Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

Počínaje tímto týdnem na ČVUT FEL začalo zkouškové období. To je i důvod, proč zde teď pár dní nic nepřibylo. Jde o mé páté zkouškové na této škole. To znamená, že už mi zbývá jen jedno a hned po něm mě čeká bakalářská zkouška, obhajoba bakalářské práce a možná i titul (ačkoli s Bc. bych se asi nikde nechlubil, protože se mi nelíbí).

Za těch pár let jsem se naučil, že není dobré odkládat problémy. Proto jsem si tu nejtěžší zkoušku napsal hned na první den zkouškového a vyplatilo se. V pátek jsem šel ještě do školy a celý víkend jsem pak trávil intenzivní přípravou (vždy od rána pozdě do noci). Zkoušku jsem dal (a nakonec i celkem v pohodě) a, přestože mám ještě 4 zkoušky před sebou, pocitově už mám většinu za sebou, protože ty ostatní zkoušky jsou podstatně jednodušší.

Přebytek volného času ale budu muset trávit především svou bakalářskou prací (přenos videa přes USB 2.0 s použitím řadiče Cypress), protože další semestr bude pro nás třeťáky zkrácený a nemuselo už by se nic moc stihnout.

Pro znalejší šlo o zkoušku z předmětu SRI (Systémy řízení). Pro neznalejší jen uvedu, že je to o navrhování zpětnovazebních a stavových regulátorů různými metodami a že s tím má mnoho studentů velké problémy (ani já jsem se dvakrát moc během semestru nepředvedl).

Na českých forech se celkem běžně mimo Čechů vyskytují i Slováci. Na tom není vůbec nic špatného, protože v technických věcech se většinou lidé z obou táborů už nějak domluví a víc lidí víc ví. To všechno by se ale časem mohlo změnit, protože se vyskytují na Slovensku i jedinci (většinou velmi mladí a často se značným inteligenčním deficitem), kteří by radši používali azbuku. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Doufám, že se to nebude dále rozrůstat, protože bychom se pak mohli dočkat velkého komunikačního bloku.

Vrátím se zpět k azbuce. Její vtírání se do slovenštiny je už nezanedbatelné. Snaží se postupně nahradit stávající písmena. Jako první je na řadě „ch“. To už je nahrazováno písmenem „x“ (v azbuce se čte také jako „ch“). Ačkoli už léta studuji ruštinu, tak mě tato náhrada neuvěřitelně štve. Jazyk má být, abychom se domluvili. Někdo se ho snaží používat jen, aby komunikaci zkomplikoval. Mimo tohoto případu jde i o nahrazování písmen (slabik) číslicemi (a psaní w místo v). To je taky prasárna.

O koho jde?

Z mého pozorování jsem vyvodil několik závěrů. Mimo to, že jde většinou o velmi hloupé lidi (neumí ani interpunkci a diakritiku a často ani pravopis obecně), je spojuje pravděpodobně i nějaká další vlastnost:

1. Problém pochopit, že se dvě napsaná písmena mohou číst jako jedno.
2. Značné problémy s psaním a snaha ulehčit si ho.

U druhého jmenovaného jen mohu dodat, že pokud jedno písmeno hledáte 5 sekund, tak už to může být značné urychlení, když všechna „dobře schovaná“ nahradíte jedním univerzálním (X je docela vhodná volba). Pokud jde ale o mě, tak já razím ten názor, že s podobnými lidmi nemám zapotřebí mluvit. Když mi někdo takový napíše pro radu, tak mi ani nestojí za poučování. Prostě ho ignoruji.

K napsání tohoto zápisku mě inspirovala věta:

„moze byt ale neico aby som nemusel platit 500 xapes ine riesenie neni?“

Několik týdnů během Vánoc jsem měl možnost konečně otestovat univerzální dokovací stanici Toshiba Dynadock. Protože jsem tady na blogu, tak si mohu dovolit přímé ostré srovnání i s konkurencí, což běžně do recenzí na notebook.cz neděláme.

Konektor pro připojení dokovací stanice lze dnes najít především na noteboocích, které jsou určeny pro korporátní sektor. Při stejné konfiguraci si tak někdy jenom za tento konektor připlatíte skoro třetinu ceny původního notebooku. Výhody dokovací stanice ale ocení víc lidí – třeba běžní domácí uživatelé, kteří si doma radši k notebooku připojení větší stolní LCD, prostornější klávesnici a pořádnou myš. Bez dokovací stanice je většinou nutné mít někde svázaný shluk kabelů, který se musí postupně do notebooku „napíchat“. V případě velkého množství periferií je to vážně vopruz a některé konektory na neustálé připojování ani nejsou moc stavěné.

