Historie » Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

Technologie plazmových displejů pro notebooky patří mezi ty, na které už se s odstupem mnoha let úplně zapomnělo. Zatímco byly časy, kdy odborná veřejnost brala plazmové displeje v notebooku za něco úplně normálního, dnes už skoro není možné najít nějaký rozumný materiál, který by se tím zabýval. V češtině je nemožné najít prakticky cokoli.

Ačkoli se ještě nepovažuji za takového starce, své zkušenosti s notebooky vybavenými plazmovými displeji jsem také měl. V rámci svého vzpomínání, při pohledu z okna na to ospalé počasí, mi to nedalo a zkusil jsem se po něčem podívat, abych odkryl tuto část historie i lidem, kteří tou dobou ještě s notebooky v kontaktu nebyli.

Jak to funguje?

V základním principu není takový rozdíl od dnešních plazmových technologií (velké televize). Ovšem to je tak všechno. Kvalita zobrazení je samozřejmě někde úplně jinde. Do technických detailů zacházet nebudu, protože by to k ničemu nebylo, ale letmo funkci popíšu. Uvnitř displeje jsou dvě vrstvy vodivých pásů a mezi nimi vrstva s plynem (v angličtině se používá logicky výraz gas-plasma display). První vrstva má tenké vodivé pásy umístěné horizontálně a druhá vertikálně. Stejně jako u LCD platí, že má displej fixní rozlišení. To je dáno právě počtem vodivých pásů v obou vrstvách (jedna udává počet pixelů na výšku a druhá na šířku). S jiným rozlišením se proto musí poprat buď logika uvnitř panelu (tehdy se nepoužívalo), nebo grafická karta.

plazma v celé své kráse

S tímto dílem opouštím procesory mající v názvu číslice 86. V druhé polovině let devadesátých už jsou barevné displeje považovány za standard, avšak ne všechny jsou taková výhra. Mnoho notebooků stále používá pasivní DSTN displeje, které jsou proti aktivním TFT výrazně levnější. Těchto displejů se drží zejména IBM, které si za TFT modely nechává tučně připlatit. DSTN displeje mají výrazně nižší kontrast a díky neuvěřitelně nízké rychlosti překreslování má člověk občas pocit, že u notebooku pracuje v podnapilém stavu. Tyto displeje jsou vhodné pouze na kancelářskou činnost. Chcete si přehrát video, nebo zahrát nějakou tehdejší pařbu? Tak to máte smůlu. Ve hrách se při pohybech kamery obraz vždy rozplizne a zformování zpět do nějakého obrazu mu trvá stovky milisekund.

S rokem 1998 přichází v oblasti stolních počítačů dvě zásadní novinky, které spolu úzce souvisí: Pentium II a AGP.  Ty se samozřejmě začaly rychle adoptovat i do prostřední notebooků, takže první Pentium II notebooky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten, o kterém dnes budu mluvit sice AGP ještě nemá, ale jinak je nabitý tím nejmodernějším, co rok 1998 nabídl, včetně grafického 3D akcelerátoru.

Satellite Pro 490CDT z reklamních materiálů (verze s menším displejem)

Toshiba Satellite Pro 490XCDT

Tento notebook se do domu dostal přes otce, který jej nafasoval v práci. Vzhledem k tomu, že ho nosil pryč jen velmi minimálně, byl notebook většinu času doma volně k užívání. Že ho vůbec netahal se vlastně ani nedivím. Tento manažerský stroj měl sice na dnešní poměry relativně malou úhlopříčku 13,3“, ta však tenkrát patřila k těm největším. Tlustý kovový rám a snaha o co největší výkon se podepsaly na váze, která činila přesně 3,49 kg (běžné notebooky většinou měly 3 kg).

Určitě to znáte. Děláte něco důležitého (užitečného) a musíte při tom hledat na internetu. Z jedné stránky se dostanete na jinou, z té zas na další a z té na Wikipedii. Na Wikipedii začnete procházet i různá další témata, která už se s původním cílem vůbec neshodují. Nakonec přijde odkaz na Youtube a je to zabité :-).

