Domácí kino
Naštěstí už jsou pryč časy, kdy reklama lidem vnutila si pod tímto pojmem představovat ozvučení 5.1. Pamatuji ty diskuzní dotazy: "poraďte domácí kino za cenu okolo xx", a tazatel sháněl 5.1 set, který ve svém obýváku připojí k televizi o uhlopříčce 63 cm.
Kinozážitek ale vytvářejí tři věci. Detailní obraz, velký obraz a hlasitý zvuk. Co se týká prvého, naplní ho bez kompromisů rozlišení 1920x1080 z odpovídajícího zdroje. Vzhledem k anatomii lidského oka resp. jeho sítnice je 1080p dostatečně detailních i pro kina. Tato tabulka demonstruje, že při sledování ze vzdálenosti 15 stop (4,5 metru) do uhlopříčky obrazu cca 110 palců (2,75 metru) divák bez zrakových vad nezaznamená rozdíl mezi rozlišením 1080p a případným vyšším. Nejjednoduššími počty lze potom porovnat, že takový poměr odpovídá atributům kin. Samozřejmě je v nich i možnost posadit se do první řady a koukat na 8mi metrovou úhlopříčku třeba ze vzdálenosti 5ti metrů, ale kdo to zkusil, musí uznat, že nejde o ideální zážitek a neplatí pouhé „čím větší, tím lepší“.
Ale pozor, neplatí to jenom o fous, a tím jsme u velikosti obrazu. Zorné pole člověka je až 210ti stupňové (realistictěji zhruba 180), takže aby se ztratil v jiné obrazové realitě, potřeboval by podmínky v současnosti na výjimky neuskutečnitelné. Naštěstí v krajních polohách registruje jenom minimum informací a není je schopný zpracovat na stejné úrovni jako střed svého zájmu, čili mu bohatě stačí i obyčejné kino. Ale není sporu o tom, že čím větší plochu svého zorného pole má vytíženu alternativním nepodstatným děním, tím lépe. Filmaři mu potom házejí klacky pod nohy (oči) tím, že přemísťují detaily kam se jim hodí, klidně i do rohu, a proto se těžko hledá hranice mezi dostatečně velkým obrazem zaměstnávajícím částečně i periférii a nutností točit při sledování hlavou sem a tam. Takový ideál bych hrubě položil někam mezi poměr vzdálenost/úhlopříčka = 1 až 1,5. Pro srovnání, na tom ilustračním obrázku je domácí kino za 3,4 miliónu dolarů. Jako kino na první pohled po obrazové stránce funkčně zcela selhává....
Je ale sledování filmu na monitoru o úhlopříčce 22 palců (56cm) ze vzdálenosti 60cm zážitek jako v kině? Samozřejmě, že ne, tady předchozí počty nesedí. Ale jenom na první pohled. Hlavní problém tu působí, že drobný posun ve vzdálenosti očí od monitoru dramaticky mění pokrytí zorného pole a relativní velikost objektů. Záklon na židli a už koukám místo ze 60ti ze 100cm, chtě-nechtě získám dokonalý přehled o tom, jak mrňavou věc sleduji, a drobnými pohyby si neustále udržuji tento náhled.
Takže co doma může naplnit z hlediska obrazu pojem kino? Monitor to není jednoznačně. Velká televize s velkou výhradou. Tradičně doporučované vzdálenosti sledování televizí a rozměry pokojů většině lidem nedovolí koukat na svojí televizi o mainstreamové úhlopříčce 90-110cm ze vzdálenosti 1,5 metru. Už od počtu dvou diváků by se před ní vlastně mačkali, při počtu tří by se dva krajní dívali z úhlu. 132cm úhlopříčka a vzdálenost 2 metry? Provozuje to takto někdo? Ani televize se na domácí kino moc nehodí.
Jedinou možnost domácího kina z hlediska obrazu představují projektory. Projektor lehce nabídne několik metrů diagonálně a splní tak všechny požadavky. Dostatečné zaplnění zorného pole, dostatečnou vzdálenost pro homogenitu při pohybech a změnách úhlu diváka. V současné době klesly ceny fullHD projektorů na 40 tisíc, což je úroveň středně velkých LCD TV. Projektor ale není univerzální zobrazovač. Nepřibližuje se kontrastem televizi, natož za denního světla, potřebuje externí zvuk, má mnohem menší životnost (lampa), chvíli mu trvá než „naběhne“ a tak dále. Naproti tomu, televize není to pravé domácí kino. Je zkrátka nutné si stanovit své priority a podle toho volit.
Na začátku jsem ještě zmiňoval hlasitý zvuk. Ano, hlasitý je víc než kvalitní, a až na třetím místě prostorový, nejde o chybu. Naše multikina mívají zpravidla otřesný zvuk, v lepším případě jenom bídný. Ale film není koncert a pokud vysloveně mizerný zvuk aktivně diváka netýrá, už úvodní znělka DTS způsobí narozdíl od domova husí kůži, a tojenom proto, že hraje strašně nahlas. Kino útočí na nejnižší pudy, kdy tím halasným projevem aktivuje vegetativní systém. Většina z vás má doma čistší, bohatší zvuk s lepším prostorem než sály multiplexů, tím jsem si jistý. Dejte ho "trojnásobek" než jste zvyklí a doslova „ucítíte“ ten rozdíl při sledování filmu. Teď už jenom, jestli toho je schopen zesilovač, jestli to zvládnou reproduktory a v neposlední řadě sousedé...
Ale bez legrace. Hlasitost (hladina akustického tlaku nebo jak je libo) je nakonec nejhůře splnitelným faktorem domácího kina. Ač se to nezdá, hlasitost běžně akceptovaná v kině se většině lidem doma jeví jako neúnosná, a upřímně, slušný člověk zkrátka bere ohled na okolí, pokud nemá speciální odizolovanou místnost.