Už je to hodně let, kdy se objevily první nápady na univerzální dokovací stanici. Pamatuji si víc jak deset let staré „rozšiřovací“ stanice, které se připojovaly pomocí PCMCIA karty, a umožňovaly rozšíření o zvukovou kartu (byla doba, kdy byla zvuk ovka doménou jen těch nejdražších notebooků), optickou mechaniku a některé porty. Dnes je možné sehnat skoro všechno externě na USB, takže určitou formou dokovací stanice je už USB hub. Dlouho tu ale nic nebylo, přes co by šla připojit externí grafická karta (ta je na přenos dat úplně nejnáročnější), jenže jak už to tak bývá, tak s jídlem roste i chuť, takže výrobci začali pracovat na univerzálním zařízení, které bude mít navíc i nutné funkce pro připojení monitoru (používá se výraz video-dock).

V dnešní době je na trhu hned několik takových zařízení, ale dle mého názoru je jich většina úplně k ničemu. Pojďme se tedy podívat, co konkrétně je dnes k mání a co nám to může nabídnout.

Momentálně mám na recenzi výborný notebook Panasonic, který hodnotím jako jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Málokterý notebook je vymazlený do posledního detailu tak, jako tento (dokonce je v BIOSu i taková položka jako třeba ztlumení intenzity podsvícení diody na vypínači apod.). Panasonic se také snaží, aby uživatelům v jeho noteboocích vydržela baterie co nejdéle. Nabízí tedy i několikastránkový manuál, jak se k baterii chovat. Mimo to navíc vychází vstříc v podobě implementace funkce ECO módu, ve kterém se baterie nabíjí maximálně na 80%, aby se tolik neopotřebovávala (to je dobré hlavně, když se ví, že notebook pojede delší dobu primárně připojený k napájení).

Rozhodl jsem se několik málo rad z manuálu vytáhnout, protože každý na internetu tvrdí něco jiného a tento zdroj je podle mě poměrně uvěřitelný.

Nabíjejte baterii při teplotě 10-30°C

Při této teplotě se v nabíjecím procesu baterie nejmíň opotřebovává (Panasonic navíc používá ochranu, že při přehřátí, či podchlazení se proces nabíjení ani nezapne). Někdo si možná řekne, že to je přece docela velký rozsah, jenže s tím souvisí další rada…

Nabíjejte notebook, když je vypnutý (hibernovaný, uspaný)

Ačkoli máte v místnosti 22°C, uvnitř notebooku jsou natlačeny všechny součástky vedle sebe, takže může být baterie klidně umístěna vedle procesoru, harddisku a dalších hřejících součástí. Takové součásti jsou samotné zahřáté (uvnitř) klidně na 40-60°C (u vybraných notebooků i na podstatně víc), takže ačkoli chladící systém většinou dělá, co může, nějaké teplo se přenese i na baterii.

Některé notebooky nebývají navrženy dvakrát dobře, takže po delší době provozu klidně zjistíte, že i baterie je na dotek víc než jen vlažná. Překročit tedy zmíněný rozsah není problém. Ve vypnutém stavu všechny hřející součástky rychle vychladnou na okolní teplotu i u těch nejproblémovějších notebooků. Pak máte vždy jistotu, že jste ještě v rozsahu.

Patřím mezi uživatele, kteří jsou velmi nároční na mobilitu notebooku a jeho užitnou hodnotu při práci v terénu. Správný malý notebook má spotřebu aspoň kolem 6ti hodin a displej připravený na používání venku při denním slunečním světle. To jsou takové základní parametry. Pokud však chce být člověk opravdu mobilní, tak je potřeba víc. Internet je dnes nedílnou součástí většiny profesionálů a mít na něj přístup kdekoli, se už někdy stává víc než příjemnou vychytávkou přímo nutností

Jak na to?

Takovým asi nejbarbarštějším způsobem, jak se připojit na cestách je propojení notebooku s mobilním telefonem. Kabelem je to velmi nepraktické a bluetooth pak zase často zbaští hodně energie (je totiž připojeno na USB sběrnici a ta při aktivitě podobných zařízení zakáže přejít procesoru do nejúspornějších stavů). Navíc pak moc nemůžete většinou telefon používat k ostatním činnostem.

