu. Pokud je za mnou Brňák, vznikne tam 50 metrová proluka a na zelenou projede ani ne polovina aut, protože Brňák slovo efektivita nezná, a až uvidí, že já jedu, začne teprve hledat šaltrpáku. Zácpa se zvětší a lidé jsou naštvaní, že přijedou později domů.
dodávané balení produktu
