Podvod rozbitého okna je opět zde

Tvrzení rakouské školy, které pohoršuje ostatní ekonomické školy už 150 let, zní následovně: Postuláty ekonomie jsou univerzální. Platí v každém čase a na každém místě, protože jsou odvozeny ze struktury reality okolo a lidského jednání.

Příčiny ekonomického rozvoje, inflace a ekonomického cyklu v Číně 300 let před Kristem jsou stejné jako příčiny těchto fenoménů v USA v roce 2008. Konkrétní okolnosti se v čase a prostoru mění, zásadní ekonomická realita je však stejná.

Toto tvrzení ostatní ekonomy – notabene sociology, historiky a politiky – děsí jako vyplašené holuby. Historická škola se mu vysmívala a Carl Meger, zakladatel rakouské školy, s nimi bojoval zuby nehty. Pozitivistická chicagská škola ho považovala za bláhový a Mises, Hayek a Rothbard byli v opozici. Keynesiánci dávno byli potupeni a poválečná rakouská generace znovu tvrdila to samé. Socialisté, kteří chtějí změnit realitu přeuspořádáním vlastnických práv, považují ono tvrzení za absurdní, kapitalistický nesmysl.

Ale je tady. Bez ohledu kde a kdy, základní předpoklad ekonomického růstu je kapitálová akumulace v rámci osobní svobody a tvrdých peněz. Důsledek regulace cen je nedostatek nebo přebytek. Efektem zvyšování peněžní zásoby je inflace a ekonomický cyklus. Efekt jakékoliv intervence je menší produktivita.

Existují i univerzální podvody.

O jednom se zmínil Frederic Bastiat: Víra, že ničení bohatství může pomáhat jeho tvorbě. Vysvětluje to prostřednictvím alegorie, která vešla ve známost jakožto příběh rozbitého okna. Nejpopulárněji je převyprávěna v předmluvě Ekonomie v jedné lekci od Henryho Hazzlita, pravděpodobně nejprodávanější ekonomické knize všech dob.

Dítě hodí kámen na okno a rozbije ho. Každý, kdo stojí kolem, nad tím naříká. Poté jde kolem muž, který se zdá být chytrý a vševědoucí. Podotkne, že to vlastně není tak špatná věc. Opravář okna dostane peníze za opravu. Za ty si poté koupí nové šaty a krejčí dostane peníze. Krejčí je utratí za něco jiného a řetěz stoupající prosperity nikdy neskončí.

Co je špatně? Bastiat: „Není vidět, že ten, kdo si zaplatí opravu okna, již s těmi penězi nemůže udělat nic jiného. Není vidět, že kdyby si nemusel nechat opravit okno, možná by si koupil nové boty nebo novou knihu. Jednoduše by své peníze použil na něco jiného, v čem mu tato událost zabránila.

Absurdita tvrzení chytrého kolemjdoucího je nejlépe vidět, pokud je dovedena do svých logických důsledků. Pokud rozbité okno nakonec skutečně způsobí tvorbu bohatství, proč nerozbít všechna okna ve městě? Proč nerozbít všechny dveře a zdi? Proč nestrhnout všechny domy, aby mohly být postaveny znovu? Proč nebombardovat města, aby stavební společnosti měly práci?

Ničit bohatství není dobrá věc. Bastiat to popsal slovy: „Společnost ztrácí hodnotu věcí, které jsou zbytečně zničeny.“

Nezní to jako mimořádné tvrzení. Ale právě zde leží jádro opozice vůči čemukoliv, co vláda v ekonomické oblasti dělá. Možná proto není tato alegorie lépe známa. Pokud bychom ji vzali do důsledků, rozebrali bychom veškerý aparát ekonomické intervence v USA.

Pokud jste se mnou dosud zůstali, asi již nevěříte, že ničení bohatství je vlastně dobrou věcí. Ukážu vám, že tento podvod stále přetrvává.

Po každé přírodní katastrofě si zde v Mises Institute v klidu uděláme takový „Pohled skrze rozbité okno“.

