NB - Technologie » Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

Mám nyní možnost otestovat zařízení s procesorem VIA C7 s frekvencí 1,2 GHz. Přiznám se, že jde o mé první setkání s úspornými procesory VIA, a tak se musím podělit o pár poznatků.

VIA nikdy nedělala procesory, které by svou rychlostí trhaly asfalt. Na výkonné procesory tu byli jiní a jejich tvrdá konkurence i dnes téměř znemožňuje příchod někoho dalšího. Dávných časů byla obrovská mezera na trhu - ano úsporné procesory tenkrát zas moc nefrčely. Tah VIA byl tedy zcela logický (to říkám hlavně proto, že nejde o odpověď na nějaký procesor Intelu).

VIA C7 1.2 GHz

Nenechte se zmást relativně vysokou frekvencí (však nejlevnější procesory klasických velkých notebooků mají klidně jen 1,46 GHz). Výkon takového procesoru je někde na úrovni Celeron-M podtaktovaného na 500 MHz. Porovnání s desktopovými procesory je tak skoro zbytečné. V stolních počítači by nikdo něco takového určitě nechtěl. Ani v klasickém notebooku podobný procesor nemá své místo.

Kdyby byl VIA C7 ve všem jen špatný, tak na trhu moc dlouho nevydrží. Logicky teď tedy přijdou i klady. C7 je velmi malý a úsporný procesor. Svou spotřebou trumfuje i aktuální Intel procesory (blíží se pouze Intel A100/A110, který není moc rozšířený a výkon není o moc vyšší). Malé rozměry čipu a minimální nároky na chlazení dělají z C7 ideální volbu pro zařízení s ohledy na miniaturní velikost a nízkou cenu.

V oblbováku (čti „technických specifikacích produktu“) každého eshopu si u mnoha notebooků můžete přečíst podporu prostorového zvuku. Co se vlastně za tím skrývá tak svělého? Připojíte si tam své reproduktory se vstupem pomocí tří jack konektorů, jak jste zvyklí ze svého stolního počítače? V drtivé většině případů zní odpověď: NE!

Digitální 5.1 SPDIF

Výrobci notebooků si to poněkud ulehčili a používají jednoduchou metodu, jak tvrdit podporu prostorového zvuku a zároveň nelhat. Výstup se implementuje pouze jako dioda uvnitř výstupního konektoru na sluchátka. Jde tedy o optický digitální přenos. Na příjem takového signálu potřebujete vhodný receiver. K tomuto účelu se prodávají drahé (kvalitní) set-top boxy. Dále je možné využít vstup na domácím kinu (jen musíte doufat, že tam nebude pomocí cinch konektoru místo optiky). Případně i některé lepší, dražší a kvalitnější repro-soustavy tento vstup taktéž mají (to většinou bývá velmi jasně napsáno v jejich specifikaci – pokud nic takového u svých nevidíte, tak to tam zcela jistě není). Žádný jednoduchý převodník se nedělá – to jen abyste se ani v komentářích zbytečně neptali.

Lze vyvést analogový prostorový zvuk?

Na drtivé většině (98%) notebooků to nejde. Je to velmi smutné, když přihlédnu k faktu, že to podporuje skoro každý integrovaný zvukový kodek. Výrobce ovšem musí implementovat možnost přemapování audio-konektorů na výstupy a povolit tuto funkci v ovladačích. Asi nejrozšířenějším výrobcem integrovaných zvukovek je Realtek. Zda váš notebook umí prostorový zvuk analogově, můžete zjistit v ovládacích panelech v nastavovací utilitě.

17“ notebook Clevo je čestnou výjimkou

Na našem trhu je velmi málo notebooků s možností zakoupení ve variantě s transreflexním displejem. Momentálně asi nejdiskutovanějším notebookem s tímto displejem je jednoznačně Toshiba Portégé R500, která se snad ani v jiné variantě nenabízí.

Co obnáší práce s takovým displejem? Stejně jako skoro všechno je to o kompromisech. Pokud si myslíte, že najdete notebook se super kvalitním displejem pro všechny podmínky provozu, tak vás zklamu. O ničem takovém zatím nevím.

Princip

Nevýhodou klasických displejů při použití pod poledním slunečním zářením je nepoměrně slabší podsvětlovací lampa/LEDky (proti slunci). Na klasické obrazovce uvidíte jen jakési šedočerné šmouhy a máte smůlu. Transreflexní vrstva umožňuje (stejně jako je to třeba na kalkulačkách a podobných blbůstkách, co podsvícení ani nemají) využít dopadajícího světla na displej a zpětně ho „znásilnit“ na podsvícení jako podporu. Toshiba už došla tak daleko, že nad klávesnici dokonce umístila tlačítko, které interní podsvícení úplně vypne. Takové pražící slunce zastane stejně drtivou většinou práce a ještě se dá ušetřit baterie.

jízda vlakem - displej je stále čitelný i přes vypnuté podsvícení

Určitě už jste se setkali s tím, že vám nějaký uživatel Thinkpadu vychvaloval Trackpoint jako naprosto geniální polohovací zařízení. Já jsem se s tím setkával odjakživa. Přímo s Thinkpady mám zkušeností (bohužel) naprosté minimum. Na druhou stranu jsem se setkával s jeho kopiemi u ostatních výrobců a vždy jsem měl názor spíše rozpačitý. Spokojenost naprosto minimální.

