Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

Jako jednu z největších předností mého vlastního notebooku beru jednoznačně DVI výstup. Doma si připojuji velmi kvalitní LCD s rozlišením, které už běžně notebooky nezobrazí se 100% ostrostí obrazu. Vždy to neslo jen samé výhody. Do batohu na notebook jsem si kdysi přibalil jednu redukci (mám jich doma spousty), pro případ, že budu muset připojovat externí zařízení přes VGA. Na většině pracovišť, kde si připojuji notebook, má LCD připravený DVI kabel, takže stačí jen zapojit. Na některých pracovištích se ale vyskytují počítače s integrovanou grafikou, která má jen VGA výstup, takže tak je připojen i monitor. Než abych si nosil vlastní DVI kabel, tak to si radši připojím tento kabel pomocí redukce.

Dneska jsem potřeboval něco odprezentovat a bylo nutné připojit projektor, který neměl DVI vstup. K mému zděšení jsem zjistil, že jsem redukci někde musel ztratit. Bylo mi dost hloupé ptát se ostatních, zda někdo takovou redukci nemá, takže nakonec posloužila redukce, kterou jsem si už několik měsíců zapomněl vyndat z báglu. Šlo ovšem o redukci S-Video miniDIN - CVBS cinch. Samotný TV výstup pomocí S-Videa není zas tak špatný. Projektory mají obvykle velmi citlivé vstupy a, pokud se vypnou vyhlazovací filtry v grafice a nastaví se rozlišení maximálně 800x600, výstup je i poměrně ostrý. Ohledně barev pak zpravidla nebývá problém. „S" na začátku názvu znamená separated - tedy barevná složka je oddělená od jasové. Redukce vlastně pouze přes pasivní součástky spojí oba signály.

Už jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří si chtěli koupit notebook s nějakou lepší grafickou kartou (než integrovaná) a, protože měli hlouběji do kapsy, koupili si nakonec GeForce 8400M. To je taková klasická „lowendovka". Bohužel pro výkon není určující to „8400", ale poslední dvě písmena na konci názvu. Můžete se setkat s velmi ubohou verzí, na které si toho moc plynule nezahrajete, a stejně tak můžete narazit na výkonnou verzi, která už sahá v podstatě do mainstreamu dedikovaných grafických karet (v NB).

Srovnání výkonu

Rozhodl jsem se tedy udělat takové malé srovnání podložené reálným testem notebooků, které mi prošly pod rukama. Srovnával jsem tři luxusnější a dražší kousky. Na druhou stranu se nejednalo o nějaké vyloženě herní záležitosti, takže se dají výsledky použít částečně i při rozhodování mezi levnými notebooky.

Není zas tak divné, že mi píše celkem dost lidí pro radu s jejich notebookem (nebo výběrem notebooku). Na některých forech mám uvedené ICQ a píše mi na něj mnoho lidí, kteří nepochopili, k čemu je dobré forum. Ti se často navíc řadí do skupiny „neumím číst, neumím hledat“. Jednak tito lidé zasírají forum opakovanými dotazy, dále se pak dá vypozorovat další jev – otevřou si nějakou poslední diskuzi, najdou si někoho, kdo vyplnil v profilu kontakt ICQ a tomu hned napíšou. Je jedno, že se ptají na něco úplně mimo. Jejich snaha vyhnout se hledání je tak silná, že radši zkusí několik lidí, než se někdo slituje.

Protože mi píše opravdu hodně lidí, tak holt není možné odpovídat všem. Zvolil jsem tedy metodu, že odpovídám jen těm, kteří hned v první zprávě jsou schopni konkrétně a stručně popsat svůj problém. Takový dotaz mi většinou zabere jen malou chvíli a dá se na něj často odpovědět jednou strohou větou (v případě složitějších problémů jen nějak nasměruji na řešení). Pokud mi ale cizí člověk napíše zprávu typu: „Čau, můžu se na něco zeptat?“, tak to mu ani neodpovím, protože to smrdí nějakou sáhodlouhou debatou, při které budu muset z tazatele nejdříve otázku složitě vytáhnout. Na to bohužel nemám čas, takže smůla.

Chytla mě nedávno taková sentimentální nálada a krapet jsem se ohlížel do minulosti osobních organizérů, resp. komunikátorů. Už před mnoha a mnoha lety jsem začal používat malou databanku velikosti kreditní karty (tlustá asi milimetr) pro ukládání kontaktů a krátkých poznámek. Bylo to jednoduché zařízení s pamětí několika málo kilobajtů poháněné malou kulatou baterkou. I přes své miniaturní rozměry a velké stáří (1994? 1995?) to ale skrývalo qwerty klávesnici, takže nebyl problém rychle zapisovat poznámky a kontakty na miniaturní dvouřádkový displej. Zařízení bylo rychlé, pohodlné, účelné, malé a mělo velkou výdrž na baterie. To jsou asi nejzákladnější předpoklady podobných zařízení.

Onehda se tu ještě o nějakých palmech moc nemluvilo, takže se dalo oslnit některých individuí i něčím takovým. Chodil jsem do školy a spolužákům se líbila tato vychytávka a tak si někteří koupili také "databanky", i když jim byly k ničemu a nikdy ani neměli potřebu si do nich něco psát. Ale co, tak už to ve světě chodí. Chtěl jsem po letech víc funkcí, než kolik mi jich bylo původní zařízení schopno poskytnout, takže jsem si koupil nové. Šlo o nějakou trochu pokročilejší databanku s plně grafickým třířádkovým displejem a lepší klávesnicí. Byla už ale o něco větší a těžší. Stále ale nic závažného. Tou dobou jsem se ovšem jako správný nadšenec zajímal o ty nejvychytanější moderní zařízení. Tady tomu vládly především Palmy a PSIONy. Narazit na podobné věcičky bylo v našich postsocialistických končinách těžší. Díky vytříbené společnosti, v jaké jsem se odjakživa vyskytoval, jsem je měl naštěstí na dosah.