NB - postřehy z používání

Rozhodl jsem se po roce a půl obměnit svůj stávající notebook za něco novějšího. V několika následujících dílech tohoto skoro seriálu se pokusím popsat všechno, co mě k tomu vede, co mi nabízí současný notebook a co naopak čekám od toho nového. Ačkoli jsem měl možnost intenzivně testovat jen za poslední rok desítky notebooku, při výběru svého vlastního nejsem o nic rozhodnější než takový ten běžný model člověka, co si chce koupit svůj první přenosný počítač a přijde s tím na fórum.

Záměrně jsem začal rovnou zápornými vlastnostmi. Nakonec totiž sami uvidíte, že u nového notebooku je podstatně jednodušší předejít nějakým záporům, než předčít nějaké opravdu vychytané vlastnosti.

Reprezentativní design

Pod tím si asi každý představí něco jiného. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se vyskytuji, za reprezentativní vzhled nepovažuji žádné oválné lesklé blbiny. Sám jsem v otázkách vzhledu velmi konzervativní (ač v recenzích se umím vžít i do role cílového zákazníka a hodnotit vzhled z tohoto pohledu). Nějaká černá hranatá krabice tak vlastně vůbec není záporem. Je to naopak přednost. Za jedny z nejhezčích business notebooků považuji „grafitové“ HP Compaq (vyjma všech modelů končících písmenem S).

Moje stávající FSC Amilo V3205 se vzhledem řadí spíše do home segmentu. Tomu odpovídají různé lesklé části. V kombinaci s nepříliš kvalitní povrchovou úpravou se tak notebook snadno upatlá. Teď po roce a půl už jsou plasty i mírně vyleštěné a vyšisované. Rád bych zvolil pro příště něco, co dbá i na tento parametr (ačkoli jde čistě jen o čistě estetický prvek).

Je docela vtipné sledovat na všech novinkových serverech věnovaných notebookům, neustálé ohlašování nějaké konkurence levnému mininotebooku ASUS Eee PC. Skoro mám pocit, že se tam řídí heslem: „Každý den aspoň jeden nový ohlášený klon“. Pokud náhodou patříte mezi tu část lidí, která ještě tyto novinky nevynechává, tak jste si museli všimnout, že se obměňuje v podstatě pár základních šasi s různými barvami a názvy výrobců (kteří si to kupují jako OEM).

Když to vidím, tak mám totiž pocit, že každý druhý dnes prodávaný notebook musí být z této kategorie. Jenže není. Celé už to na mě působí mírně otravně jako takový vyčpělý hype. Na druhou stranu jsem zvědav, kolik se toho ještě vyrojí. Největší radost teď musí mít hlavně ASUS, protože ten má díky těmto klonům výbornou reklamu. Zde je ještě všechno umocněno pozdržením procesorů Atom, které vypadá jak dohoda Intelu s ASUSem. Ve výsledku se totiž mluví o spoustě konkurence, která ale není v prodeji. Správně namlsaný zákazník po mnoha článcích o levných noteboocích naběhne do obchodu a odnese si... Eee PC 🙂.

Možná, že vám nadpis připadá úplně hloupý (taky aby ne, že). Notebooky jsou přece strašně těžké na to, abychom si na ně dávali poutko a zavěsili si je na krk. Vezměte si ale, jak jsou na tom fotografové.

Bratr mi tu nechal položený jeho fotoaparát a ten mě nějak velmi zaujal, tak jsem si přinesl váhu a porovnal, zda je těžší než můj notebook. No hádejte? 🙂 Můj notebook vážil přibližně 1,8 kg. Jeho „foťák“ o kilo více. Když vezmu v potaz, že on v práci má tohle monstrum třeba celý den na krku, tak si říkám, že s těmi notebooky jsme na tom ještě celkem dobře 🙂.

Za celou dobu, co se věnuji této práci, jsem snad nezažil takový skok jako právě teď. Z nového obřího Aceru s Full-HD obrazovkou, velkým výkonem a dvěma pevnými disky jsem „přesedlal“ na miniaturní UMPC s obrazovkou (1024x600) s necelými 5“ a úsporným VIA C7 procesorem na frekvencí 1,2 GHz.

