Mohou odbory způsobit inflaci?

Centrální banky z celého světa si před nedávnem příliš neulehčily situaci, když jejich plán napumpovat na finanční trhy stovky miliard dolarů naráží na snahu vyhnout se vysokému vzestupu cen. Místo, aby na sebe vzaly odpovědnost za tuto nepříjemnost, centrální finanční plánovači začali příznačně ukazovat prstem na někoho jiného. Ve víkendové edici Wall Street Journal z 5. a 6. ledna se dozvíme, že to jsou zřejmě odbory, kdo je na vině:

„Evropské obchodní odbory připravují agresivní platební požadavky pro rok 2008. Prezident ECB Jean-Claude Trichet stupňoval varování, že inflace způsobená vyššími mzdami (pozn. DS.: „inflace tlačená náklady ;-D“) by vyvolala vzestup oficiální úrokové míry. ECB to nazývá „inflací druhé vlny, která podstatně zvyšuje existující inflaci, jak pracovníci požadují vyšší mzdy a společnosti přesouvají vyšší náklady na spotřebitele."

V tomto článku se pokusíme tyto nesnadné záležitosti rozmotat, předtím však potřebujeme rychlý úvod do peněžní teorie. Následující pasáže budou o trochu složitější než epizoda komisaře Colomba, ale uděláme ji co nejméně bolestivou. Pozitivní je, že čtenářovo povědomí o inflaci bude poté mnohem jasnější.

Cena peněz

Cena peněz je množství statků (zboží a služeb), jichž se člověk musí vzdát, aby získal jednotku peněz. Je to převrácená hodnota toho, o čem normálně přemýšlíme jako o cenách v penězích. Když auto stojí 5000 dolarů, potom jeden dolar stojí 1/5000 auta. Pokud žvýkačka stojí 25 centů, jeden dolar stojí čtyři žvýkačky.

Zní zábavně takhle mluvit, ta zvláštnost však odráží úžasnou službu, kterou peníze vykonávají: jakožto účastník každé transakce nám peníze dovolují myslet o ceně čehokoliv ostatního právě jen ve směnném poměru k penězům. Pokud by neexistoval všeobecný prostředek směny – jinak řečeno, pokud by každý prvně nezískával peníze předtím, než je vymění za něco jiného – neexistovala by shoda v tom, v čem kótovat ceny. Lidé, kteří mají rádi žvýkačky, by si mohli myslet: Tohle stojí 42 žvýkaček. Támhleta masáž by mne stála 3000 žvýkaček. Někdo jiný by mohl na ekonomiku pohlížet v autech.

Naneštěstí však tuto konvenci nemůžeme používat pro samotné peníze jako pro cenu peněz, protože peníze jsou tím jediným zboží, u nichž by bylo pošetilé kótovat cenu v penězích. Informace, že auto stojí 5000 dolarů a žvýkačka 25 centů je užitečná. Pokud však řekneme, že jeden dolar stojí jeden dolar, nic nám to neřekne, i když to je pravdivé tvrzení.

Cena peněz může být vyjádřena milióny možných směnných poměrů vzhledem k ostatním statkům v ekonomice. Obecně řečeno, cena peněz je jejich kupní síla, což je opak toho, co lidé míní „cenovou hladinou“, i když to je dost nedbalý termín. Bylo by méně zavádějící mluvit o cenovém poli nebo cenové struktuře (matici, schématu). Populární termín cenová hladina je zavádějící proto, že kupní sílu peněz můžeme vyjádřit pouze výčtem milionů směnných poměrů v ekonomice a neexistuje žádný důvod pro to, aby se toto cenové pole měnilo v čase rovnoměrně a stejně.

Takže peníze mají cenu, stejně jako ostatní statky. Její vyjádření je však trochu těžkopádné,  právě proto, že peníze usnadňují vyjádření ceny každého jiného statku v ekonomice. Jinak řečeno, není tak složité vyjádřit cenu peněz jiným statkem – spíše však peníze samotné dělají jednoduchým vyjádřit cenu všech nepeněžních statků.

Cena je určena nabídkou a poptávkou

Jako u každého jiného statku je cena peněz určena nabídkou a poptávkou. Strana nabídky je celkem jednoduchá; v každém okamžiku je konečné množství dolarů – v peněženkách a na účtech.

Ale co strana poptávky? Můžou ekonomové analyzovat poptávku po penězích stejně jako poptávku pro plazmových televizích?