Lepší možností je tedy jednoznačně něco, co lze zasunout (skoro) celé do těla notebooku. Vyzkoušel jsem nějaké PCMCIA a ExpressCard modemy, ale není to ono. Většina jich totiž přesahuje z notebooku ven klidně o několik centimetrů a došel jsem k tomu, že to je velmi obtěžující. Nutí vás to totiž kartu z notebooku vyndávat, takže není problém ji pak někde zapomenout (třeba doma). Musíte se tak starat o další věc. Navíc vyndávat kartu musíte i v případě, že chcete šetřit energii. Žádný modem z těch, co jsem tu měl do obou rozhranní, se neuměl vypnout. Rozdíl ve spotřebě je ale někdy docela podstatný a nějaká půlhodina navíc už není k zahození.

Rovnou říkám – ano, může to být problém. Dnešní širokoúhlé panely s úhlopříčkou 20-22“ používají běžně toto rozlišení také označované jako WSXGA+. Jenže u grafických karet Intel je takový malý velký problém, že mají v ovladačích nadefinováno jen několik málo grafických módu a mezi nimi toto rozlišení jako na potvoru není (1440x900 a 1920x1200 ale ano).

Jak to vlastně v praxi vypadá? Zkuste si na notebooku odškrtnout zakrývání rozlišení, které neumí váš aktuální displej. Pak byste měli mít možnost vybírat ze všeho, co karta nabízí. Tam zjistíte, že toto rozlišení opravdu chybí. Co se tedy stane, když připojíte nějaký LCD panel s takovým rozlišením? Když budete mít štěstí, tak se vám jako zázrakem najednou v seznamu po připojení objeví a při přepnutí výstupu na externí monitor i rovnou nastaví. V takovém případě je vyhráno. Problém je ale v tom, že se objevit taky nemusí, a pak ho už žádným způsobem prostě v ovladačích nemáte šanci nastavit.

Jak je tohle možné?

Je to vlastně jednoduché. Monitory dnes nejsou jen čistě výstupní periferie v tom pravém slova smyslu. Jsou totiž schopny komunikovat i směrem do počítače. Po připojení tedy dojde k nahrání EDID informací. To je taková tabulka, ve které monitor uvádí, co všechno a jakým způsobem umí. Pokud tedy vše proběhne správně, tak si grafická karta vezme jeho nativní rozlišení a přidá si ho k vlastním definicím. Jenže to se ne vždy podaří a celé je to velmi citlivé na konkrétním notebooku a LCD.

Tak tento díl snad konečně bude poslední, protože už mám notebook doma s vyměněnou základní deskou. Všechno tedy nakonec dobře dopadlo. Po tom, co původní reklamace nebyla uznána jsem se do servisu vydal znovu a tentokrát i s jedním z monitorů, se kterým notebook odmítal správně pracovat. Pro tento účel jsem vzal Samsung SyncMaster 215TW – tedy 21“ S-PVA LCD panel, který používám na notebook.cz ve všech svých recenzích (nejen) na testování kvality VGA výstupů.

Celé testování tam zabralo snad skoro dvě hodiny, ale nakonec došlo k domluvě, že se objedná nová deska a že to snad pomůže. Za necelý týden (vinou svátků) už jsem se mohl zastavit pro opravený notebook a svůj LCD panel, který jsem v servisu zanechal na testování. Nakonec jsem si ani nenechal předvést, že je notebook teď už opravdu funkční, ale nemám v žádném případě důvod nevěřit slovům technika (jak teď není moc času, tak jsem si to nakonec nezkusil ani doma a bude to muset počkat do pátku večer).

Tím to je tedy uzavřené, tak zkusím ještě shrnout mé dojmy. V servisu byla velmi dobrá domluva. Bylo se sice nutné přičinit, ale i tak byla vidět ochota z jejich strany, což mě velmi těší. Že se to tak trochu zkomplikovalo nakonec také chápu, protože s jejich 21“ LCD panelem opravdu žádná chyba nenastala. Celkově jsem ale spokojen a je mi jasné, že řešení podobných věcí u notebooků, které se nedají reklamovat osobně (Acer, ASUS), bude v podstatě nereálné.

Normálně jsem ani nic psát nechtěl, ale teď jsem si přečetl článek Radka Hulána na mainpage tohoto serveru, který je nazvaný „Pamflet, porno a warez“. Protože jsem měl chuť k němu napsat nějaký komentář, tak ten čas investuji raději do plnohodnotného článku sem, protože to vyjde nastejno.

