Kdysi, za dob svobody, si mohl na druhou stranu zdi nakreslit každý co chtěl. Jelikož ale lid zřejmě svobodně nevyjadřoval ten správný názor, je odvrácená strana zdi čistě vybílená a oplocená, a z přední strany jsou naivistické malůvky vytvořené prolustrovanými umělci, odsouhlasené autoritami, a zčásti sponzorované O2, které má sportovní halu opodál.
[1] německý pořádek mi vyhovuje, spousta (často post-komunistických) hulvátů si plete svobodu s anarchií, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní a zodpovědnosti...
[2] Osobně mám pořádek také rád, obvykle dovoluje dokončit více činností v lepší kvalitě než chaos (i když zrovna ve výtvarném umění uznávám geniální šílence - tj. nekontrolovaný chaos). Zrovna u našich západních sousedů však mám pocit, že smysl pro pořádek často vychází ze smyslu pro poslušnost. Tedy v důsledku jde o přenášení osobní zodpovědnosti na systém.
Nerad bych příliš generalizoval, ale zřetelně mi zde vyvstává obraz pruského vojáka. Ihned po přečtení tvého příspěvku jsem si vzpomněl na pasáž ze IIWW od W.S.Churchilla:
"...Přijel se dvěma sty německými komunisty na nějakou mezinárodní konferenci. Jejich vlak vjel do stanice na minutu přesně, ale nebyl tam žádný zřízenec, který by od nich vybral projeté jízdenky. Všichni němečtí komunisté tedy smířeni s osudem čekali dvě hodiny, než mohli opustit nástupiště. Proto se nikdo z nich nemohl zúčastnit setkání, na něž přijeli z takové dálky...."
Také se mi vybavila kniha H.Arendtové: "Eichmann v Jeruzalémě", která vlastně poutavě (i když často nepřesně a nekorektně) popisuje samu mez poslušnosti vůči systému a autoritám.
Abych tedy shrnul svůj názor. Ve své práci se udržet pořádek, mimo práci dávám rád prostor chaosu.
Kdysi, za dob svobody, si mohl na druhou stranu zdi nakreslit každý co chtěl. Jelikož ale lid zřejmě svobodně nevyjadřoval ten správný názor, je odvrácená strana zdi čistě vybílená a oplocená, a z přední strany jsou naivistické malůvky vytvořené prolustrovanými umělci, odsouhlasené autoritami, a zčásti sponzorované O2, které má sportovní halu opodál.
A o kus dál je pár zdí bez cenzury, kde je situace vtipně shrnutá: http://sklad.tomaskafka.com/fotky/berlin-dark-side-of-the-wall.jpg...
[1] německý pořádek mi vyhovuje, spousta (často post-komunistických) hulvátů si plete svobodu s anarchií, bez jakéhokoliv ohledu na ostatní a zodpovědnosti...
[2] Osobně mám pořádek také rád, obvykle dovoluje dokončit více činností v lepší kvalitě než chaos (i když zrovna ve výtvarném umění uznávám geniální šílence - tj. nekontrolovaný chaos). Zrovna u našich západních sousedů však mám pocit, že smysl pro pořádek často vychází ze smyslu pro poslušnost. Tedy v důsledku jde o přenášení osobní zodpovědnosti na systém.
Nerad bych příliš generalizoval, ale zřetelně mi zde vyvstává obraz pruského vojáka. Ihned po přečtení tvého příspěvku jsem si vzpomněl na pasáž ze IIWW od W.S.Churchilla:
"...Přijel se dvěma sty německými komunisty na nějakou mezinárodní konferenci. Jejich vlak vjel do stanice na minutu přesně, ale nebyl tam žádný zřízenec, který by od nich vybral projeté jízdenky. Všichni němečtí komunisté tedy smířeni s osudem čekali dvě hodiny, než mohli opustit nástupiště. Proto se nikdo z nich nemohl zúčastnit setkání, na něž přijeli z takové dálky...."
Také se mi vybavila kniha H.Arendtové: "Eichmann v Jeruzalémě", která vlastně poutavě (i když často nepřesně a nekorektně) popisuje samu mez poslušnosti vůči systému a autoritám.
Abych tedy shrnul svůj názor. Ve své práci se udržet pořádek, mimo práci dávám rád prostor chaosu.
[3] Aniž bych chtěl provokovat, myslím si, že nejlépe člověk pozná Německo v Německu a studiem Němců, nikoli Angličanů.