Peníze » Drugstar's blog on man, economy and state

„Vláda USA disponuje technologií nazývanou tiskařský stroj (dnes jeho elektronický ekvivalent), který jí umožňuje vyrobit libovolné množství dolarů s víceméně nulovými náklady. Zvýšením nabídky dolarů či pouze dostatečně věrohodnou hrozbou takové akce může vláda USA snížit hodnotu dolaru vůči nepeněžním statkům, což je ekvivalentní všeobecnému zvýšení dolarových cen. V současném finančním systému tak může odhodlaná vláda vždy generovat vyšší (agregátní) výdaje a tedy i kladnou inflaci.“ – Ben S. Bernanke, 2002

Ke konci minulého roku vyšlo najevo, že americké Ministerstvo financí vytisklo miliardu nových stodolarových bankovek a až poté si všimlo, že drtivá většina z nich je vytištěna chybně (a někde potisk dokonce zcela chybí). Náklady tohoto přehlédnutí aneb mezírky v řízení kvality (vytištění miliardy vadných bankovek) jsou 120 milionů dolarů, které samozřejmě zaplatí nic netušící daňoví poplatníci skrze neúčelové zdanění. Zdroje přeci jsou a dle Bennieho lze navíc řádově stovky milionů dolarů označit za „víceméně nulové náklady“. Chápu, mít moc vytvořit stovky miliard pár úhozy na klávesnici zřejmě člověku změní perspektivu.

Běžné termíny charakterizující státní řízení čehokoliv (neschopnost, nekompetence, nepružnost, neefektivita, nevstřícnost, „nejde to“  a zejména „neplatíme to, takže si vše předchozí můžeme dovolit a ještě si tleskat, jak velkolepě řídíme svět“) zřejmě nepostačují k zachycení hloubky této tragikomedie "O miliardě bankovek, co neposlouží ani jako toaletní papír". Jedná se však o vhodný výchozí bod k širšímu pohledu na stav (polostátního) finančního systému v USA.

Poslední dva články byly věnovány inflaci a penzijním fondům – ukázaly, že i v těch „bezpečných“ penzijních fondech v posledních letech přicházíte o své reálné úspory. Motivací k jejich napsání však byla snaha mé banky nalákat mne do fondu akciového, protože „akciové fondy dosahují průměrně až o 4% ročně vyššího zhodnocení než konzervativní nástroje jako například dluhopisy“ (tj. hlavní část portfolia penzijních fondů). Penzijní fondy tam byly prezentovány jako ty, jejichž výnos je „v dlouhodobém horizontu zbytečně nízký“.

Všichni totiž přeci vědí, že „dostatečně dlouhodobá držba diverzifikovaného akciového portfolia“ je cesta k jistým reálným výnosům. Jedná se podobné všeobecné moudro ala „čím vyšší očekávaný výnos, tím vyšší potenciální riziko“.  Podobné propagační průměrné výpočty však zřejmě vycházejí z předpokladu, že byste byli zainvestovaní celých posledních 100 let. Ukážeme si na skutečných historických příkladech, že ten „dlouhodobý investiční horizont“ může být tak dlouhý, že vám mezitím pořádně zešednou vlasy. Zlaté penzijní fondy.

Pod minulým článkem se objevila relevantní připomínka, že některá čísla v něm uvedená mohou být snadno dezinterpretována a stát se zdrojem zbytečné mystifikace. Protože účelem tohoto blogu není mystifikovat, nýbrž naopak vrhat trochu světla na politiku a byznys mimo oficiální propagandu, hodlám napravit mírnou nekorektnost, jíž jsem se dopustil.

Ač všechna tvrzení (s výjimkou „Vaše reálné „úspory na stáří“ se v penzijních fondech pomalu(?) a jistě snižují“) jsou v daných formulacích z prezentovaných dat a příkladů korektně vyvoditelná, rozhodl jsem se doplnit minulý článek o jasné podložení i tohoto tvrzení. Místo fiktivního průměrného výnosu se tedy podíváme přímo na reálnou výkonnost šesti penzijních fondů za posledních 5 až 10 let a zjistíme, zda-li jste tváří v tvář inflaci (a krizi) zhodnotili své úspory na stáří. Přestal jsem naivně předpokládat, že si to spočítáte sami :-).

