Mé notebooky III. – HP Omnibook 600CT (1995)

Tak už to máme celý měsíc od minulého dílu, takže nastal ten pravý čas se posunout zase o kousek dále v historii a uronit nějakou tu slzu nostalgie. První polovina 90. let byla pro notebooky klíčová a definovala mnoho prvků, které se jich drží do dneška. Kolem poloviny tohoto rušného desetiletí se začíná hromadně nasazovat TFT technologie barevných displejů a přicházejí první Li-Ion baterie. Dnešní notebook bude takovou malou lahůdkou v přehledu tehdejších technologií. HP samo o něm prohlašovalo: „The smallest, lightest color notebook with desktop performance for the professional on the go.“

HP Omnibook 600CT

Tenhle sub-notebook s 9.5“ barevným TFT displejem (dělala se i pasivní verze) s rozlišením 640x480 a vahou 1.72 kg patřil k tomu nemenšímu, co se u nás dalo sehnat. Nikdy mi neříkal přímo pane, ale užil jsem si s ním v jeden čas taky spoustu srandy. Byl úplně perfektní na psaní a proti tehdejším jiným notebookům to byl prostě prcek. Díky integrované zvukové kartě a aktivnímu displeji se na něm výborně hrály tehdejší dobové hry.

Byl založen na Intel 486DX4 procesoru s frekvencí 75MHz, 8MB RAM a 260MB disku. Grafická karta podporovala ve Windows 16bit barevnou hloubku (tedy 65k barev z celkových 262K, které byl tehdy pokrokový TN panel schopen zobrazit). Windows 95 na tom kupodivu docela šlapaly. Té RAMky ale byla škoda. Sehnat jí byl ovšem nadlidský úkol. Dokonce jsme na tom později zkoušeli i StarCraft a světe div se – běželo to. Když už byla hra ale hodně rozehraná a na obrazovce moc jednotek, tak se to trhalo. Dle neustále svítící kontrolky disku bych řekl, že byl opět problém v nedostatku RAM. Napájecí adaptér měl výkon 40W. Baterie byla již nově typu Li-Ion a notebook na ni vydržel něco přes 3 hodiny provozu.

Na hraní strategií potěšila i malá vystřelovací myška na rameni z boku notebooku. Je to velmi alternativní způsob náhrady myši a nikde jinde se s ním nesetkáte. Osobně si myslím, že toto řešení bylo velmi praktické a je škoda, že se toho nikdo další nechytil. Myška neměla žádnou kuličku – pracovala v absolutních souřadnicích podle polohy ramene (na hraní 3D stříleček tedy nebyla vhodná).

port-replikátor

Rozhraní

Disketová mechanika byla řešena externě a připojovala se na speciální port. Dalším speciálním rozhraním bylo možné připojit port-replikátor. Ostatní porty byly úplně základní – paralelní, sériový a VGA. Na karty byl slot PCMCIA Type III (2x Type II nad sebou). Nebylo nic, co by scházelo proti notebookům normální velikosti. Snad jen PS/2, když teď tak nad tím přemýšlím. Všechno ostatní bylo až na port-replikátoru – od PS/2 (na rozdíl od stolních PC v hot-plug verzi) až po externí SCSI rozhraní.

Grafická a zvuková karta

Grafická karta Chips and Technology 65545 byla stejně jako v minulém případě připojena lokální sběrnicí přímo k procesoru a měla integrovaný 32bitBLT engine. Mimo 2D akcelerace podporovala ještě automatickou detekci externího monitoru a schopnost klonování obrazu na interní i externí monitor zároveň. Maximálním rozlišení na externím monitoru bylo definováno 1MB video pamětí – 1024x768 při 256 barvách.

Zbytek notebooku měl sběrnici ISA bez schopnosti DMA. Absence DMA v některých případech dělala problém u zvukové karty v DOS aplikacích (samozřejmě i disk tak byl omezen PIO rozhraním s rychlostí 16 MB/s). Stejně tak neuměla nahrávat a přehrávat zároveň. Šlo o 16bit čip (tehdy legendární firmy) ESS1688 s klasickým hardwarovým FM syntezátorem.

Displej a vadné pixely

Tenkrát byly normy o něco volnější. TFT technologie byla ještě v plenkách a panely nebyly vždy kvalitní (ačkoli mohu říct, že jsem převážně viděl displeje úplně v pořádku nebo s jedním vadným sub-pixelem). Na výměnu měl člověk nárok, pokud byly 4 vadné pixely v prostoru jednoho „otisku palce“, nebo 16 vadných pixelů kdekoli na obrazovce.

Kde je notebooku konec?

Jeho nevýhodou byl 1.8“ pevný disk. Ten byl samozřejmě velmi pomalý (předchozí modely dokonce místo disku měly flash paměť a Windows 3.0 v ROM) a později se na něm projevil defekt v podobě objevujících se vadných sektorů. Notebook tedy poputoval tam, odkud přišel. Jenom pro zajímavost. Takový malý pevný disk z té doby měl parametry: 260 MB, 4500 rpm, 32kB cache a 5,7MB/s.

Závěrem

Tím jsem zakončil jednu velkou éru, která formovala samotné principy notebooků. S druhou polovinou 90. let už se přešlo na pouhé vylepšování v podobě rychlejších procesorů, větší RAM a rozměrnějších displejů s vyšším rozlišením. Tímto dílem opouštím procesory mající v názvu „86“. V příštím díle se přesunu do tvrdého business segmentu, a to rovnou do té nejvyšší a nejvýkonnější třídy. Předesílám, že několik dalších dílů bude ve znamení značky Toshiba :-).