Po hurikánu Katrina se úřad práce vyjádřil, že: „Viděli jsme to při předchozích katastrofách – má to vše světlou část, vytvoření nových pracovních míst.“

The Economist řekl, že „Zatímco velké hurikány jako Katrina ničí bohatství, často mají čistý pozitivní efekt na růst HDP, protože dočasný úpadek ihned po katastrofě je více než vyvážen rozmachem ekonomické aktivity poté.“

New York Times: „Ekonomové podotýkají, že ačkoliv Katrina zničila mnoho kapitálu, bude mít pravděpodobně pozitivní efekt na růstová data během následujících měsíců, jak se zdroje budou přesouvat na obnovu zničených oblastí.“

Po požárech v Kalifornii minulý rok jsme od Alana Gina, ekonoma ze San Diego University slyšeli toto: „Je zvláštní přirozeností národního účetnictví, že toto pravděpodobně bude stimulus. V příštích letech bude probíhat masivní rekonstrukce financovaná z pojištění.“

CBS marketwatch řekl, že: „Ekonomové poznamenali perverzní fakt, že výdaje na rekonstrukce po neštěstích pomáhá ekonomice, i přesto, jak se lidé stále snaží zotavit z jejich osobních ztrát.

Všimněte se, že osobní ztráty jsou zde považovány za spíše nedůležité v porovnání s makroekonomickými výsledky. Toto téma v ekonomii nalezneme často, snahu nacpat klín mezi tím, co je smysluplné pro jedince a co je dobré pro společnost. Vidíme to kolem sebe při současném prostředí recese, kdy je lidem říkáno, ať utrácejí a utrácejí, přestože většina lidí rozumí tomu, že recese je čas na menší útraty.

Podvod rozbitého okna najdeme i po útocích 11. září.

Timothy Noah ze Slate napsal, „Žijeme ve velmi bohaté zemi, která na katastrofy reaguje velkými výdaji. To poskytne smysluplný Keynesiánský stimulus pro národní ekonomiku, která, přiznejme si to, se potácela na okraji recese před 11. zářím. Recese může stále přijít, anticyklické výdaje by ji však mohli zkrátit.“

Jiný ekonom prohlásil, že „Toto by mohl být význačná podpora pro ekonomiku v recesi. Stavební průmysl by mohl vydělat na rekonstrukcích. Mohla by to být též výhoda pro prodej techniky při nahrazování ztraceného vybavení.“

Vidíme pokračující relevanci Bastiatovy alegorie i charakterů v příběhu. Figurující chytrý muž, který tvrdí, že rozbíjení oken je dobré pro ekonomiku, se objevuje znovu a znovu. Tak zavedená je tato chyba, že bychom ji mohli nazývat oficiální ekonomická doktrína celé země.

Zvažte absurditu stimulujícího balíku, který má ekonomiku vytáhnout z recese. Vláda napumpuje prostředky do soukromých trhů, aby je stimulovala a ony potom fungovaly samy. Nikdy jsem při této diskuzi neslyšel tu zásadní otázku: Odkud se ty peníze vezmou?

Zdá se, že Washington nás chce přesvědčit, že mají nějaký magický stroj, který přemění 150 miliard dolarů na nová aktiva, aniž by pro to někdo musel něco udělat. Potom se ptám, proč potřebujeme čekat na recesi, abychom stimulovali ekonomiku? Proč nevytvářet stovky miliard každý den, nejen pro naši zemi, ale i pro ostatní? Proč se držet zpátky?

Některé myšlenky stimulujícího balíku nejsou stoprocentně odporné. Někteří lidé mluví o snížení daní, což je sice dobrá věc, ale dost nesmyslná bez snížení výdajů. Jsem částečně zmaten zde prezentovaným předpokladem, že daně zatěžují ekonomiku a jejich snížení jí pomáhá. Pokud je toto pravda – a pravda to je, jen z jiných důvodů, než uvádí Washington – proč čekat na recesi, abychom snížili daně? Pokud je pro ekonomiku dobré, když nám vláda vezme méně, měli bychom to používat jako všeobecnou politiku.