Něco podobného se mi teď také povedlo, ale aspoň jsem se dobře pobavil.  Jedna věc, kterou Apple vyčítám, je jeho snaha se držet určitý přežitých principů v rešení GUI svého operačního systému (mimochodem jejich hardware mám docela rád). Jenže, co už dneska třeba moc nevyhovuje, to tenkrát byla maximální špička. Zrovna to GUI je perfektní příklad.

Našel jsem dvě videa. Jedno je z roku 1984 a ukazuje schopnosti „business“ počítače Apple Lisa s jeho operačním systémem. Druhé je o dva roky novější a ukazuje schopnosti obyčejného PC s operačním systémem Windows 1.04. No zamyslete se sami, který systém se vám líbí víc.

Apple Lisa demo from 1984 Part 1

Microsoft Windows 1.04 demo

Když to tak vidím, tak si říkám, že spoustu své práce bych byl schopen dělat už na takovém počítači, jako byl právě Apple Lisa. Je vidět, že spousta těch tehdy použitých postupů se dodnes nezměnila. A přitom člověk by si říkal, jaká velká evoluce tu byla :-).

Tak už to máme celý měsíc od minulého dílu, takže nastal ten pravý čas se posunout zase o kousek dále v historii a uronit nějakou tu slzu nostalgie. První polovina 90. let byla pro notebooky klíčová a definovala mnoho prvků, které se jich drží do dneška. Kolem poloviny tohoto rušného desetiletí se začíná hromadně nasazovat TFT technologie barevných displejů a přicházejí první Li-Ion baterie. Dnešní notebook bude takovou malou lahůdkou v přehledu tehdejších technologií. HP samo o něm prohlašovalo: „The smallest, lightest color notebook with desktop performance for the professional on the go.“

HP Omnibook 600CT

Tenhle sub-notebook s 9.5“ barevným TFT displejem (dělala se i pasivní verze) s rozlišením 640x480 a vahou 1.72 kg patřil k tomu nemenšímu, co se u nás dalo sehnat. Nikdy mi neříkal přímo pane, ale užil jsem si s ním v jeden čas taky spoustu srandy. Byl úplně perfektní na psaní a proti tehdejším jiným notebookům to byl prostě prcek. Díky integrované zvukové kartě a aktivnímu displeji se na něm výborně hrály tehdejší dobové hry.

Byl založen na Intel 486DX4 procesoru s frekvencí 75MHz, 8MB RAM a 260MB disku. Grafická karta podporovala ve Windows 16bit barevnou hloubku (tedy 65k barev z celkových 262K, které byl tehdy pokrokový TN panel schopen zobrazit). Windows 95 na tom kupodivu docela šlapaly. Té RAMky ale byla škoda. Sehnat jí byl ovšem nadlidský úkol. Dokonce jsme na tom později zkoušeli i StarCraft a světe div se – běželo to. Když už byla hra ale hodně rozehraná a na obrazovce moc jednotek, tak se to trhalo. Dle neustále svítící kontrolky disku bych řekl, že byl opět problém v nedostatku RAM. Napájecí adaptér měl výkon 40W. Baterie byla již nově typu Li-Ion a notebook na ni vydržel něco přes 3 hodiny provozu.

Díky tomu, že počítače byly nedílnou součástí naší domácnosti už od roku 1989, není divu, když je dům zanesen spoustou počítačového harampádí. Občas je ale potřeba trochu uklidit, protože existují věci, ke kterým už se člověk nikdy vracet nebude, a jen zabírají místo. Jednou takovou asi nejobjemnější byl 21“ profesionální monitor určený k pracovním stanicím Silicon Graphics, Inc.

Jeho výroba je datována do roku 1995. Protože neměl klasický VGA vstup, tak ho bylo nutné používat jen s vybranými grafickými kartami. Mně na jeho obsluhu posloužil legendární Matrox Millennium PCI (4 MB velmi rychlé paměti WRAM) s upravenými ovladači. Pro ty, kdo netuší, o jakou kartu vlastně jde – Matrox Millennium byla první grafická karta Matroxu pro tehdy nastupující sběrnici schopná akcelerovat 3D grafiku ve hrách a v profesionálních CAD programech. Jednalo se tedy o 3D akcelerátor. V tehdejší době ovšem platilo, že půl roku v 3D průmyslu je pro produkty smrtelných. Dodal bych jen, že grafická karta ještě neuměla ani vyhlazování textur a nedisponovala žádnými funkcemi pro akceleraci videa.

