Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

Jak jsem slíbil, tak v tomto díle se konečně budu věnovat srovnání kvality některý častých výstupů z grafických karet notebooků (ale platí to i obecně). Konkrétně jsem se vrhnul na srovnání kvality výstupu do televize a srovnání digitálního proti analogovému výstupu na monitor.

Čím připojit televizi?

Tento problém se řeší na forech poměrně často. Ne každý do problematiky vidí, a tak i to, co počítačově gramotnějším lidem přijde jako samozřejmost, může být pro někoho zapeklitou otázkou. Protože dnes není televize jako televize, budu se zabývat několika modelovými situacemi.

Jednou z věcí, které mě ve škole opravdu baví, jsou prezentace. Člověk si jde obhájit svůj postup, své řešení, či jen nápad před větší skupinou lidí. Většina lidí okolo mě tyto situace nesnáší. Prezentaci (resp. obhajobu) berou skoro jako něco za trest. Když pak stojí před (pod) plátnem, na které se promítá obraz projektoru, tak se krčí v koutě, něco si kuňkají pod nosem a většinou jsou ještě otočeni zády k publiku, aby si to z těch slajdů mohli po sobě rovnou číst.

Ano, takový produkt nezřídka vyleze z mnoha vysokých škol technického charakteru. Je to v podstatě o tom samém, jako jsem tu povídal v souvislosti s komunikací. Umět prezentovat sebe a svou práci patří k tomu nejdůležitějšímu, pokud chce být člověk úspěšný. Když se podíváte do historie, tak zjistíte, že ti nejúspěšnější např. v softwarovém průmyslu ani nemusí být nějací super geniální programátoři. Příkladem za všechny budiž Bill Gates, když šel prodat „svůj" OS do IBM. Někteří ho za to haní - já ho naopak obdivuji.

Mám jednu takovou malou zásadu. Nekomunikuji s blbci. Prostě je ignoruji. Takový blbec se v reálném životě pozná poměrně snadno. Neumí totiž komunikovat. Bude hlučný (většinou čím hloupější člověk, tím hlasitější je jeho projev), bude špatně artikulovat a bude mít problém složit smysluplnou větu. Ještě používám pojem poloblbec - to je ten typ člověka, který splňuje alespoň poslední podmínku.

V internetových diskuzích nejspíš blbce od poloblbce moc nepoznáte, když na něj nevidíte. Pak nevíte, jestli při komunikaci s vámi i prská a slintá,... Že půjde o jednoho z nich ale poznáte naprosto bezpečně. I z psaného projevu se toho dá hodně vyčíst a i po několika řádcích někde na foru se člověk může pro ostatní bezpečně a jasně definovat.

Stejně, jako činím v reálném životě, tak činím i v internetových diskuzích. Na forech vystupuji téměř vždy jako rádce, takže v podstatě prokazuji určitou službu, která mi není nijak „oplácena". Nikdo mi tedy nemůže nutit komu radit a pomáhat. Protože si svého času velmi cením, tak už samozřejmě nemůžu číst každý dotaz. Hromadně si většinou otevřu tak 80% threadů s novými příspěvky (těch zbylých 20% má většinou úplně dementní název, případně divné téma). Polovinu z těch, co otevřu, pak většinou záhy zase zavřu po přečtení dotazu. Důvod? Naprostá neschopnost sdělit svůj problém, velmi nesrozumitelné věty odporující zásadám našeho jazyka a nevhodné chování (mnoho otazníků a vykřičníků za každou větou).

V minulém díle jsme si vysvětlili, jak to je s plně sdílenou pamětí, která se výborně ukazuje právě na grafikách Intelu, který s tím vším přišel. Tentokrát bych se rád zaměřil na polosdílenou paměť, kterou určitě znáte z dedikovaný grafických karet NVIDIA a ATI. Podívejme se tedy jaké výhody a nevýhody tato technologie přináší.

Předchůdce: AGP

S příchodem AGP se u grafických karet objevila možnost využívat pro textury ve hrách systémovou paměť počítače. Tato paměť výtečně posloužila, když došla vlastní paměť grafické karty. Omezení bylo v tom, že nebylo možné nahrát do AGP vlastní buffery obrazu. V překladu jde o to, že vlastní obraz (část paměti, na kterou se sahá neustále) musí zůstat v hlavní paměti, takže pokud karta měla například 4MB, tak nemohla využívat ve hrách větší rozlišení jak 960x720x16bpp (=3,96MB).

Velikost paměti, kterou si mohla grafika vzít, se definovala v BIOSu. Tato paměť se použila až ve chvíli, kdy byla potřeba (do specifikací se ale nikdy neuváděla). Pro plné použití samozřejmě bylo potřeba, aby grafická karta podporovala DIME (Direct Memory Execute). Reálně ho podporovala téměř každá karta (s výjimkou především 3dfx karet). U notebooků se tato paměť osvědčila více než na stolních počítačích. Pak vznikaly podobné karty, jako jsem měl třeba já ve svém Toshiba Satellite 1410 - GeForce 4Go 420 16MB (DDR, 64bit). Onehda to byla ta jediná dedikovaná grafika, která se dala sehnat do notebooku za cenu do 40 tisíc. Na této kartě v notebooku z roku 2003 bylo možné plynule dohrát hry jako Half-life 2, NFS Underground 1 i 2, GTA:Vice City, SWAT 4 a mnoho dalších, které vyšly ještě po tom. Je jasné, že u této grafiky při hraní v rozlišení 1024x768x32bpp (=10MB) bylo nutné většinu textur tahat přes AGP a i přes to běžely hry plynule.

Tak už mi ta recenze konečně vyšla, takže si ji můžete přečíst zde:

• http://notebook.cz/clanky/recenze-notebook...asus-eee-pc-701

Sešlo se mi teď doma pár notebooků, tak jsem udělal takové malé reálné srovnání velikosti. Největším kouskem je 17" ASUS F7Sr (3,5kg). Proti němu je téměř poloviční 12" FS Amilo Pro V3205 (1,8kg). 7“ (i když s velkým rámem kolem displeje) ASUS Eee PC je zas poloviční (0,9kg). Pro srovnání jsem ještě přidal Psion Series 5MX (0,3kg), který má 6" displej (ale 8:3 a do krajů). Dalo by se říct, že rozměrově to sedí i k váze.

Jak jste si mohli přečíst na notebook.cz, do redakce se dostal ukázkový kus intenzivně diskutovaného mininotebooku ASUS Eee PC. Rozhodně je o co stát a tak se můžete těšit na další vyčerpávající recenzi, kterou teď právě intenzivně připravuju. Mno a nějaké první dojmy? Je to menší než jsem myslel. V podstatě poloviční jak můj 12" FS V3205. Dále určitě musim vyzdvihnout Linuxový operační systém, díky kterému mi pro své primární účely přijde celé zařízení o dost lepší, než kdyby bylo s Windows. Tady je jednoznačně výhoda bleskového startu, okamžité odezvy programů a kompletního vybavení, kdy stačí jen spustit a lze rovnou používat.

Podle technických parametrů si dnes kupuje notebook jen hlupák. Notebook je totiž málokdy o výkonu. Podstatnější je ergonomická stránka a o té se bohužel nikde moc nedočtete. Pro lidi, kteří potřebují často psát na notebooku číslice, je velmi podstatnou funkcí psaní číslic na numerickém blogu pouhým stiskem Fn klávesy.

Ten, kdo často píše číslice, je zcela jistě ze stolních klávesnic naučen na rozmístění kláves numerické části. To je velmi pohodlné. Člověk může velmi rychle psát všechny číslice, aniž by musel nějak výrazně pohybovat rukou a dívat se na klávesnici. Na notebooku je tato část klávesnice většině lidí odepřena, protože se na notebook prostě nevejde. O rozumném umístění se dá hovořit až u 17" úhlopříček.

Někdo si navykl používat jako náhradu horní řadu kláves v kombinaci s klávesou Shift. To ovšem není moc pohodlné a v případě, že těch číslic potřebujete psát opravdu hodně, tak je to ten největší „vopruz", jaký může být. I tak ale není nic ztraceno. Výrobci tento blok umístili kolem písmene I. Ještě v dobách dávné historie to fungovalo jednoduše. Většina notebooků měla k této části dvě klávesy - „NumLock" a „NumPad". První měla standardní funkci jako na stolní klávesnici, tedy přepínání funkce kláves, zda píší číslice nebo slouží pro pohyb v dokumentech. Druhá pak přepínala, zda se písmena chovají normálně, nebo jako numerický blok. Na sekundární funkci se vždy přepínalo klávesou Fn.

Jak je to dnes?

Samostatná klávesa „NumPad" byla na většině NB vypuštěna. Žádný výrobce by si nedovolil vypustit samotný suplovaný numerický blok. I tak se ho ale velkému množství výrobců podařilo zprznit. Protože se tohle nikde moc nedočtete, tak napíšu, co jsem všechno vykoukal já postupně na různých značkách NB, jak mi procházely rukama.

Acer, Compal/VBI, Sony, UMAX/Clevo, Fujitsu-Siemens

Na těchto NB máte prostě smůlu. Psaní pouhým stiskem Fn klávesy výrobce vůbec nedovoluje. Pokud chce člověk psát číslice na numerickém bloku, musí přepnout přepínač NumLock. Pouhým stiskem Fn klávesy to funguje jen jako šipky. Tím se vytrácí částečně výhoda rychlosti psaní čísel, když člověk musí i rychle psát i písmena. Je pořád nutné otravně přepínat NumLock (pak psaní funguje bez Fn, ale když potřebujete psát písmena, tak je zas nutné přepnout) a člověk pak dojde k tomu, že začne používat číslice v horní řadě. Je to sice nepohodlné, ale nemusí zvedat ruce a něco pořád přepínat.

Posledním hitem diskusních fór je, po SATA driveru pro XPčka a UAA driveru na zprovoznění HD zvukové karty, jednoznačně dotaz na změnu velikosti sdílené paměti grafické karty. Teď je to tak moc v módě, že se objeví za týden klidně přes 5 takových dotazů. Je úplně jedno, že na stejné stránce výpisu vláken už je nějaké podobné téma. Lidé, kteří se ptají na podobné věci většinou patří znalostmi spíše do té nižší kategorie - to se týká jak znalosti hardware, tak i schopnosti hledat na diskusních forech, potažmo internetu obecně. První jim nemám za zlé. Druhé už docela ano, ale žíly mi to netrhá.

Jak to všechno začalo?

Vzhledem k tomu, že je to teď tak „in", tak jsem se rozhodl do toho vnést trochu světla, jak to vlastně všechno je. Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak se sdílenou pamětí přišel léta páně 1998 (s odchylkou 1 rok :-)) Intel. Ten chtěl ukázat, jak rychlá je AGP sběrnice, takže si vytvořil vlastní samostatnou kartu (týmem odkoupených jiných společností, ale to je zas jiná historie), která měla na sobě jen minimum paměti (pro základní buffery) a byla optimalizována pro co nejrychlejší práci se systémovou pamětí skrze AGP (odtud tahala textury). Tenkrát to byla grafická karta Intel i740, která se stala základem první sdílené grafiky integrované v čipsetu - Intel 810 (ano, správně - do té doby měl každý notebook grafickou kartu s vlastní video pamětí).

Ta ještě také neměla paměť plně sdílenou. Pro DOS aplikace (textový režim) a start BIOSu měla vlastní paměť o velikosti 1MB. Další paměť už se ovšem sdílela. Velikost této sdílené paměti šla nastavit v setupu BIOSu. O nastavenou hodnotu se paměť RAM ořízla a do „sdíleného" prostoru měla přístup pouze grafická karta.

Vždycky mě to hrozně táhlo k bastlení a vadilo mi, že už k tomu doba, ve které jsem, není dostatečně nakloněna. Dřív si stačilo spájet jednoduchou desku a napojit ji na sériový nebo paralelní port, případně na ISA sběrnici. Logika těchto portů a sběrnic je velmi jednoduchá. Dnes je situace ovšem jiná. Sériové a paralelní porty šly do kytek kvůli USB a ISA byla nahrazena PCI, které zas bylo nahrazeno PCIe. Tito nástupci už ovšem nejsou tak naklonění amatérskému domácímu bastlení. Používají se miniaturní SMD čipy se spoustou miniaturních vývodů a sběrnice i porty mají velmi komplikovanou logiku, na kterou je potřeba používat speciální řadiče a já nevím, co všechno :-).

Nakonec jsem se k bastlení přece jen zas dostal. Jako bakalářskou práci mám totiž přenos obrazu, resp. univerzálních dat, po USB2 sběrnici. Jde o to, aby to bylo co nejrychlejší. To je hlavní cíl. Možná to vypadá jednoduše, ale není to tak úplně pravda. Někdo si řekne: „vždyť je to jen ubohé USB", jenže takový USB čip, na kterém já budu pracovat, má v sobě mimo USB řadiče i jednočipový počítač Intel 8051, 16kB RAM, možnost připojit externí ROM (případně se dá firmware nahrát při připojení k PC), I2C sběrnici atd. Takový čip je v podstatě schopný pracovat autonomně i bez připojení k PC.

Jsem zvědav, jak obstojím při tak low-level práci. Něco tak komplexního jsem ještě nikdy neřešil, ale je to výzva, a tak to má být, aby člověk nezakrněl.