Acer nebyl žádný drobeček

UMPC jsem na recenzi chtěl, protože mě baví sledovat netradiční technologické směry. Už jsem před rokem měl na recenzi Sony VAIO UX1 a ani tehdy a ani dnes nějak úplně nechápu tu cílovou skupinu podobných zařízení. Je to fajn, když si chce člověk v autobuse či tramvaji přečíst pár diskuzí a nějaké webové magazíny (pokud má možnost připojení přes mobil, resp. 3G modem). Bohužel takové psaní je zatím na každém UMPC, co jsem měl možnost si alespoň trochu osahat výrazně horší než na mé Nokii 9300 (na které jsem napsal i několik zápisků do zdejšího blogu). No a bez možnosti psaní je to pro mě jen takové „lepší“ PDA.

Windows port hry Duke Nukem 3D běžící v nativním rozlišení (ovšem i při 320x200 hra vypadá na tak malém displeji dobře)

Když už nic jiného, tak si aspoň po letech zahraji pár her, co jsem měl rád ještě jako malý capart 🙂.

V poslední době mi nějak nemohlo uniknout protlačování „speciální edice“ Pavilionu v různých reklamách na internetu. Šel jsem si tedy osahat tohoto nebožáka, abych zjistil, co je na něm vlastně tak speciálního a „limitovaného“, jak nám výrobce tvrdí. Dostavilo se jen zklamání. Ne, že by to byl špatný notebook (ačkoli ten větrák jel možná zbytečně moc), ale je to prostě úplně obyčejný Pavilion se vzorem, který ani není moc hezký (především barevným složením).

Větší sranda je ovšem proklamovaný přívlastek „limitovaná“. Co je na tomto notebooku tak limitovaného? Víte jak já si představuji notebook, který je takto označován? To už musí být něco extra, něco co nebude mít každý okolo. To ale není případ tohoto Pavilionu. Když se podíváte na veřejně přístupné údaje distributora AT Computers, tak (pro ČR i Slovensko) má jen on na skladech neuvěřitelné množství 334 "červených" Pavilionů (vynásobte si to cenou notebooku a dostanete pěknou sumičku). Napadá mě tedy jen jedna věc. Buď se jim to moc dobře neprodává, anebo počítají v HP s tím, že bude za chvíli každý druhý notebook jejich speciální limitovaný Pavilion 🙂.

Mimochodem, když vezmu v potaz, že tu těch distributorů máme více a že někteří větší prodejci mají na skladě taky určitě „pár“ kusů, tak opravdu netuším, co si od toho HP slibuje. Jedno je ovšem jasné – s tou reklamou se bude muset ještě pořádně přitlačit.

Tak tohle mi předevčírem řekla. Botami se asi nemá cenu zabývat, ale je zajímavé sledovat, že notebooky Apple nemusí být automaticky pro každou ženu to nejhezčí a nejmilejší. Na některé holt působí „jen“ snobsky 😉.

Právě jsem si jen tak z nudy na přednášce dal na MacBooku vyhledat ostatní BT zařízení a byl jsem překvapen, kolik lidí ho má zapnuté. Pochybuji, že všichni ho zrovna potřebují. Jak je to na telefonech, to nevím, na noteboocích je však BT díky nešikovnému připojení na USB v podstatě vždy žrout energie (už jen kvůli tomu, že procesor se nemůže přepnout do nejúspornějších stavů).

Já teda nechávám BT na svých zařízeních vypnuté a zapínám ho jen, když ho zrovna potřebuji (i když je to třeba 10x za den). Jak jste na tom vy?

Před pár dny jsem byl svému bratrovi koupit notebook. Přestože s jeho platem by nebyl problém vybírat z libovolné cenové kategorie, volba padla na FSC Esprimo Mobile M9400. Tedy 14“ business notebook při jeho konfiguraci v ceně pouhých 17 000,- Kč s DPH. Můj bratr je tak trochu atyp. Něco by měl napovědět už samotný fakt, že koupil notebook bez operačního systému. Ano – je to tak. Je to prostě linuxák 🙂.

Ačkoli není to úplně ten tradiční Linuxák z diskuzí na root.cz – nežije věčnou konfigurací a podobnými úchylárnami. Jen mu prostě více vyhovuje jeho uživatelské prostředí a programy, které používá, jsou stejně všechny zdarma. Každému holt sedne něco jiného. Já bych se Linuxu také nebránil, jenže některý software z množiny toho, co potřebuji, je jen pro Windows, a pak také je lepší mít co nejpodobnější systém recenzovaným notebookům (kvůli přenosu dat).