Jedna z velkých lekcí politické ekonomie, zdůrazňovaná po staletí, zní, že vláda sama nevytváří žádné bohatství. Cokoliv co má, musí získat od vás a ode mě, tou či onou cestou. Může zdaňovat. Může si půjčit. Může vytvářet nové peníze a zdaňovat ostatní vzestupem cen. Poslední řešení je nejvíce neupřímné. Když lidé slyší slova „monetární politika“, raději něco takového nechají expertům. A centrální bankéři mají úžasný talent pro zamlžování do stadia, kdy nikdo přesně neví, co vlastně dělají.

Celé představení nás má uspat a odradit od přemýšlení, co se ve skutečnosti děje. Nepřikrášlenou pravdou je to, že pokud Fed uměle sníží své úrokové míry, vytváří nové peníze, které snižují kupní sílu existujících dolarů. Jinak řečeno – vytváří inflaci. Ne ihned, ne všude, nakonec však určitě a jistě.

A toto je jiná forma rozbíjení oken. Ničí bohatství. Nezáleží na tom, že bude více dolarů k útratě, protože ceny budou vyšší a bohatství bude zničeno nebo přerozděleno v rámci soukromého sektoru. Je to Bastiatova alegorie v nové podobě.

Nové peníze také narušují strukturu výroby. Když trh odkládá dlouhodobé investice, nižší úrokové míry podporují rozvoj způsobem, který prodlužuje krizi. Pouze oddaluje a zhoršuje nevyhnutelné. Velká deprese nás naučila, že vláda to je schopna dělat tak, že krize trvá roky. Toto je důležité. Vláda, která je předurčena pro vyhýbání se recesi je vláda, která ji může udržovat tak dlouho, že civilizace zkolabuje.

Je to perverzní víra, avšak přetrvávající. Věří jí všichni politici. Prezident, média, Kongres (s výjimkou Rona Paula). Je to reflektující víra, reflektuje neschopnost myslet v souvislostech a vidět neviděné efekty vládní intervence.

Bastiatův příklad má moc, protože platí ve všech oblastech politiky. Pokud není pravda, že rozbití okna vytváří bohatství, není pravda, že vládní výdaje a inflace jsou pro ekonomiku dobré. Pouze ničí bohatství soukromého sektoru, který ho vytváří.

Nezáleží na tom, na co vláda vydává peníze. Například stavění pyramid z daní ekonomice nepomáhá, i když to Keynes tvrdil. Ani válka není dobrá pro žádnou ze zúčastněných zemí, i přestože někdo tvrdí opak.

Jedním z nejsmrtelnějších mýtů je, že druhá světová válka ukončila Velkou depresi. Ve skutečnosti ji prodloužila. A uvažte výdaje na válku a na teror. Kdyby vládní výdaje stimulovaly ekonomiku, těžko bychom dnes měli recesi.

Chris Westley shromáždil data pro posledních sedm let ekonomických podmínek. Příjmy z daní se zvedly o 25%. Vládní výdaje se zvedly o jeden bilion dolarů, výdaje pro národní obranu o 250 miliard dolarů každý rok nad 400 miliard v roce 2000. Vládní dluh se zvýšil o 59%.

Závazky sociální správy se zvedly o 60%. To je též slib budoucí destrukce. Peněžní nabídka vzrostla o 72%. Další ničení. Samotná cenová hladina stoupla o 20%, co jste tehdy pořídili za dolar, nyní pořídíte za dolar a dvacet centů. Cena benzínu vzrostla o 118%. Cena zlata, jakožto indikátor ekonomických potíží, vzrostla o 206%.

Toto je příběh skvělého vládního stimulu. Vedl k těžkým ekonomickým časům. Více toho samého vytvoří více toho samého a horšího. Míra nezaměstnanosti roste. Úspory klesají. Ceny stoupají. Méně prosperujeme a máme méně příležitostí, jak se vyhrabat z toho zmatku.

Vládní expanze ve skutečnosti vytvořila absurdní scénář popsaný výše. Chlapec hodil kámen. Davy ve Washingtonu věřily chytrému muži. A teď chtějí zbořit všechny domy ve jménu ekonomického zotavení.

Přeloženo z Ludwig von Mises Institute, autorem článku je Llewellyn H. Rockwell, Jr., prezident LvMI