Není zákeřnější cesty ke zničení základů společnosti než znehodnocení peněz. Ten proces zaměstnává všechny skryté síly ekonomických zákonů na straně destrukce - způsobem, jemuž rozumí jeden z milionu.

- J.M. Keynes

V průběhu týdne jsem od své banky obdržel leták lákající k investici do jejích podílových fondů. Po zběžném prolistování a pobavení se jsem jej samozřejmě zahodil, avšak sdělím vám své dojmy. Aspoň se (a třeba i vás) trochu rozčílím. Leták vítězoslavně sděloval, že zatímco běžné (penzijní) fondy zhodnocují v lepším případě o jedno až tři procenta ročně, vy si můžete užít investici v akciovém fondu s výnosem v průměru o 4 procenta vyšším. Na konci poté bylo nutné poučení, že čím vyšší očekávaný výnos, tím vyšší potenciální riziko.

Obecně se jedná o pěknou blbost, se stejným relativním rizikem lze dosáhnout řádově jiných relativních výnosů – tohle „všeobecné moudro“ (implikující dokonce empiricky velmi snadno vyvratitelnou neexistenci strategií s výrazně odlišným Sharpe ratio) vychází z porovnání dvou nejprimitivnějších obchodních přístupů, které postrádají jakýkoliv systém řízení rizika - nákup a dlouhodobá držba akcií versus dluhopisů. Při rozhodování konkrétně mezi investicí do akciového či dluhopisového fondu (ztělesňující právě popsané přístupy) však relevantní je.

Dnes vám nehodlám poskytovat nějaké investiční poradenství, nýbrž vás chci vyvést z omylu, že investicí v penzijních fondech reálně vyděláváte. Pravdou je totiž pravý opak – po započtení všeobecného růstu cen (neboli znehodnocení peněz, snížení kupní síly peněžní jednotky, cenové inflace) stále ještě ztrácíte. K názorné ilustraci poslouží níže uvedený graf, který porovnává vývoj investice se zhodnocením 3% ročně s poklesem kupní síly Koruny od konce roku 1993 do konce roku 2009.

Dnes bych rád volně navázal na článek Jak dnes vznikají peníze?. Důvody jsou v zásadě dva. Zaprvé byl zmíněný článek dlouhou dobu ten nejčtenější ;-). Zadruhé se v diskuzi nezřídka ukazuje, že v něm uvedené skutečnosti mnozí shledávají jakožto překvapivé a zároveň v tom zřejmě kdekdo nemá zcela jasno.

Budu dnes tedy podrobnější a uvedu konkrétní příklady, které by případné nejasnosti měly jednou provždy odstranit. Zároveň předpokládám znalost faktů uvedených v původním článku. Nejpodstatnější věci samozřejmě zopakuji a přidám několik postřehů, které jsem tehdy nezmínil.

Všichni už tak vědí, že zdaleka největší množství nových peněz dnes vzniká při poskytování úvěrů obchodními bankami nebankovním subjektům (tzv. úvěrová expanze).

Zcela obecně nové peníze vznikají pokaždé, když obchodní banka kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení jiného klientského účtu v bankovním systému. Do toho krom poskytování úvěrů spadá například i výplata mezd zaměsnancům banky či koupě aktiva (zboží, služby) od nebankovního subjektu.

[Tyler Watts]

Johnny Carson by si mohl zavtipkovat o ekonomice, že „Inflace je dnes tak zlá… že se penny prodává za dva centy.“

Tento vtip by vůbec nemusel být zábavný ani v podání skvělého Carnaca (pozn. DS.: jedna z komediálních rolí J. Carsona), má však atributy dobré komedie: absurdní příběh založený na pravdivém jádře.

