Doping – všude nebo nikde?

Za posledních 20 let musela s dopingovým cejchem docela slušná řádka významných sportovců skončit kariéru nebo ji alespoň přerušit. Mimo jiné i různí mistři světa, vítězové významných závodů ve svém odvětví nebo olympijští medailisté. Z těch nejznámějších například Ben Johnson, Tim Montgomery, Justin Gatlin, Marion Jones, Johann Muhlegg, Larisa Lazutina, Alexander Vinokurov, Floyd Landis, CJ Hunter. U nás se podobně „proslavil" třeba Petr Korda, Miroslav Menc nebo dost zbytečně i Tomáš Enge.

Doping od doby svých počátků patří ke sportu bohužel neodmyslitelně a zbývá jediná otázka: jak moc. Je sport dopingem naprosto prolezlý nebo jde o ojedinělé případy sportovců-podvodníků, zatímco drtivá většina jejich kolegů naštěstí zůstává čistá? Asi nikdo si nedokáže představit, že by někdy dopovali např. Jan Železný, Roman Šebrle nebo Martina Sablíková. Co třeba Lance Armstrong, Asafa Powell či Ian Thorpe? Ale copak by někdo v roce 2000 nařknul Marion Jones?

Existuje jenom jediná jistota, 99,9% sportovců, kteří mají nebo měli s dopingem zkušenosti to nikdy nepřizná. Za naprosto žádných okolností. Sic usvědčeni, ale stále budou zkoušet výmluvy, kterak se jim zakázaná látka dostala do těla v masážním krému, ze starého rohlíku s máslem, ze zubní pasty, rozhodně však bez jejich vědomí. Není se čemu divit. Doping je totiž pro laickou veřejnost TABU, kromě pár mediálně vděčných případů se o něm nemluví, lidé o něm nechtějí slyšet, ani na něj pomýšlet. Díky tomu si kolem sebe vybudoval temný stín, jde o něco absolutně špatného a nečestného, a uživatel s přiznáním ihned spadne do suterénu důvěryhodnosti. Druhý důvod výmluv spočívá v pravidlech antidopingových organizací. Ty se odmítají zabývat mechanismem vstupu zakázané látky do těla (není se čemu divit) a prostě jen posuzují jestli se látka našla nebo ne.

Z pravidel AVČR
„Je osobní povinností každého sportovce zajistit, aby žádná zakázaná látka nevnikla do jeho/jejího těla. Sportovci jsou odpovědni za to, je-li zjištěna přítomnost jakékoli zakázané látky nebo jejích metabolitů nebo indikátorů v jejich těle. Z toho plyne, že k tomu, aby došlo k porušení antidopingových pravidel podle článku 2.1, není nutné, aby sportovci byl prokazován úmysl, zavinění, nedbalost či vědomé použití."

Z toho plyne následující. Najde se zakázaná látka, následuje automaticky bez výjimek trest a ještě dilema. Když se sportovec přizná, navíc ke všemu neštěstí ztratí úctu fanoušků a důvěru sponzorů. Když bude zatloukat, částečně si je může uchovat, plno lidí mu uvěří, že šlo o strašlivou shodu náhod a on o ničem nevěděl. Trochu speciální moment nastává, když sportovec opravdu o ničem neví. Už došlo k ojedinělým situacím, kdy sportovec užil lék obsahující zakázanou látku, i když se předtím pro jistotu informoval u svého týmu na nezávadnost, a ta mu byla potvrzena. Kvůli nekompetenci někoho jiného měl pak pozitivní výsledek a byl potrestán. Lze ale namítnout, že si má sám zkontrolovat seznam látek v přípravku a porovnat to s antidopingovým seznamem. Bohužel jde prostě o daň za relativně přísná pravidla, ale nelze si představit, že by muselo probíhat prokazování v každém jednotlivém případě.