Odpověď je ano, nejprve si však musíme ujasnit běžné zmatení. Když přijde na peníze, měl by každý myslet v zásobě, nikoli v „toku“. V každém okamžiku je každý dolar někým vlastněn, je součástí něčího hotovostního zůstatku. Neexistuje nic jako „peníze v oběhu“ v protikladu k „nahromaděným penězům“. Všechny peníze jsou nahromaděné ve smyslu, že i ten poslední dolar někdo vlastní a ten někdo to v daném okamžiku považuje za lepší alternativu než ten dolar za něco směnit. (Mnoho dolarů je v pokladnách obchodů a bank. Tyto peníze jsou však také hotovostními zůstatky; nejsou „v oběhu“).

<Pozn. DS.: Toto je celkem běžná hrubá chyba. Žádné peníze opravdu nejsou „v oběhu“. Každý peníz prostě někdo vlastní a při transakci se jednoduše převádí vlastnictví těchto peněz. Toť vše. Peníze necirkulují, pouze stejně jako ostatní statky mění své vlastníky. Můžeme například měřit počet těchto vlastnických změn (transakcí) na daném území za určitý čas, nebo počet transakcí, kterých se účastnila konkrétní bankovka za určitý čas (kdyby to k něčemu bylo). Poslední, o čem můžeme mluvit, je „rychlost oběhu peněz“, notabene „rychlost oběhu peněz závislá na technologických faktorech“. Každá transakce se děje z rozhodnutí vlastníka daného statku, nikoli „technologického faktoru“. Technologický faktor mu může usnadnit provedení transakce, avšak vlastník musí chtít tuto transakci provést. Přemýšlet o penězích „v oběhu“ a „mimo oběh“ je známkou zaostalého ekonomického myšlení a není o nic více ani méně smysluplné než dělit celkovou zásobu pánských slipů na část „v oběhu“ a „mimo oběh“. Pokud chce někdo termínem „cirkulace peněz“ například označit skutečnost, že daná bankovka se v posledním roce účastnila více než deseti transakcí, tato definice je zcela arbitrární a tudíž neužitečná. Pokud tím chce označit něco jiného, co dává smysl, pravděpodobně pro to již existuje zavedený termín a odkázal bych ho na Occamovu břitvu pro malou operaci, která nic nestojí. Možná někomu pomůže důležitý a zásadní fakt: transakce není fenomén fyzikální, chemický, biologický. Je to fenomén čistě právní. Má samozřejmě svůj odraz v objektivním, vnějším světě, když například dojde k fyzickému dodání zboží a práci milionů elektronických součástí, které zprostředkovaly elektronický převod peněz z účtu na účet. Samotná transakce je však pouze převedením práva disponovat s určitým statkem na někoho jiného.>

Teoreticky existuje spousta důvodů, proč si lidé přejí udržovat hotovostní zůstatky. Můžou existovat lidé, kteří milují prezidenty USA a nemůžou uvěřit, jak málo úsilí je stojí získat další obrázek těchto skvělých chlapíků ve velikosti peněženky.

Nicméně, nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím poptávku po peněžních zůstatcích je očekávání jejich budoucí kupní síly. Jak divné se to může zdát, hotovost ve vaší peněžence vám poskytuje službu právě tím, že tam jen tak je. Uklidňuje vás, stejně jako vás uklidňuje hasící přístroj.

Zamysleme se trochu více. Pokud by váš mladý syn přivezl domů z nákupu zásobu vody na šest let a hrdě vám oznámil, že na to padly celé rodinné peněžní zůstatky, protože to byla „super koupě“, asi by vás to trochu vystresovalo. A nebylo by to tím, zda váš syn za tu vodu zaplatil hodně či málo, ale protože veškeré vaše peněžní zůstatky investoval do něčeho, co je mnohem méně likvidnější než peníze.

V každém okamžiku lidé chtějí držet určité množství peněžních zůstatků ve formě hotovosti. Tato touha vytváří poptávku po penězích a setkává se s nabídkou peněz a tak vytváří cenu peněz v daném okamžiku. V rovnováze je celá peněžní nabídka rozdělena mezi peněžními zůstatky v ekonomice a všechny peněžní ceny ostatních statků jsou na správné úrovni, takže každá osoba drží právě své vytoužené množství peněžního zůstatku.

Před koncem této sekce si ještě připomeneme populární myšlenkový experiment, abychom se ujistili, že všemu, co bylo řečeno, rozumíte. Předpokládejme, že jednoho dne se všechny peněžní zůstatky zdvojnásobí. Co se stane?