Staré penny se běžně prodávají za prémiové ceny, někdy i dvakrát více než za svou jmenovitou hodnotu. Ne proto, že by byly vzácné – bylo jich vyraženo desítky miliard – ale proto, že jsou cennější jako kov než jako peníze.

Kvůli této „prémii za drahý kov“ ve starších penny jistá skupina lidí aktivně vyhledává a skupuje tyto podhodnocené mince napříč Amerikou.

Běžný pozorovatel si nevšimne hlubokého ekonomického významu, když se dozví o hromadění penny. Snad ani mnoho ekonomů. Vláda se s problémem vypořádala tak, že mince razí z mnohem levnějšího kovu: zinku. Tak o co jde?

No ukázalo se, že ten levnější kov nezůstane levný na věky a mincovnu opět stojí více než cent, aby vyrobila (zinkovou) penny. Abych nezapomněl, také více než 5 centů výroba nikláku.

Můj odpor k masmédiím nabývající své konkrétní podoby v jejich aktivním přehlížení je všem pravidelnějším čtenářům mého blogu znám. Z těch vzácných případů, kdy o nějaké masmédium zavadím, se však celkem často vyklube námět na článek. Jako třeba dnes ;-).

Takže v Zimbabwe mají inflaci. To ví kdekdo. Ale jakou inflaci! Meziroční 2,2 milionu procent… Pokud jste si před rokem za jeden papírek v Zimbabwe koupili chléb, dnes stejných papírků potřebujete na chléb přibližně 22 000. Možná už ani ten papírek neexistuje. Zřejmě ho nahradil jiný, s větším počtem nul. No nemají se v Zimbabwe skvěle? Všichni jsou milionáři! Všichni mají tak mnoho peněz.

Pokud jste četli (můj) poslední článek a trochu přemýšleli, víte, že zvýšením peněžní nabídky bohatství nevzroste. Peníze neslouží k použití ve spotřebě či produkci, pouze usnadňují provádění transakcí. Peníze samotné nejsou bohatství. Bohatství je to, za co je možné směnit. To, co skutečně uspokojí nějakou vaší potřebu, touhu, přání.

Jediným specifikem peněz je charakter poptávky jako ryze směnné. Směnnou poptávku mají i všechny ostatní statky. Poptávka velkoobchodů a maloobchodů po zboží, které prodávají dále, je také směnná. Všechno toto zboží však někdy v budoucnu bude použito v produkci či ve spotřebě. Pokud vy sami ve směně přijmete něco, jen abyste to později směnili za něco jiného, má vaše poptávka po daném zboží také směnný (peněžní) charakter. A může to být cokoliv. Zboží, jehož poptávka má ryze směnný charakter, se nazývá peníze.

[Thorsten Polleit]

Ekonomicky řečeno je současná tzv. úvěrová krize zejména změnou majetkových práv (přerozdělováním).

Přepjatí dlužníci selhávají se svými závazky. Věřitelé, kteří udělali nerozumná rozhodnutí komu půjčit, inkasují ztráty, pokud svou jistinu a úroky nedostanou zpět. To vše naštěstí nechává nabídku fyzického kapitálu netknutou.

Přerozdělování je obykle spojeno se změnou cen na trhu. Finanční aktiva jako akcie, dluhopisy a deriváty můžou klesnout jakožto důsledek  změny preferencí. Zatímco toto je nevítané z pohledu jejich držitelů, ti, kteří chtějí začít s investicí, to mohou vítat jako snížení její ceny.

Jak se trh pohybuje k reálnější cenové struktuře, začne ukazovat na špatné investice. Některé investice a vytvořená pracovní místa se ukážou být ztrátová. Tento proces přizpůsobování cen práce a kapitálu vede strukturu produkce zpět do harmonie s preferencemi účastníků trhu. V tomto smyslu je takzvaná krize neboli splasknutí (bust) napravením špatných rozhodnutí z minulosti; termín krize je celkem nevhodný.