K samotnému testování. Doping je „to, co je napsáno v seznamu zakázaných látek". Přítomnost takové zakázané látky v těle se hodnotí na základě analýzy moče nebo krve standardním postupem. Testování probíhá buď na soutěži (nejčastěji) nebo mimo soutěž, vždy pod dohledem antidopingového komisaře. To je v zásadě shrnutí celé procedury (podrobněji zde) a z ní vyplývají všechny metody jak užívání dopingu skrýt nebo prokazování užití ovlivnit.

・ Znalost farmaka. Každá látka se do těla nějak vstřebává, nějak interaguje, nějak se vylučuje. S patřičnými znalostmi je možné s velkou pravděpodobností odhadnout, jak dlouho budou jednotlivé děje probíhat, a proto se dá poměrně snadno naplánovat užívání a včasné vysazení tak, aby výsledek v moči či krvi těsně před soutěží dosáhl menších hodnot než hraničních. Stručně řečeno, pozitivně je testován ten, kdo se svým týmem buď naprosto nezvládne tyto odhady nebo příliš riskuje a nenechá si dostatek času na zaručenou eliminaci.

・ Znalost metody. Z testovací laboratorní metody občas vyplynou zajímavé konsekvence. Jako příklad uvedu Lance Armstronga. Ten jak známo prodělal rakovinu varlete a radikální orchiektomii (odstranění varlete). Z léčebných důvodů poté užíval testosteron jako substituční lék, což je v takových případech běžná praxe. Ovšem díky tomu se stalo v jeho případě testování na přítomnost vně dodaného testosteronu neproveditelné. V případě tohoto silného anabolika se totiž neposuzuje absolutní hodnota, ale pouze poměr testosteronu k epitestosteronu, což je metabolit odrážející vznik steroidu uvnitř těla. V případě většího dodání zvenčí poměr narůstá, na což měl Lance Armstrong léčebný nárok, ale hodnota poměru nevypovídá nic o množství dodaného testosteronu. Princip metody tudíž vylučoval v tomto případě její použití, a Lance byl proto sice testován (jak pravdivě uváděl) vždy negativně, leč testosteron v jeho případě nebyl skoro po celou kariéru vůbec hodnocen. Pozn. nic z toho nevyvozuji.

・ Neúčinnost metody. Často má zakázaná látka takovou strukturu, že na ni testovací metody vůbec nereagují. Jde o tak lukrativní byznys, že antidopingové agentury nejsou vyrovnanými soupeři, ale pouze smazávají náskok, který si producenti nových přípravků vytvářejí.

・ Fyzická nedostupnost. Zatímco na soutěži je sportovec dostupný a nemůže se kontrole vyhnout, v mimosoutěžním období má hned několik šancí. Komisař ho totiž přichází hledat na nahlášené místo tréninku nebo pobytu. V extrémní situaci lze včas (před vizuálním kontaktem) utéct pryč. :) Elegantnější způsob je odjet na pár týdnů „přípravy" někam hodně daleko a stát se tak fakticky nedostupným. Jak známo, příprava v dalekých krajích je nesmírně oblíbená a vzhledem k Jihoafrické republice radši podotýkám, že z toho opět nic nevyvozuji.

・ Triky při odběru. Vlastní odběr vzorku probíhá sice pod dohledem, ale přesto se vyskytlo mnoho technik, jak odevzdat falešný vzorek (od různých skrytých lahviček a hadiček až po zavedení falešné moči před závodem cévkou do močového měchýře).

・ Korupce. Nelze ji nevzpomenout. Když bují všude jinde, stěží budou antidopingové výbory nevysvětlitelně zářnou výjimkou. Dokážu si velmi dobře představit, že za zajímavý obnos od bohatého sportovce úplatný komisař při odběru kouká úplně jinam než má nebo se staví až za pár dní.

Jak moc je doping rozšířen a zneužíván? Na to neumím odpovědět, ale jsem přesvědčen, že určitě mnohem více (ne násobně, ale řádově) než jak to na první pohled vypadá. Ale dokázat to samozřejmě nemůžu.