Kde je zakopaný pes, jsem zjistil už před delší dobou. Stále se však setkávám v diskuzích s tím, jak si lidé vybírají notebook s „trackpointem“, ale na značce jim nezáleží. Tímto článkem se tedy snažím především upozornit na velmi rozdílnou pohodlnost použití napříč výrobci.

Dostal se mi do ruky nový notebook FS Amilo Si2636, který má jedno takové prvenství mezi běžnými notebooky. Nemá totiž analogový výstup na externí monitor známý také jako VGA. Už dříve se vyskytovaly notebooky (a většinou právě od FS), které VGA fyzicky také neměly – měly totiž DVI-I konektor, který v sobě ukrývá analogový i digitální signál. Pomocí přibalené redukce tak nebyl problém získat VGA výstup.

Zmíněné Amilo ovšem má výstup jen jediný a tím je HDMI. Kdo se trochu vyzná, tak ví, že HDMI je „jen“ digitální a žádnou jednoduchou redukcí z něj analogový signál prostě nepůjde. V konzervativním trhu notebooků je to velký krok v době, kdy mnoho notebooků má pouze analogové výstupy. Jsem zvědav, zda jde o první vlaštovky, nebo jen nějaký úlet.

Před nedávnem se začal do nejnižšího segmentu notebooků prodírat procesor s názvem Pentium Dual-Core. Protože na internetových diskuzích mnoho lidí tápe, tak nebude od věci se podívat, co je tento procesor vlastně zač.

Ve stojatých vodách low-endu odjakživa kralovaly Celerony. Ty se vyznačovaly menší vyrovnávací pamětí (cache) a absencí změny násobiče (resp. frekvence) a napětí. Kvůli tomu měly nižší výkon a vyšší spotřebu. V době Pentia 4 byl výkonový rozdíl obrovský (tehdejší mobilní Celerony překonala leckterá z posledních P3), jenže s příchodem Pentium-M se všechno změnilo. To totiž mělo takové množství vyrovnávací paměti (především úroveň L2), že i po odseknutí půlky výkon ve většině aplikací klesl jen minimálně. Tím pádem už zůstala jen druhá nevýhoda.

V posledních letech se ovšem začala řešit výdrž na baterie a spotřeba mnohem více, než tomu u low-endu bylo dříve. Do toho se přidala i zdatná konkurence v podobě Sempronů od AMD, které zpravidla za podobnou cenu nabídly nejen vyšší výkon, ale také pokročilé řízení spotřeby. Zažilo se tak do podvědomí, že cokoli je lepší než Celeron, protože řízení spotřeby k procesoru v notebooku prostě patří.

Ne, že by pozice AMD nějak výrazněji mohla Intel ohrozit, ale protože má AMD potíže ve stolních procesorech, začal na něj Intel tlačit ve všech možných segmentech, aby mu ještě přitížil. Řekl bych, že Pentium DC je jedním z prostředků tohoto útoku. Nabízí totiž do low-endu přesně to, co uživatelé chtějí: lepší správu napájení a nově dvě jádra.

Přiznám se, že málokdy mě nějaký recenzovaný notebook vyloženě zaujme tak, že bych ten svůj nejradši hned zahodil a začal používat ten testovaný místo něj napořád. Teď jsem však něco podobného pocítil. Notebook s dotykovým displejem už jsem v ruce měl, ale vyloženě Tablet PC mám na recenzi poprvé. Jsem z něj úplně nadšen a přesně jsem si vzpomněl, proč už jsem po něm kdysi dávno tolik toužil.

Jestli si někdo myslí, že žiji jen recenzováním notebooků, tak bych ho musel zklamat. Mým asi největším dlouhodobým koníčkem byla odjakživa grafika. 3D, textury i kresby. Mám pro tvorbu grafiky doma všemožnou potřebnou i užitečnou techniku, ale ten nejpřirozenější pocit při kreslení jsem měl opravdu až s kreslením na Tablet PC, protože je to úplně stejné pohodlí, jako kreslit na papír.