Výběr notebooku

Abych se vrátil zpět k tématu. Vybráno bylo Esprimo M9400 zejména kvůli tichému chlazení (při kancelářské práci), jednoduchému vzhledu, malým rozměrům a různým drobnostem v podobě osazení TV výstupu atd. Třešničkou na dortu byla dokovací stanice, nebo tedy abych byl přesný – port-replikátor. Ten má na sobě všechny „legacy“ konektory a dokonce i DVI. U notebooku za necelých 20 tisíc je to prostě výbava přímo nadstandardní.

Notebook byl vybírán s ohledem na kompatibilitu s Linuxem. Tomu se podřídil i výběr komponent. Znamená to tedy především čipovou sadu Intel a jako grafiku cokoli, jen ne ATI. Integrovaná grafická karta GMA X3100 splňuje všechny požadavky úplně maximálně. Díky otevřeným ovladačům je funkční v každé distribuci prakticky od nainstalování a bezchybně podporuje základní 3D, více výstupů najednou a přehrávání videa.

Tak tenhle dotaz už mi kupodivu položilo nemalé množství lidí. Přemýšleli jste někdy nad tím? On člověk, co nepoužívá dokovací stanici, ale přesto chce externí periferie, by se měl nad tím zamyslet. Já se samozřejmě nemohu opřít o žádnou velkou studii a ani nevím, jestli si nějaké výrobci nechávají provádět. Přesto jsem však nějaký přehled nabral díky mnoha rokům praktických zkušeností.

Co většinou přežije?

Mohu říct, že takové USB je opravdu geniálně navržené, pokud jde o odolnost. Je prakticky nezničitelné a jediným problémem tak zůstali hloupí uživatelé. Vždycky se najde nějaký blbec, který bude zařízení připojovat obráceně. Zní to možná šíleně, ale takových lidí je dost a s podobným problémem jsem se setkal už tolikrát, že to radši ani nepočítám. Rozumný uživatel však nemá problém. Na vylomení konektoru z desky je totiž potřeba poměrně hodně síly.

USB konektor dnes nahradil skoro všechno ostatní, a tak je jedním z nejpoužívanějších. Jak je ale vidět, tak se naštěstí počítalo s častým připojováním a odpojováním různých zařízení a při běžném používání se nemusíte o nic bát.

S čím bývají problémy?

Z dnes běžně používaných jde jednoznačně o LAN a audio konektory. U LAN je to jednoduché. Nešikovné vyškubnutí kabelu silou (stačí třeba zakopnout) může zničit mechanismus, který drží kabel připojený. U audio konektorů je poškození jednodušší. Stačí, pokud používáte často sluchátka. Dennodenní připojování udělá své a k tomu je ještě potřeba přičíst, že občas si za kabel omylem škubnete (i když nic nevytrhnete). Mnoho notebooků, kde se připojovaly často externí reproduktory, či sluchátka, má problém se zvukovým výstupem. Většinou se problém dostaví tak po 2–3 letech intenzivního používání. Nejhorší je to samozřejmě, pokud je výstup umístěn na předku. Hlavně externí reproduktory mají v drtivé většině rovný konektor a kabel tak musí být ohnutý na nějakou stranu, aby uživateli příliš nepřekážel.

Každý pravidelný čtenář dávno ví, že většinu razím cestu malých notebooků (sám mám 12“). Ne vždy mám na recenzi právě malý notebook, ale každý využívám na stejnou činnost. Momentálně recenzuji obrovský 17“ notebook Clevo M570RU (prodává se u nás pod značkou UMAX, ale prodává ho i spousta jiných výrobců jako třeba Alienware) s brutálně výkonnou grafickou kartou NVIDIA GeForce 8800M GTX (tedy tím nejvýkonnějším, co lze do notebooku narvat). Obrovské notebooky si většinou beru na recenze v době zkouškového a volna – to jsou chvíle, kdy nemusím být zas moc mobilní, takže takový notebook není hendikep. Momentálně je ale semestr v plném proudu a já musím téměř každý den cestovat do školy, práce a kdovíčeho ještě.

Díky tomu, že zmíněné Clevo má jen minimální okraje kolem displeje, je možné ho (s trochou snahy) nasoukat do batohu Dicota BacPac Mission, který je primárně určen pro notebooky do úhlopříčky 15,4“ a který k plné spokojenosti již dlouhou dobu používám. Mám rád výzvu, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet, zda jsem takový notebook schopen používat po celý týden se vším, co to obnáší. Čtvrteční den jsem byl ve škole od rána do noci, takže je takovým ideálním časovým úsekem, na kterém popíšu, co se mi líbilo a co ne.