Okamžitý efekt bude, že každý bude mít dvakrát větší peněžní zůstatek jak v absolutní výši, tak v kupní síle. Předpokládejme, že každý měl 1000 dolarů a najednou má 2000 dolarů. Pokud se nezmění peněžní ceny ostatních statků, lidé budou držet více kupní síly, než si přejí, a budou jí chtít za něco směnit. Abychom si rozuměli, lidé vždy chtějí více bohatství, nikoliv však nutně více bohatství ve formě hotovosti.

Pokud se poptávka po penězích nezmění, jediná cesta zpět k rovnováze je zvýšení peněžních cen ostatních statků. Pokud budeme zjednodušeně ignorovat všechny komplikace tohoto procesu v realitě (průběh v čase atd.), můžeme si představit, že se cena každého statku zdvojnásobí, jak lidé spěchají utratit své nové peníze. Situace je nyní stejná jako na začátku, lidé drží stejnou kupní sílu jako předtím. Napumpování nových peněz nevytvořilo žádné skutečné bohatství, způsobilo pouze vzestup cen. (Znovu, ignorujeme všechny distorze toho přizpůsobovacího procesu v realitě.)

Pro ty, kteří myslí v příšerných grafech základních kurzů ekonomie, nabídka peněz se zvýšila, zatímco poptávka zůstala stejná (posuňte si křivky). Cena peněz tedy musí klesnout, dolarová cena statků musí vzrůst a tak snižuje cenu peněz vzhledem k ostatním statkům.

Mohou odbory způsobit inflaci?

Nyní se můžeme vrátit k původní otázce: pokud požadavky odborů povedou ke zvýšení mezd, způsobí to všeobecný vzrůst cen?

Rychlá odpověď je: Nikoliv, pokud se nezmění poptávka po penězích. Pokud odbory uspějí a podniky v odborových odvětvích následně zvýší ceny, aby udržely vlastní ziskové rozpětí, a zároveň ještě nabídka peněz zůstane stejná, něco jiného se musí stát. Buď se musí snížit ceny statků v sektorech bez odborů, nebo se musí snížit peněžní zůstatky spotřebitelů ve smyslu kupní síly.

Nezapomeňte, že pracovníci „nevysávají“ z ekonomiky peníze: nakonec jsou i velkou částí spotřebitelů. Pokud však množství dolarů zůstane stejné a ceny půjdou všeobecně nahoru, potom peněžní zůstatky ve smyslu kupní síly klesnou. Pracovníci můžou svou finanční situaci považovat nominálně za lepší, přesto bude množství hotovosti v jejich peněženkách příliš nízké vzhledem k vzestupu cen statků, které si přejí nakoupit v následujících měsících.

Pokud poptávka po peněžních zůstatcích zůstane stejná, tato situace nepřetrvá. Lidé drží méně kupní síly, takže omezují nákup, aby obnovili své hotovostní zůstatky. Podniky zaregistrují snížené prodeje a snižují ceny, pokud chtějí zůstat v chodu.

Takže zopakujeme závěr: odbory (nebo země OPEC, například) nemohou změnit nabídku peněz. Pokud jejich činnost nějak nepřímo neovlivní poptávku po penězích, nemůžou změnit cenu peněz. Jinak řečeno, odbory nemůžou přímo způsobit vzestup cenové hladiny. Distorzí relativních cen a trváním na neefektivních pracovních pravidlech ekonomiku poškozují, to ano. Ale je omyl obviňovat odbory ze všeobecného zvyšování cen.

Závěr

Musím na závěr uznat, že existuje možnost funkčnosti příběhu ECB. Předcházející úvahy nevylučují, že rezignovaní lidé sklopí svá ramena a přijmou nižší kupní sílu svých peněžních zůstatků.

Nicméně si myslím, že lidé spíše omezí nyní „zbytečné“ nákupy. Toto efektivně potlačuje údajnou schopnost odborů zvýšit všeobecně ceny, zvlášť pokud se jedná o změny v relativně málo odvětvích.

Pokud přijde na důvod zvyšování cen – zvláště, když se toto zvyšování děje rok co rok – skutečný pachatel se zdá být dostatečně jasný: jsou jím centrální bankéři, kteří neustále přidávají nové dolary a eura do svých ekonomik. Místo bědování nad „odbory způsobenou inflací druhého kola“ by se ECB měla zaměřit na vlastní inflaci prvního kola.

Autorem článku je Robert P. Murphy, Ph.D.; přeloženo z Ludwig von Mises Institute