Není dotykový jako dotykový

Většina lidí rozlišuje pouze, zda je displej dotykový, nebo není. I dotykové displeje se mezi sebou výrazně liší. V nedávno recenzovaném Panasonic ToughBook CF-T7 byl displej, který reagoval na tlak, takže se dal mačkat nejen perem, ale i čímkoli jiným. Výhoda je tedy jasná – není nutné pořád vytahovat pero. Když něco rychle potřebuji, ťuknu na to prstem. Nevýhoda je v tom, že dokud se displeje nedotknete (bráno jako stisk levého tlačítka), tak ani nevíte, jestli přesně ukazujete, protože kurzor se přesune až při doteku. Stejně tak není možné žádné sledování síly stisku. Prostě jen stisknuto a nestisknuto.

Jak už je zvykem, na internetových diskuzích jsou lidé vždy nejchytřejší. Tam už všichni všechno zkusili, všechno znají, mají to největší přirození a nejhezčí partnerku a vlastně jsou vůbec nejlepší. Však to také znáte. Díky takovým kecalům panují některé hloupé fámy, které už mě často ani nebaví vyvracet. Táhnou se totiž jako rakovina a šíří se dál a dál.

Jednou z těch fám je údajná žravost mobilních AMD procesorů. Na rovinu: je to úplná blbost! Říkám to radši co nejjasněji, aby to pochopili i ti inteligenčně méně zdatní jedinci.

Fakta

• TDP (Thermal Design Power) je u Intel a AMD procesorů velmi podobné (liší se jen o pár W).
• AMD používá na měření TDP přísnější kritéria (podle kritérií, s jakými pracuje Intel, by byla hodnota nižší)
• Paměťový řadič mají AMD procesory integrovaný v sobě, takže mají v podstatě o to vyšší spotřebu, která je u Intelu započtená v čipsetu.
• Identické notebooky mají s AMD i Intel procesorem podobnou výdrž na baterie.

Jako nejlepší příklad srovnání Intel a AMD procesorů v noteboocích s oblibou používám společnost HP. Ta už kdysi jako první velký výrobce nabídla AMD procesor do notebooku pro business sektor. AMD varianta ve stejné šasi s jinak stejnou konfigurací, výdrží na baterie a výkonem šla s cenou tenkrát podstatně níže (klidě o třetinu). Cena je asi tou hlavní výhodou AMD i nyní, ač ten rozdíl už není takový – holt konkurence.

Několik týdnů během Vánoc jsem měl možnost konečně otestovat univerzální dokovací stanici Toshiba Dynadock. Protože jsem tady na blogu, tak si mohu dovolit přímé ostré srovnání i s konkurencí, což běžně do recenzí na notebook.cz neděláme.

Konektor pro připojení dokovací stanice lze dnes najít především na noteboocích, které jsou určeny pro korporátní sektor. Při stejné konfiguraci si tak někdy jenom za tento konektor připlatíte skoro třetinu ceny původního notebooku. Výhody dokovací stanice ale ocení víc lidí – třeba běžní domácí uživatelé, kteří si doma radši k notebooku připojení větší stolní LCD, prostornější klávesnici a pořádnou myš. Bez dokovací stanice je většinou nutné mít někde svázaný shluk kabelů, který se musí postupně do notebooku „napíchat“. V případě velkého množství periferií je to vážně vopruz a některé konektory na neustálé připojování ani nejsou moc stavěné.

Už je to hodně let, kdy se objevily první nápady na univerzální dokovací stanici. Pamatuji si víc jak deset let staré „rozšiřovací“ stanice, které se připojovaly pomocí PCMCIA karty, a umožňovaly rozšíření o zvukovou kartu (byla doba, kdy byla zvuk ovka doménou jen těch nejdražších notebooků), optickou mechaniku a některé porty. Dnes je možné sehnat skoro všechno externě na USB, takže určitou formou dokovací stanice je už USB hub. Dlouho tu ale nic nebylo, přes co by šla připojit externí grafická karta (ta je na přenos dat úplně nejnáročnější), jenže jak už to tak bývá, tak s jídlem roste i chuť, takže výrobci začali pracovat na univerzálním zařízení, které bude mít navíc i nutné funkce pro připojení monitoru (používá se výraz video-dock).

V dnešní době je na trhu hned několik takových zařízení, ale dle mého názoru je jich většina úplně k ničemu. Pojďme se tedy podívat, co konkrétně je dnes k mání a co nám to může nabídnout.

Jak jsem slíbil, tak v tomto díle se konečně budu věnovat srovnání kvality některý častých výstupů z grafických karet notebooků (ale platí to i obecně). Konkrétně jsem se vrhnul na srovnání kvality výstupu do televize a srovnání digitálního proti analogovému výstupu na monitor.

Čím připojit televizi?

Tento problém se řeší na forech poměrně často. Ne každý do problematiky vidí, a tak i to, co počítačově gramotnějším lidem přijde jako samozřejmost, může být pro někoho zapeklitou otázkou. Protože dnes není televize jako televize, budu se zabývat několika modelovými situacemi.