On řeší, zda má psát seriózní články, které čte méně lidí, nebo takové ty blafy, co čte kde kdo. Co si vybere on, může být mně asi úplně jedno, ale otázkou je, co bude s mým blogem dál v příštím roce. Myslím si, že velká část článků, které tu píšu, se snaží jít cestou co největší objektivity a serióznosti. Toho bych se rád držel i dále. Otázku jako Radek jsem si ani pokládat nemusel. Z toho všeho psaní nemám ani korunu. Může mi být tedy jedno, jestli s články pro blbce sem bude chodit 10x víc lidí.

Co jsem tak koukal pod články, tak za první den po vydání u nich vždycky naskočí 100 přístupů. Není to sice moc (ale ani úplně málo), ale články, které píšu, se asi do hledáčku mainstreamu hned tak nedostanou. A víte co? Mně to nevadí 🙂. Nebloguji proto, abych se někomu zavděčil, abych se dočkal nehynoucí slávy a ani pro peníze. Bloguju, protože mě to baví. Baví mě psát o věcech, o kterých se jinak moc nemluví, a vím, že se stále najdou i lidé, kteří jsou podobně zaměřeni a rádi si to přečtou. Pokud si právě čtete tento článek, tak jste to pravděpodobně i Vy.

Takže Vám čtenářům přeji všechno nejlepší v dnes již započatém novém roce, hodně štěstí, zdraví a především úspěchu. Úspěch je totiž hnacím motorem žití a bez něj to prostě nejde 🙂.

Na společnost S3 si dnes už vzpomene asi málokdo. Sice stále existuje jakási část po odkoupení společností VIA, ale její snahy dnes působí spíše směšně. Bývaly ovšem časy, kdy S3 bylo jedním z tahounů trhu grafických karet (akcelerátorů) a zasloužilo se o několik velkých prvenství.

Vánoce i Nový rok bývají pro mnohé období plná sentimentu, takže ještě naposledy využiji této příležitosti k dalšímu článku věnovanému ohlédnutí do historie kolem notebooků.

Počátky

S3 se začala prosazovat na začátku 90. let a vytvářela levnou alternativu pro zaběhlejší konkurenci v podobě (nejen) společnosti Trident. Jejich grafické karty se ukázaly být velmi kvalitní, a tak se rozšířily do velkého množství počítačů té doby. Pokud jde o Českou Republiku, tak v počítačích z první poloviny 90. let najdete S3 jen minimálně. Je to dáno tím, že zdejší počítače byly osazovány tím největším low-endem a tam holt vedl někdo jiný 🙂.

V o něco novějších počítačích už byla S3 naopak velmi rozšířená. Velká část lidí, kteří měli počítač už v polovině 90. let, jistě zná, či měla grafickou kartu S3 Trio. S3 Trio byl výborný levný čip schopný akcelerovat 2D grafiku (ano, i ta se musí akcelerovat) a přehrávání videa. Dnes už tyto věcí zní jako samozřejmost. Tenkrát byla ale situace jiná a kdybych to měl přirovnat k dnešní době, tak bych řekl, že to bylo asi takové, jako když má dnes nějaká karta podporu DX10.

Windows Vista nejsou špatný systém. Sám je (i když z donucení) používám již skoro rok. Přesto tu jsou věci, které mě i po tom roce stále vytáčí a stále jsem si na ně nedokázal zvyknout. Při té své paměti na ně většinou velmi rychle zapomenu. Rozhodl jsem se, že když mě nějaká fičura zase nasere, tak o ní napíšu kratičký zápisek... no a zde máme první 🙂.

Některé dobré nápady občas Microsoft umí neskutečně trapně zabít. Když připojím nějaký nový hardware (jako že připojuji velmi často), tak mě dokáže neskutečně moc vytočit vyhledávání ovladače přes internet. Nevím proč, ale občas se mi tato funkce vnutí implicitně. Jenže jak ji odkliknu, tak se v 99% případů připravím o několik minut svého života. Microsoft na tuto část systému evidentně neměl žádné kvalitní programátory a je to velmi znát. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč mu trvá několik minut marné vyhledávání vhodných ovladačů k USB zařízení, které je úplně přesně definováno třemi unikátními hodnotami (které si z něj systém může přečíst i bez ovladačů).

Že je ten vyhledáváč tak hloupý, že zjistí, že vlastně neví, co má hledat, až po několika minutách, to bych ještě tak nějak překousl. Vyhledávání ovšem nejde ani žádným normálním způsobem zrušit (tlačítko Zavřít tabulku jenminimalizuje) a když není zrušeno vyhledávání, tak nemůžete vybrat ovladač manuálně.

Prostě jen další funkce, která nasere 98% uživatelů. Nic víc.