Termín krize se ve skutečnosti více hodí pro periodu boomu. Právě v tomto období se vzácné zdroje, zejména prostřednictvím uměle snížených úrokových měr v rámci měnové politiky, nasměrovávají do ztrátových podniků.  Zatímco období navršování špatných investic je obvykle vzýváno jako období ekonomické expanze, ve skutečnosti je obdobím plýtvání.

Chtějí lidé peníze? Teď si asi všichni říkáte, proč pokládám otázku, jež se zdá být předem jednoznačně odpovězená jednohlasným a halasným „Jasně, vole“. V tomto případě je však téměř jako vždy vhodné chvilku přemýšlet o tom, co je a co není vidět.

Je poptávka po penězích nekonečná? Není. Lidé nechtějí peníze. Hned, co je dostanou, se jich zbavují. Lidé chtějí bohatství. Chtějí větší a lépe situovaný dům, novější a luxusnější auto, lepší školu pro své děti, více volného času. Poptávka po bohatství je nekonečná, poptávka po penězích nikoliv. Proto běžný dospělý tráví většinu svého bdělého času ekonomickou aktivitou. Je prostředkem k získání směnitelných statků, tj. statků, u nichž je možné převádět vlastnická práva z osoby na osobu. Je prostředkem k získání bohatství.

A jako je ekonomická činnost prostředkem k získání směnitelných statků, tak jsou peníze prostředkem směny. Nejsou poptávány proto, aby byly spotřebovány přímo či v produktivní činnosti. Pouze usnadňují provádění směn, převádění vlastnických práv. Umožňují provést transakci kdykoliv, s kýmkoliv a s čímkoliv. Jedna strana se vzdá něčeho, co někdy v budoucnosti bude použito ve spotřebě či produkci a přijme peníze, pro druhou stranu je tomu naopak.

O tom, jak vznikají peníze na (svobodném) trhu, jsem již několikrát více či méně podrobně popisoval. Jedna nebo více směnovaných komodit začne být poptávána více jako prostředek směny než pro spotřebu či produkci. V průběhu tohoto procesu začnou účastníci ekonomické spolupráce (trhu) kótovat své prodejní a nákupní ceny směnným poměrem k této komoditě. To dále posiluje pozici této komodity jako prostředku směny a umožňuje rychlé a jednoduché srovnání cen napříč ekonomickým systémem a ekonomickou kalkulaci.

Ve všech vyspělejších společnostech zaujaly v průběhu společenské evoluce výsadní místo prostředků směny vzácné kovy, zejména zlato a stříbro. Předurčují je pro to jejich v tomto ohledu až překvapivě dokonalé vlastnosti – relativní vzácnost, homogenita a ryzost, snadná dělitelnost až na atomickou úroveň a trvanlivost daleko přesahující běžné lidské obzory. Prostě peníze „bohem stvořené“.

Dnes je penězi něco jiného. Něco, co nevybrali sami lidé metodou pokusu, omylu a učení se v miliardách dobrovolných transakcí. Bylo jim to nařízeno vládami pod pohrůžkou trestu při odmítnutí. Bylo jim to vnuceno. Dnešní peníze se tedy nazývají vynucené peníze (fiat money). Samotný průběh vnucení, jeho důvody a historii proberu v jiném článku. Jen zmíním, že vlády se v průběhu historie vždy pokoušeli nutit občanům bezcenné věci jakožto peníze a vždy se snažili zvýšit svou kontrolu nad trhem - s penězi a finančním systémem na prvním místě.

Proč a jak v tomto vnucení vlády ve 20. století uspěly, zatím nechám stranou, včetně jeho důsledků. Dnešní článek se však stane startovacím bodem pro několik dalších, které budou zevrubnou kritikou současného finančního systému z hlediska ekonomického, právního a morálního a nenechají na něm nit suchou. Aktuální krize zejména v USA bude vhodným pomocným materiálem. Vše bych rád zakončil článkem „Svět zasahuje proti krizi aneb propaganda finančního socialismu“.