Plazmové displeje v notebooku – budoucnost? Ale kdepak!

Technologie plazmových displejů pro notebooky patří mezi ty, na které už se s odstupem mnoha let úplně zapomnělo. Zatímco byly časy, kdy odborná veřejnost brala plazmové displeje v notebooku za něco úplně normálního, dnes už skoro není možné najít nějaký rozumný materiál, který by se tím zabýval. V češtině je nemožné najít prakticky cokoli.

Ačkoli se ještě nepovažuji za takového starce, své zkušenosti s notebooky vybavenými plazmovými displeji jsem také měl. V rámci svého vzpomínání, při pohledu z okna na to ospalé počasí, mi to nedalo a zkusil jsem se po něčem podívat, abych odkryl tuto část historie i lidem, kteří tou dobou ještě s notebooky v kontaktu nebyli.

Jak to funguje?

V základním principu není takový rozdíl od dnešních plazmových technologií (velké televize). Ovšem to je tak všechno. Kvalita zobrazení je samozřejmě někde úplně jinde. Do technických detailů zacházet nebudu, protože by to k ničemu nebylo, ale letmo funkci popíšu. Uvnitř displeje jsou dvě vrstvy vodivých pásů a mezi nimi vrstva s plynem (v angličtině se používá logicky výraz gas-plasma display). První vrstva má tenké vodivé pásy umístěné horizontálně a druhá vertikálně. Stejně jako u LCD platí, že má displej fixní rozlišení. To je dáno právě počtem vodivých pásů v obou vrstvách (jedna udává počet pixelů na výšku a druhá na šířku). S jiným rozlišením se proto musí poprat buď logika uvnitř panelu (tehdy se nepoužívalo), nebo grafická karta.

plazma v celé své kráse

LCD funguje tak, že osvětlovací trubice (dnes případně LED) rovnoměrně osvítí celou plochu displeje bílou barvou, která je následně zakrývána tekutými krystaly (proto dělají LCD největší problém tmavé barvy a zejména černá). U plazmy je to naopak, protože není použito žádné podsvícení. Světlé body vznikají až reakcí plynu. Tehdejší plazmové displeje byly monochromatické – nejtmavší barvou byla černá a nejsvětlejší červená. Všechny odstíny byly jen mezi těmito dvěma barvami.

hry na plazmovém displeji

Překreslování je částečně podobné klasickým obrazovkám. Jen díky umisťování bodů pomocí mřížky je synchronizace digitální. Elektronika vždy pracuje jen s jedním horizontálním a jedním vertikálním pruhem. Právě tam, kde se tyto pruhy protínají, průchodem proudu plyn žhne, což se projevuje svícením daného pixelu. Elektronika panelu takto postupně prochází (na základě logiky grafické karty) jednotlivé pixely v řádku zleva doprava, a pak přechází na řádek další. Rozsvícený pixel svítí ještě nějakou dobu a panel vykresluje tak rychle, aby dokázal projet celý obraz rychleji, než se intenzita předtím rozsvícených pixelů příliš sníží. Z toho vyplývá, že obraz je stabilní v závislosti na vertikální frekvenci.

Kdy se tyto displeje používaly?

Je to už víc jak 20 let, kdy se plazma v noteboocích poprvé použila. Masově to bylo někdy od roku 1987 a poslední notebooky s tímto typem displeje šly do prodeje v letech 1992 a 1993. Na začátku svého krátkého života nabízela proti reflexivním LCD panelům lepší parametry – kontrast, svítivost i rychlost. Zejména rychlost byla ještě dlouhou dobu hlavním důvodem ke koupi. Během těch pěti let ovšem vývoj na LCD technologii zapracoval a mnoho věcí se změnilo. Panely začaly mít použitelné podsvícení i kontrast. Schopnost zobrazit bílou barvu začala být výhodná s rozšířením grafických operačních systémů, kde bílá barva tou dobou převládala.

v prostředí Windows už nádech do červené příliš nenadchne

V porovnání s trochu schopnějším LCD panelem ze začátku 90. let už na tom nebyla plazma tak dobře. Navíc se rychleji projevovalo opotřebení a displej postupně ztrácel svůj kontrast. Pár let provozu odsoudilo notebook k použití v temných místnostech nejlépe mladšími lidmi, kteří měli ještě prostor pro ničení svých očí. Poslední hřebíček do rakve způsobilo rozšíření (a zlevnění) technologie thin-film tranzistorů – TFT. Ta nabídla všechny parametry lepší a bylo vymalováno (jen ten notebook s ním pak stál o třetinu víc).

Toshiba T3200SX

Hledání materiálů probíhalo velmi problematicky. Nakonec se mi podařilo něco najít až přes zmínku o jednom notebooku, který tento displej měl. Pak už stačilo hledat jen informace o něm. Notebook jako takový mě velmi zaujal, takže mu tady věnuji tento odstaveček. Jde o plnohodnotnou náhradu stolního počítače (7,9 kg), takže se uvnitř nachází klasický 3,5“ IDE disk a hlavně – v zadní části jsou dva ISA sloty. Ten kratší je jen 8bit a pojme jen stejně dlouhé karty. Ten delší dokáže nést full-size 16bit kartu, což umožňovalo neskutečně velké možnosti využití.

Toshiba T3200SX v plné kráse

důkaz, že notebooky nebyly vždycky tak omezené v rozšiřitelnosti

Koho by zajímalo trochu více, tak přidávám odkaz na oficiální stránky Toshiby a webovou stránku jednoho majitele z Chorvatska.

Závěrem

Doufám, že jsem těm, které to zajímá, zas dokázal trochu rozšířit obzory o nějakou zajímavou maličkost z historie notebooků. Pokud teď máte pocit, že u displejů vás už nic nepřekvapí, tak jste na omylu. Tenkrát byly notebooky hodně různorodé a neskončilo se jen u plazmy a LCD. Co třeba takové elektroluminiscenční displeje? Ale o tom až zas někdy příště ;-).

elektroluminiscenční displej notebooku firmy GRID používaného v NASA programu