Co s dopingem v budoucnu?

Situace je zřejmá - sportovci dopují v množství větším než malém. Boj proti dopingu je sice jednoznačně přísně vedený, ale zoufale neefektivní. Spekuluje se dokonce o zásazích na genové úrovni a přichází doba, kdy prosté testy metabolitů v tělesných tekutinách nebudou stačit. Co pak?Ve sportu se točí ohromné peníze a nepřichází v úvahu, že by se s dopingem najednou uvědoměle přestalo. Takže co s ním. Můj názor je krajně radikální. Skončit s kontrolami, zrušit agentury, peníze věnovat na osvětu a kamkoli jinam. Co by se stalo. Odpadnutí prohibice vytvoří konkurenci ve vývoji, zlevní metody dopingu, přinese rovnou šanci všem sportovcům. Ti pak budou řešit jediné dilema. Provozovat svůj sport konkurenceschopně na vrcholové úrovni (i s dopingem) a řešit případné zdravotní problémy nebo se věnovat jiné disciplíně či úplně jinému odvětví.

Zdravotní dopady dopingu jsou velmi nadhodnocené. Samozřejmě existují, ale v žádném případě nelze položit rovnítko mezi zakázané látky dle WADA a předčasnou smrt. Podívejme si na situaci profesionálních kulturistů. Jejich disciplína vyžaduje pouze a jenom přítomnost svalstva, čili jde o dopingový ideál. Není třeba se věnovat výdrži, technice (krom techniky zvedání činek - na soutěži irelevantní), přední umístění záleží jenom na objemu a kvalitě svalů. Jelikož fyziologie člověka má hranice, všichni bez výjimky si musejí pomoci. K tomu slouží anabolické steroidy a jejich deriváty, insulín, růstový hormon a další preparáty. Kulturisté je zneužívají v takové míře, o které se jiným sportovcům nezdá, a ke které se ani nepřibližují. Kontroly se u profíků nekonají, šlo by o neskutečný alibismus (který je pravda ovšem viditelný v amatérské kulturistice). Takže se podívejme na zástup profesionálních kulturistů posledních desetiletí a otázka zní, umírají ve velkém množství předčasně? Vůbec ne. Ti ze 70.let jsou dnes staří pánové, možná dávno impotentní, ale vesele se producírují po plážích, píšou články a potřásají si rukou s novou generací. Nějaké to předčasné úmrtí tam jistě proběhlo, ale to se stane v každé větší skupině lidí.

A teď si vezměme atleta, silového, třeba běžce na 100m. Ten potřebuje sílu, výbušnost a techniku. Samozřejmě síla souvisí se svaly, ale jenom do určitých mezí. Nad nimi by se už připravil o hbitost a ztratil rychlost. Běžec se kulturistům v užívání anabolik ani nepřiblíží. Co hokejista? Síla je sice vítaná, ale technika s pukem a výdrž ještě víc. Ať si něco klidně píchne, z průměrného hráče to dobrého neudělá, a on to ví, nic přehánět nebude. Běžec na lyžích (dlouhé tratě) se na anabolika může vykašlat úplně (což v přípravě neudělá), ale hlavně by ocenil aerobní výdrž. Použije třeba erytropoetin nebo jinou formu krevního dopingu a při závodě nějaké stimulans. Jenže bude vědět, že i zde jsou nepřekročitelné limity, že extrémní hematokrit už není žádoucí a naopak život ohrožující, že dosažení nejlepšího výkonu se rozhodně nerovná největší koncentraci červených krvinek.

Po legalizaci dopingu by sportovci dopovali asi stejně jako dnes. Nespolykali by a nenapíchali do sebe desetinásobné dávky všeho, určitě ne. Pouze by se rozrostl zástup dopujících na skoro všechny (ale kdoví jak je tomu teď). Z počátku by možná sem tam někdo při závodě/soutěži zemřel, ve snaze masivně nahnat aktuální výkon na poslední chvíli. Po pár takových případech by si ale ostatní uvědomili, že tudy cesta nevede, a proběhla by opět samoregulace do přijatelných mezí.

Co by to přineslo samotným sportovcům? Úvodní dilema, jestli se vůbec sportu plně věnovat. Rovné podmínky. Žádný stres z náhodných kontrol nebo konspirujících soupeřů.

A co by to přineslo divákům? Zlepšení výkonů, nové rekordy. Žádné pochyby jestli ten či onen dopuje, zatímco jiný ne.

Nevýhody: ženy v silovějších disciplínách by opět přestaly vypadat jako ženy. Ale to už tu jednou bylo a nikomu to nevadilo. Nechal bych na nich jestli být sportovkyněmi, roky nemenstruovat a projít virilizací.