"Sociální stát" a zlatí komunisté

Dnes jsem jako obvykle jel vlakem do Prahy a zdaleka jsem netušil, co mne čeká. Přisedl jsem si do kupé ke staršímu pánovi, jehož znám od vidění, a ke starší dámě, která pravidelně nejezdí. Onen pán žvýkal svůj ranní sendvič a paní mu nepřetržitě něco vyprávěla. Tématem jejího projevu se ukázal být dnešní stát, jež je bezprecedentně bezohledný a bezcitný k chudým.

Budu konstruktivní a nebudu rýpat do toho, že ona paní, která se osobně řadila mezi ty bezprecedentně ukřivděné, jela první třídou. Za celou cestu jsem nezískal pocit, že by byla hloupá, a tím pádem by si nezasloužila nic jiného než jen odkaz k idiotům. Život jí jen nedal příležitost, aby se dostatečně vzdělala (teď nemyslím formální vzdělání).

Její světonázor byl neochvějně zkonstruován na základě její osobní citové zkušenosti. Jeden z jejích nezaměstnaných příbuzných se ujal dítěte a najednou přestal dostávat přídavky na dítě, protože dostává podporu v nezaměstnanosti. Vzpomínala na to, jak za komunistů každý, kdo chtěl, dostal byt, jak za Hitlera nebyla nezaměstnanost, protože všichni museli do práce a svůj projev zakončila slovy „zlatí komunisté".

Naštěstí pro mne není společenská teorie věcí emocí, tak jsem si v klidu vyslechl její slova (ano, párkrát jsem asi udělal grimasu, při níž by kdekoho zamrazilo a kterou by kdekdo mohl interpretovat jako osobní útok na svůj intelekt) a s lehkým srdcem to vzal jako inspiraci.

Socialismus se narodil ve Francii na Ecole Polytechnique, svého času nejprestižnější technické univerzitě nejen v zemi Galského kohouta. U samého zrodu vynikají dvě jména, Henri de Saint-Simon a Auguste Comte, který za prvně jmenováno rozvinul a zformuloval jeho obskurní myšlenky. Bylo to na počátku rozvoje přírodních věd, které se ukázaly být mocnější než bozi a duchové. Mnoho velkých myslitelů fascinovala přesnost čerstvě zformulovaných fyzikálních a ostatních přírodovědných teorií. Rodila se ve velkém nová skupina lidí - inženýři. Lidé, kteří díky pokroku v přírodních vědách byli schopni navrhnout a zkonstruovat mechanismy do té doby nevídané.

Najednou bylo všechno možné. Zdálo se, že všechno půjde do detailu naplánovat podle zákonů mechaniky. I lidskou společnost. Lidé budou jako ozubená kolečka v obrovském stroji, který bude sledovat konkrétní cíle. A lidská společnost tak půjde tím nejlepším směrem, protože schopnosti rozumu jsou neomezené. Zkonstruuje vlastní budoucnost a veškerou nevědeckost odkáže minulosti. Stane se ztělesněním vědy a triumfu vědomého plánování.

Zahodí veškerá tradiční pravidla a vytvoří si svá vlastní na základě dosahovaného cíle. Veškerá společenská pravidla, jejichž existenci nebude možno zcela odůvodnit cestou k naplánovanému cíli, budou zahozena jako iracionální. Lidé se tak oprostí od všech obecných pravidel správného chování, která dodržují bez ohledu na konkrétní situaci. Jediným pravidlem se stane vykonání konkrétního příkazu vedoucího ke konkrétnímu cíli.

Poslední dva odstavce ve zkratce prezentovaly jádro doktríny sociálního inženýrství, která v lidských dějinách nabyla konkrétní podoby v různých formách socialismu, zejména nacismu a komunismu. Všechny formy socialismu se ukázaly být bezprecedentně destruktivní, vedoucí k válkám, rozkladu morálky, spotřebě bohatství a zničení všech hodnot, které byly tradičně označované za atributy civilizované společnosti. Krátce řečeno, všechny formy socialismu se ukázaly být cestou do barbarství.

Ale po bitvě je přeci každý králem... Tato bitva však měla krále již předtím, než začala. Věděl, že ji zprvu prohraje. V předmluvě ke svému Liberalismu, vydaném v roce 1929 napsal, že „si nedělá iluze, že by jeho dílo odvrátilo katastrofu, do níž politiky přijaté evropskými národy nevyhnutelně povedou". Chtěl jen „vydláždit cestu pro vzkříšení ducha svobody po nadcházejícím debaklu". Tím králem byl rakouský ekonom a právník Ludwig von Mises.

Již v roce 1922 vyšlo jeho dílo Socialismus, čítající téměř 600 stran. Ač se mu nemohlo dostat většího rozšíření, poněvadž ho dychtivě pálili jak nacisté, tak komunisté (všechny zbylé dostupné výtisky Liberalismu v Evropě byly zničeny během druhé světové války, není však jisté, zda nacisty či Rudou armádou), stačilo k odvrácení mnoha prominentních intelektuálů od socialismu, včetně pozdějšího nositele „Nobelovy ceny" za ekonomii F. A. von Hayeka.

Ono pojednání je zcela nestranným odmítnutím všech socialistických doktrín na základě argumentace, jež v každém nezaujatém a bystrém čtenáři zanechá pocit, jak jasné to všechno přeci je. Jako ostatní Misesova díla zanechává pocit intelektového osvícení. Dokonce snad není ani odmítnutím, protože „Otázka, zda by společnost měla být vybudována na základě soukromého vlastnictví výrobních faktorů nebo společného, je politická. Věda ji nemůže rozhodnout. Věda se nemůže vyjádřit k relativním hodnotám různých forem společenské organizace." Je spíše demolicí jakéhokoliv náznaku vědeckosti socialistické teorie.

I sám Mises přijímal některé své závěry navzdory své původní náklonnosti. Díky svému ohromujícímu vhledu do společenských procesů však viděl mnohem dále než ostatní. Když ho na začátku dvacátých let zástupci tehdy jedné z největších evropských bank požádali, aby se stal členem jejího představenstva, odmítl se slovy, že „nechce, aby jeho jméno bylo spjato s krachem této banky". Věděl, že svět se řítí do obrovské ekonomické krize kvůli inflaci peněžní nabídky a že „every boom must come to an end." A první, kdo se zhroutí, budou banky, které nebudou schopny dostát svým závazkům. Toto vše shrnul ve své Theory of money and credit, která vyšla již v roce 1912 a z níž se má mnoho co učit většina dnešních „ekonomů".

Jak k Ludwigu von Misesovi, tak zejména k jeho analýze socialismu se brzy vrátím. Je dobré ze zkušenosti vědět, že něco nefunguje, a ještě lepší je vědět, proč to nemůže fungovat. Důvody jsou totiž mnohem hlubší, než se většina domnívá.