Měla však neskutečně rychlé 2D vykreslování a i při rozlišení 1600x1200 poskytovala takový výkon, jakým konkurovala o mnoho let novějším grafikám. Pro použití s takto velkým monitorem byla tedy přímo ideální. Já jsem používal ve Windows rozlišení 1280x960 při 32bit barevné hloubce a vertikální frekvenci 95Hz. Při 1024x768 šla nastavit frekvence 140Hz. Kombinace takového monitoru s touto grafickou kartou byla prostě ideální pro pořádný workstation.

Uplynuly dva měsíce od doby, kdy jsem tu popsal nejstarší NB, co mi prošel domem a nějaký ten čas sloužil. V závěru jsem psal, že vlastnit Apple v tehdejší době byl dost velký problém z důvodu absolutní nekompatibility. Je tak jasné, že všechny ostatní notebooky tohoto seriálu budou jen a jen „PC-compatible“.

Siemens-Nixdorf PCD-4ND

Plnohodnotný PC notebook od německých Siemens-Nixdorf. Poctivý německý kousek, který se taktéž dokázal velmi rozšířit v našich končinách a ještě po hodně letech se na něj lze narazit. Dnes už teda spíš v nějakých měřících a diagnostických pracovištích. Ještě si vzpomínám na reklamy v časopise CHIP, kde byl nabízen v základní konfiguraci za cenu kolem 60 000,- Kč s 9.5“ černobílým (můj případ) pasivním displejem s 16ti stupni šedi. Za příplatek dalších 30 000,- Kč byl velmi pěkný 10.5“ aktivní TFT displej s glare povrchovou úpravou, kterou můžeme znát z dnešních notebooků. Já jsem ho měl v konfiguraci s mobilním Intel 486DX2 procesorem – 50MHz na performance mód; při low power módu se snížil násobič na 1x, takže byla rychlost 25MHz (stejné jako u dnešních procesorů). Ten měl, pokud si dobře pamatuji, plnou spotřebu někde pod 5W. S tou spotřebou je to spíš pro zajímavost, že nějaké Centrino prostě hadra :-).

verze s barevným displejem

Další vnitřnosti se skládaly z 4MB RAM integrovaných na desce (s možností rozšíření pomocí karet, které jsou nápadně podobné Compact Flash), 2.5“ 320MB pevného disku Samsung, který byl bezmála dvakrát vyšší než ty dnešní (ale už měl stejný konektor PATA), disketové mechaniky (3.5“) a grafické karty Western Digital WD90C24A2 se 768kB paměti, která stačila přesně pro 640x480 (nativní rozlišení obou displejů) při 16bit barevné hloubce (kdo z vás měl na Windows 3.1 víc jak 256 barev? :-)). Na svou dobu byla grafika mezi notebooky nadprůměrná a podtrhovala celkový vysoký výkon. To vše v notebooku velikosti dnešních širokoúhlých 12.1“ strojů a při hmotnosti bohužel přesahující 3kg. O rok později vyšla verze s integrovanými 8MB RAM, zvukovou kartou (vstup i výstup) a infra-portem.

Na společnost S3 si dnes už vzpomene asi málokdo. Sice stále existuje jakási část po odkoupení společností VIA, ale její snahy dnes působí spíše směšně. Bývaly ovšem časy, kdy S3 bylo jedním z tahounů trhu grafických karet (akcelerátorů) a zasloužilo se o několik velkých prvenství.

Vánoce i Nový rok bývají pro mnohé období plná sentimentu, takže ještě naposledy využiji této příležitosti k dalšímu článku věnovanému ohlédnutí do historie kolem notebooků.

Počátky

S3 se začala prosazovat na začátku 90. let a vytvářela levnou alternativu pro zaběhlejší konkurenci v podobě (nejen) společnosti Trident. Jejich grafické karty se ukázaly být velmi kvalitní, a tak se rozšířily do velkého množství počítačů té doby. Pokud jde o Českou Republiku, tak v počítačích z první poloviny 90. let najdete S3 jen minimálně. Je to dáno tím, že zdejší počítače byly osazovány tím největším low-endem a tam holt vedl někdo jiný :-).

V o něco novějších počítačích už byla S3 naopak velmi rozšířená. Velká část lidí, kteří měli počítač už v polovině 90. let, jistě zná, či měla grafickou kartu S3 Trio. S3 Trio byl výborný levný čip schopný akcelerovat 2D grafiku (ano, i ta se musí akcelerovat) a přehrávání videa. Dnes už tyto věcí zní jako samozřejmost. Tenkrát byla ale situace jiná a kdybych to měl přirovnat k dnešní době, tak bych řekl, že to bylo asi takové, jako když má dnes nějaká karta podporu DX10.

Říkal jsem si, kolik bych toho dneska mohl stihnout udělat do práce. Samozřejmě, že to zas nějak nedopadlo, ale když jsou ty Vánoce, tak se na sebe nebudu ani moc zlobit (to až zpětně, až už Vánoce nebudou :-)). Našel jsem link na archiv videí počítačového magazínu Computer Chronicles. Tento magazín se začal vysílat v Americe už dávno v 80. letech. V archivu najdete spoustu dílů, ve kterých se ukrývá mnoho velkých událostí z historie vývoje osobních počítačů.

Já jsem si dnes přehrál kopec videí: uvedení PowerPC, předvedení Windows 3.0 a 95, výběry dobových her,… protože to píšu tady na blogu, tak jsem si samozřejmě našel i několik dílů, které se věnují notebookům. Pro zdejší čtenáře jsem vybral několik dílů. Podařilo se mi ale shodit Windows Vista do BSOD, takže jsem z historie Firefoxu vytáhl jen několik linků, které jsem zpětně dokázal ještě najít.

Laptops and Handhelds (1990)

V tomto díle můžete najít produkťáka Apple představujícího novou sérii notebooků PowerBook. Na zmínku stojí, že je tam i vidět model PowerBook 100 (tedy ten nejmenší), o kterém jsem tady nedávno mluvil.

• http://www.archive.org/details/episode_929

V rámci svých záchvěvů sentimentálních nálad jsem se rozhodl udělat malý seriál, kde bych se chtěl věnovat notebookům, které jsem v průběhu svého života v minulosti používal. První díl tedy začnu služebně nejstarším kouskem, jehož výroba se datuje někam do roku 1991, a který je zároveň mým jediným notebookem, který nebyl kompatibilní s platformou IBM PC (prostě x86).

Apple Macintosh PowerBook 100 Series

Extrémně úspěšný a rozšířený notebook od společnosti Apple tehdy odstartoval dlouhé roky inovovanou sérii PowerBook. Aby taky nebyl úspěšný, když na jeho výrobě a designu makala společnost Sony. Nutno podotknout, že se jednalo o velmi vydařený kousek. Za cenu přes 2000 USD nabídl 16MHz procesor Motorola (1.3 MIPS), až 8MB RAM (já měl verzi s 4MB, ale i to byl v době uvedení na trh ohromný luxus), 20MB pevný disk, 3,5" externí disketovou mechaniku a 9" monochromatický (1bit) displej s rozlišením 640x400. To vše se smrsklo do váhy 2,31 kg (na poměry doby velmi nízká hmotnost). Pro zajímavost, adaptér měl 15W.

Našel jsem na disku nějaké vypracované materiály na téma historie mobilních grafických karet. Protože už bych to nejspíš nikdy nepoužil, tak z toho budu občas čerpat do zápisků na tomto blogu. Před pár dny se někdo na foru ptal právě po grafické kartě tohoto výrobce, což byl důvod, proč jsem tyto materiály vytáhl. „První díl" tedy bude právě o něm.

Neomagic je firmou, která už dnešním uživatelům nejspíš nic neřekne. V druhé polovině 90. let však patřila k těm největším a nejznámějším výrobcům. Kde se tedy stala chyba? Firma NeoMagic se prosadila někdy v polovině minulého desetiletí a byla zaměřená především na čipy s nízkou spotřebou. V tomhle patřili ke špičce, takže se jejich čipy postupně objevily v noteboocích mnoha předních výrobců (IBM, Toshiba, Sony,...). Z vlastní blbosti si nakonec sami podkopli nohy a do 5ti let po nich ani pes neštěkl. Jak to tedy bylo? Vezměme to tedy po pořádku: